Nervy na pochodu aneb začátek školního roku

Začátky školního roku bývávají hektické, děti máme jen dvě, ale přesto mi připadalo, že pořád některé z nich má výjimečný první školní den. Před dávnými časy Mikeš školka, rok na to přecházel do školky nové (takže změna), rok poté už nastupovala do školky Tonča a rok na to Mikeš pádil do 1. třídy. Pak byl dva roky útlum, pak do školy Tonička. Přesto je pro nás prvního září vždy malinko hektičtější i z důvodu, že Toňa má narozky. Snažívám se tedy brát si volno, aby děti nemusely hned od prvního dne do jídelny/družiny a trošku si udělat takový hezčí a ještě volnější den. Zažít ten poslední záchvěv prázdnin, kdy ještě netřeba se zabývat nějakými povinnostmi.

Naše děti mají svou specialitu v tom, že prostě nutně potřebují narozeniny slavit ten den a nikdy jindy, i když se to extra nehodí (ne nijak velké oslavy, jen ta rodinná s dortem a dárky), takže jsem ani nepřemýšlela o jiné variantě. Kdyby se to ovšem nevyvrbilo samo jinak. Letos to skoro připomínalo dominový efekt, kdy stačí malinko zavadit o první kostku a už to jede. Tím, že se protáhla rekonstrukce, bylo už tehdy jasné, že se posune i koupě kuchyně (a to jsme netušili další komplikaci), nicméně v podstatě bylo jasné, že neupeču dort ani Tončino oblíbené kuře k obědu. Řekla jsem si tedy, že když už je Toní taky mazačka, nebudu to tolik hrotit. Vzhledem k návratu z dovolené těsně před tím a vědomí, že zrovna počátkem září toho máme v práci nakupeno ažaž, rozhodla jsem se, že letos si děti užijí první den i s tím obědem, já uteču z práce o trošku dřív a narozky oslavíme odpoledne. S koupeným dortem. Když jsem si to vymyslela takto, ještě se ta první kostička jen povážlivě kývala. Pak přišla mužova diagnoza, tříselná kýla a termín operace 31. 8. V Říčanech na jednodenní lůžkové péči, tedy 31. tam, 1. září zpět. Takže jsem začala ukecávat Tončí, že oslavu posuneme na víkend a bude se odehrávat u babičky, která i to kuře upeče.

Muž odjel do nemocnice ve středu ráno busem, na řadu se dostal před pátou odpoledne, klasická operace řezem, sice rychlá, ale i tak. Ve čtvrtek ráno propuštěn. Odvedla jsem děti do školy, skočila do auta a do Říčan, v podstatě poprvé sama, kromě nějakých kratičkých cest po okolí domova. Takže první co, že jsem se v Říčanech ztratila, navigaci neměla, cestu sice tušila, ale ono to v reálu vypadá jinak. Místní policista poradil nedokonale, takže jsem projížděla Říčany tam a sem a nakonec tedy na nemocnici natrefila. Nervy už docela napjaté, i po předchozím dni, čekání, kdy muže odoperují atd. Když jsem se pak na cestě zpět v úzké ulici otáčela, zrovna jak na potvoru jel chlapík, co na mě nervozně gestikuloval a přiznávám, že mě znervoznil víc než za jakékoli jiné situace – už se moc z míry vyvést nedám. Najednou jak začátečník, chtěla jsem ho pustit a nekoukat na jeho gestikulaci, z níž bylo jasné, co si myslí, zacouvala jsem, abych ho pustila a zbavila se ho. Jenže ejhle, ta zeď za mnou byla blíž, než jsem tušila. Takže prd – sklo světla rozbité, kufr trochu promáčklý. Žádná tragédie, nenabourala jsem nikoho cizího, nikomu se nic nestalo, ale můžu říct, že nervy pochroumané o to víc. Jak se to tak všechno nakupilo… A to jsem si ještě někdy v červenci říkala, jak už bude letos ten první školní den vlastně fádní 🙂 Pro mě nakonec ale nezapomenutelný.