O lítosti a lítostivosti

Včera jsem odevzdala Mika do auta kamarádce, která ho bere spolu s jejími kluky na chalupu. Mikuláš s úsměvem zaplul do auta, v podstatě se ani nerozloučil a mě, ač jsem ráda, že si užije s kamarádem, bodlo trochu u srdce. Jako mě v poslední době bodává vcelku často. To, když se dostaví lítost nad tím, že mi děti dospívají, že už mají pomyslně nakročeno do vlastního života. Samozřejmě to ještě bude reálně za hodně dlouho (a kdo ví, jak dlouho se v domově zdrží, můj jednatřicetiletý bratr trčí u maminky stále), ale vším smýšlením se prostě stávají čím dál samostatnějšími bytostmi, které za čas už ani nebudou chtít pomazlit a za pusu od mámy se třeba budou stydět. A tak se snažím si je užívat, co nejvíc to jde, i když při běžném provozu mě často taky štvou a občas je musím sprdnout. Jak tak ty děti pozoruju, říkám si, že bych je neraději zakonzervovala zhruba mezi čtvrtým a šestým rokem. To už s nimi je řeč, dá se s nimi na mnohém domluvit, období vzdoru už je daleko menší. A je krásné sledovat, jak se vyvíjí, čím dál tím víc jim to sepíná, začínají mít smysl pro humor, a přitom jsou to pořád taková ňuňátka muchlací, taková miminka. Taková je zrovna Toňa.

Měnit se to začíná se školou, zvlášť v té druhé třídě to pozoruji, ve škole už nejsou ptáčátka, už ví, jak to chodí, jsou oraženější, chytřejší, navíc si myslí, že nejchytřejší 🙂 Už se vzpírají a chtějí být čím dál tím samostatnější. Což je na jednu stranu fajn, chodí už sám do školy, občas i ze školy, ubyde běhání mezi prací, školkou, školou, domovem. Na stranu druhou se zase dostavuje ta popichující lítost. A vzpomínky se derou na povrch, kdejaká fotka dětí jako miminek mě div nedojímá, když čtu jejich někdejší hlášky, prohlídnu staré obrázky, tak mě mrzí, že rostou tak rychle. A čím dál víc mě bere chuť po novém miminku, které nejspíš už asi nebude.

 

Lítostivost nás provází odjakživa, lítostivá jsem jako malá byla já i můj manžel. A bohužel jsou i naše děti. A to mě dost mrzí, že zrovna takovou protivnou vlastnost si od nás vzaly. Proč nejsou víc flegmatičtí jako moje máma? Nejsou to vzeklouni, nikdy nebyli extrémně hysteričtí, ale kroupy roní obří a většinou i kvůli kravinám. Zvlášť u Mikeše mě to trápí, že je kluk a já hned v černých barvách vidím, jak mu to dají ve škole, na táboře, kdekoliv sežrat. I proto, že já to na ZŠ zažila, když si mě v první třídě vybraly dvě třeťačky a dávaly mi co proto – byla jsem přece „koza ubulená“. Mikuláš už to má lepší, leccos překousne, ale i tak ho rozhodí maličkost. Nesnese neúspěch, když mu něco nejde, hroutí se. Občas si říkám, že je to vlastně dobře, že chce být nejlepší, ale to jeho ronění slz není úplný ideál. Nedávno dostal první pětku a to se prý dle slov učitelky fakt málem zhroutil. Vlastně se tomu nedivím, jedničkář, co má za celou školu nejhůř tři dvojky najednou dostane kouli. To by kdekoho sebralo. Ale žilo tím pomalu celé sídliště 🙂 Nevím, jak to u něj zmírnit, ty pocity, že se musí kácet, když zklame. Známky mu nevyčítám, svým způsobem jsem ráda, že dostal i špatnou, protože se s ní musí setkat. Nejsem matka, co by jela na výkon. On sám je na sebe přísný a chce být nejlepší. Aspoň v něčem. Ve sportu to nevypadá, ve škole prozatím exceloval, zvlášť ve čtení. Prý mu ale šlape na nohy jiný žák a on to těžce nese. Jak mu tohle vysvětlit?

O pláči, úspěších i neúspěších si povídáme pořád dokola a nemám pocit, že by to nějak pomáhalo. A musím říct, že neustálé vysvětlování a rozebírání je náročné. A občas buchnou saze. Jak mu vysvětlit, že nemusí ronit kroupy, když mu nejde hrát na flétnu společně s metronomem, zvlášť když je to poprvé, že žádný učený z nebe nespadl? A že i ten učený vždycky nebyl nejlepší? Je mi ho kolikrát líto a vidím sama sebe, jak jsem se s tím prala a pořád věřím, že se s tím popere dřív než já.

Reklamy