Visí mi to v hlavě už od června, co jsem v jeho posledním týdnu zažila hned dvě skvělá setkání s lidmi, kteří se mi nějakým způsoběm starají o děti. Abych to uvedla na pravou míru, s Toninou učitelkou a s trenérem.
Základka našich dětí není nikterak proslulá. Vesměs se všichni shodují, že je tam dobrý první stupeň a pak už je to horší. Což ale slýchávám o spoustě základek. Pak jsou ty lepší, s dobrou pověstí, kam ovšem by bylo složitější děti vozit třeba. Když šel Mik do první třídy, měla jsem v podstatě na výběr dvě, jednu hodně blízko, jednu trošku dál, ale ještě v dochozí vzdálenosti. Ta druhá měla pověst lepší. Nakonec jsme se ale rozhodli nechat ho jít tam, kam šla většina kamarádů ze školky. Což, jak jsem tu už mnohokrát ventilovala, se ukázalo, že bý dobrým tahem, hlavně proto, jakou mají partu. I tak jsem si říkala, může být skvělá základka a zrovna nevyjde skvělá učitelka, nebo si prostě nesedne učitelka s tím konkrétním žákem (s čímž jsem se u kamarádů a známých už párkrát taky setkala). Vždycky je to risk, ať dáváte dítě kamkoli. Naše děti měly v podstatě velkou kliku, Mik v první třídě tedy 3 učitelky (jedna rizikové těhotenství, druhá narychlo sehnaná studentka, která to nakonec nedala dohromady se svojí školou), pak dostali skvělou ženskou, která to moc dobře uměla s jejich převážně chlapeckým kolektivem. Od 4. třídy další výbornou učitelku, která z bývalého působiště přinesla montessori principy a dětem i rodičům fakt vyhovovala. Na druhém stupni mají třídní taky fajn, takovou normálně smýšlející, s kterou je řeč. Jasně, už nesedí všichni učitelé, jsou tam lepší i horší, ale s tím se tak nějak počítá.
Toni měla první dvě třídy takovou tu učitelku jak z pohádky, typickou „babičku“, co to umí s prckama. A pak dostali novou paní učitelku, cizinku, která tu žije asi 15 let, ale má ještě přízvuk. No co, mně to nevadí, na češtinu mají jinou a když bude učitelka dobrá, tak je úplně jedno, odkud pochází. A fakt. To je něco tak úžasného, tahle učitelka. Tam úplně hmatatelně vidíte, jak ji ta práce s dětmi baví, jak je hýčká, každého má přečteného, takže ví, jak s ním zacházet. Děti ji milují a my rodiče taky. Měli jsme koncem školního roku posezení, z kterého jsem šla úplně nadšená. Je to skvělé vidět nevyhořelou učitelku, kterou to fakt baví a je to její život. Takže jsem moc ráda, že děti provede i pátou třídou.
A pak jsme se potkali s Toniným trenérem, mají ho teprve od května, kdy je rozdělili do různě zdatných tréninkových skupin. Nadchl mě taky, tím, jak to má v hlavě srovnané, že k věcem přistupuje rozumně. Že s holkami jede krom volejbalu i atletiku a gymnastiku. Že jim toho dá pohybově hodně moc. Ale zároveň je i pohodovej, kamarádskej, vtipnej. Což se ukázalo i po soustředění. Že to prostě s holkama umí. Jediné co, že volejbal povyšuje nade všechno. Klasika, jako všichni sportovci. Nevím, jestli chci, aby se T. věnovala nějakému sportu na vysoké úrovni a trávila jím podstatnou část života. Sama si myslím, že jsou i různé jiné věci, které je potřeba užít, nebýt zaměřený jen jedním směrem. Což bohužel většina sportovních oddílů vyžaduje. Zatím to ještě neřeším, zatím jí to dává docela dost, kromě smysluplného pohybu (na soustředění krom průpravy na suchu chodili 2x denně plavat) i nové kamarádky. Uvidíme, jak to bude dál, ale teď to i kvůli trenérovi stojí za to. Mám srovnání s různými trenéry Mika na OB i s jeho oddílovými vedoucími a Tonin trenér teda zatím vede ve všech směrech.
PS: Nevím vlastně, jakou pověst má akutálně ta „lepší“ základka v okolí, ale tím, že se to rozkřiklo, mají tam o mnoho žáků víc, 5-6 tříd po skoro třiceti dětech v každém ročníku. Což vlastně z mého hlediska není zrovna ideál.
valkil 