Kol Kefalonie

Psala nedávno Bára na Šťastném blogu, že ji nebaví prohlížet si fotky z dovolené jiných lidí, protože stejně tak by se mohla podívat na pohlednice. Kdežto ty vlastní ji baví, i proto, že k nim má svoje vzpomínky, které se jí vybavují při pohledu na fotky. Mám to částečně podobně. Naše fotky si vystavuji hlavně jako připomínku pro sebe, baví mě na ně koukat a tuším, že někoho to může nudit. Na druhé straně já se ráda podívám i na fotky kamarádů, když vím, kam se vydávali a co se kolem toho dělo. Dvou (a více) hodinové projekce diáků s výkladem, jak se to kdysi dělávalo, bych ale asi taky nedala. Tak to by byl úvod a dokud si to ještě pamatuju, pár fotek a komentů z našeho výletu kol Kefalonie, z jihovýchodu na sever a zpět.

Protože jsme neměli kuráž zapůjčit si vůz, jeli jsme na výlet organizovaně. Bus nás nabral kousek před domem, aby nás dovezl na místo odplutí lodi jménem Romantika II (anébrž Pomantika, jak ji pokřtil Mikuláš, než jsme mu vysvětlili, že řecké pé je er). Chvilku jsme jeli po pobřeží, ale záhy jsme se zanořili do vnitrozemí, kde jsme projížděli neméně hezkým hornatým terénem. Kochala jsem se, zatímco Toňa polehávala (za normálních okolností na hodinové jízdy dostává kinedryl, ale teď jsme to nějak nestihli). Kopci nahoru a dolů a točitě nakonec neudělalo dobře ani jinak odolnému Mikulášovi, naštěstí nikdo nevrhl a dorazili jsme až do přístavu Agia Efimia, kde jsme se usadili na lodi. A s námi dalších asi 150 lidí.

Cesta ubíhala v poklidu, slíbila jsem dětem houpání a ono nic, nedostavilo se, jeli jsme po klidné vodě, z jedné strany Kefalonii, z druhé Ithaku.

Klidné moře však vydrželo jen do chvíle, než jsme objeli severní výběžek kolem města Fiscardo (na fotce majáky u Fiscarda). Pak to začalo houpat pěkně, přesně tak, jak jsem se těšila.

Děti to, zdálo se, příliš neznepokojilo, i když Toňa lehce zelenala. Neustála to však jedna spolucestující, s kterou to seklo tak, že ji, chuděru, museli křísit. Naštěstí ve chvíli, kdy už Toňa vypadala, že paní bude následovat, jsme dojeli k první zastávce, k nejfotografovanější (a údajně jedné z nejkrásnějších kefalonských) pláži Myrtos. Fotky odsud jsem viděla už před dovolenou, protože jak člověk zadá do googlu Kefalonie, vyjede milion fotek právě Myrtosu – s neskutečně modrým mořem. Tak modrým, až jsem si říkala, že je to nejspíš krapet zfotošpováno. O to víc jsem koukala, že ta voda fakt tak modrá je.

Je to dáno vápencovým podložím, jak jsme se dozvěděli, nicméně utrousili jsme pár poznámek o tom, kolik modrého barviva tam asi denně Řekové lijí a vrhli se do vln. Zastávka byla určena k opláchutní se na nejkrásnější pláži a byl to jeden z nejbizarnějších zážitků z Řecka. Loď zastavila cca 10 metrů od břehu, 150 cestujících se vrhlo do moře, doplavalo ke břehu, tam si většina z nich sedla do hloučku, poseděla 5 minut, načež kapitán svolával lidi zpět, takže se houf zase vrhl zpátky a skrze vlny se snažil dostat k lodi. Vtipně to muselo vypadat zvlášť pro ty, co již na pláži dleli. My se vrhli též, především teda za účelem svlažit se a osvěžit zezelenalou Toňu. Děti to navíc braly jako super dobrodrůžo, jelikož vlny byly docela velké a na pláž nás vrhly pěkně prudce, přičemž poté nás převalilo ještě množství oblázků (jako hezké jsou, ale docela bolí). My si nesedli na břeh, ale šli prozkoumat blízkou jeskyni a pak zase zpět do vln. Nastupování na loď byl pro děti další zážitek, o kterém vyprávěly ještě několikrát.

Osvěženi jsme se vydali směrem k přístavu Assos, kde měla být další krátká zastávka. Tončí si vyžádala pobyt na přídi, kde to sice houpalo ještě víc, ale adrenalin zabránil tomu, aby jí bylo šoufl (nebo už si zvykla). Mikuláš mezitím meditačně vyrovnával vlny 😀 a vzápětí usnul. A já se kolébala a koukala a kochala se. A budu muset zase brzy někam na loď.

Dopluli jsme do Assosu, kde jsme měli pouhých 40 minut, což vydalo jen na kratičkou obhlídku a nákup nanuků.

Pláž, jak vidno, opravdu všude

A zas byl čas vskočit do bárky a o dům dál. Tentokrát do Fiscarda, což je jedno z mála původních měst na ostrově, protože zdejší budovy (narozdíl od ostatních měst) přežily zemětřesení v roce 1953. Tady jsme měli naštěstí času trošku víc, ale pořád ne tolik, kolik by člověk potřeboval.

Fotek mraky. A to jsem probírala hodně moc. Tak ještě Toni, vybírající si dopravní prostředek.

A pár koček

A pak jsme se pomalu vraceli, a protože jsme vjeli opět do oblasti malého houpání, už to nebylo takový vzrůšo, i když výhledy stále krásné. Tentokrát jsme neriskovali a oběma dětem dali před bus cestou kinedryl, takže projíždění kopečky krásně prospaly.