Delphine de Vigan: No a já

Když mi byly tři nebo čtyři roky, myslela jsem, že věk se převrací. Že postupně, jak budu dospívat, se z rodičů stanou děti. Už jsem si malovala, jak stojím zamračená v obýváku, pokyvuju ukazováčkem a říkám rezolutně Ne ne ne, už jste snědli dost nutely.

A tak mě začala napadat příslovce znamenající náhlý časový zlom (najednou, naráz) a příslovečné spojky odporovací (nicméně, přesto, avšak, sice) nebo přípustkové (ačkoliv, třebaže, i když, i kdyby), už jsem myslela jen na ně, snažila jsem se v duchu je všechny vyjmenovat, zařadit je, nebyla jsem schopná říct cokoliv, vůbec nic, protože se všechno kolem mě rozhoupalo, stěny i světlo. A tak mě napadlo, že gramatika předvídá úplně všechno, zklamání, prohry a průsery obecně.

V noci, když člověk nespí, starosti se množí, nafukují se, zvětšují, až tak, že s postupujícím časem se v dalších dnech propadají do temnot, to nejhorší se mění ve skutečnost, pak už se nic nezdá možné, překonatelné, nic už se nezdá v pohodě. Nespavost je temná tvář představivosti. Já ty skryté temné chvíle znám. Ráno se člověk probudí otupělý, katastrofické scénáře ti připadají ulítlé, de vzpomínku na ně vymaže, vstaneš, umeješ se a řekneš si, nějak to dopadne. Někdy ale noc přizná barvu, někdy noc odkryje tu jedinou pravdu: čas plyne a věci už nikdy nebudou tak, jak byly.

Než jsem potkala No, věřila jsem, že zlo spočívá v křiku, ranách, válce a krvi. Teď vím, že zlo je taky v tichu, že je často na první pohled neviditelné. Zlo je čas na zacelení ran, ten nezkratitelný sled dnů, nemožnost návratu. Zlo je to, co nám uniká, mlčí, neukazuje se, zlo je to, co nemá zdůvodnění, to, co zůstane navždy neproniknutelné.

Reklamy

První lásky

Usmívám se, když mi Mik vypráví o N. Miluje ji přece. Připadá mi to legrační, ale třeba časem vzpomene na svou první lásku. Teď tvrdí zcela sebejistě, že si ji vezme. Znají se už od školky a rozumí si, ve škole si spolu sedli do lavice, ale i když je paní učitelka rozesadila, kamarádí se dál. Na vycházkách s družinou tráví čas nejvíc spolu. Nedávno mi Mikuláš vyprávěl, že jiná spolužačka napsala na papír N. – srdíčko – Mikuláš. Ptala jsem se, jestli ví, co to znamená. Trošku zčervenal a prý, že jo, že ho miluje. A je to fakt? Dotírám. Prý jasně že je. Taky má její jméno napsané na gumě. Je to roztomilé a jsem zvědavá, kdy je to přejde a přilnou on spíš ke klukům a ona k holkám. Kdy se začne stydět za papírky o jejich VSL a bude to popírat. A co v pubertě, budou se provokovat a pošťuchovat?

Jeho láska mi připomněla tu moji první. Byli jsme taková grupa rodin, jezdili na jeden statek a mezi dětmi tam byl H., o půl roku starší kluk. Nedali jsme bez sebe ani ránu. Jejich rodina se pak, když nám bylo asi 6, vystěhovala do zahraničí a já už ho nikdy neviděla. Nedávno jsem našla na netu jeho fotku a napadlo mě, jestli se vůbec ještě někdy potkáme. Kdysi, v dobách pubertálního psaní básniček, jsem o něm dokonce jednu sepsala. Třeba až ji najdu, podělím se tady.

Na základce v páté třídě jsem chodila cvičit do Bohemky v Riegráči, chodil tam taky jeden kluk z vedlejší třídy. Jednou si mě vyčíhal a běžel za mnou, pak mi nabídl žvejku a že bychom tam mohli chodit spolu. Pak na mě čekával na rohu a nějakou dobu jsme spolu chodili na cvičení. Pamatuju, že jednou jsme jeli tramvají a na zastávce stál kluk od nás ze třídy a ten můj doprovázeč se schoval, aby nás náhodou neviděl spolu 🙂 A pak jednoho dne jsem na něj na rohu čekala a nepřišel, nepřišel ani podruhé a já byla docela zklamaná. Vídám ho teď občas v televizi, je to publicista. A myslím, že on už si tohle ani nepamatuje. Zvláštní, jak se nám ukládají různé vzpomínky. Co někomu uvízne jako důležité, druhý ani nevzpomene.

Toňa už má taky ženicha. Ten si teda ještě nemůže vybrat mezi ní a další holčičkou, takže prý se asi vezmou všichni tři. Pokud ho tedy neurve další ze smečky holek ve školce, protože je mezi nimi docela oblíbený 🙂

Třináct měsíců

Třináct měsíců v životě třináctiletého kluka. Inteligentního kluka, vyrůstajícího v Británii v 80. letech minulého století. Kluka, co píše básničky pod pseudonymem, aby to nikdo z okolí nevěděl. Kluka, co bojuje s vnitřním nepřítelem, zadrháváním, a který ho jakžtakž zvládá držet za bojovými liniemi. Musí, protože, kdyby ve škole zjistili, že je „koktal“, byl by s ním konec. Takhle se drží mezi průměrnými kluky, není mezi nejodstrkovanějšími, k těm uznávaným nedosáhne ani omylem, ale vůbec mu to nevadí. Jason během těch třinácti měsíců zažije mnohé, v nepříliš pozitivní rodinně atmosféře, v neustálém střehu, aby se neprovalilo, kým ve skutečnosti je. Trochu vychází z vlastního života autora, Davida Mitchella.

Ani nedokážu srozumitelně říct, proč mě knížka tak nadchla, ale vnitřně se mě neuvěřitelně dotkla. Nemá výjimečnou formu jako například momentálně hodně opěvovaná kniha stejného autora Atlas mraků. Jsou to jen obyčejné příběhy v podstatě obyčejných lidí, ale tak hezky napsané, že by se téměř kdokoli s nimi mohl ztotožňovat, že by mu mohly připomínat vlastní příběhy. I u mě se několikrát protnula knížka se skutečností a to tak reálně, až se mi nechtělo věřit.

Třináctiletý Jason mi v mnohém připomínal Mika. Který se mezi kamarády taky pohybuje mezi průměrem, na ty „lepší“ kluky nemá, obdivně k nim vzhlíží a chtěl by se jim vyrovnat. Bohužel ještě to v hlavě nemá srovnané, jako možná bude mít ve třinácti (ne-li později), a tak musíme vysvětlovat, že každý je přeci výjimečný v něčem. A když přijde se slzami na kraji, že ho kluci nechtějí přibírat na fotbal, protože dává malé rány a přeci nikam nedokopne, musíme povídat o tom, jak kdyby se dávala ve třídě cena za čtení, byl by první, protože čte líp než lecjaký druhák. Že umí perfektně počítat a úkoly dělá za minutu. A že je prostě celý táta, který taky do míče neuměl pořádně kopnout. Mik se zklidní, ale vím, že až ho příště kluci vyřadí ze hry, na kterou je moc slabý, obrečí to znovu. Co s tím? Nenapadá mě než vysvětlovat, jak každý je jiný a každý má talent na něco jiného a doufat, že jednou se ten jeho v dobrém projeví.

Když jsem četla některé pasáže v Třinácti měsících, měla jsem taky na krajíčku, jak jde o děti, prostě mě to bere. A viděla jsem toho našeho kluka, jak se taky snaží zůstat tam, kde je a neprovalit, v čem je výjimečný. Třeba to tak nebude, co já vím, ale ta základková snaha splynout s davem, ta se prostě musí prožít. A přežít.