Vloni v knihách

Vloni jsem přečetla 51 knížek, takže jsem svou tradiční výzvu přečíst 50 knih splnila dokonce na 102 % 🙂 Můj rok 2017 v knihách na Goodreads zase pěkně zdokumentovali.

A účastnila jsem se opět i výzvy na databázi knih. Knížky mi do témate v podstatě samy skákaly, jen párkrát jsem jim trochu pomohla, ale vlastně to nebylo nucené, sloužilo hlavně k tomu, že jsem si konečně přečetla již dlouho plánované.

Kniha, která je starší než čtenář:

Bratři Lví srdce ***** – Po téhle krásné knížce jsem pokukovala už delší dobu. Vlastně ji koupila dětem, ale nakonec jsem si ji přečetla dřív, než jsem ji předala jim. Astrid Lindgrenovou mám fakt ráda (koneckonců v loňské výzvě se mi objevila dokonce 2x), její knihy mi přijdou nadčasové a jsem ráda, že i moje děti ji oblibují. Kde bych byla v dětství bez stokrát převracených stránek Pipi, Ronji nebo dětí z Bullerbynu. A s mými dětmi jsem poznala další ze skvělých příběhů Lotty, Kajsy nebo Madynky. Bratři Lví srdce je fascinující příběh o statečnosti dvou bratrů, o bratrské lásce a porozumění.

Kniha, která je autorovou prvotinou:

Kaziměsti **** – Jsem ráda, že do prvotin jsem mohla vložit knížku, kterou napsal Čech. Příjemné čtení. Autor má fantazie na rozdávání. Městskou fantasy mám v oblibě a tak jsem už pár podobných knih četla a všechny ty vedlejší a alternativní města mě moc baví. Stejně tak se mi dobře včítalo do Nikam a ráda jsem se procházela po „podivných“ ulicích. Možná trochu chyběla silnější zápletka, možná bylo chování některých postav až příliš naivní, možná i sloh by chtěl semtam malinko učesat, ale jedno vím, další knihy Martina Bečana si určitě přečtu a kdyby pokračoval v nastaveném světě, velice ráda se do něj zase zanořím. 70 %

Kniha, která má na Databázi méně než 500 hodnocení:

Všemi dary obdarovaná **** – Ve chvíli, kdy toto píšu, hodnotilo ji 214 lidí. Nejsem zcela cílová skupina, ale můžu říct, že mě tohle zombie road movie docela bavilo. Odsýpá to pěkně a je vcelku jasné, že vznikl i film, celý příběh má hodně filmovou konstrukci. Možná ale i trochu předvídatelnou, což z mého pohledu ubírá pár procent. Hodně bavila úvodní část, seznamování se světem po Kolapsu je zábavné a čte se jedním dechem. Trošinku drhla střední část, kde mě nečekalo nic překvapivého. Konec zase povedený a díky němu také dám 4*, i když optimálně bych hodnotila 70 %.

Kniha odehrávající se v budoucnosti:

Vidění ***** – Čtvrtý díl Kaldečkové série Mycelium a opět za plné hodnocení. První přečtená kniha roku 2017, vlastně jsem ji četla hlavně v tom předchozím, ale dočetla 2. ledna. Do tohoto bodu výzvy by ale spadal díl pátý Hlasy a hvězdy, který jsem vloni taky četla. Prostě celé Mycelium. Je to skvělé, kudy chodím, tudy trousím chválu. Napínavé, čtivé, zábavné. Co postava, to perla, každá je zajímavá, každá má něco do sebe, každá jednotlivá nějak hýbe mými emocemi.

Kniha od severského autora:

Sova * – Knih od severských autorů jsem vloni přečetla osm, tahle holt byla v pořadí toho roku první. A rovnou nejhorší, kterou jsem ten minulý rok četla.

Zklamání. Už první knížka této série mě mírně zklamala, ale aspoň vyvolala určitá očekávání a bavilo mě ji číst. Jak jsem minule psala, že mě zajímá vývoj postav, tak teď už ne, ustrnuly na místě a přešlapují stále na tom samém fleku. Sova mě dost iritovala a čím déle jsem ji četla, tím mě rozčilovala více. Dialogy připomínaly spíš návštěvu v ústavu choromyslných než smysluplné vyšetřování kriminalistů. To bylo samé „Jak to myslíte?“ nebo „Jak jako?“ A aby nevypadali jako úplní pitomci, naordinoval svým detektivům autor mnohé neduhy, deprese, alkohol, prášky, rozchod s přítelkyní, bolest hlavy… I tak jejich dialogy (především tedy nekončícími otázkami) stvořil jednu velkou vatu, které bylo mnohonásobně víc, než bylo třeba. Samotné vyšetřování – mám pocit, že bych se k určitým indiciím dobrala daleko dříve než oni „profíci“. A ti dva nejlepší z nich, Holger a Mia, ti vysloveně tápali v mlze a brali za podezřelého každého, kdo se kolem nich ochomýtl. Nebýt jejich kolegů, kniha by nikdy neskončila a na lavici obžalovaných by se nejspíš ocitl každý občan Osla.
„Co je?“ zeptal se, když za sebou zavřel. „Máme problém,“ pronesla. „Přijel jeho advokát.“ „A co?“ „Nebyl v Norsku.“ „Jak to myslíš?“ Svraštil obočí. „Henryk Eriksen. Nebyl tady.“ „Jak to myslíš tady?“ zopakoval. „Má letní byt v Itálii. Jezdívá tam každé léto.“ „Teď tě nějak nechápu.“
Áááááááá. Jak to myslíš? Tak, jak to říkám. Prostě NEBYL V NORSKU! A takových dialogů je tam požehnaně, kvůli nim jsem měla stokrát chuť knížku zaklapnout a zahodit. Dočetla jsem, ale po dalších autorových knížkách už spíše nesáhnu.

Kniha, jejíž děj se odehrává v Praze:

Praha Noir ** – Povídková kniha, jejíž téma se mi hodně líbilo, ale očekávání nebylo splněno. Vcelku zklamání, asi jsem čekala něco výraznějšího, většina povídek mě ale moc nebavila a podle mě se jich dost i minulo žánrem. Dost možná byl semtam i přehmat editora při výběru autorů.
Šabach, který nesmí chybět v žádné antologii, ale zrovna tady by klidně mohl – není to ani trochu jeho šálek kávy. Některé z povídek jsem prosvištěla, protože nebavily ani za mák (Cigan, Urban, Neff), některými jsem se prokousala, ale vší silou, například povídka Hejdové byla tak nějak hystericky naivní, vycucaná z (ufiklého) prstu. S psaním Soukupové mám obecně problém a nezměnilo se to. Něco nebylo špatné, ale nesedělo mi tak úplně do této sbírky (Tučková). Pak bylo pár dobrých, ale žádných obřích pecek (Sýkora, Klevisová, Goffa). Kopřiva moc dobrý, to svištělo, Stančík parádní, ale vlastně jen Mlýn na mumie scuklý do povídky. Z celé sbírky mi naprosto vyčníval Procházka, to sedlo a navíc vybral pro detektivku parádní prostředí světských z „Matějské“.
Celkově ale převládá zklamání, chtělo by to více úderných point a svištivých zápletek.
PS: Parádní obálka.

Kniha od držitele Pulitzerovy ceny:

Tramvaj do stanice Touha ***** – Viděla jsem v Činoherním klubu a naprosto mě nadchlo. O této hře vím a malinko jsem asi i tušila, o čem je, ale jen vzdáleně, nikdy jsem neviděla ani již klasický film. Hra se mi líbila velice a nedávno jsem pak zjistila, že ji máme i knižně. Tennessee Williams napsal neskutečné charaktery, obdařil se živoucími povahami, donutil diváky (čtenáře) se zmítat v pochybách nad tím, jestli někoho má nesnášet, druhému držet palce a dalšího litovat. Nebo jednoho milovat, druhému fandit a dalšího mít chuť vystřelit na měsíc. Hra, kterou rozhodně potřebuji vidět ještě minimálně jednou.

Oblíbená kniha rodičů, prarodičů:

Ustláno na růžích a pod nebesy ***** – Jedna z těch, na které už jsem se chystala předlouho. O téhle knížce jsem nesčetněkrát slyšela od mámy, která ji četla mnohokrát a stejně tak často mi ji i doporučovala. Já se k ní ale až dosud nedostala a to, že mi skončila v rukou, za to mohla jedna zvláštní událost. Kniha přišla poštou mému muži od autorčiny dcery. Pak chvíli ležela na vršku hromádky připravených knih, až mě jedno ospalé sobotní odpoledne přesvědčila, že nastal její čas. Že já ji nenašla dřív, říkám si. Budu to teď muset této útlé knížce vynahradit a mám ten dojem, že půjdu v máminých šlépějích a zanedlouho ji budu nesčetněkrát doporučovat svojí dceři.
Přemýšlím, co napsat, aby to neznělo jako klišé, protože tahle knížka opravdu není klišé. Je ale milá a pohladí po duši, vykouzlí úsměv na rtech a zahřeje u srdce. Neubráním se zkrátka tomu používat tyhle fádní fráze. Knížka je ale opravdu chytrá a vypravěčka má nejen byt plný fantazie, ale i sklep zaskládaný humorem, půdu nacpanou vypravěčským talentem a dům napěchovaný literárním umem. Krom toho všeho je výbornou průvodkyní Malou Stranu, vybavena přesným okem sledujícím nádherné místní postavy. Moc dobře se čte o slavičím zpěvu, kominících děsících kamnáře, výlovu čertoveckých sumců nebo o místních vykřičených domech. Lekající se uklízečka, co i se závěsem hopsla do Čertovky mě rozesmála a culím se i teď, když o ní píšu. Culím se, když píšu o knížce Jindřišky Smetanové.

Kniha, odehrávající se na ostrově:

Příběh nového jména **** – Tak hlavně musím říct, že bych rozhodně doporučila celou Neapolskou ságu, resp. zatím první tři díly, které tu vyšly, a už se těším i na ten čtvrtý, který možná přehodnotí moje bodování. Tento druhý díl se mi do výzvy hodil, částečně se totiž odehrává na Ischii.

Druhý díl Neapolské ságy přitrzuje. Je přímo napěchovaný bouřlivými emocemi. Emoce házejí skoro se všemi postavami a nejspíš i se čtenáři. Se mnou teda mlátily mohutně. Každý z daných je vyjadřuje jinak. Huláká se tu, ječí, fackuje, mlátí, ale i miluje. Miluje bouřlivě i se zaťatými zuby. Také s vypravěčkou to lomcuje, i když rozhodně jinak než s její kamarádkou Lilou. Elena se vzteká v skrytu, bojuje s city sama v sobě, leccos ji strašně dopaluje, ale její vrozená nejistota jí brání vykřičet to všechno do světa. A že by měla co. Místy mě strašně štvala, že se neozvala, že podléhala, že se nedokázala odpoutat úplně. Ještě o něco víc mě rozčilovala Lila, ta její sebestřednost a sobeckost, to jak všechno dělala jen za sebe a pro sebe. Zároveň jsem se ale v jednu chvíli přistihla, že je mi jí líto. I se mnou orala, i když jsem měla pocit, že mám odstup. Kolikrát jsem si u tohoto zvláštního přátelství vzpomněla na svoje v době základky a že jsem se taky nechala tak moc ovlivňovat a jak jsem zpětně ráda, že jsem se vydala svoji cestou a ne tou kamarádčinou (kamarádíme spolu pořád).
Chvílemi se mi druhý díl líbil o fous víc než první, zároveň ale v části na Ischii bych možná drobet krátila, dost se to tam motalo dokola, ač bylo vlastně jasné, jak to dopadne. Takže zůstávám u 4 a půl a dumám, jestli na třetí část vydržím čekat do podzima, nebo se pustím do slovenského vydání. Ta „Itálie“ mě totiž hodně baví. Italská nátura, jiná, než jaké jsme navyklí my středoevropani. Parno, sluníčko, moře, zaprášené ulice, chudé i vzmáhající se čtvrti. Také bych se tam hned vydala, do Neapole, na Ischii, do Pisy, prošla se místy, které autorka tak sugestivně vylíčila. I když už jsou nejspíš dost jiná oproti druhé půlce minulého století.

Kniha psaná formou deníku:

Deníky **** – Vloni jsem četla deníkové knihy dvě, ale dala jsem přednost této od Keitha Haringa, ta už mi u postele totiž ležela déle. Četla jsem v ukradených chvilkách, dlouhodobě, naštěstí u deníků to tolik nevadí a u toho Haringova asi ještě méně. Je to soubor myšlenek, postojů, k tomu cestování po světě, setkávání se se známými (i známějšími), popisy tvorby jeho děl. Jsou to kousky jeho života – který byl ale tak krátký. Mám ráda tvorbu Keitha Haringa a jeho deníky byly k ní zajímavým doplňkem. Byl mnohdy nadčasově myslící a i když sám tušil, že zemře mladý (a to ještě dřív, než onemocněl AIDS), nebylo by vůbec špatné, kdyby tu pobyl déle. A víc toho napsal. I nakreslil.

Kniha od autora ze sousedícího státu:

Ctitel ** – Kniha od německé autorky, kterou mám vcelku v oblibě. Ale zatím nejslabší z knížek Charlotte Link, které jsem četla. Možná mě to nebavilo i proto, že je to spíš thriller a já ráda knížky, které jsou napínavé a pachatele neznáme až skoro do konce. Tady bylo jasné už velice záhy, o co půjde, tudíž si myslím, že by knížka mohla být klidně i kratší. Téma to bylo spíš na novelu. Ve chvíli, kdy už mi docvaklo, kdo je pachatel (a že to bylo docela brzy) a kam se asi kniha bude ubírat, dokonce i jak velice pravděpodobně dopadne, jsem četla už jen proto, že jsem si říkala, že třeba autorka s předvídaným ještě trochu zamele, že přeci jen tu nastavovanou kaši občas zamíchá oběma směry. Bohužel ji nechala tak, jak ji navařila, aniž by přidala nějakou zajímavější ingredienci. A ty tradiční přísady ji prostě neochutily dostatečně. Škoda.

Kniha od autora z žebříčku 100 nejoblíbenějších autorů:

Astrid Lindgrenová – Válečné deníky 1939-1945 **** – Astrid Lindgrenová podruhé (deníky podruhé), v tuto chvíli na 91. místě mezi stovkou nejoblíbenějších autorů. Válečnými deníky Astrid Lindgrenové jsem se rozhodla zmírnit souběžné čtení jiné knihy o válce, a to Laskavých bohyň. Zvláštní – mírnit čtení o válce čtením o válce, ale opravdu to bylo ředění, protože zatímco prostřednictvím Laskavých bohyň se ocitám téměř přímo uprostřed válečné vřavy, očima AL sleduji válku jen zpovzdálí jako pozorovatel. A bylo velice zajímavé číst tyhle dvě knihy zároveň. Astrid Lindgrenová ji komentovala až zpravodajsky, její deníky jsou dobrým doplňkem historických materiálů o 2. světové válce. Jak ji vnímal obyčejný člověk, který navíc žil v neutrálním Švédsku, tudíž v té době vlastně v klidu a v blahobytu. Jak koneckonců AL neustále na stránkách deníku připomíná, při zmínkách o životě Lindgrenových. Astrid Lindgrenová, v té době začínající spisovatelka, na mě působí hodně nadčasově, žena se zájmem o politiku, která si až hnidopišsky archivuje články o válečných letech. Tyto výstřižky doplňují velkolepě pojaté vydání deníků, škoda jen, že málokdo z nás umí švédsky, aby docenil i dobové materiály. Každopádně zaujalo.

Kniha poprvé vydaná v roce 2017:

Poslední deska **** – Britská detektivka, neotřelá honba za vinyly Londýnem i LA. Jak je něco britské, zavání to humorem. A ani Poslední deska není výjimkou, je to svižná knížka, která lehce plyne tak, jak ji všichni ze zúčastněných s nadhledem glosují. Exkurze do britských obchodů a bazarů s vinyly byla opravdu zábavná. K tomu zápletka se vzácnými jazzovými deskami a pár docela dobrých překvápek. Bavila mě zvlášť „Strana jedna“, v druhé části chvilkami příběh ztrácel dech, ale ne natolik, aby přestal bavit úplně. A ke konci se zase pěkně a zhluboka nadechl. Ráda se kouknu i na další díl vinylového detektiva a schválně, jaká femme fatale se tam zjeví.

Kniha od českého autora:

Umina verze **** – Knih od českých autorů jsem v roce 2017 přečetla jedenáct. Už ani nevím, proč zrovna Emil Hakl se dostal do výzvy. Nicméně určitě si to zaslouží. Umina verze je trochu jiná než další Haklovy knížky. Hakl a sci-fi, Hakl a umělá inteligence? To jako fakt? Fakt a navíc to funguje. Místy je to jemné, místy dokonce (jak jsem s údivem zjistila) i dojemné.
Pro Emila Hakla mám slabost. Mám slabost pro jeho věty, pro slova, jimiž oživuje své příběhy. Jsou úderná, originální, nepopsatelná. S Haklem fakt ráda kráčím krajinou, tou pražskou zejména. A mám chuť číst ho nahlas, číst ho rychle a pomalu, mluvit, vykřičet, odříkat, zarecitovat. Tohle jsou texty, které je potřeba přitlouct na roh ulice místo cedulí se jmény ulic. Tohle jsou odstavce, které bych vepsala do chodníků, vyryla do laviček po cestě a vytiskla na sloupy. Abych je mohla číst každou chvíli na cestě kamkoli.

Kniha se zvířetem v názvu:

Slavík **** – Tenhle román se opravdu hltá. A taky se u něj pláče. Je totiž přesně namíchaný, nechybí odvaha, ale i trocha zbabělosti, odevzdání se, oběť, láska, rodinné vztahy. To vše obklopeno válkou, která už sama o sobě je krutá a plná silných příběhů. Kolik takových už jsem četla a z velké většiny mě vždy dostaly na kolena. Slavík je vlastně „doják“, ale doják dobře vystavěný a já si občas hrozně ráda pobrečím. Slavík přesně splnil to, co jsem od podobné knížky očekávala, dojal mě, bavil mě a nepustil mě až po poslední stránky.

Darovaná kniha:

Vyšetřování **** – Od muže k svátku. Absurdní hříčka, „kafkárna“, beckettovsky solená a pepřená po orwellovsku. Sen, o němž víte, že není snem, ale přejete si, aby byl. Abyste se probudil co nejdřív, protože míra absurdit už vybublala až k okraji a za chvíli přeteče. A ona fakt přeteče, to vysněné probuzení nepřichází a vy jste tlačen někam, kam vůbec nechcete, režírován všemocným a vševědoucím Zakladatelem, Vypravěčem, Autorem. Až ke konci. Cvak. A pak už nic.

Kniha, která má jednoslovný název:

Prak **** – Další z knih, která mě nalákala svojí obálkou. A nebyla jsem zklamaná. Prak je velice napínavý a čtivý příběh odehrávající se ve dvou časových obdobích, za protektorátu a počátkem 60. let minulého století. Je to text, který po sobě nechá stopu, nevykouří se jen tak z hlavy. Celou dobu ponouká k tomu, aby člověk zaujal nějaký postoj k činům hlavní postavy, což ale vůbec není jednoduché. Nic zde není jednoznačné. Je slaboch opravdu slabochem? Je zbabělost omluvitelná? Jak bychom se asi v podobné situaci zachovali sami? Přistihla jsem sama sebe, jak řeším, zda vůbec můžu držet palce některé z postav, zda si to zaslouží, zmítala jsem se mezi protichůdnými pocity podobně jako patnáctiletá Alena. A i teď po dočtení si nejsem jistá vůbec ničím. Asi jen tím, že Michal Vrba napsal moc zajímavou knihu a doufám, že se od něj brzy dočkáme i nějaké další.

Kniha s jménem v názvu:

Hilda se vrací ***** – Série o Hildě je prostě skvělá, nelze ji tedy nepřiřadit do této kategorie. Navíc tento druhý díl se mi líbil asi úplně nejvíc. Zatím. Líbilo se mi snad ještě o ždibíček víc než první Hildiny příběhy. Zvlášť pak Hilda a černý pes. Domácí skřítkové jsou výborní a Hilda-skautka, snažící se získat bobříka, je k zulíbání (dopadla bych nejspíše dost podobně jako ona, být zamala ve skautu). Je to magické, vtipné a zábavné. Myslím, že Hilda si získala celou naši rodinu. Nejmladší začínající čtenářka ji zbožňuje a ten starší mi včera hlásil, že on už to teda přečetl 3x.

Kniha pohádek:

Deoduši **** – S Fimfárem jsem vyrůstala, kolikrát já to četla a slyšela na deskách, ani nespočítám. Deoduši bylo skvělé, ale Fimfárum prostě nepřekonalo.

Kniha, jejíž první věta je otázkou:

Pravda o případu Harryho Queberta **** – „Policie, co si přejete?“

Baltimorští se mi líbili o dost víc. Zvlášť zpočátku knížky jsem si nebyla jistá. Téma spisovatele s autorským blokem je docela profláklé. Navíc skoro všechny postavy mi lezly na nervy, včetně Marcuse „Borce“. Možná i proto, že jsem ho zažila v Baltimorských, nějak jsem tohohle (alespoň zpočátku) Marcuse nepoznávala. Vlastně mi přijde docela zbytečné, že je hlavní postavou a vypravěčem obou knih, protože jako by se ve skutečnosti jednalo o osoby různé. Knihy se přitom v některých časech musely i trochu protnout, ale z příběhů to není ani trochu znát.
Zhruba půlka knihy mi moc neutíkala. Jak někdo psal o Baltimorských, že byli melodramatičtí nebo sentimentální, tak já bych to spíš řekla o Pravdě o případu HQ. Láska Harryho a Noly byla popisovaná fádně a možná až moc otřepaně. Nola mi lezla krkem, jasně byla to patnáctiletá puberťačka, ale její proslovy a chování jako by občas vypadlo z harlekýnů. Okolo půlky se knížka začala sunout mně libějším směrem. Detektivní linka byla velice slušná a dostavilo se dost zajímavých překvapení. A ta druhá část, kterou jsem pak hltala jako o závod, nakonec posunula knížku k 4 *. (Chudák Marcusova maminka, ta teda byla na ránu.)

Výzva jest dokonána, přijala jsem i tu letošní, zatím mám tři zářezy. Uvidíme, jak to půjde, tentrokrát některá z témat nejsou taková, aby to skákalo skoro samo, možná budu muset jít trochu naproti. Jestli ovšem bude více nehodících se knih, které číst chci, výzva holt zůstane nedokončena.

 

 

 

 

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s