Občas si tu stěžuju, že nemám co psát a taky že pak dlouho nepíšu. A při tom teď jsem měla tolik kulturních zážitků v tak krátké době, co už dlouho ne. Tedy – byla jsem za dva měsíce jednou v kině a jednou v divadle.
Do toho jsem už od minulého zápisu do čtenářského diáře přečetla několik spisků, ale pořád se nemůžu dokopat k tomu zplodit něco dojmů. Ale jinak, byli jsme v kině na Sweeney Todd: Ďábelský holič z Fleet Street. Tima Burtona mě baví, viděla jsem od něj téměř vše a většina filmů se mi líbila (a líbila dost), mám ráda jeho výtvarné hrátky, humor i jeho oblíbené herce. Proto bylo vcelku jasné, že vyrazím i na "Holiče", ač muzikály nejsou mým oblíbeným žánrem. Taky jsem měla zprvu filmu co dělat, abych si na prozpěvování protagonistů zvykla. Naštěstí se brzy povedlo a už jsem si film užívala (teda až na kvílení Jayne Wisener, která hrála Johannu, holičovu dceru). Většina postav je tam hezky záporných, šílená Helena Bonham Carter, klasicky negativní Alan Rickman nebo slizounský Timothy Spall. Výborný je ovšem zavile se tvářící Depp, po dotočení musel nejspíš dlouho trénovat hvězdný úsměv, než se zamračeného výrazu (ve snímku ho má na ksichtě nasazený neustále) zbavil. Děj je vcelku prostý, taky je to muzikál a tam netřeba zásadních zvratů, příběh dopadne, jak dopadnout má, krev teče proudem, co víc si přát. Pro večerní rozptýlení po půlroční absenci v kině ideální. Asi bych ho nepostavila na první příčky Burtonových snímků, ale rozhodně mě nezklamal.
Pak jsem se ještě podívala do Divadla Kalich na představení Don Quijote s Lábusem a Kaiserem, což všichni dost vychvalovali. Můžu říct, že já byla trošku zklamaná, možná jsem čekala něco lehce jiného. Kaiser s Lábusem jsou oba skvělí, výborně hrají, jsou vtipní, mnohokrát jsem se zasmála, ale celému představení chybí nějaký jednotící prvek, nebo silnější děj. Takhle jsem to vnímala jako jednotlivé skeče, přestřelky mezi oběma herci nebo samostatné monology. Víc se mi líbila první část, možná by někdy bylo záhodno krátit a nenatahovat představení přestávkou. Když to vezmu zpětně, příliš si z představení nepamatuju, což je myslím škoda. Taky mi absolutně nesedl prostor Kalicha, hrozně stísněný, celou dobu jsem měla pocit, že na mě divadlo padá, jako bych v něm byla utopená, až mě to tam uspávalo.
Tak to byly dva kulturní momenty mého současného života. Teď to vypadá, že v následujících dvou měsících mě čeká ještě jedno divadlo, jeden koncert a možná i kino. Tak se dá kulturno žiť. A honem, dokud to ještě jde.
valkil 