1, 2, 3, 4,…. jedenáct

Minulý týden jsem četla článek 50 věcí, které naše děti nezažijí. Jednou z takových věcí je i řetězový dopis. I napadlo mě, že jsem vlastně ráda, že už to nezažijí, já to vždycky nesnášela, to přepisování (i když byly k ruce kopíráky, ty už naše děti ale asi taky nezažijí), ale nikdy jsem neměla koule na to, je neposlat. Asi jsem se bála, aneb jak zpívají Krausberry:

Hans Jürgen z Drážďan jel vlakem na warme münde  porušil řetěz a vomylem vystoupil jinde anebo pan  Ti Hou z Vietnamu ten dopis ztratil a do roka těžce se zranil když při práci vrazil si do oka drát. Poselství štěstí.

Řetězáky tak zcela nevymizely, chodily mailem, ale tam jsem prostě měla pocit, že když neotevřu a nepřečtu, neplatí. A neposílala jsem dál. Na blogu jsem už řetěz chytila, třeba pradávno Čtyřikrát.

A je to tu zas. Sedmi dík 😉 Vzhledem k tomu, že jedeme druhý týden s angínama a ještě nás aspoň dva čekají a já už nevím co, ráda se zamyslím nad něčím jiným než nad dávkováním antibiotik, kapek do nosů, očí a bůhvíkam ještě. Takže tady.

11 zajímavostí?

Miluju čtení, to je můj asi největší koníček, četla bych pořád, pokud by byl čas a neusínala bych u toho. Proto si cením toho, že jezdím do práce 20 minut, za ten rok a čtvrt, co zas pracuju, jsem toho načetla snad víc než za 5 let na mateřské.

Miluju ostré. Postupně jsem si zplechovatěla hubu tak, že už pozřu téměř bez problému habaňeros i přeosrtou naga jolokia papričku. Navíc mi chutnají a ve správném poměru to ani nepřetluče ostatní chutě, jak někteří tvrdí. Momentálně ulítávám na uzených ostrých Chipotle papričkách, božská chuť.

Baví mě vařit, ale ne dokola vymýšlet, co vařit. Nebaví mě péct a to ani trochu.

Jsem úchyl na shánění hadrů po sekáčích, i internetových. Dětských i dámských , v mužských verzích se mi nedaří. A mám pak dětinskou radost, když se mi podaří za pár objevit zajímavý kousek.

Ráda fotím, i když to moc neumím. Bohužel věčně s sebou foťák zapomínám brát. Nesnáším, když někdo fotí mě.

Hrozně ráda plavu, nabíjí mě to. O to víc mě štve, že se do bazénu nedostanu tak často, jak bych chtěla.

Hraju hry na počítači, narozdíl od mého muže a to prej ženský moc nehrajou. Hraju kraviny, obsluhovačky, farmářský hry, hledačky – pro mě občasný relax a vypnutí.

Mám ráda pivo. Ráda na něj jdu. Štve mě, když není dobře ošetřené a možná i proto ráda chodím semtam do pajzlů, kde se o pivo starat umí. Doma si lahváče nedávám, k pivu potřebuju ruch hospody, kamarády, pípu, půllitr. A úplně nejraději si ho dám v létě na nějaké zahrádce. A když už jsme u té jedenáctky, tak v poslední době Kozel 11 mi jede hodně moc, stejně tak Svijany 11.

Neumím se vposlouchat do současné hudby, pořád se vracím ke starým jistotám. A to mi zamlada přišli ti zkostnatělí třicetiletí staříci, co nechápali „naši“ novou hudbu, děsně divní.

Hrozně ráda píšu a chtěla bych se daleko víc věnovat blogu, ale čas mi pořád nezbývá (a když jo, čtu nebo čučím na filmy nebo hraju ty hry :)). Obdivuju blogery, co píší denně, obdivuju i ty, co hodí jeden post týdně.

Pořád mě neopustili idolové, zvlášť ti herečtí 😉

Předchozí je na první dobrou, přemýšlet víc, možná bych vydolovala i zajímavější věci.

Otázky a odpovědi:

1. Čím bys chtěla být, kdyby sis mohla znovu vybrat?

Poslouchala-li bych duši, pak výtvarnicí, malířkou. Obdivuji každého, kdo umí malovat, fascinuje mě to a hrozně štve, že já ani náhodou. Poslouchala-li bych rozum, pak bych šla na ekonomii. K obému bych ovšem potřebovala určité nadání, které mi chybí. Ale kdo ví v příštím životě. Ženou bych chtěla být pořád, vlastně mě to baví.

2. Co bys řekla svému o 10 let mladšímu já?

Buď, jaká jsi. Užívej si. Nestyď se za sebe, nestyď se za své názory, máš na to se prosadit, i když si to nemyslíš. I když tohle je spíš pro o 15 let mladší já. Té o deset bych řekla – nebude to jednoduché, ale vydrž, stojí to za to.

3. Co budeš dělat 21.12.2012?

Čekat 🙂

4. Byla by jsi pro matriarchát?

Ani ne.

5. Město nebo vesnice?

Město, jsem městský člověk skrznaskrz, ani nemám touhy po vlastním domu, byt mi naprosto stačí. Vesnice semtam o víkendu ano, ale ne napořád.

6. Zásadní knihy, které tě nejvíc ovlivnily?

Nevím, jestli ovlivnily je to pravé slovo, ale jsou to knihy, na které nedám dopustit a které mi prostě uvízly…

G. G. Márquez – Sto roků samoty – magické, vroucí, geniální. Gaba miluju, nasměroval mě k magickému realismu a Sto roků samoty je pro mě prostě zásadní.

N. Gaiman: Nikdykde – takovou fantazii pohledat. Pohádkově snivé.

I. Asimov: Série Nadace a Roboti – jedním slovem – skvělé.

B. Vian – Pěna dní – krásný čistý příběh o lásce. A smutný, přestože plný vianovského humoru.

O. Wilde – Štastný princ a jiné pohádky – krásné!!!

R. Dahl – povídky a Strýček Oswald, neskutečně vtipné, čtivé a ty pointy!

J. Irving – Modlitba za Owena Meanyho – prostě skvělý příběh, zaryla se mi.

F. Carter – Škola Malého stromu – moje srdcovka, vybrečela jsem u ní potok slz. Krásné.

K. Hosseini – Lovec draků (i Tisíce planoucích sluncí) – příběhy jak hrom.

D. Charms – Dobytku smích netřeba – šílené, skvělé, absurdní, dada.

J. Rowling – Harry Potter, moje úchylka, o které vím, že má mnoho chyb, ale prostě mě dostala a dostává stále (právě čteme mladíkovi)

A knih by ještě bylo, skoro na samotný blogozápisek. A to nemluvím o dětských knížkách. Aspoň mám téma do budoucna.

7. Může existovat čistě přátelství mezi mužem a ženou?

Někdy mám pocit, že ano, ale pokaždé, když mě napadne ten onen kamarád, říkám si, že aspoň z jedné strany tam něco trochu bylo. Ale mám kamarády, jednu dobu jsem dokonce měla víc mužských přátel než ženských. Co mám děti a seznamujeme se po školkách, přibylo žen. Ale můžu říct, že předtím to bylo jednodušší.

8. Co se ti vybaví jako první předpona pro -ismus?

Organismus. Živá bytost.

9. Nejoblíbenější společenská hra?

Těch je. Ale v tuhle chvíli asi Carcasonne. Hrajeme často různé hry a už jsme nakazili i děti, zvlášť Mik je neúnavný, takže Vánoce budou plné her.

10. Kdybych chtěla něco zazpívat, co tě napadne jako první a styděla by ses?

Takže zaprvé styděla, styděla, moc a vždycky a za všech okolností! Dodnes se studem vzpomínám na nucené zpívání při hudebce. Brr. A zazpívala bych Kdyby prase mělo křídla, protože mi to nejčastěji zní v hlavě. Ale pokud možno v davu, tak to jakžtakž zvládám.

11. Kdyby sis mohla vyměnit s někým tělo na jeden den, s kým a proč?

Asi s tou paní, co má za muže Roberta Downeyho ml. A v den, kdy je manžel doma samozřejmě. (Ehm, za mužské jméno bych jich ještě pár dalších dokázala dosadit.)

11 otázek pro ostatní:

1. U které knihy jsi se smál nahlas na veřejnosti?

2. Který film tě pokaždé rozpláče?

3. Máš nějaký oblíbený kýč?

4. Chutnalo ti nějaké jídlo ve školní jídelně?

5. Do kterého období svého života by ses rád vrátil?

6. Máš nějaký nesplnitelný sen?

7. Kterou z těch 50 věcí, co naše děti nezažijí, bys jim chtěl dopřát?

8. Obdivuješ někoho?

9. Co bys vyrobil/namaloval svým blízkým k Vánocům, kdybys neměl peníze, případně nechtěl nic kupovat?

10. Na co se v nejbližší době těšíš?

11. Maso, nebo zelenina?

Tak a nejtěžší na celém zadání, které zní takto,

1) řekni o sobě 11 zajímavostí
2) zodpověz 11 otázek od blogerky, která tě nominovala
3) vymysli 11 otázek pro blogerky, které nominuješ ty
4) vyber 11 blogerek pro nominaci a informuj je o ní
5) neoznačuj tu, která označila tebe

mi připadá bod č. 4 a to z důvodu, že čtu v podstatě ty samé blogy co Sedmi, takže by to dostali přemnohokrát, a ty, které neuvedla, už v jedenáctce sviští taky. Tudíž tento bod nechávám otevřený, třeba se k některým novým blogům ještě dostanu. Každopádně kdo tu na 11 otázek narazí, je na jeho zvážení, jestli na ně chce odpovědět, ať už veřejně nebo sám pro sebe.

Jako omluvu za nedodržení řetězu jsem uvedla rovnou 11 knih, které mě ovlivnily – snad to jako omluva bude stačit 🙂

Reklamy

Štístko

Máme doma štístko. Vzpomínám, jak mě vždycky štvalo, pokud jsem se účastnila nějakého losování či tombol, že mě fakt nikdy nikdy nikdy nevytáhli. Nevyhrála jsem nikdy nic, ani pátou ve Sportce, pokud jsem jednou za čas vsadila. Nevyhrála jsem ani jednu z těch kravin, co jsme měli v tombole při maturiťáku. A že se tam našlo opravdu unikátních kousků, vydolovaných zpod postelí, z půd a sklepů, kterých se rodiny potřebovaly zbavit, tudíž je maturantům rády poskytly (kamarádka přinesla do tomboly „krásné“ nástěnné hodiny typu kukačka a jaké bylo potěšení, když je vyhráli zase zpět). Mikuláš je po mně neštístko, taky zatím nikdy nic, kde je losování, napínavě sleduje a pak je hodně nešťastný, když ho zase nevytáhnou. S ním je lepší chodit na soutěže, kde dostane každý něco – splní úkol, nanuk je jeho. Wuxia se chlubí, jak jednou na plese vyhrál v tombole pytel zrní, a jelikož měli doma slepice, byl pochválen.

Prolomila to Tonička. Když probíhalo sbírání zvířatek v Albertu, to první, kde se dalo narazit na rodinnou vstupenku do ZOO, vytáhla ji z balíčku zrovna ona. A ještě to obulela, že tam „nemá žvížátko.“ Před 14 dny jsme byli na Halloweenu v Kroužcích na Vltavě. Děti plnily nějaké úkoly, sbíraly razítka a papírek s nimi pak nechaly ve sklepení vodárny strašákovi ukrutnému jménem Fredy Kružák. Bylo slosování, děti dostávaly tělová mléka, trička, tašky s odměnami. Hlavní cena pak byla koloběžka a odrážedlo. Mikuláš byl napjatý, stál pod pódiem, strašně chtěl něco vyhrát, cokoli. Když vyhlašovali výherce koloběžky a zaznělo Tončino jméno, spadla nám čelist. Manžel ji měl zrovna na zádech, tak ji odnesl na pódium, kde dokonce něco i řekla do mikrofonu, byla vykulená a největší zážitek měla z toho, že jí tleskali. Z kolobežky posléze taky, protože každému, koho potká, snad i sousedům ve výtahu, vypráví, že vyhrála koloběžku. Mikuláš to děsně obrečel, ale koloběžku si střídají, je přeci obou. Tedy brousím si na ni zuby já, protože fakt už mě za nimi nebaví lítat.

Jinak máma naznala, že na tom Toni štěstí něco bude a nechala si od ní vyplnit čísla na Sportce – jsem zvědavá 🙂

Fotku z předávání nemám, bylo šero a spousta lidí, tak aspoň po akci. (Fotka taky nic moc, ale já prostě navečer fotit neumím.)

Zrcadlo

Leží mi to v hlavě, co jsem si přečetla post od Sedmi. To, jak se v nás děti někdy zrcadlí, až to zaráží. A jak si dlouho nechceme připustit, že ty věci, které se nám na vlastních dětech až tak nezdají, jsou vlastně kopií těch našich. Které se nám taky nezdají. Ovšem vidět je pak v zrcadle je o to horší. Vidím se v Mikulášovi. Vyčítám mu jeho lítostivost, ale jsem stejná. Nebo byla. Nebo jsem pořád, ale už to prostě umím ovládnout. Léta praxe. V jeho věku jsem obulela všechno a brečela kvůli pitominám.. Stejně jako on. A mě to hrozně trápí a štve, že zrovna tohle zdědil po mně.

A najednou chápu, proč to tak moc štvalo moji mámu, jaká jsem byla. Ji ještě o to víc, že je jiná, bezprostřední, z ničeho si moc nedělá. Ve mně se mohla vidět jako v zrcadle jenom díky podobě. Vizuálně jsem stejná, povahou jiná. Po kom ale jsem? Tuhle jsem se jí ptala a strašně moc nechtěla slyšet, že po otci. Protože jeho povahu moc nemusím. Má za každých okolností pravdu a když ji nemá, tak ji samozřejmě stejně má. Je držgrešle a protiva. Prý po tátovi jsem paličatá, pravila máma. A mám vždycky pravdu. Bránila jsem se, že aspoň uznám, když ji nemám. A nelžu, otec lže a lhal, to vyprávěla i babička. Lhaní bytostně nesnáším! To zase po tátovi podědil bratr, po mámě lehkomyslnost. Já asi budu taky trochu namíchaná. Občas si říkám, jestli se dědičnost a geny nepřeceňují. Ale občas se rozhlédnu a všude vidím ta zrcadla, co se v nich po různu odrážíme, třebaže namíchaně.

Tonička je celá tchýně. Podobou i povahou. Až děsí. V ní se já nevidím a říkám si, jestli to nakonec není lepší. I když i tady zažívám to, co moje máma se mnou. Divím se, jak může být tak jiná.