Jak moc se měníme?

V pátek mě nepoznal můj někdejší šéf a vlastně kamarád. Docela mě to překvapilo a to nemile. Pravda, neviděli jsme se nějakých 16 let (už když to číslo vyslovím, jímá mě skoro hrůza), ale to jsem se tolik změnila? Asi ano, víc vážím, prý v obličeji jsem ale pořád stejná. Říká mi máma, která mě ale vidí snad co týden. To samé tvrdí i kamarádka, která mě „naživo“ vidí tak 2x do roka. Sama sobě si extra jiná nepřjdu, není to, že bych si nechtěla připustit můj věk, ale prostě si na něj nepřipadám. A tak mě neustále udivuje, když mi osmnáctiletá přítelkyně mého bratra automaticky vyká a vůbec se ke mně chová jako ke starší paní. Přitom je to jasné, mně taky v 18 lidi přes 30 připadali jako starci.

Ale když mě nepozná někdo, s kým jsem byla rok v neustálém kontaktu (a nejen pracovním, ale i přátelském) a pak v pauzách další 3-4 roky, to mě trošku dostalo. Jelikož jsem na něj ale narazila v kavárně, já už odcházela a on tam byl v rozmarném hovoru, nechtělo se mi připomínat se nějak sáhodlouze. Ono taky takové to: Pamatuješ přece, vždyť jsme tehdy támhle a támhle byli s tamtím, ne? – mi připadá děsné.

Když jsem ho zblýskla, bylo mi milé vidět po takové dlouhé době jeho tvář, oslovila jsem ho a on nevěděl. Připomněla jsem se jménem (a přitom moje jméno je docela netradiční), řekl „Aha“, ale evidentně nevěděl. Prý si určitě vzpomene. No tak jsem pozdravila a odešla s takovou divnou pachutí trapnosti. A je mi to trochu líto, protože bych s ním i zapředla delší hovor někdy. Našla jsem ho na fb (kde nejsem zrovna činná) a tak mě napadá, zda ho oslovit tam a zeptat se, jestli už si vzpomněl. Ale pořád je mi to takové… podivné (neumím nalézt to pravé slovo).

Celá ta událost mi ovšem nasadila do hlavy otázku – jak moc se měníme pro jiné, když sobě si připadáme skoro pořád stejní?

Reklamy

Z lásky k podzimu

se musím vyznat.

Obrázek

Už jsem zde několikrát zmínila, že mám ráda podzim a stejně jako mám pocit, že musím komentovat to, jak nesnesu únor, tak mám potřebu se vyznávat ze své lásky, pokaždé, když nastane její doba. Někde jsem slyšela, že člověk má nejraději období, v kterém se narodil. Zda je to fakt, těžko říct, ale u mě je to bez diskuse. Narodila jsem se koncem září a září miluju, když se vydaří babí léto, a obarvený říjen je moje srdeční záležitost. Jaro taky můžu, i když už v posledních letech bývá tak krátké, ale jinak jsem podzimní každým coulem. Když zadáte do vyhledávače obrázků podzim, vyjede vám taková barevná změť, že v tom množství působí až kýčovitě. Ale podzim není kýč, paleta jeho barev je dokonalá, a když nakonec listy opadají, je zima o to smutnější. Nejhezčí je podzim podbarvený sluncem, ale vlastně ani déšť mi nevadí, zvlášť když jsme ještě neměli děti a mohli podzimní déšť trávit uvnitř a koukat ven a poslouchat dunící kapky, k tomu deku, knížku, kafe.

Obrázek

Ještě v Hodko jsem o podzimech chodila do práce dlouhou cestou z kopce a brodila se šustícími opadanými listy, tahle záliba mi zůstala z dětství a já jako většina dětí málokdy odolám se jimi dodnes projít. Protože k podzimu kromě potěchy oka patří i zvuky, šumění větru, který listy shazuje a šustění, když jimi pak chodíte. Teď už do práce listím nechodím, pořád nám ho tam někdo zametá, aby bylo okolo OC čisto asi. Za listím musím do lesa, co je hned vedle naštěstí.

Obrázek

A pak ta vůně, napůl vlhká, nahnilá, napůl suchá, nepopsatelná. Semtam ještě houba zavoní. Podzim je cítit ukotvením, koncem cestování, odpočinkem doma, nadechnutím se před dlouhu zimou. Jak celý rok bych jezdila jinam z ČR, na podzim tu toužím být.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Možná mě podzim baví kvůli té rozháranosti, všude listí, žádný pořádek a linie. To lahodí mé chaotické duši. Mám chuť to listí sbírat a házet ho kolem sebe, jako to s radostí dělá Toňa, lehnout si do něj a zahrabat se v něm a nasávat opojnou vůni, kochat se všemi těmi žlutými, rudými, bordó, béžovými, hnědými a všelijakými odstíny. Miluju podzim asi i proto, že trvá takovou chvilku. Mít ho celý rok, nejspíš by se mi taky okoukal. Ale zatím stále ne.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Ve znamení hlavolamu

Obrázek

Mám ráda hlavolamy, o to víc, že nejsem zrovna ideální řešitel. Moc mi nejdou a to víc mě lákají a baví. Jsou tajemné. Jako ten ježek v kleci.

Záhadu hlavolamu jsme začali číst Mikulášovi, je ideální spotřebitel napínavých příběhů, a tak jsme se teď po Hobitovi a druhém Potterovi pustili do stínadelských uliček. Mikuláš už čte v podstatě sám, ale tuhle bichli by měl nejspíš na hodně dlouho, nehledě k tomu, že nás dospělé tyhle knížky fakt baví a sami bychom se k nim už asi jen tak nevrátili. A znovu mi dochází, jak je takové tajemství v podobě hlavolamu fascinující. A nejen mně. Wuxia minulý týden přišel s hlavolamem, kterému neodolal, prý jak čteme o tom ježku, nedalo mu to a tak si teď doma hlavu lámeme nejen s knižní záhadou, ale i s japonskou „koblihou“. Zatím bezúspěšně, resp. napůl. Wuxiovi se podařilo hlavolam rozložit, ač absolutně netuší jak, prostě se mu v ruce rozeskočil a teď se ho snažíme dát zase dohromady. Takže podvečery u nás vypadají tak, že si prohazujeme hlavolam a zkoušíme (Mik už také propadl) a mezitím, kdy ho nemáme v ruce, jedeme 3D labyrint.

A aby těch hlavolamů nebylo málo, včera se nám uprostřed stříhání vlasů mého drahého odporoučel strojek a my ve snaze ho rozebrat a vyčistit, jsme zjistili, že už ho nelze složit zpátky. Asi to nebyl úmysl jedné známé firmy na spotřebiče, ale spíš naše nešikovnost. Ale takhle zapeklitě řešené rozebírání přístroje jsem dlouho nezažila. Další článek do skládačky. A až všechno složíme (či zrušíme), asi si budeme muset zase zajet do IQ parku.

To mi to trvalo…

… sem zase něco napsat. Budiž mi omluvou, že září byl hodně hetický měsíc a to, co jsem měla v hlavě, že potřebuju napsat, jsem prostě nestihla. A já jak to neudělám hned, dokud to ve mně kvasí a bublá, nenapíšu nikdy, protože to tak nějak dobublá. A tak čekám na další „žhavé“ téma. Chtěla jsem psát další nostalgicky laděný příspěvek, ale k tomu se možná ještě dostanu, chtěla jsem se vypsat z knih, co jsem četla v poslední době (to také možná zkusím, ale možná nakonec budu psát o jiných, než jsem zamýšlela), chtěla jsem toho…

Neumím moc psát krátké příspěvky, takové ty výkřiky, i když bych vlastně chtěla. Jenže než se k tomu stačím dokopat, převálcuje jeden nápad druhý a tak pořád dokola a já jsem ráda, že se zmůžu na něco delšího. Jednou za čas. Někdy i dlouhý.

Září bylo hektické i proto, že mi byl navýšen úvazek, stále nemám celý, zato práce mi přibylo, takže jako by celý byl. Navíc některou práci se učím za chodu a neustále mě honí pocit, že jsem něco neudělala, že mi něco chybí, že něco nestíhám. Wuxia je od půlky srpna konečně znovu zaměstnán, což je perfektní, ale chybí nám takto jeden člověk, co může zůstat s dětmi kdykoli doma, když se něco semele. On má sice dosti flexibilní pracovní dobu a leccos může tvořit z domu, ale někdy prostě musí v zaměstnání být.

V září jsme měli naplánovanou operaci Mikulášovy kýly. Připadla na týden, který byl setsakra nabitý, protože dvě třídí schůzky, začátky a přihlašování do některých kroužků a spousta pracovních neodkladných záležitostí. Mikuláš dostal termín nástupu středu, s tím, že pod nůž půjde ve čtvrtek. Nejkritičtější den byl v pondělí, kdy toho bylo nejvíc, ale s pomocí babičky jsme všechno krásně rozplánovali. Teď ještě udržet Mika zdravého. V neděli začala Tonička obrovitě kýchat a bylo jasné, že rýma je tu. Děti jsme se snažili separovat, co to šlo. V kritické pondělí si ráno Toňa přihasila s tím, že ji bolí ucho, čemuž jsem odmítala věřit, ale bohužel po zmáčknutí bylo jisté, že si nedělá šoufky. Takže vše se organizovalo nanovo. U doktorky se potvrdil zánět středního ucha s tím, že už nepíchali, protože jí to mezitím prasklo (v životě by mě to nenapadlo, protože byla fakt vcelku v klidu, když srovnám se zánětama, co míval Mikuláš).

V úterý sel Mik na předoperační vyšetření, vše se zdálo ok, doktorka ho schválila. Ve středu jsme nastoupili do nemocnice. Tam mě tedy překvapilo, že se nekonalo žádné zevrubné vyšetření další, zato u příjmu potřebovali vědět kromě jiného, jestli bydlíme v domě, nebo v bytě. Mikulášovi několik lidí vytklo, že už je velkej kluk a měl by tam bejt sám, protože takhle tam maminka musí platit a za to mu mohla něco hezkýho koupit přece. Z čehož jsem trpěla nepříjemným pocitem přecetlivělé matky. Ale fakt je, že už jsem s ním jednou zažila narkozu při vyndávání nosní mandle, kterou fakt nesnášel příliš dobře, takže jsem tam s ním pro jistotu být chtěla. Nu což, naštěstí sestry, pod které spadal, již byly vcelku normální, zvlášť jedna, která to uměla jak s dětmi, tak s nervozními rodiči. Jinak si teda obecně myslím, že by personál nemocnic měl chodit na kurzy, jak mluvit s pacienty. Nebyli protivní, ale informacemi se fakt šetří a na co se člověk nezeptá, neví. Navíc operace kýly je přece něco tak obyčejného, že to skoro dělá vrátný ve výtahu, takže nechápou, proč se „přecitlivělé“ matky vyptávají.

Přecitlivělé matky ale vidí narkozu a říznutí do břicha jejich „miminka“, že? Každopádně, i přesto, že se ve čtvrtek ráno Mikuláš vzbudil s ucpaným nosem, bylo naznáno, že to nic není (raději jsem hlásila, protože všude upozorňují, že na zákrok nepřijmou ani s pidiinfektem) a byl přijat k operaci. Když ho přivezli, půlhodiny usedavě a nepřetržitě plakal a dalo mi hodně práce ho zklidnit. Večer blinkal. Fakt jsem byla ráda, že jsem tam s ním byla. Propustili nás v pátek ráno a když už byl propuštěný a oblečený, ještě chodila po pokojích doktorka, která mi sdělila, že má mít hodně klidový režim, že na něj asi něco leze, prý to říkal i anesteziolog před operací. A taky měl ve čtvrtek ráno zvýšenou teplotu, což jsem se dozvěděla až v tu chvíli. Když mi sestra předávala propouštěcí zprávu a v rychlosti drmolila, co s ním teď dělat/nedělat, zeptala jsem se, co by se muselo dít, abychom dorazili dřív než na vyndání stehů (dle zprávy „V případě problémů přijít dřív“). Vytřeštila na mě oči a pravila, že se jim ještě NIKDY nestalo, že by se někdo vrátil po operaci kýly. A poté mi ta doktorka řekla, že je dost dobře možné, že bude mít teplotu, když na něj něco leze. Jenže jak pak poznám, že teplota je od nachlazení a ne od hnisající rány (ta byla přelepena a nesměla se odlepit celý týden do vyndání stehů).  Ale vím, přecitlivělá matka  prostě 🙂

No každopádně, operace se zdařila, žádné komplikace zatím nenastaly, stehy už jsou venku, zdá se, že se mu to hojí pěkně. Teď je největší problém 5 týdnů ho krotit, aby nebyl víc aktivní, než může. Zvlášť když už je zase ve škole. A já v práci se občas snad urvu a něco sem připíšu, doufám, že méně přecitlivělého.