NICK CAVE & THE BAD SEEDS

Koncert byl už před týdnem (už před týdnem, kruci??) a já se ještě nedostala k tomu, o něm něco napsat. I když mi to celý ten týden rezonuje v hlavě.  Nebyl čas, naposledy v sobotu a to bych se nejspíš zmohla jen na omámené výkřiky typu: Famózní, perfektní, báječné, nádhera, tyvole, wow…

A když o tom tak přemýšlím, asi by to i stačilo, protože téměř nemám slov. Na druhé straně si to Nick se svou družinou nezaslouží, zmínit se o nich jen tak stručně. Už proto, že mě provází sakra dlouho. Vzpomínám na první setkání s ním, s jeho hudbou – rok 1996, mejdan v jednom letenském bytě, kam jsme se šli dorazit cestou z Derbovky. V obecném šumu a pod alkoholovým opojením najednou prořízla matný vzduch řízná písnička, která mě okamžitě lapila a zněla mi v hlavě i druhý den, kdy jsem zjišťovala, co že to vlastně bylo. Do You Love Me? z alba Let Love In. Okamžitě jsem začala pátrat a shánět a pořizovat vše, co bylo do té doby od NC & TBS k mání. A láska byla na světě. Kolikrát jsem od té doby jejich alba tehdejší i budoucí protočila, těžko říct, jasné ovšem je, že nejčastěji mi do uší zněla právě deska Let Love In. A ta se mi dodnes líbí nejvíc (tak to koneckonců mám často s hudbou, že první věc, která mě chytne, už zůstává na vrcholu a většinou nesestřelitelná).

Dodnes mě mrzí, že jsem na ně přišla až v téhle době, protože jsem tak minula první koncerty v ČR, v Lucerně. Hned rok po mém procitnutí tu ovšem byli a hráli dokonce dva koncerty v Kongresáku. Bohužel v dobách, kdy jsem nebyla zrovna při penězích a tak když jsem schrastila obnos, lístky už nebyly. Tenkrát mi pán v předprodeji řekl, že poslední 4 prodal před hodninou. Pech! Má láska ovšem neslábla a koncertu jsem se dočkala za dva roky v Lucerně, i když tentokrát přijel Nick sólo. Tenhle koncert byl pro mě ovšem nejnej, protože bratr osvětlovač se tenkrát okolo motal a odpoledne mi volal, jestli se nechci přijít podívat na zvukovku. Šmarja, aby ne. A prej ať vezmu něco, co bych si mohla nechat podepsat případně – takže mám podepsanou kazetu a v knížce i věnování. Zvukovka byla samozřejmě lepší než koncert, slyšeli jsme asi 5 písniček a byli tam jen my a technika. A Cave za piánem, co se vztekal, co je tohle za „fucking czechoslovakian piano“. Nejspíš mu ho rozladil Topol – den předtím byli v Lucerně Psí vojáci – smáli jsme se. Koncert samotný byl pěkný, ale nemá to ty grády, co s BS, i proto, že co s publikem, které celou dobu sedí (i spí, jak jsme si všimli). Za další dva roky jsme si mohli spravit chuť, když zase přijela celá grupa, bohužel koncert zmrvil zvuk ve Veletržáku. Pak už Love Planet, kde byl koncert úžasnej. Další pak na Výstavišti, kam jsme přišli prenatálně vzdělávat i Toňu v břiše.

A teď zase Výstaviště. Lístek jsem dostala k narozeninám, ledabyle zastrčený coby záložka v jedné z knížek a skoro bych si nevšimla, o to víc mi vyrazil dech a dárek jsem dostala vlastně nadvakrát. Protože koncert byl fakt Famózní, perfektní, báječný, nádherný, tyvole, wow… Takový náboj a taková energie, která ze všech prýštila. A fakt že jsem tentokrtá záviděla prvním řadám, protože Nick zpíval mezi nimi, válel se po nich, nechal se ochmatat, komunikoval s nimi. A mezitím zpíval jak o život a bylo to naprosto úžasný. A nejen on mě dostával, chvílemi jsem nemohla spustit oči z Warrena Ellise, který jako by přiskočil z jiné doby. Poskakující se smyčcem vraženým do hára. Prostě paráda. A ty dvě hodiny utekly ani nevím jak a vlastně jsem i teď překvapená, že už je po koncertě. Bylo to!

Reklamy

Stasiland – Příběhy ze země za berlínskou zdí

Tahle knížka se mě hodně dotkla a opravdu mě strhla. Je to literatura faktu psaná románovým stylem. Autorka je Australanka, která žila v Berlíně a zajímala se o osudy obyvatelů „za zdí“, obyvatelů někdejší DDR. Proto pátrá po jejich osudech a nejen těch, kteří byli perzekuováni, ale i těch, kteří byli ve Stasi či s ní spolupracovali. Nejen těch, kteří za zdí žít nechtěli, ale i těch, kteří tehdejší režim podporovali. Autorka se snaží na vše nahlédnout z obou stran, pokouší se zůstat nestranná, i když to nejde snadno. A samozřejmě lze ihned poznat, ke které straně se přiklání, přestože se pokouší chápat i pohnutky „těch druhých“. Stejně tak i čtenář, stejně tak já, která jsem (ač jsem vyrůstala v ČSSR) byla některými případy otřesená a pořád mi neleze do hlavy, jak to takto mohlo fungovat. Knížka na mě zapůsobila hodně emocionálně a taky se velice dobře čte – díky stylu autorky, která vše popisuje svýma očima a přitom pátrá i píše zčásti „novinářsky“. Doporučuji všem a neváhala bych dávat číst ve školách jako doporučenou četbu, ač to není příběh naší země. Žili jsme ale jen o kousek vedle.

Dovolím si za všechna slova sem dát několik ukázek. Třeba o tom, jak reálné věci přestávaly existovat.

Hrát ani nezačali. Soudružka Oelschlägelová je hned vyzvala, aby k ní přistoupili blíž. Oznámila jim, že komise nehodlá naslouchat „zhudebněné verzi toho, co jí bylo předloženo“, protože „texty jejich písní jsou v přímém rozporu se socialistickou realitou… pracující třída je očerňována a hanoben je rovněž stát a jeho obranné složky“.

„A pak nám řekla: Jsme tu, abychom vám dali na vědomí, že dnešním dnem přestáváte existovat.“ Rozhostilo se ticho. Jeden člen kapely dal znamení zvukařům, ať skončí s přípravami. Kuno se zeptal: „Znamená to, že jsme oficiálně zakázaní?“ „Nikdo tady nemluví o žádném zákazu,“ opáčila soudružka Oelschlägelová. „Vy jste přestali existovat.“

Co nechtěli, aby existovalo, přestalo existovat. Alespoň se tak tvářili.

Julii nezbylo než jít na úřad práce, vzít si pořadové číslo a postavit se do nekonečně dlouhé fronty. Ocitla se mezi lidmi, kteří možná museli řešit stejné problémy jako ona sama. Oslovila proto muže stojícího před ní a zeptala se ho, jak dlouho už je nezaměstnaný. Ještě než jí stihl odpovědět, přihnala se k ní obtloustlá žena, nacpaná do uniformy. Předtím si jí nevšimla, byla schovaná za sloupem.

„Slečno, uvědomte si, že vy nejste nezaměstnaná,“ obořila se na ni. „Ale jistě, že jsem nezaměstnaná,“ nedala se. „Co bych tady asi jinak dělala?!“ „Tady jste na úřadu práce. Ne na úřadu pro nezaměstnané. Vy nejste nezaměstnaná, vy hledáte práci.“

Julii ale nezmátla. „Ano. Hledám práci,“ a dodala: „Protože jsem nezaměstnaná.“ Nato se ženština rozkřičela tak, že se lidé ve frontě podvědomě přikrčili. „Kolikrát vám mám opakovat, že nejste nezaměstnaná. Vy hledáte práci!“ A pak, celá bez sebe vzteky, zahřímala: „V Německé demokratické republice nezaměstnanost neexistuje!“

Jak mučili lidi, třeba za pomoci nedostatku spánku.

Výslechy šestnáctileté Miriam Weberové se konaly každou noc, deset dní po sobě, od deseti hodin večer do čtyř ráno. Světla v celách zhasínala vždy v osm večer, rozsvěcela se v šest ráno. Zbývaly jí dvě a dvě hodiny spánku, před výslechem a po výslechu. Přes den ji usnout nenechali. Bachař co chvíli špehýrkou nahlížel dovnitř, a jakmile se jí začaly klížit oči, začal mlátit do dveří.

„Později jsem už bachařovo oko a rány na dveře nevnímala. Hlavou mi proběhlo, že by si sakra mohl najít na práci něco lepšího, a klimbala jsem dál. Vždycky pak vešel dovnitř, zatřásl mnou a sebral mi matraci z pryčny, takže jsem si neměla ani kam pořádně sednout. Usnout mě zkrátka za žádnou cenu nenechali. Ani si nedokážete představit, jak mě to odrovnalo.“

A jeden z nejsilnějších příběhů matky, jejíž dítě se narodilo s poškozenými vnitřnostmi, ještě v době bez zdi, zachránili mu život v západoněmecké nemocnici a také západoněmecké léky, pro které si chodili se zvláštními propustkami z ministerstva. Dokud tedy nespadla zeď.

V noci z 12. na 13. srpna město Berlín rozdělila zábrana z ostnatého drátu. Frau Paulová s manželem žili pořád v samém srdci východního sektoru. O tom, co se chystá, vůbec nic netušili. Prostě se jednoho rána probudili a svět byl náhle jiný.

Když se pak Frau Paulová vydala na ministerstvo pro povolení vyzvednout recepty a léky, nebylo jí vyhověno. Vzpomíná, jak jednoho úředníka přemlouvala, plakala, prosila, vysvětlovala, že má nemocné dítě a že když jí nevyhoví, může její malý i umřít. „Jestliže je váš syn na tom tak zle,“ nechal se slyšet onen úředník, „asi by pro něj bylo lepší, kdyby se dlouho netrápil.“ Frau Paulová už nepláče, obličej má rudý vzteky. Manželům nezbylo nic jiného, než podat Torstenovi léky dostupné ve východním sektoru. Začal znovu dávit krev. Bylo to tak zlé, že ho v noci museli odvézt do nemocnice. Jeli s ním do CHarité, jedné z největších nemocnic v tehdejším Východním Berlíně. Doktoři si tam nechali Torstena na pozorování a Frau Paulovou poslali domů.

„Druhý den ráno jsem se jela na syna do nemocnice podívat. Nikde nebyl a nikdo se mnou o něm nechtěl mluvit. Najednou nikdo neměl čas.“ Vyšlo najevo, že mu místní lékaři neuměli pomoct, a tak udělali jediné, co mohli: nechali ho převézt přes novou hranici zpátky do Westendské nemocnice. Frau Paulová doteď netuší, jak toho docílili, ale jedno ví jistě: zachránili mu tím život.

Její dítě se ocitlo na opačné straně zdi. Frau Paulová s manželem se vydali na ministerstvo zdravotnictví, aby dostali povolení k návštěvě. Neuspěli. Přecházení přes „obranný protifašistický val“ už nyní spadalo do kompetence ministerstva vnitra.

A ještě jeden kousek, který mě zarazil a smála bych se stejně jako autorka. Jenže… Nikdy se nedá říct, že něco není možné. Bohužel.

Chci podotknout něco o tom, že musí být těžké žít s vědomím, že pro mnoho lidí v dnešní době jkako by berlínská zeď ani nikdy neexistovala, a také o tom, jak je možné, že lidé mají tak krátkou paměť, když Torsten znovu promluví: „Jsem tak rád, že je pryč. A také jsem rád, že toho po ní zbylo tak málo. Jinak bych musel pořád myslet na to, že se to všechno vrátí zpátky. Že se to všechno může stát znovu.“ „Ale to přece není možné,“ směju se. Zpraží mě pohledem. „Možné je všechno. Člověk by nikdy neměl říkat, že něco není možné.“ Jeho matka souhlasně přikyvuje. „Kdo by si býval pomyslel, že zeď opravdu postaví! Nemožné! A kdo by si býval pomyslel, že jednou po ní bude veta. I to bylo nemožné!“

Obrázek