Do školy? (a jak moc mě štve, že jsem váhavá)

Narozená ve znamení Vah a váhavost jako znamení. To jsem celá já. A že mě to tolikrát štve. Nejhorší jsou samořejmě zásadní rozhodnutí, to se trápím a dumám a pak téměř násilím donutím muže (který taky nerozhoduje zrovna rád), aby to rozsekl. A když už je to rozseknuté, tak nastává období, které mě štve ještě víc než nerozhodnost, a to je rýpání se v tom, zda rozhodnutí bylo správné. Jak já tyhle myšlenky nesnáším. A to už se s tou svou povahou zatrolenou snažím sžít takových let.

Z poslední doby to bylo dumání, kam by měl jít Mik do školy, v podstatě jsme nakonec vybírali jen ze dvou a rozhodnutí zbylo na manželovi, který vytáhl na světlo praktičnost té bližší a posílil ve mně pocit, že je dobré poslat mladého s kamarády. Tak jsme učinili, já se na čas zklidnila, i když dodnes mě občas honí myšlenky, jestli jsme přece jen neměli řešit víc a nešoupnout ho jinam. Ale jeho už bychom stejně k nějakému přesunu do jiné školy neukecali. V tom je po mně, pro mě představa přestěhování (a že s tím naši vyhrožovali), bylo něco naprosto hororového a na základě vlastních pocitů bych mu to zatím nedělala. Budiž, už je tu, učitelku má v pohodě, zatím ho to baví atd., prostě nezbývá mi než se dokola přesvědčovat, že jsme se rozhodli správně.

Díky Mikově škole máme rozhodnuto i kam půjde Toňa. Mít každého jinde se mi nechce. ALE! U ní pro změnu řeším, jestli ji poslat do školy už teď nebo až za rok. Protože je zcela nešikovně narozená 1. září. Vždycky, když se rozhodnu, že ještě nepůjde, přichomýtne se ke mně někdo, kdo mi začne vyprávět, jak jeho dítko šlo taky takhle v 7 letech a jak to bylo blbý, že se nudilo nejdřív ve školce a pak i ve škole a vlastně se od té doby nudí pořád a bude se nudit celý život. A já začnu váhat a dumat a probírat možnosti. Vždyť přeci během posledních 4 měsíců tak poskočila, najednou ji děsně zajímají písmenka, naučila se toho spoustu nového a já to téměř nezaznamenala, konečně umí er, a eř jí taky pomalu naskakuje. Atakdále. No a když si řeknu, že bych s ní mohla zajít k zápisu a pak do pedagogicko psychologické poradny, že by mi to pomohli rozseknout, tak zas Toňa předvede něco, čím mě přesvědčí, že by ještě ve školce měla zůstat.

Proč se tyhle věci musí řešit tak hodně dopředu, 3/4 roku ještě dlouhá doba, kdo ví, kam ještě poskočí. Učitelky ve školce ji chválí, že je šikovná, hodná, chytrá. Ale sociálně to ještě není nic moc, často prý brečí kvůli maličkostem, nechá si všechno líbit…

Jo, potřebovala bych dvě reality a srovnávat, přeskakovat z té, kde půjde do školy už teď, do té za rok. A pak vybrat. Anebo se držet toho, co říká psycholog Václav Mertin: „Lepší, když se dítě ve škole nudí, než aby se trápilo.“

Reklamy