Vloni v knihách

Vloni jsem přečetla 51 knížek, takže jsem svou tradiční výzvu přečíst 50 knih splnila dokonce na 102 % 🙂 Můj rok 2017 v knihách na Goodreads zase pěkně zdokumentovali.

A účastnila jsem se opět i výzvy na databázi knih. Knížky mi do témate v podstatě samy skákaly, jen párkrát jsem jim trochu pomohla, ale vlastně to nebylo nucené, sloužilo hlavně k tomu, že jsem si konečně přečetla již dlouho plánované.

Kniha, která je starší než čtenář:

Bratři Lví srdce ***** – Po téhle krásné knížce jsem pokukovala už delší dobu. Vlastně ji koupila dětem, ale nakonec jsem si ji přečetla dřív, než jsem ji předala jim. Astrid Lindgrenovou mám fakt ráda (koneckonců v loňské výzvě se mi objevila dokonce 2x), její knihy mi přijdou nadčasové a jsem ráda, že i moje děti ji oblibují. Kde bych byla v dětství bez stokrát převracených stránek Pipi, Ronji nebo dětí z Bullerbynu. A s mými dětmi jsem poznala další ze skvělých příběhů Lotty, Kajsy nebo Madynky. Bratři Lví srdce je fascinující příběh o statečnosti dvou bratrů, o bratrské lásce a porozumění.

Kniha, která je autorovou prvotinou:

Kaziměsti **** – Jsem ráda, že do prvotin jsem mohla vložit knížku, kterou napsal Čech. Příjemné čtení. Autor má fantazie na rozdávání. Městskou fantasy mám v oblibě a tak jsem už pár podobných knih četla a všechny ty vedlejší a alternativní města mě moc baví. Stejně tak se mi dobře včítalo do Nikam a ráda jsem se procházela po „podivných“ ulicích. Možná trochu chyběla silnější zápletka, možná bylo chování některých postav až příliš naivní, možná i sloh by chtěl semtam malinko učesat, ale jedno vím, další knihy Martina Bečana si určitě přečtu a kdyby pokračoval v nastaveném světě, velice ráda se do něj zase zanořím. 70 %

Kniha, která má na Databázi méně než 500 hodnocení:

Všemi dary obdarovaná **** – Ve chvíli, kdy toto píšu, hodnotilo ji 214 lidí. Nejsem zcela cílová skupina, ale můžu říct, že mě tohle zombie road movie docela bavilo. Odsýpá to pěkně a je vcelku jasné, že vznikl i film, celý příběh má hodně filmovou konstrukci. Možná ale i trochu předvídatelnou, což z mého pohledu ubírá pár procent. Hodně bavila úvodní část, seznamování se světem po Kolapsu je zábavné a čte se jedním dechem. Trošinku drhla střední část, kde mě nečekalo nic překvapivého. Konec zase povedený a díky němu také dám 4*, i když optimálně bych hodnotila 70 %.

Kniha odehrávající se v budoucnosti:

Vidění ***** – Čtvrtý díl Kaldečkové série Mycelium a opět za plné hodnocení. První přečtená kniha roku 2017, vlastně jsem ji četla hlavně v tom předchozím, ale dočetla 2. ledna. Do tohoto bodu výzvy by ale spadal díl pátý Hlasy a hvězdy, který jsem vloni taky četla. Prostě celé Mycelium. Je to skvělé, kudy chodím, tudy trousím chválu. Napínavé, čtivé, zábavné. Co postava, to perla, každá je zajímavá, každá má něco do sebe, každá jednotlivá nějak hýbe mými emocemi.

Kniha od severského autora:

Sova * – Knih od severských autorů jsem vloni přečetla osm, tahle holt byla v pořadí toho roku první. A rovnou nejhorší, kterou jsem ten minulý rok četla.

Zklamání. Už první knížka této série mě mírně zklamala, ale aspoň vyvolala určitá očekávání a bavilo mě ji číst. Jak jsem minule psala, že mě zajímá vývoj postav, tak teď už ne, ustrnuly na místě a přešlapují stále na tom samém fleku. Sova mě dost iritovala a čím déle jsem ji četla, tím mě rozčilovala více. Dialogy připomínaly spíš návštěvu v ústavu choromyslných než smysluplné vyšetřování kriminalistů. To bylo samé „Jak to myslíte?“ nebo „Jak jako?“ A aby nevypadali jako úplní pitomci, naordinoval svým detektivům autor mnohé neduhy, deprese, alkohol, prášky, rozchod s přítelkyní, bolest hlavy… I tak jejich dialogy (především tedy nekončícími otázkami) stvořil jednu velkou vatu, které bylo mnohonásobně víc, než bylo třeba. Samotné vyšetřování – mám pocit, že bych se k určitým indiciím dobrala daleko dříve než oni „profíci“. A ti dva nejlepší z nich, Holger a Mia, ti vysloveně tápali v mlze a brali za podezřelého každého, kdo se kolem nich ochomýtl. Nebýt jejich kolegů, kniha by nikdy neskončila a na lavici obžalovaných by se nejspíš ocitl každý občan Osla.
„Co je?“ zeptal se, když za sebou zavřel. „Máme problém,“ pronesla. „Přijel jeho advokát.“ „A co?“ „Nebyl v Norsku.“ „Jak to myslíš?“ Svraštil obočí. „Henryk Eriksen. Nebyl tady.“ „Jak to myslíš tady?“ zopakoval. „Má letní byt v Itálii. Jezdívá tam každé léto.“ „Teď tě nějak nechápu.“
Áááááááá. Jak to myslíš? Tak, jak to říkám. Prostě NEBYL V NORSKU! A takových dialogů je tam požehnaně, kvůli nim jsem měla stokrát chuť knížku zaklapnout a zahodit. Dočetla jsem, ale po dalších autorových knížkách už spíše nesáhnu.

Kniha, jejíž děj se odehrává v Praze:

Praha Noir ** – Povídková kniha, jejíž téma se mi hodně líbilo, ale očekávání nebylo splněno. Vcelku zklamání, asi jsem čekala něco výraznějšího, většina povídek mě ale moc nebavila a podle mě se jich dost i minulo žánrem. Dost možná byl semtam i přehmat editora při výběru autorů.
Šabach, který nesmí chybět v žádné antologii, ale zrovna tady by klidně mohl – není to ani trochu jeho šálek kávy. Některé z povídek jsem prosvištěla, protože nebavily ani za mák (Cigan, Urban, Neff), některými jsem se prokousala, ale vší silou, například povídka Hejdové byla tak nějak hystericky naivní, vycucaná z (ufiklého) prstu. S psaním Soukupové mám obecně problém a nezměnilo se to. Něco nebylo špatné, ale nesedělo mi tak úplně do této sbírky (Tučková). Pak bylo pár dobrých, ale žádných obřích pecek (Sýkora, Klevisová, Goffa). Kopřiva moc dobrý, to svištělo, Stančík parádní, ale vlastně jen Mlýn na mumie scuklý do povídky. Z celé sbírky mi naprosto vyčníval Procházka, to sedlo a navíc vybral pro detektivku parádní prostředí světských z „Matějské“.
Celkově ale převládá zklamání, chtělo by to více úderných point a svištivých zápletek.
PS: Parádní obálka.

Kniha od držitele Pulitzerovy ceny:

Tramvaj do stanice Touha ***** – Viděla jsem v Činoherním klubu a naprosto mě nadchlo. O této hře vím a malinko jsem asi i tušila, o čem je, ale jen vzdáleně, nikdy jsem neviděla ani již klasický film. Hra se mi líbila velice a nedávno jsem pak zjistila, že ji máme i knižně. Tennessee Williams napsal neskutečné charaktery, obdařil se živoucími povahami, donutil diváky (čtenáře) se zmítat v pochybách nad tím, jestli někoho má nesnášet, druhému držet palce a dalšího litovat. Nebo jednoho milovat, druhému fandit a dalšího mít chuť vystřelit na měsíc. Hra, kterou rozhodně potřebuji vidět ještě minimálně jednou.

Oblíbená kniha rodičů, prarodičů:

Ustláno na růžích a pod nebesy ***** – Jedna z těch, na které už jsem se chystala předlouho. O téhle knížce jsem nesčetněkrát slyšela od mámy, která ji četla mnohokrát a stejně tak často mi ji i doporučovala. Já se k ní ale až dosud nedostala a to, že mi skončila v rukou, za to mohla jedna zvláštní událost. Kniha přišla poštou mému muži od autorčiny dcery. Pak chvíli ležela na vršku hromádky připravených knih, až mě jedno ospalé sobotní odpoledne přesvědčila, že nastal její čas. Že já ji nenašla dřív, říkám si. Budu to teď muset této útlé knížce vynahradit a mám ten dojem, že půjdu v máminých šlépějích a zanedlouho ji budu nesčetněkrát doporučovat svojí dceři.
Přemýšlím, co napsat, aby to neznělo jako klišé, protože tahle knížka opravdu není klišé. Je ale milá a pohladí po duši, vykouzlí úsměv na rtech a zahřeje u srdce. Neubráním se zkrátka tomu používat tyhle fádní fráze. Knížka je ale opravdu chytrá a vypravěčka má nejen byt plný fantazie, ale i sklep zaskládaný humorem, půdu nacpanou vypravěčským talentem a dům napěchovaný literárním umem. Krom toho všeho je výbornou průvodkyní Malou Stranu, vybavena přesným okem sledujícím nádherné místní postavy. Moc dobře se čte o slavičím zpěvu, kominících děsících kamnáře, výlovu čertoveckých sumců nebo o místních vykřičených domech. Lekající se uklízečka, co i se závěsem hopsla do Čertovky mě rozesmála a culím se i teď, když o ní píšu. Culím se, když píšu o knížce Jindřišky Smetanové.

Kniha, odehrávající se na ostrově:

Příběh nového jména **** – Tak hlavně musím říct, že bych rozhodně doporučila celou Neapolskou ságu, resp. zatím první tři díly, které tu vyšly, a už se těším i na ten čtvrtý, který možná přehodnotí moje bodování. Tento druhý díl se mi do výzvy hodil, částečně se totiž odehrává na Ischii.

Druhý díl Neapolské ságy přitrzuje. Je přímo napěchovaný bouřlivými emocemi. Emoce házejí skoro se všemi postavami a nejspíš i se čtenáři. Se mnou teda mlátily mohutně. Každý z daných je vyjadřuje jinak. Huláká se tu, ječí, fackuje, mlátí, ale i miluje. Miluje bouřlivě i se zaťatými zuby. Také s vypravěčkou to lomcuje, i když rozhodně jinak než s její kamarádkou Lilou. Elena se vzteká v skrytu, bojuje s city sama v sobě, leccos ji strašně dopaluje, ale její vrozená nejistota jí brání vykřičet to všechno do světa. A že by měla co. Místy mě strašně štvala, že se neozvala, že podléhala, že se nedokázala odpoutat úplně. Ještě o něco víc mě rozčilovala Lila, ta její sebestřednost a sobeckost, to jak všechno dělala jen za sebe a pro sebe. Zároveň jsem se ale v jednu chvíli přistihla, že je mi jí líto. I se mnou orala, i když jsem měla pocit, že mám odstup. Kolikrát jsem si u tohoto zvláštního přátelství vzpomněla na svoje v době základky a že jsem se taky nechala tak moc ovlivňovat a jak jsem zpětně ráda, že jsem se vydala svoji cestou a ne tou kamarádčinou (kamarádíme spolu pořád).
Chvílemi se mi druhý díl líbil o fous víc než první, zároveň ale v části na Ischii bych možná drobet krátila, dost se to tam motalo dokola, ač bylo vlastně jasné, jak to dopadne. Takže zůstávám u 4 a půl a dumám, jestli na třetí část vydržím čekat do podzima, nebo se pustím do slovenského vydání. Ta „Itálie“ mě totiž hodně baví. Italská nátura, jiná, než jaké jsme navyklí my středoevropani. Parno, sluníčko, moře, zaprášené ulice, chudé i vzmáhající se čtvrti. Také bych se tam hned vydala, do Neapole, na Ischii, do Pisy, prošla se místy, které autorka tak sugestivně vylíčila. I když už jsou nejspíš dost jiná oproti druhé půlce minulého století.

Kniha psaná formou deníku:

Deníky **** – Vloni jsem četla deníkové knihy dvě, ale dala jsem přednost této od Keitha Haringa, ta už mi u postele totiž ležela déle. Četla jsem v ukradených chvilkách, dlouhodobě, naštěstí u deníků to tolik nevadí a u toho Haringova asi ještě méně. Je to soubor myšlenek, postojů, k tomu cestování po světě, setkávání se se známými (i známějšími), popisy tvorby jeho děl. Jsou to kousky jeho života – který byl ale tak krátký. Mám ráda tvorbu Keitha Haringa a jeho deníky byly k ní zajímavým doplňkem. Byl mnohdy nadčasově myslící a i když sám tušil, že zemře mladý (a to ještě dřív, než onemocněl AIDS), nebylo by vůbec špatné, kdyby tu pobyl déle. A víc toho napsal. I nakreslil.

Kniha od autora ze sousedícího státu:

Ctitel ** – Kniha od německé autorky, kterou mám vcelku v oblibě. Ale zatím nejslabší z knížek Charlotte Link, které jsem četla. Možná mě to nebavilo i proto, že je to spíš thriller a já ráda knížky, které jsou napínavé a pachatele neznáme až skoro do konce. Tady bylo jasné už velice záhy, o co půjde, tudíž si myslím, že by knížka mohla být klidně i kratší. Téma to bylo spíš na novelu. Ve chvíli, kdy už mi docvaklo, kdo je pachatel (a že to bylo docela brzy) a kam se asi kniha bude ubírat, dokonce i jak velice pravděpodobně dopadne, jsem četla už jen proto, že jsem si říkala, že třeba autorka s předvídaným ještě trochu zamele, že přeci jen tu nastavovanou kaši občas zamíchá oběma směry. Bohužel ji nechala tak, jak ji navařila, aniž by přidala nějakou zajímavější ingredienci. A ty tradiční přísady ji prostě neochutily dostatečně. Škoda.

Kniha od autora z žebříčku 100 nejoblíbenějších autorů:

Astrid Lindgrenová – Válečné deníky 1939-1945 **** – Astrid Lindgrenová podruhé (deníky podruhé), v tuto chvíli na 91. místě mezi stovkou nejoblíbenějších autorů. Válečnými deníky Astrid Lindgrenové jsem se rozhodla zmírnit souběžné čtení jiné knihy o válce, a to Laskavých bohyň. Zvláštní – mírnit čtení o válce čtením o válce, ale opravdu to bylo ředění, protože zatímco prostřednictvím Laskavých bohyň se ocitám téměř přímo uprostřed válečné vřavy, očima AL sleduji válku jen zpovzdálí jako pozorovatel. A bylo velice zajímavé číst tyhle dvě knihy zároveň. Astrid Lindgrenová ji komentovala až zpravodajsky, její deníky jsou dobrým doplňkem historických materiálů o 2. světové válce. Jak ji vnímal obyčejný člověk, který navíc žil v neutrálním Švédsku, tudíž v té době vlastně v klidu a v blahobytu. Jak koneckonců AL neustále na stránkách deníku připomíná, při zmínkách o životě Lindgrenových. Astrid Lindgrenová, v té době začínající spisovatelka, na mě působí hodně nadčasově, žena se zájmem o politiku, která si až hnidopišsky archivuje články o válečných letech. Tyto výstřižky doplňují velkolepě pojaté vydání deníků, škoda jen, že málokdo z nás umí švédsky, aby docenil i dobové materiály. Každopádně zaujalo.

Kniha poprvé vydaná v roce 2017:

Poslední deska **** – Britská detektivka, neotřelá honba za vinyly Londýnem i LA. Jak je něco britské, zavání to humorem. A ani Poslední deska není výjimkou, je to svižná knížka, která lehce plyne tak, jak ji všichni ze zúčastněných s nadhledem glosují. Exkurze do britských obchodů a bazarů s vinyly byla opravdu zábavná. K tomu zápletka se vzácnými jazzovými deskami a pár docela dobrých překvápek. Bavila mě zvlášť „Strana jedna“, v druhé části chvilkami příběh ztrácel dech, ale ne natolik, aby přestal bavit úplně. A ke konci se zase pěkně a zhluboka nadechl. Ráda se kouknu i na další díl vinylového detektiva a schválně, jaká femme fatale se tam zjeví.

Kniha od českého autora:

Umina verze **** – Knih od českých autorů jsem v roce 2017 přečetla jedenáct. Už ani nevím, proč zrovna Emil Hakl se dostal do výzvy. Nicméně určitě si to zaslouží. Umina verze je trochu jiná než další Haklovy knížky. Hakl a sci-fi, Hakl a umělá inteligence? To jako fakt? Fakt a navíc to funguje. Místy je to jemné, místy dokonce (jak jsem s údivem zjistila) i dojemné.
Pro Emila Hakla mám slabost. Mám slabost pro jeho věty, pro slova, jimiž oživuje své příběhy. Jsou úderná, originální, nepopsatelná. S Haklem fakt ráda kráčím krajinou, tou pražskou zejména. A mám chuť číst ho nahlas, číst ho rychle a pomalu, mluvit, vykřičet, odříkat, zarecitovat. Tohle jsou texty, které je potřeba přitlouct na roh ulice místo cedulí se jmény ulic. Tohle jsou odstavce, které bych vepsala do chodníků, vyryla do laviček po cestě a vytiskla na sloupy. Abych je mohla číst každou chvíli na cestě kamkoli.

Kniha se zvířetem v názvu:

Slavík **** – Tenhle román se opravdu hltá. A taky se u něj pláče. Je totiž přesně namíchaný, nechybí odvaha, ale i trocha zbabělosti, odevzdání se, oběť, láska, rodinné vztahy. To vše obklopeno válkou, která už sama o sobě je krutá a plná silných příběhů. Kolik takových už jsem četla a z velké většiny mě vždy dostaly na kolena. Slavík je vlastně „doják“, ale doják dobře vystavěný a já si občas hrozně ráda pobrečím. Slavík přesně splnil to, co jsem od podobné knížky očekávala, dojal mě, bavil mě a nepustil mě až po poslední stránky.

Darovaná kniha:

Vyšetřování **** – Od muže k svátku. Absurdní hříčka, „kafkárna“, beckettovsky solená a pepřená po orwellovsku. Sen, o němž víte, že není snem, ale přejete si, aby byl. Abyste se probudil co nejdřív, protože míra absurdit už vybublala až k okraji a za chvíli přeteče. A ona fakt přeteče, to vysněné probuzení nepřichází a vy jste tlačen někam, kam vůbec nechcete, režírován všemocným a vševědoucím Zakladatelem, Vypravěčem, Autorem. Až ke konci. Cvak. A pak už nic.

Kniha, která má jednoslovný název:

Prak **** – Další z knih, která mě nalákala svojí obálkou. A nebyla jsem zklamaná. Prak je velice napínavý a čtivý příběh odehrávající se ve dvou časových obdobích, za protektorátu a počátkem 60. let minulého století. Je to text, který po sobě nechá stopu, nevykouří se jen tak z hlavy. Celou dobu ponouká k tomu, aby člověk zaujal nějaký postoj k činům hlavní postavy, což ale vůbec není jednoduché. Nic zde není jednoznačné. Je slaboch opravdu slabochem? Je zbabělost omluvitelná? Jak bychom se asi v podobné situaci zachovali sami? Přistihla jsem sama sebe, jak řeším, zda vůbec můžu držet palce některé z postav, zda si to zaslouží, zmítala jsem se mezi protichůdnými pocity podobně jako patnáctiletá Alena. A i teď po dočtení si nejsem jistá vůbec ničím. Asi jen tím, že Michal Vrba napsal moc zajímavou knihu a doufám, že se od něj brzy dočkáme i nějaké další.

Kniha s jménem v názvu:

Hilda se vrací ***** – Série o Hildě je prostě skvělá, nelze ji tedy nepřiřadit do této kategorie. Navíc tento druhý díl se mi líbil asi úplně nejvíc. Zatím. Líbilo se mi snad ještě o ždibíček víc než první Hildiny příběhy. Zvlášť pak Hilda a černý pes. Domácí skřítkové jsou výborní a Hilda-skautka, snažící se získat bobříka, je k zulíbání (dopadla bych nejspíše dost podobně jako ona, být zamala ve skautu). Je to magické, vtipné a zábavné. Myslím, že Hilda si získala celou naši rodinu. Nejmladší začínající čtenářka ji zbožňuje a ten starší mi včera hlásil, že on už to teda přečetl 3x.

Kniha pohádek:

Deoduši **** – S Fimfárem jsem vyrůstala, kolikrát já to četla a slyšela na deskách, ani nespočítám. Deoduši bylo skvělé, ale Fimfárum prostě nepřekonalo.

Kniha, jejíž první věta je otázkou:

Pravda o případu Harryho Queberta **** – „Policie, co si přejete?“

Baltimorští se mi líbili o dost víc. Zvlášť zpočátku knížky jsem si nebyla jistá. Téma spisovatele s autorským blokem je docela profláklé. Navíc skoro všechny postavy mi lezly na nervy, včetně Marcuse „Borce“. Možná i proto, že jsem ho zažila v Baltimorských, nějak jsem tohohle (alespoň zpočátku) Marcuse nepoznávala. Vlastně mi přijde docela zbytečné, že je hlavní postavou a vypravěčem obou knih, protože jako by se ve skutečnosti jednalo o osoby různé. Knihy se přitom v některých časech musely i trochu protnout, ale z příběhů to není ani trochu znát.
Zhruba půlka knihy mi moc neutíkala. Jak někdo psal o Baltimorských, že byli melodramatičtí nebo sentimentální, tak já bych to spíš řekla o Pravdě o případu HQ. Láska Harryho a Noly byla popisovaná fádně a možná až moc otřepaně. Nola mi lezla krkem, jasně byla to patnáctiletá puberťačka, ale její proslovy a chování jako by občas vypadlo z harlekýnů. Okolo půlky se knížka začala sunout mně libějším směrem. Detektivní linka byla velice slušná a dostavilo se dost zajímavých překvapení. A ta druhá část, kterou jsem pak hltala jako o závod, nakonec posunula knížku k 4 *. (Chudák Marcusova maminka, ta teda byla na ránu.)

Výzva jest dokonána, přijala jsem i tu letošní, zatím mám tři zářezy. Uvidíme, jak to půjde, tentrokrát některá z témat nejsou taková, aby to skákalo skoro samo, možná budu muset jít trochu naproti. Jestli ovšem bude více nehodících se knih, které číst chci, výzva holt zůstane nedokončena.

 

 

 

 

Reklamy

Plním výzvy, čtu

Čtu tak jako tak, ale aby mi to jen tak nezapadlo do hlubin zapomnění, tak i hodnotím  a snažím se vždy pár větami napsat, proč mě knížky zaujaly, nebo naopak ne. Baví mě to. Najít mě můžete na Goodreads či na Databázi knih. Na Goodreads si osobní výzvu plním už několikátý rok. Na začátku roku zadám, kolik chci knih přečíst a pak se to snažím stihnout. Obvykle je to 50 knížek a obvykle je dočítám v prosinci. Jen letos jsem měla padesátou už v listopadu, ale ta jednapadesátá mi nějak trvala, tak se nakonec stala první knihou letoška, když jsem ji dočítala 2. ledna. Výzva zde.

Vloni poprvé s výzvou přišla i Databáze knih, ovšem jiného druhu, přečíst knihy, které se nám podaří zasunout do šuplíku, který nám otevřeli. Takže třeba přečíst knihu, která byla zfilmovaná, nebo takovou, která má víc než 400 stran. A podobně. Připojila jsem se, i když knížky si nevybírám cíleně, spíš pátrám, jestli se mi můj výběr do šuplíků podaří zastrčit. Takže vždy, když jsem něco přečetla, mrkla jsem, zda se nehodí. Vloni to skoro vyšlo, splněno na 95 %. Inspirovala jsem se u Quanti, která na blogu rozebírá knížky z výzvy a taky to sem hodím – třeba někoho inspiruju. Ne k výzvám, ale k tomu přečíst si některou z těch knih.

Kniha začínající stejným písmenem jako tvé křestní jméno:

Zeď vzpomínek ***** – Anthony Doerr je náramný autor, píše nádherně, což už jsem měla tu možnost poznat u knížky Jsou světla, která nevidíme. Soubor povídek Zeď vzpomínek je jako vyhlídková jízda do minulosti v otevřeném kabrioletu. Pomalá, ale plynulá a naléhavá. Výhledy z auta jsou různé, někdy nadějné, někdy posmutnělé, ale vždy melancholické. Jedeme na sedm výletů, sedm cest do různých zemí, do různých duší, různých osudů. Každý je trochu jiný, ale v každém poznáváme autorův rukopis. Ten je zvláštně plastický, nechá nás přímo se vcítit do svých postav a až fyzicky s nimi prožívat. A po dočtení zbývá zvláštní smutek v duši, ne plačtivý, ale klidný, smířený. Kromě něj ale zůstává také hebký pocit něčeho moc krásného a povedeného. A navíc začíná na stejné písmeno jako moje jméno 🙂

Kniha poprvé vydaná v roce 2016:

Čtyřcestí *** – Pro mě taková průměrná knížka, i když je jinak hodně chválená. Líbila se mi spíš ve svojí první části. Nebyla špatná, ale něco mi chybělo, něco zase přebývalo. Do tohohle chlívku spadla jednoduše, prostě to vloni byla první moje knížka, která byla ten rok i vydaná.

Kniha z žebříčku 100 nejlépe hodnocených knih na DatabazeKnih:

Rychlé šípy ***** – Srdcovka. Pročítal ji po několikáté Mik a já se do ní jedno víkendové odpoledne znovu začetla. Klasika prostě a vzhledem k zadání ne jen pro mě – na databázi na 21. místě.

Kniha napsaná nebo inspirovaná skutečností:

Hotel Ritz **** – Docela zajímavé čtení o jednom slovutném hotelu a především o jeho častých obyvatelích, mezi něž patřil třeba Hemingway, Cocteau, Picasso nebo Coco Channel. Není to román v právém slova smyslu, ale čte se to docela pěkně. A nasměrovalo mě k tomu, že jsem si konečně přečetla nějakého Hemingwaye a taky se rozhodla pustit se postupně do některých knížek z téhle edice.

Kniha, která byla přeložena do angličtiny:

Dva životy pana Perla ***** – Tuhle knížku jsem do výzvy dala později, než jsem ji četla, protože v té době ještě přeložená do angličtiny nebyla. Když jsem prolétávala ke konci roku výzvu a přemýšlela, které z knih by se tam hodily, už byl „pan Perle“ přeložen. Kopíruju celý svůj komentář: Krása! Nádherná pohádka pro dospělé. Skoro nelze vypsat slovy, jak moc mě sebrala. Tak ráda bych vylíčila půvab téhle knihy, ale bojím se, že by to nikdy nevyznělo tak, jak bych ráda. Ale nevadí, Timothée de Fombelle to vlastně už udělal za mě, svým příběhem, svým nadáním, svou fantazií. Škoda mých slov, díky za ta jeho. Připomněl mi, jak moc mám ráda pohádky. I ty smutné.

Kniha, která má méně než 200 stran:

Spáčka a vřeteno ***** – První knížka roku 2016. Pro Gaimana mám slabost a navíc tahle pohádka je tak nádherně ilustrovaná, že nešlo jinak než za 5.

Kniha, která byla zfilmovaná:

Sběratel ***** – Četla jsem a vzápětí poslouchala audioknihu. Je to velice mrazivé čtení, vzbuzující opravdu hutné emoce. A tu audioverzi opravdu mocně doporučuju. Je tak úžasně zpracovaná, že knize dodala ještě mnohem větší grády. Znovu jsem tajila dech a mrazilo mě až na malíčku u nohou, bylo mi až fyzicky úzko. Na svíravý projev naprosto vynikajícího Jaroslava Plesla nezapomenu hodně dlouho. Jedna z nejlepších audioknih, co jsem slyšela. A z toho hudebního podkresu se mi ježí chlupy ještě teď.

Kniha, která má více než 400 stran:

Stehlík **** – První cca půlka knížky mě bavila náramně, byla skvělá, pak to začalo trošku drhnout, některé knihy prostě neunesou tak dlouhý rozsah. Kdyby se tu trochu víc krátilo, možná by dosáhla i k 5 hvězdičkám. Se svými 750 stranami nejdelší knížka roku 2016.

Kniha od veřejně známé osobnosti (ne spisovatele):

Tuhle jsem nezvládla. Měla jsem v merku životopis Keitha Richardse nebo Johna Cleese (a ty ještě určitě číst budu) a mám rozečtené Deníky Keitha Haringa, a tihle všichni by se tam krásně hodili, ale nestihla jsem.

Kniha povídek:

Paměti pankáčova dědečka *** – Povídky moc nečtu, málokteré se mi vlastně líbí, asi i proto, že kvůli malému prostoru potřebují být úderné a to není vůbec nic jednoduchého. Paměti pankáčova dědečka mě zaujaly svojí obálkou v knihovně. Měly slušný potenciál, ale nakonec bohužel nevyužitý. Opět se mi potvrdilo, že humornou literaturu je hodně těžké psát. Blancovy povídky působí, jako když posloucháte nadějný vtip, který úplně zabije špatná nebo dokonce žádná pointa. Umím si představit, jak mi je jejich autor vypráví někde v hospodě a že se z nich potrhám smíchy. Na papíře ale bohužel nefungují. Čekáte, čekáte, jste napjatí, co z toho vzejde. A ono nic. Chybí jim ta jiskra, co vás posadí a bude nutit i v mhd dusit smích.

Kniha od českého autora:

Anežka **** – Knížek od českých autorů jsem vloni četla víc, ale Anežka byla toho roku první. A je moc dobrá, rozhodně doporučuji. Silné téma, podané vcelku stroze, bez velkých literárních kudrlinek, ale o to víc působí syrově a tíživě. Příběh pomocí rychlých vět před sebou čtenáře doslova tlačí a klouže jako na ledu.

Kniha od autora píšícího pod pseudonymem:

Tajemný cizinec ***** – Mark Twain, vlastním jménem Samuel Langhorne Clemens. Tahle útlá knížečka mě zaujala obálkou a byla výborná. Napsané před více než sto lety a přitom tak současné. Mark Twain skrze ústa Satanova synovce peprně a nevybíravě glosuje člověka a celé lidské bytí. A že to není zrovna povzbudivé čtení, lidský rod v tomto spisku není nic, nad čím bychom se pýchou dmuli. Přitom je to hodně až bolestně pravdivé. Na to, jak útlá knížka Tajemný cizinec je, má velice bohatou historii. Twain příběh několikrát rozepsal, z jeho pera existuje několik verzí a finální podoby se autor ani nedožil. Toto vydání je upraveno A. B. Painem, jehož zásahy byly v budoucnu i kritizovány, nicméně rohodně stojí za to si i s jeho úpravami přečíst.

Kniha autora oceněného Nobelovou cenou:

Pohyblivý svátek **** – K Pohyblivému svátku mě dovedl Hotel Ritz a pak se hodilo i do této škatulky. Jsou to Hemingwayovy vzpomínky na život v Paříži, ve 20. letech, kdy ještě byl chudý a šťastný. Z přebalu i jiných anotací jsem měla pocit, že budu číst divokou jízdu plnou večírků, ale ve skutečnosti to tak nebylo. Četla jsem tak dojmy o Paříži tehdejších let, k nimž si Hem občas dal víno nebo pivo a semtam, když na to vyšlo, i něco zakousl. Mezitím potkal pár známých a povykládal o tom, jací byli. Nechal nás nahlédnout do svých myšlenek a škoda, že jich nenabídl ještě víc.

Kniha přečtená za jediný den:

Úsměv **** – Jak jinak než komiks, jinak by to musela být hodně útlá knížka 🙂 Dostal Mikuláš a pak jsme přelouskali všichni ostatní. Moc dobré. Doporučuji i pokračování Ségry.

Kniha s číslem v názvu:

Spěšný vlak CH.24.12 **** – Měla jsem na to zálusk už delší dobu a konečně se k ní dostala a byla moc příjemně překvapená. Knížky z alternativních realit mám ráda a Janu Poláčkovi se tahle hodně povedla. Skoro by se mi i líbilo, kdyby byla delší, nebo existoval další díl ze stejné doby. Tu vykreslil hodně mrazivě a nebylo to jen ročním obdobím, v němž se odehrávala, i když i to atmosféře docela přispělo. Celou dobu čtení jsem měla svíravý pocit, jako by mě někdo přirážel těžkým nábytkem ke zdi. Příběh končí a nechává na čtenáři, jestli bude v pokračování vidět nějakou naději, nebo ho ta všudypřítomná beznaděj udolá a nenechá ho myslet pozitivně.

Oblíbená kniha tvého dětství:

Luisa a Lotka **** – Četla jsem Toně, jak jinak. A vzpomínala, jak si tuhle knížku několikrát opakovaně půjčovala z knihovny. A tajně doufala, že třeba taky mám někde sestru-dvojče 🙂 Tončí se taky líbila, je nadčasová.

Kniha doporučená kamarádem:

Jak stvořit dívku **** – Doporučená ani ne tak kamarádem, jako mužem 🙂 Ale to je taky kamarád, tak se to počítá. Četl ji recenzně a strašně se u toho smál, tak jsem musela taky. A objevila Caitlin Moran, kterou fakt miluju. U téhle knížky jsem se bavila náramně, v mhd kolikrát dusila smích, abych nevyprskla nahlas. Humor Caitlin Moran je mnohdy smrtící. Ale úplně chápu, že někomu nesedne, názory na ni jsou dobře rozstřelené. Pro mě ale trefa do černého. Asi Caitlin Moran vbrzku věnuju samostatný zápisek.

Kniha o přátelství:

Vnučka pana Linha ***** – Do chlívku o přátelství sedne jak ulité. Taková jednoduchá a přitom složitá knížka. Jednoduchá literárně, složitá vyzněním. Claudel umí nádherně psát v náznacích, nechá čtenáře si domýšlet. Předkládá silný příběh na zlatém tácu, který zdálky vypadá jen měděný, ale když se pořádně vycídí, teprve se zaleskne. Zprvu jsem si nebyla jistá, jestli je to ten pravý příběh pro mě, ale ono to zacvakne tak hlasitě, že ten zvuk v hlavě bude rezonovat ještě hodně dlouho. Od P. Claudela jsem četla ještě Brodeckovu zprávu, která je vynikající.

Populárně naučná kniha:

Co je nového ve vzdělávání *** – O téhle knížce jsem tu už před časem psala.

Kniha od autora mladšího 30 let :

Marta v roce vetřelce ** – Petře Soukupové bylo 29 let, když jí tahle knížka vyšla. Zprvu se to nečte úplně špatně, ale z knížek Petry Soukupové si vždy odnáším pocit, že je to tak nějak o ničem. Čtou se rychle a nezbyde po nich nic. A to je v případě Marty v roce vetřelce ještě patrnější. Soukupová se dotýká vcelku zásadních věcí, ale klouže po nich jak po ztuhlém másle, nezaboří se, jen stírá po povrchu.

Výzva čítala 20 položek, ale knížek jsem vloni přečetla víc, tak ještě dohodím pár těch, které z těch loňských hodnotím velice vysoko. Především série Vilmy Kadlečkové Mycelium, výtečné! Pak Ruta Sepetys – Sůl moře, moje oblíbená Delphine de Vigan – Podle skutečného příběhu nebo Ryan Gatiss – Šest dní hněvu, pro mě asi nejlepší kniha loňského roku.

Už jsem přijala letošní výzvu na GR a zúčastním se i té na DBK, koneckonců do aktuálního zadání mi zatím všechny skáčou úplně samy.

Zjevení Petra Stančíka

O knížkách Petra Stančíka se sem chystám napsat už delší dobu, vlastně hned od chvíle, co jsem zaklapla Mlýn na mumie, první věc od něho, která se mi dostala do ruky. Protože to bylo pro mě jako zjevení. Naprosto mi sedla. Ta fantazie, ten vtip, ten neskutečný cit pro jazyk. Úžasné. A byla jsem okamžitě připravena číst od něj cokoli dalšího, což jsem záhy udělala. Asi i chápu, že někomu nemusí sednout, ale pro mě je to jako dělané. Kolikrát si při čtení říkám, že bych s autorem skočila na pivo. Už teď se hodně těším na jeho další knížky. Ve chvíli, kdy jsem jsem zjistila, že od něj vyjde další knížka – Andělí vejce – řekla jsem si, že přečtu a už konečně tu pana Stančíka zmíním. S velkou radostí. A to jsem ani netušila, že ta další knížka se mi sváže s jednou historkou, kterou jsme spolu zažily. A získá tím pro mě punc nezapomenutelnosti.

Vkládám sem svoje komentáře, které jsem sepisovala bezprostředně po dočtení těch knih.

797_big  Mlýn na mumie

Jsem nadšená, knížka se přesně vsunula do mé aktuální nálady a naprosto mě dostala. Vtipná tak, že jsem byla neustále v pokušení něco z ní lidem kolem sebe předčítat. Literární perlička, která útočí na všechny smysly. Neurvale zábavná, tělesná i duchovní, napínavá i lenivá, chutná i nechutná (učesaná neučesaná, chtělo by se dodat). Připomíná místy Váchala, místy Brdečku s Lipským. Detektivní zápletka navnadí spolehlivě a co na tom, že komisař má velice intuitivní a pro čtenáře současných superdetektivek nepříliš deduktivní styl vyšetřování. Zápletka je v tomto případě jen kostřičkou, která je ovšem obalena tunou prvotřídního masa. Po dočtení Mlýnu na mumie mám potřebu přečíst vše, co autor kdy napsal, i kdyby to mělo být srdce vyryté do školní lavice. Jedinou chybu kniha měla, při jejím čtením jsem měla neustále hlad a chuť na vychlazený žejdlík (a vůbec i jiné chutě).

620_big   Pérák

Opět neskutečné nápady, pan Stančík má úžasnou fantazii, kterou umí navíc perfektně zpracovat. Bavila jsem se od začátku do konce a občas musela vybuchnout smíchy a pořvávat na své okolí některé výňatky (naštěstí jsem nečetla v mhd). Plus skvěle výtvarně zpracováno. Určitě si ještě někdy přečtu.

533_big  Mrkev ho vcucla po zem

Připomínalo snový svět Gaimana a přitom to vlastně byl čistý Stančík, se svým typickým humorem, geniální fantazií a slovním mistrovstvím. K tomu prošpikováno skvělými veršíky, a také hádankami, které z knížky dělají interaktivní četbu – za nasbírané body dospějeme k jednomu ze tří možných konců (samozřejmě si ale přečteme všechny, jak by ne). Mě samotnou už sejmul název a pak jsem se vezla společně s klukem Ctiborem, slonem, myší a dalšími obyvateli podzemní říše až k těm třem koncům. Skvělé. Doporučuju rozhodně i dětem, syn to přelouskal s nadšením.

722_big  Andělí vejce

Přiznávám, k panu Stančíkovi jsem nekritická. Možná malinko i proto, že jsme krajané. Především ale proto, jak nádhernou češtinou vládne, pro mě je potěšení si jeho knížky číst, doslova mi lahodí. Už jen ta jména, která postavám dopřeje. A ty nápady, co si nenechává pro sebe, ale naservíruje nám je k potěše doslova všech smyslů. Čtu si tu třeba o něčem v podstatě tak obyčejném, jako je pečení chleba a jako bych cítila jeho chuť i vůni. Dokonce mě to konečně po měsících donutí jít si upéct vlastní. Jeho knížky mi natolik chutnají, že jim musím vždy dát plný počet, i když třeba Andělí vejce nedosahuje až na vrchol jako třeba Mlýn na mumie. Je ale jen těsně pod ním a jen kousíček zbýval, aby tam vylezlo, ke konci už mi přišlo trošku uspěchané. Ale jinak, Stančíkův magický realismus zasazený do českých reálií mě zase vzal za triko a nepustil.
K téhle knížce mám zvláštní vztah hned od začátku, kdy jsem si ji vyndala v metru, že budu číst a ona mi před zraky mnoha spoluobčanů vyskočila z ruky a upadla. Cítila jsem všechny ty pohledy, jež zíraly stejně jako já na to, kterak se kniha odrazila od země, vyskočila z otevřených dveří, odrazila se od nástupiště a ladně vlétla do kolejí. Než jsem stačila cokoli, dveře se zavřely. Okolí začalo radit, jak se mám vrátit a dozorcům říct, že oni mi knihu vytáhnou, ale já se svojí v podstatě stydlivou povahou jsem raději přetrpěla další tři stanice upřených pohledů a hned, jak to bylo možné, vběhla jsem do knihkupectví a knížku si znovu koupila.
Na tu novou už jsem si dávala pozor a taky se díky ní budu líp starat o kvásek. Takové knížce nikdy nemůžu dát míň než plný počet. Je to tak trochu osobní.

 

 

Nejasné cíle

Vzdělávání a školství je pro mě docela aktuálním tématem, možná i proto, že se Mikovi blíží druhý stupeň, který je asi nejslabším článkem českého školství. Souhlasím s Tomášem Feřtkem, který říká, že je achillovou patou. Přidává se rozhodování, zda zkoušet osmileté gymnázium – už jsem mnohokrát četla a slyšela, že to pro děti vlastně není to pravé ořechové, ale na druhé straně 2. stupeň základek asi taky úplně ne. O školství a krizi ve vzdělávání dost čtu, sleduju (staro)nové trendy, řeším, jestli by nebyla lepší jiná než tradiční škola, ale vlastně vůbec nevím. Současné státní školství by zasluhovalo obrodu jako čuník drbání. Jenže to je běh na hoooodně dlouhou trať, záležitost let až desetiletí, a ze zajetých kolejí, které už začínají být dost ošoupané, se špatně vyjíždí ven. Jenže si nejsem zcela jistá, jestli se mi některé ty alternativní školy zdají natolik, že bych tam děti dala.

Dočetla jsem teď Feřtkovu knížku Co je nového ve vzdělávání a našla tam mnoho zajímavého. Hodnotí vzdělávání v průběhu let, kdy popisuje proměnu společnosti, zpochybňuje přetrvávající trendy z minulosti, volá po změně (mluví o problémech celosvětových), sám je zastáncem svobodnějšího, volnějšího vzdělávání, ale zmiňuje i ta ALE, která přesně mnohde vidím já.

„Jediný správný směr přestal existovat. Ale. Spolupráci a odolnosti se opravdu lépe naučíte v oddíle než ve škole, ale do oddílu nikdy nehchodí všechny děti. A pokud ho uděláte povinný, dostane stejně nepopulární punc jako škola a dojde v něm ke stejnému rozmělnění získávaných dovedností. Ve chvíli, kdy bychom školu zrušili, bude o osudu dětí stoprocentně rozhodovat rodinné prostředí a jen podpoříme selekci.“

Kvalitu vzdělávání na prvním stupni z velké míry určuje učitelka a třeba ta, co ji má teď synek, mně hodně vyhovuje, víc takových do škol! Učí klasicky, ale s větší mírou svobody, učí děti myslet, nezatěžuje je enormním množstvím úkolů, když už nějaký mají, je to spíš referát, pracují více ve skupinách, používá myšlenkové mapy. Ale co ve chvíli, kdy učitelka nesedne? Já jim teda ani za mák nezávidím, dětí ve třídách hodně, nechat je úplně volně, je pro mnohého o nerv. A tolik osvícených učitelů asi nelze najít, zvlášť, když nemají pořádnou motivaci (a to nemluvím jen o té finanční).

Hodně sleduju Scioškolu, i proto, že tam znám pár dětí, můžu z rodičů lámat moudra 🙂 Projekt se mi v něčem líbil dost, líbí se mi učení pomocí projektů, myslím si, že přírodní vědy lze spojit do bloků a učit více prakticky než teoreticky, ale celkově mi ten koncept až tak nesedí. I když zrovna zastánci revoluce ve školství tento typ škol hodně prosazují. Děti se nejlépe učí samy od sebe, proto je nutné míchat je věkově, nejlíp pak aby jim neasistoval žádný dospělý. Což si při nejlepší vůli neumím představit. Věkově smíšené skupiny mi vcelku sedí, třeba ve školce to bylo fajn. Ve škole je ten rozptyl už možná velký až moc. Navíc k takovému vzdělávání je přesně hodně potřeba to, co zmiňuje TF výše – tedy rodinné zázemí, děti se mezi sebou můžou učit, ale potřebují k tomu implus z rodiny, potřebují něco znát, co předají dál, odněkud to musí vycházet.

Možná už jsem moc stará a zakrnělá, ale takový úplně totální obrat ve škole mi nesedí. Možná to mám tak, jak říkal Douglas Adams, věci, které vznikly před naším narozením, jsou pro nás přirozené a normální, to co mezi 15-30 rokem, je nové a vzrušující, to co nad 35 už je proti přirozenému řádu věcí 🙂

Jak píšu, spousta věcí by mi na této škole i sedla, ale vadí mi, že tam docela ignorují češtinu, naučí děti psát a číst – tedy, když děti budou chtít, což snad, doufám, nakonec každé 🙂  Ale jinak nechtějí biflovat. Šteffl, který kdysi založil školu hodně zaměřenou na výkon, postupem doby otočil a je pro liberální vzdělávání. Pro mě možná až moc. Podle něj netřeba biflovat vyjmenovaná slova, přeci každý, kdo čte, pozná, jak to má být napsané správně. A co když děti nebudou chtít číst? A že jich takových bylo a je dost. A co shoda podmětu s přísudkem a jiné jevy, které jen čtením nepochytím. Štefflovým mottem je, že se děti naučí vše, co budou chtít. A co když chtít nebudou? Nemusí umět všichni všechno, ale scioškola svádí k tomu, že se budou děti zaměřovat pouze směrem, který je jim libý a to mi taky nepřipadá úplně fajn, to bych nechala na pozdější věk. Kromě toho všeho si myslím, že učit pořádně náš jazyk je fakt důležité. Taky se trošku bojím eroze jazykových kompetencí stejně jako Andrew Lass. Mimochodem, seriál o vzdělávání ve Vesmíru je hodně zajímavý, doporučuji sledovat, v březnovém čísle bude esej o českém škoství z pera T. Feřtka, ale i u „krizi“ univerzitního vzdělávání (tentokrát ale pohledem pozitivním, který se současným negativním hodnocením nesouhlasí) .

A co dál ve školství?

„Rozhodně neplatí, že nové objevy v oblasti učení, motivace a výzkumů mozku jsou natolik přesvědčivé, že akademici i veřejnost mají jasno, jakým směrem se vydat. Naopak, terén je nepřehledný a nabízených cest je až příliš mnoho.“ (Co je nového ve vzdělávání)

Přesně tak, aneb jak TF v knize píše: Cíl je nejasný, cest je mnoho. I pro mě samotnou, která řeším pouze své dvě děti. A že se mi úplně nepozdává zkostnatělé státní školství, zároveň ale ani nejsem dostatečně statečná dát děti do některé z alternativ. Scioškola pro mě už padla a nejen z finančních důvodů. Ale ten osmiletý gympl zkusíme, i když pro mě to taky není ta jasná cesta. Když se nedostane, což je pravděpodobné, nevím, co dál. Cíl je prostě nejasný 🙂

Z domácí knihovničky

K sepsání minulého příspěvku mě vlastně ponoukla jedna konkrétní knížka, a to Kvítek karmínový a bílý, který jsem zrovna četla. Na tuhle knihu jsem byla hodně zvědavá, protože jsem na ni četla i slyšela velkou chválu, což ve mně zpravidla vzbuzuje opatrnost. Takže jsem jí chvilku odolávala a nemalý podíl na tom měl i rozsah, cca 900 stran. Pak jsem se začetla a včetla hodně rychle a i tak si po celou dobu čtení říkala, že to třeba nebude taková bomba, přeci jen příběh prostitutky z 19. století, natahované, když tak dlouhé, popisné do detailů atd. Jenže čím déle jsem četla, tím více jsem knihu oceňovala a přesně to, že byla „natahovaná“ a plná detailů, mě uchvátilo. A jak jsem s ní byla dlouho, asi 3 týdny, nedokázala jsem si najednou představit, že skončí (a to jsem ani netušila, jak skončí). A když nakonec doopravdy skončila, nepustila mě a drží se mě pořád. Hrdinové mi doslova přirostli k srdci a docela ráda bych s nimi pokračovala jejich cestou dál. Nevěřila jsem, ale musím dát všem nadšencům za pravdu, Kvítek za to stojí. A tak díky, Micheli Fabere za ten úžasný příběh, a díky, Viktore Janiši za to, že jsem ho mohla číst česky. Můj dojem, sepsaný bezprostředně po přečtení, je k nalezení zde.

Občas se mi po některé knize stane, že se nemůžu začíst do další, tak mi leží v hlavě. To se mi stalo například s Klubem nenapravitelných optimistů nebo s Kam létají vrány. A teď i s Kvítkem. Mám ověřeno, že po takových kládách nejlépe sáhnout po detektivce, takže jsem se uchýlila k Robertu Galbraithovi (tedy k JK Rowling) a Hedvábníkovi a odsýpá to docela hezky.

A teď k dětským knihám, třeba budou inspirací. Mik po té, co louskal téměř jen Čtyřlístek, přečetl celého Poseroutku, se vrhl lačně na knížky a teď doslova rabuje knihovnu a každý večer mi hlásí, že nemá co číst. Co zhltal, byl například Manolito Brejloun, knížka, kterou připodobňují k Mikulášovým patáliím. Pak se mu líbila Pohoršovna od Daniely Fischerové a Doktor Proktor od Nesba, tam na nás pořád naléhá o další díly, tak budeme muset přepadnout nějakou knihovnu.

Toničce zatím čteme, ona slabikuje spíš jen obálky, ale prohlíží si ve velkém a běžně usíná v desítkách knížek. Každopádně, co miluje a vyžaduje číst dokola, jsou pohádky O princeznách a princích od Františka Zacharníka a pak momentálně Žofku od Macourka. Pohádky milují oba, z poslední doby hlavně nesmrtelnou a úžasnou klasiku – Macourkovy Pohádky a pak sérii od Jiřího Žáčka, naposledy Chytré pohádky pro malé rozumbrady.

A co se čte u vás? Abychom případně načerpali tipy.

198800_big    197879_big

198767_big 163206_big

O čtení (a nejen v únoru)

Ten únor! Zas mi sedí za krkem a nechce se mě pustit. Zas se mi do ničeho nechce a i psát tenhle post mi dává nějak moc práce. Resp. donutit se ho psát. Nejraději bych zalezla pod deku a tam si zůstala jen s těmi knížkami, tak by se únor dal asi strávit.

Že jsem čtenářský maniak, jsem tu už ventilovala několikrát, vlastně si říkám, že jsem až závislá. Všude se pořád řeší, jak současná mládež nečte a jak jsou závislí na počítačích, tabletech, mobilech. Závistlost na čtení nikdo neřeší. Jsem na tom tak, že se ráno nemůžu dočkat do metra, až vybalím knížku a večer zase do postele, až se znovu začtu. S knihami usínám i se vzbouzím. Asi je to lepší než ty počítače, přece jen trochu ponoukne fantazii, ale stejnak, je to vlastně závislost na cizích příbězích a cizích (ač smyšlených) životech. Ne, že bych ten svůj nežila, ono na čtení vzhledem k životu vlastnímu zase tolik času nezbývá, ale i pouhá představa toho, že bych číst nemohla, mě drásá. A představa ideální dovolené je v tuto chvíli moře, stín, kniha. Naštěstí mi rodina čtenářské chvilky toleruje, muž čte též a děti snad také budou. Uvědomila jsem si, že by mi bylo asi docela líto, kdyby nečetli. Jenže co bych s tím nadělala?

Mik byl konzument námi čtených příběhů hodně odmalička. Čtení vyžadoval a byl pozorný posluchač, dlouho pořádně nemluvil, ale evidentně vstřebával. Velice záhy ho zajímala čísla a písmena. Když po nás kolem čtvrtého roku chtěl číst slova, nenapadlo nás mu nevyhovět. Ukázalo se, že si jednou přečtené už navždy pamatuje a tak se pomalu naučil číst. Dost se apeluje na to, aby se děti neučily číst před vstupem do ZŠ. Budou se tam pak nudit, nebudou se umět učit, protože se nebudou správně učit číst atd. Mik už v 6 četl plynně a do školy tak šel vybaven. Neřekla bych, že se nudil. Neuměl psát psace a tak mu docela dávalo zabrat psaní. A ve čtení byl nadšen, že je nejlepší. Což se pak velice rychle stíralo, ale aspoň pro ten prvotní pocit to zrovna u něj bylo skvělé. Říkala jsem si, jak to bude fajn, že bude taky čtenář, nenapadlo mě ale, že se to nerozumí samosebou, k samostatnému čtení jsme ho museli hodně motivovat a zlomilo se to vlastně až v letošním roce. Do té doby chtěl hlavně pořád číst od nás a sám se věnoval nejvíc Čtyřlístku. Najednou ale hltá, co může.

Toňa byla zprvu hodně nepozorný posluchač a písmena ji nezajímala vůbec, ona je spíš přes výtvarno a přes hraní, žádný praktik a logik jak brácha. I to byl jeden z důvodů, že jsme se ji nakonec nerozhodli dát do školy už vloni. U ní to byl naprostý nezájem o školu a vzhledem k jejímu přístupu, jsme si říkali, že ona se tam rozhodně nudit nebude. Ona se tam bude učit všechno skoro od nuly. Písmena a čísla ji začala víc zajímat někdy z podzima, v lednu přišla s tím, že už chce umět číst, protože si chce jako my číst sama. (Vida jak dobrá motivace i toho rozečtoucího se Mika.) Občas se zeptala, co je kde napsané, ale nezdálo se, že by měla podobnou paměť jako Mikuláš. Jenže najednou přišla a začala nám cosi slabikovat. Šla na to tradičně a prostě jí to docvaklo. Takže to vypadá, že i druhé dítě půjde do školy „nevhodně“ vybaveno. Nechávám tomu volný průběh, však je jí skoro 6 a půl a v tom věku už čte většina dětí. Měla jsem to naprosto stejně, jakožto zářijová šla do školy skoro v sedmi a někdy zjara přišla mámě s Abecedou Aleny Ladové ukázat, že už umím číst. Dodnes si pamatuju, jak mi to v mozku zacvaklo. A hned pak jsem přečetla první knížku, na kterou jsem se kvůli obrázkům přímo tetelila – Bratříček Čtyřnožka se to jmenovalo. Co momentálně všichni čteme, hned v následujícím příspěvku (který doufám dopíšu dřív, než skončí tenhle zatrolený měsíc).

Z knih do knih

Co čtu, si od jisté doby pečlivě zaznamenávám, kdysi jen do tabulky přečteného, pak semtam zmínky na blogu. V poslední době hlavně na dvou knižních webech, tam i s hodnocením, jak hvězdičkovým, tak i s pidirecenzí, s dojmem z té které knížky. I sem chci ale pořád občas zmínit, co si myslím, že stojí za přečtení. A protože se to kupí (za loňský rok mám na Goodreads poznamenáno 44 přečtených knih, letos zatím 22), vybírám autory, od nichž mě v poslední době zaujalo víc knih. A reporty jsou výcucy z již napsaných dojmů na Databázi knih či Goodreads.

Obrázek   Obrázek   Obrázek

David Mitchell, jehož Třináct měsíců jsem tu před časem chválila. Nejdřív jsem přečetla Atlas mraků, který se stal populárním asi hodně kvůli filmu sourozenců Wachovských. Četla jsem ho ještě před filmem a s malými výtkami se mi líbil, ale můžu říct, že Mitchellovy  další knihy ho strčí hravě do kapsy. Když si pročítám svoje prvotní dojmy, často čtu slova jako skvělé, zaryje se, báječné… Nehodnotím vše sty procenty, ale všechny knížky jsou natolik zajímavé, že se Mitchell stal mým oblíbeným autorem.

sencislo9 – Nepřestává mě fascinovat záběr psaní Davida Mitchella, který i v knize sencislo9 opět prokazuje, že zvládá nezměrně stylů, navíc je mistr slov, mistr vět, mistr nápadů a fantazie. Reálné zážitky se mísí s hrdinovou nezměrnou fantazií, sny spánkovými i bdělými a autor nás tak celou dobu nechává na rozpacích, co je ještě realita a co už ne.

Hybatelé – Skvělé. Každý z příběhů je jedinečný a skvělý a to mírné proplétání děje, kdy si čtenář musí vyzobat náznaky a kdy vidí, jak vše souvisí se vším, je naprosto dokonalé.

Tisíc podzimů Jacoba de Zoeta – Skvělá kniha, i když se do ní hůře včítá, už kvůli množství postav, které si musí čtenář zařadit. Zajímavá i tím, v jakých reáliích se odehrává. Neskutečná tím, jak se příbehy pokaždé ubírají úplně jiným směrem, než jsem čekala. Zjišťuji, že se mi o ní těžko píše, jsou to jen pocity, které se mi melou v hlavě a asi potřebují ještě déle uzrát, abych z nich zplodila nějaký střízlivý názor. Takhle je to jen omámený výkřik: Báječné!

Obrázek   Obrázek

Jean-Michel Guenassia mě dostal svou knihou Nenapravitelný klub optimistů, pak už jsem věděla, že ho nepřestanu sledovat, a když jsem zjistila, že má od něj vyjít další knížka, nesmírně jsem se těšila. A pak byla mírně rozčarovaná, aspoň zprvu, naštěstí nakonec nezklamal.

Nenapravitelný klub optimistů – Jedním slovem – ANO!!! Skvělá kniha, báječné osudy, nádherný vypravěč. Jak mě štvalo, že je konec! Měla jsem prostě pocit, že každá z postav toho má ještě tolik co říct. A ač docela mám ráda nedořečené příběhy i s otevřenými konci, tak tady bych třeba ráda věděla, co se stalo s hlavním hrdinou, jak dál pokračoval jeho život a setkal se s lidmi, které ztratil? PS: Nikdy by mě nenapadlo, jak může být šachová partie napínavá.

Vysněný život Ernesta G. – Jak jsem se hodně těšila, tak jsem byla zpočátku trochu rozčarovaná. Příběh svištěl možná až moc rychle, jako by toho autor chtěl stihnout co nejvíc a měl jen omezený počet stran. Styl mi připadal roztříštěný, takové rychlé výkřiky, přeskakování od jednoho k druhému téměř nesouvisle, měla jsem pocit, jako kdyby autor omylem vydal neupravenou verzi. Postupně jsem si ale na tento styl zvykla a to, co mě zrpvu roztrpčovalo, převážily opravdu silné osudy hlavních hrdinů a zhruba od třetiny knížky jsem se už zase nemohla odtrhnout. Guenassia vedle sebe pokládá běžné každodenní zážitky obyčejných lidí a zásadní dějinné celosvětové zvraty 20. století. K tomu velká milostná vzplanutí, zrady, prozření, rozčarování, strach i statečnost… Guenassia mi opět předvedl, že umí silné příběhy.

Obrázek   Obrázek

Nelze nezmínit Petera Maye a to především kvůli jeho Skále. Muž z ostrova Lewis už tolik nepřekvapí, když člověk zná Skálu, protože má podobnou formu, ale i tak May stojí za to. Znovu jsem si nedávno připomněla Skálu poslechem audioknihy namluvené Jiřím Dvořákem a znovu si uvědomila, jak šíleně silný příběh to je. Poslouchala jsem se zatajeným dechem, ač příběh znala (i rozuzlení) a znovu mi bylo těžko a v hrdle doslova vysychalo. Divím se, že se této látky ještě nechopili filmaři, to se tak moc nabízí.

Skála – Inzerováno jako detektivka, ale detektivní linka celý příběh jen zastřešuje, více jde o osudy hlavního hrdiny, detektiva, který se vrací na rodný ostrov (odkud odjel velice mladý) pomoci s řešením případu vraždy. Během pobytu si připomíná, co tu zažíval (i to, co zapomněl), potkává přátele i nepřátele, dávné lásky. A nutno říct, že cesta do jeho vlastních vzpomínek je mnohdy dost hutná. Zvlášť když otevře dokonce několik 13. komnat. Atmosféra jepotemnělá, bičovaná drsným počasím i povahami lidí ze skotského ostrova Lewis.

Muž z ostrova Lewis – May umí psát poutavě, čtenáře strhne s sebou a nepustí ho do poslední stránky. Nehraje si na obří pointy, člověk často tuší, co se dělo i bude dít, ale i tak se to čte perfektně. Hlavní hrdina Fin je zajímavá postava se neméně zajímavou minulostí. Střídání dějových linií dodává knize na čtivosti. K tomu popisy pro mě zajímavé přírody ostrovů Hebridy. Skála byla sice lepší, ale možná i proto, že byla od Maye pro mě první, teď už jsem tak trochu věděla, do čeho jdu. Nepřekvapil, ale rozhodně potěšil.

Obrázek   Obrázek

Kanadská autorka Ann-Marie MacDonald mě srazila na kolena hned první knížkou Padněte na kolena. A zajímavá pro mě je ti tím, že nedokážu vysvětlit, proč mě tak moc baví. Její příběhy nejsou absolutně originální, podobné zápletky už možná byly v jiných knihách, ale píše tak moc čtivě a silně, že drží a nepustí klidně 900 stran.

Padněte na kolena – Mám ráda rodinné ságy a romány rozepjaté do delšího časového období. Tajemství opřádající rodinné klany. Román Ann-Marie Mac Donald je navíc časově umístěn do zajímavé první poloviny 20. let a místně na kanadský ostrov Cape Breton. Příběh byl pro mě nesmírně poutavý, čtivý, postavy vícevrstevnaté a pozoruhodné, všechny mě zaujaly a všech mi kolikrát bylo líto, až se hrdlo svíralo (i když by se mohlo říct, že si to kolikrát nezasloužily). Menší výtky mám, někde bych malinko prokrátila, některé úseky by v knize nechyběly, hodnocení není 100%, spíše 90%. Co na tom, že kniha připomíná jiné klasické ságy, co na tom, že nám je kolikrát jasné, co se asi dělo/bude dít. Rodina Piperova se mi zaryla do mozku a tam i zůstane. A možná se k ní někdy zase vrátím.

Kam létají vrány – Tahle kniha se mi líbila asi ještě víc než Padněte na kolena. Ač měla 900 stran, bylo mi líto, že končí. Ač jsem četla, co to šlo (i v metru přejela stanici), už kolem půlky knihy jsem zpomalovala, protože jsem nechtěla, aby skončila. A ve chvíli, kdy ji dočetla, najednou nevěděla, co o ní napsat, nedostávalo se mi slov. Nesmírně mě oslovila a odkládala jsem ji se slzami na kraji a sevřeným hrdlem. Je to velký příběh o pochroumaných duších, vině i nevině, událostech, které poznamenaly všechny zúčastněné a některé dosti fatálně. Odehrává se na vojenské letecké základně v 60. letech, kdy je svět ovlivněn studenou válkou, hrozbou jaderné katastrofy a přitom v lidech stále ještě doznívají hrůzy světové války. Do vcelku obyčejných životů obyvatel základny kromě globálních problémů vstupuje vražda devítileté dívky. Autorka nepíše detektivku, ale drží čtenáře v napětí až do konce, kdy příběhy všech poskládá do stavebnice, kde všechny dílky zapadnou na svoje místo.

 

Kromě výše zmíněných, bych doporučila třeba ještě Pole od Kevina Mahera o životě čtrnáctiletého kluka v Irsku v 80. letech, velice silné Vyhnání Gerty Schnirch od Kateřiny Tučkové (líbilo se mi víc než Žítkovské bohyně), vtipný western Bratři Sesterové, Tělo a krev od Michaela Cunninghama nebo fakt vtipnou a zábavnou Otázku za deset.