Vši

V podstatě by stačilo jen toto jedno slovo, žádný zápis by nemusel následovat. Natolik je to slovo výmluvné. Už nás dostihly, mrchy. Když byla loni na podzim ve školce první epidemie, zachránil nás nejspíš teatree olej matlaný Toně za uši a na krk a častá kontrola hlavy. Pak zprávy o vších ustaly a s tím i moje obezřetnost a hned mě ty krežíznivé potvory načapaly nepřipravenou. Dnes po ránu jsem odchytla Toničce z hlavy hned čtyři. Odvšivování zchytal domajsoucí otec, chudák. Mikuláš prohledán, nic nenalezeno, ale až se vrátí ze školy, prodělá pro jistotu vymítací kúru též. Stejně tak já, protože se od rána drbu jak o závod, nejspíš jen z psychického hlediska, ale ať mám klid.

Tak jsem se trošku vylila a zajímalo by mě, jestli se dá ještě sehnat hřeben všiváček, byla jsem dnes neúspěšná ve 4 drogeriích.

Reklamy

Únor bílý, splíny sílí

A ani být bílý nemusí, stačí, že vůbec je. Únor je pro mě nejnesnesitelnějším měsícem v roce a jediné pozitivní na něm je, že je tak krátký.

Zimu moc nemusím, vlastně nemusím tolik ani třeba pětatřicetistupňová horka, ale zima mi vadí víc. Je únavnější a víc ubíjí. I právě proto se ji snažím užít, co to jde. Když to jde. Když je sníh, bobujeme, sáňkujeme. Baví mě lyžovat (i když nejsem žádný super lyžař) a letos jsme konečně na lyže postavili i děti. Potud dobré, ale všechny ty věci navíc spojené se zimou mě tak moc nebaví. To věčné navlékání se, neohrabanost v zimním oblečení a člověku je tak jako tak zima. Zimní radovánky jsou sice skvělé, ale dají zabrat, vyhrabat se do kopce s jakýmkoli sjízdným dopravním prostředkem a za vteřinu jste dole z kopce. Dělat ze sebe vlečné zvíře, když táhnete droboť na bobech a ta na vás ještě bujaře pořvává, že rychleji, rychleji (mít u sebe bič, s radostí by vás popohnali i úderem). Člověk je promrzlý, mokrý, sníh má kolikrát až na zádech a s křečovitým úsměvem říká, jak je to přeci hezké, když nasněží aspoň jednou za rok. A přitom jediné, na co se těší, až se doma vysvleče ze všech těch vrstev, strčí nohy do lavoru s horkou vodou a dá si čaj nebo grog.

To samé s lyžemi. Jak mě baví svištět dolů z kopce! Ale to všechno okolo je opět jedním slovem – únavné. Navlečete se, dohrabete se se všemi lyžemi, hůlkami, lyžáky ke svahu, tam do lyžáků a lyží nejdřív narvete děti, pak sebe, pak chvilku pojezdíte a zase z věcí ven a s lyžemi domů. Zvlášť když nejste majiteli přilehlého vozu, ale jste závislí na místní dopravě, není to nic jednoduchého. Vrátíte se z hor s pocitem, že byste potřebovali ještě další týden relaxace, naloženi do horké vany s vyhlídkou masáže celého těla. Místo toho dřepíte v práci u počítače.

A navíc je únor. Prosinec je dobrý, nese se ve znamení předvánočním, leden si ještě vcelku ty zimní radovánky užívám, pak ale přijde únor a já mám za krkem splín jak školák v neděli odpoledne. Zimu už jsem si užila a jaro ještě daleko, to malé týdenní oteplení, co máme za sebou, ještě nic neznamená, naopak příval studeného vzduchu je vcelku jasně danou vyhlídkou. Březen už je jiné kafe, to už se opravdu může jarně oteplit, ale ten je ještě kdovíkde a co teprve duben. A únor se vleče. Je to zbytečný měsíc a z kalendáře bych ho s radostí vyškrtnula. Únava mě udolvává, den se sice polehoučku prodlužuje, ale pořád je to málo. Země je celá taková šedivá a ospalá a já s ní.

A těším se na duben a květen, až budeme chodit jen v mikině, sednu si na lavičku a budu nasávat to nové probouzení se a možná už nebudu tak vyčerpaná a znovu se nastartuju do dalšího roku.