Květnové bilance

Květen je měsíc přihlášek, měsíc bilancování, měsíc spíše hektičtější. Jarní měsíc prostě. Na jaře je nějak ještě míň času než v průběhu celého roku, mi připadá. Jak zmizí sníh, láká nás to daleko víc ven. Víkendy býváme pořád pryč (doma mě nedrží strach z náledí a sněhu 🙂 ), jaro je období zahnívání naší domácnosti. Ale vlastně mi to nevadí. Začínají se kupit aktivity dětí, Mikuláš má víc závodů, kam ho je třeba dopravit, kroužky končí různými ukázkami, výstavami, sešlostmi s rodiči a vše to většinou vrcholí v květnu. Kromě toho vyplňujeme neustále přihlášky a bezinfekčnosti a podobných tisíc lejster, které jsou vyžadovány na tábory a školy v přírodě. Květen je měsíc vysypávání peněženek.

V květnu začínám pociťovat touhu po dovolené, týdenní hory jsou daleko za námi a do dovolené ještě chvilku zbývá, ale už cítím, že ten volný týden a víc už začínám akutně potřebovat. A nejen já, na dětech je potřeba prázdnin také cítit. V květnu jsem ráda, když už vím, kam který týden prázdnin kdo pojede. Letos jsem to skoro doladila minulý týden. Velkou dovolenou máme jasnou už déle. Děti vloni začaly spořit na moře, takže nakonec jim přání splníme a vyrážíme opět do Řecka. Když jsme tam byli před těmi čtyřmi roky, hrozně jsme si to užili a já si tam opravdu odpočinula a nabrala síly. Tak třeba to klapne i letos. Tentokrát míříme na ostrov Thassos. Baví mě, že je to ostrov, na který se budeme muset dopravit z pevniny trajektem. Těším se na moře a na lodě tak moc, až se to ve mně vaří. Já snad v minulém životě musela být námořníkem 🙂 Už zjišťuju, jak se dá na ostrově pohybovat a možná vyrazíme na nějaký výlet i na pevninu.

Děti mají oba po dvou táborech, jeden tradiční týden s babičkou v mém rodišti, Toni stráví několik dní u kamarádky na chalupě a obě děti pár dní na chatě kamarádů (nebo u druhé babičky). Jeden týden v červenci máme zatím otevřený, chceme jet stanovat a nevíme sice ještě přesně kam, ale mám vybraných asi 5 kempů porůznu roztroušených po republice, stačí jen vytáhnout z klobouku jeden z nich (nebo některé z bližších třeba i dva). Stanování máme vybráno proto, že se právě není třeba tak příliš dopředu rozhodovat a rezervovat. Kdyby ten týden extrémně lilo, záložní plán je babička na Vysočině. No a pak nám ještě pár dní prázdnin zbývá, ale ty nejspíš pořešíme v Praze.

Hektický květen se blíží ke konci. Máme ho rádi, je to měsíc našeho Mikeše. Narozeniny má zrovna dnes.

 

Reklamy

Kolik řečí, tolik dilemat

Mik se měl minulý týden rozhodnout, který druhý jazyk si vybere od sedmého ročníku. I když se zprvu zdálo, že má jasno, nakonec to dalo trochu přemýšlení. On sám už delší dobu mluví o tom, že by se chtěl učit německy. Svoje v tom udělalo asi i to, že má německé kořeny, praděda byl Němec, který sice žil v Česku, ale česky pořádně neuměl. Byla by to jednoduchá volba, ale v jejich škole bohužel němčinu nemají, na výběr je španělština a francouzština. Dost dlouho byl M. přesvědčen, že vybere španělštinu, „je přeci jednodušší“ (Toňa má naopak už teď jasno ve francouzštině, protože má kamarádky Francouzky, s kterými se každé léto potkává v týdnu prázdnin s babičkou). Aby dětem ulehčili rozhodování, vzali je před 14 dny na ukázkové hodiny jednotlivých jazyků. Předtím jsem ještě Mikovi poradila, ať se taky zaměří na učitelky, jaké jsou. Když se vrátil ze školy, byl na vážkách, najednou se mu totiž víc pozdávala francouzština, líbila se mu nejen jazykově, ale taky se mu víc pozdávala učitelka. Takže dilema. Co si vybrat, jazyk, který by mohl bý lehčí a který si vybrala většina třídy, nebo ten, který se mi víc líbí?

Jeho rozhodování mi dalo vzpomenout na veškeré mé „jazykové“ zkušenosti. Začala jsem brzy, máma mě přihlásila na němčinu v mých třech letech, učila nás taková stará šedivá babička s drdolem, hrozně hodná. Moc si z toho nepamatuju, jen pár her, třeba čokoládu obalenou v mnoha papírech, které odbaloval ten, jenž na kostce hodil 6 tak dlouho, dokud šestku nehodil někdo další. V pěti letech jsem u stejné paní začala s angličtinou, v němčině na své úrovni jsem neměla jít kam dál a od dětí v té vyšší se už očekávalo čtení. Všechno to byly úplné základy a spíš hraní a seznamování se s novou řečí. S angličtinou jsem pak znovu začala v „Klokánku“, učila jsem se z takových pěkných učebnic sepsaných na stroji asi dva roky. Od pětky povinná ruština, kterou v půlce sedmičky vystřídala angličtina – tam jsem měla jasno, který jazyk bude ten můj, angličtinu jsem v tu dobu trochu znala, němčina nelákala. Na gymplu pak hlavní jazyk angličtina, ale bohužel mi nešla zcela hladce, byla jsem dvojkař, trojkař, průšvih hlavně byl, že jsem si nevěřila a bála se mluvit, rozuměla jsem slušně, ale hovořit byl průšvih, protože jsem se styděla. Ve druháku přibyla němčina. Začátky byly vcelku slušné, ale pak přišla učitelka, hrozně nudná a unylá a tenhle jazyk nejen mně dost otrávila. Doteď znám základy, ale moc bych se nedomluvila, pár slov, trochu rozumím, ale žádná sláva teda. K povinné latině jsem si ve čtvrťáku přibírala ruštinu (na výběr byla ještě zrovna francouzština a španělština), protože jsem si říkala, že na rok nemá moc cenu začínat s ničím dalším a ruštinu aspoň základy mám. Aspoň si člověk připomněl azbuku 🙂

Na vošce opět angličtina, kterou jsem druhým rokem vyměnila za francouzštinu, protože se mi v té době hrozně líbila a chtěla jsem ji zkusit. Posledním rokem jsem se ovšem opět vrátila k angličtině, která měla být mým absolventským předmětem. Na francouzštinu jsem ovšem nezanevřela a když jsem po škole začala na půl úvazku pracovat, začala jsem chodit do Institutu 3x týdně. Bohužel jen rok, pak jsem s tím sekla z nedostatku času i financí. Ale dodnes koketuju s myšlenkou se k francouzštině vrátit.

Tříleté kurzy polštiny ukončilo těhotenství, nicméně mám pocit, že polsky se domluvím zdaleka nejlíp. Holt slovanský jazyk, nicméně polsky zvládám poslouchat, číst a dokonce se i relativně slušně domluvím 🙂 Nějak se míň stydím. Co se týče angličtiny, když vidím ta léta, co jsem strávila její výukou, hodně moc mě mrzí, že ji ovládám vlastně tak prachbídně. Jenže bohužel nemám moc příležitost mluvit. Takže rozumím slušně, ale ta mluva, to je bída (a furt se stydím 🙂 ). Naštěstí, jak jsem začínala milionkrát, základy mám uloženy a třeba dětem s angličtinou dokážu ještě pomoct. Vloni jsme Mika na příjmačky připravovali my, protože se ukázalo, že jejich minulá učitelka je učila v podstatě jen slovíčka (letos mají naštěstí lepší). Nejlíp, co jsem kdy mluvila, bylo během tří let  při práci v hostelech. Tam holt nebylo zbytí. Ale v cizině se domluvím, to zase jo 🙂

Mik celý týden řešil, co teda, nedokázal se rozhodnout. Byla jsem mu nápomocna ve vypočítávání plusů a minusů jednotlivých jazyků. Máme třeba kamarádky Španěly, co by mu třeba mohli časem pomoct, zároveň s úplnými začátky francouzštiny mohla bych vypomoci i já. Dokonce jsem si říkala, že bych se možná opravdu už donutila jít zas do nějakého kurzu (který už mám 2 roky nalezený, jen se dokopat). Doporučovala jsem mu, ať se rozhodne podle učitelky, je pravděpodobné, že by s ní mohl strávit 2 hodiny týdně další 3 roky. Pořád přemítal. Nakonec jsem mu vyplnila přihlášku s tím, že si jazyk zaškrtne sám, až se rozhodne. Chvíli mě nutil, ať rozhodnu za něj, ale to jsem nechtěla, chtěla jsem to tentokrát nechat na něm (ještě by mi to pak omlátil o hlavu, že jsem mu vybrala blbě 🙂 ) Nakonec šel do školy s nedoplněným jazykem, že se rozhodne až tam. Šla jsem do práce stejným směrem, tak jsme to cestou ještě rozebírali. Říkám mu, že to může taky zkusit vzít podle toho, v jakých zemích se tím kterým jazykem může pak domluvit, na jedné straně Španělsko, Jižní Amerika, částečně i Severní Amerika, na straně druhé Francie, Kanada, Švýcarsko, Belgie, Lucembursko…

Odešel a já byla napjatá. Asi by se mi o trochu víc líbila ta francouzština, ale nutit mu ji nemůžu, to je můj nedořešený sen, s kterým bych se měla poprat po svém. Kdyby si nakonec vybral španělštinu, taky bych byla ráda, minimálně by mi mohl tlumočit ve Španělsku, pokud bychom někdy vyrazili 🙂

Vybral si francouzštinu. Nakonec prý rozhodlo to poslední, o čem jsme se ráno bavili. Daleko víc ho lákají země, kde by mohl použít francouzštinu. Tak doufám, že mu aspoň trochu půjde a bude se mu líbit. A já snad od podzima začnu taky. Pěkně od začátku, pojedeme na stejné úrovni. Byla bych hodně ráda, kdyby moje děti uměly jazyky lépe než já. Snad to vyjde. (PS: Mik chce příští rok chodit na anglickou konverzaci, prý aby se v cizině domluvil, zatím pořád spřádá cestovatelské plány.)

V novém

Jsem stále zde, i když se mi nedaří zapisovat. Poslední dva měsíce v práci byl šupec, nestíhala jsem nic. K tomu klasický předvánoční rozlet, kdy se každý potřebuje nutně vidět. Semtam nějaká ta kultura. Dva vánoční mejdany mi z toho vystupují, konečně povedené setkání pár lidí z gymplu, nakonec rychloakce, která byla povedená velice. Pak obvyklý vánoční sraz s někdejší pivní partičkou. Letos já a 13 chlapů. Výborný to bylo 🙂

Na blog stále myslím a spřádám plány, co napíšu, mám toho v hlavě víc. Určitě se chci vrátit k výletu do Berlína, pak sem hodit nějaké ty knižní tipy, možná i divadelní. V hlavě toho je dost, jen ta realizace pokulhává. A co nás čeká v blízké době? Už v sobotu hory. V rámci projíždění všech českých i morvaských hor letos jedeme do Jizerských. Já se tedy jen modlím, aby nenastala nějaká pěkná kalamita jak dnes. To bych snad ani neodjela. Jak už jsem se s autem za ty tři roky docela sžila, tak z takového počasí mám slušnou paniku. A příští týden už to vůbec nepotřebujeme, musíme stihnout volit (dokonce raději uvažuji o voličském průkazu).

V Jizerkách letos zůstaneme víckrát, děti tam pak jedou na tradiční lyžák a o Velikonocích máme s partičkou zamluvenou chalupu v Josefově dole. Kolem prvního máje se vracíme do Krušných hor, kde jsme byli na přelomu září a října a bylo tam fakt parádně.

Léto je v řešení, děti touží po moři, i si na něj šetří, tak zkoumáme možnosti. Uvidíme. Jisté jsou opět tábory, jeden pro Toni jsem měla buknutý už koncem listopadu. Smála jsem se, že mám dřív zajištěný týden v srpnu, než pořešené Vánoce. Ale vzhledem k tomu, že v tomhle turnuse už není ani jedno místo, asi jsem udělala dobře 🙂

Tak a doufám, že vbrzku zase tady. Raději ale nic neslibuju. Všem šťastný nový rok!

Září

Sice mě Sedmikráska předběhla, ale nějak nemám kapacitu vymýšlet jiný název, než který jsem si naplánovala už ráno 🙂

Září je ve skutečnosti můj nejoblíbenější měsíc. Možná proto, že mám narozeniny. Narodila se i Toňa. Ale možná i proto, že nejsem milovník veder ani zim, mám ráda mírné počasí a to ve velké většině v září je. Někdy i v říjnu, ale prostě září je září. Pěkný je i květen a duben, ale zase se nepojí s mým milovaným podzimem. Přesto je září hodně hektické a zvlášť jeho začátek. Končí klidné prázdninové období , tatam je ticho a pusto na hřištích a zvláštně plynoucí čas letních měsíců. Začátek září je stres, milion rodičů přehrabujících se v papírnictví sešity, zuřivě mávajících papírky s čísly těch sešitů, vršících košíky temperami, pastelkami, kružítky a tužkami 1, 2 a 3. Jsou to také rodiče netrpělivě čekající na vypsání rozvrhů a děsící se, že se bude něco krýt s loňskými kroužky. Debatování s potomky o tom, kolik kroužků letos a jaké. A pak lov těch kroužků, a to doslova, protože míst je stejně jako léta předtím, ale dětí je jaksi víc. Takže úderem osmé ranní, šesté večerní, poledního vyzvánění se žhaví telefony, píšou mejly, případně se chodí bojovat osobně a stejně to občas nevyjde. Anebo vyjde a ukáže se, že rozvrh se změnil a kroužek je tím pádem passé. A pak také přemítání, jestli těch sedm kroužků týdně přece jen není moc. Kroužkové běsnění je pro mě v posledních letech znamení začátku září.

A škola. Samozřejmě, na školu těžko zapomínat. Jaké asi letos vyfasují děti učitelky? Snad ne tamtu, ta končí s minulou třídou a tu bychom pro své ratolesti fakt nechtěli. A hele, ona je úplně nová, kdoví, co  bude zač. Že není rodilá Češka a má trochu přízvuk? Hmm. A že některé učitelky stále chybí, i teď na začátku školního roku? Nedostatek učitelů je dost znát. Momentálně asi víc vlivů, včetně propíraného navyšování platů, a možná i to, že se zrovna protínají slabé ročníky studující či opouštějící vysoké školy (i ty pedagogické) se silnými ročníky, které navštěvují základky, a těch odchozích pedagogů, co opravdu chtějí učit a ne si jen získat diplom na kterékoliv vysoké škole, by potřebovali víc. A ti vystudovaní, kteří by možná i opravdu učit chtěli, bývají bez motivace a raději se nakonec uchytí v jiném sektoru. Pak nezbývá než vyslat na peďáky družinářky a ty, kteří mají třeba jiné vzdělání, ale u nich v menším městě je jim k ničemu, protože aby se drželi oboru, museli by dojíždět dost daleko. A zrovna mají doma malé děti. Tak zkusí učit a k tomu se i učit. Jak učit. Takový koloběh, kol dokola. Během roku si to sedne, ale září je toho plné.

Zářijové večery jsou taky zmatené. Obalování sešitů, kontrola penálů a Ještěs mi zapomněla koupit tenhle sešit a my ho zítra potřebujeme. Mami, kde mám ty plavky? Kde jsou ta pravítka? Já se z toho zblázním, mami, jak mám obalit tuhle učebnici? Nic na ni nesedí. Mami, ty kecky z loňska mě už tlačí. Nemůžu najít obal na svačinu. Potřebuju náplň do pera. Kde zas mám ten rozvrh?

Začátek září, čas hektický a chaotický, čas hledání a poznávání nového, čas oprašování starého a původního. Praštěný začátek mého nejoblíbenějšího měsíce je tu.

Prázdninové výhledy

Jaké máme letos plány? Děti máme aktuálně na táboře, zítra se vracejí. Pak by měly týden přebýt u babičky a dědy na Vysočině. Letos jsme nakonec moře vyrušili, přece jen nás ta loňská rekonstrukce trošku vysála. Nejvíc to trápilo asi Mikeše, tak se rozhodl, že začne spořit. Zavedl doma hrníček a do něj se semtam šoupnou přebývající drobné, on i Toňa, když jim zbyde něco z kapesného. Zatím vložil nejvíc on a od konce března je tam kolem tisícovky. No vypadá to, že když nebude nic proti, příští rok by nějaké to moře mohlo proběhnout. Doufejme. Letos jen po Čechách s malým výletem do Polska. V červenci tedy na týden chceme vyjet do jižních Čech, výlety okolo Vltavy. Začneme v Českém Krumlově, kde máme zamluvené bydlení, ale pak už se stanem do nějakého kempu, nejdřív nejspíš na Bezdrev a pak uvidíme, jestli tam zůstaneme, nebo se posuneme na sever. A výlety, do Budějovic, do Písku, na Zvíkov…

Pak tradiční týden dětí v mém rodném městě s babičkou, Mikuláš skautský tábor a Toni jednotýdenní kousek od Prahy. A pak máme dokonce dvoutýdenní dovolenou. A to chceme mířit na východ, týden v Novém Městě nad Metují a projet okolí, plus jednu noc do Wroclawi, pak týden v Králíkách. No a máme skoro konec prázdnin, poslední týden by děti měly být na příměšťáku. To jsou jen plány, uvidíme, jak to všechno dopadne. Zrovna jsem se totiž koukala na naše plány na první půlku roku a jak to dopadlo. Do Olešnice jsme jeli, ale ne autem, zpanikařila jsem, protože bylo náledí. Do Rokytnice taky jeli. Plán na Velikonoce už vzal trochu za své, protože ubytovatel nám ze zdravotních důvodů zrušil pronájem chalupy u Bechyně. Nakonec jsme jeli do Jeseníků (což bylo náročné, jeli jsme tam 6 a půl hodiny a ujížděli odsud o den dřív, protože jsme se báli sněhu 😉 ). Výlet na Sněžku vůbec neproběhl, dojeli jsme do Pece a tam se to tak pěkně pomrvilo, že jsme hned ten den jeli zase zpět. Historka šílená, asi ji sem někdy hodím. Velice předběžné plány na léto, Slovensko, nebo Slovinsko přesouváme na jindy. To jen o těch plánech 🙂 Kdyby to bylo na mě, nejraději bych neplánovala, ale ono to bohužel tak úplně nejde. Moje máma to měla dobré, tím, že pracovala doma a měla tátu na venkově, když bylo nejhůř, lapla nás a jeli jsme tam. My jsme tou prací krapet omezení. Jak já bych brala být úplně pánem svého času. Aspoň o těch prázdninách.

Přijímačky a jak to dopadlo

Dlužím dokončení příběhu o přijímačkách. M. se nakonec nedostal. Nebyl na tom nikterak zle, ale holt konkurence veliká (300-500 přihlášených dětí). Jsem nakonec i ráda. Jak už jsem tu koneckonců několikrát ventilovala. Když jsem otevírala výsledky, skoro jsem se bála, aby se nedostal 😉 Jako fakt, muž se mi za to smál a máma mi řekla, že jsem divná, že ostatní rodiče se bojí, že se jejich dítě nedostane, a já naopak. Holt to svoje dítě znám a jsem zajedno s jeho učitelkou, která mi od začátku říkala, že jeho by na osmiletý gympl neposílala. Tenhle typ školy není prostě pro každého, dítě musí být psychicky i sociálně v pohodě. A někdo k tomu doroste už v jedenácti, někdo později.

Když jsem M. říkala, že to nedopadlo, tak zvesela odpověděl: „Hmm, to tam asi holt byli chytřejší.“ Takže jsem byla za tuhle celou akci i tak ráda, že si zkusil příjmačky a že se z toho nesesypal 🙂 Navíc mě to ujistilo v tom, že zatím po tom studiu zas tak nepraží (i když zkoušky dělat chtěl). Třída jim zůstane v podstatě stejná, odcházejí asi jen dvě děti a to nikdo na gympl, ale na jiné základky. Co mě tedy překvapilo, že z jejich třídy se z 8 dětí, co gympl zkoušely, nedostalo ani jedno. A to platí za tu „chytrou“ třídu 🙂

Takže tak. Uvidíme, jak se vyvrbí zdejší druhý stupeň, jestli budou mít i nadále štěstí a dostanou dobrého třídního. A třeba, když se mu bude chtít, to bude moci za dva roky zkusit znovu. A když ne, tak se třeba za ty čtyři roky více vyprofiluje a bude mít jasněji, kam dál. Vyšší vzdělávání prozatím odloženo. Aspoň nebude muset zatím rušit kroužky a denně se učit, jak dva kluci z okolí, co jsou aktuálně v prváku 🙂

Fronta na vzdělání

20170420_081014

Fronty už se nestojí na banány, tato vede na gymnázium, kde dnes probíhaly příjmačky na osmileté studium. Někde uvnitř už je i Mik. Jak jsem před časem psala, rozhodl se přijímačky si zkusit. Mně osmiletá gymnázia zas až tak nesedí, mám vůči nim hodně výhrad. Teď už to asi není tak hrozné jako dřív, kdy bylo méně dětí a třídy základek se vylidnily, když většina „chytřejších“ dětí odešla na gymply. Při současných silných ročnících se chytne jedno, dvě děti, takže ten propad tříd nemusí být tak strašný. Ale i tak. Podle mě jsou v tomto věku děti malé (samozřejmě jsou i výjimky vyspělých a zralých dětí), aby zvládaly takový nápor a hodně jich to může semlet. Vím i ze zkušeností rodičů, jejichž děti na osmiletý gympl chodily, či chodí, že mnozí nezvládnou a odpadnou, že jim nakonec těch osm let v jednom ústavu nesvědčí. Nesvědčí jim stále stejný kolektiv, průšvih asi nastane, když si s nikým ve třídě nesednou. Další neunesou tlak vyšších nároků nebo zhoršených známek. Tyto školy nutí děti dříve dospívat, což mi přijde škoda. A ač měla osmiletá gymnázia dost kritiků, jen tak ke zrušení asi nepřijdou. Mně (když už) připadají vcelku ideální ty šestileté, kdy už jsou děti přece jen zralejší. A pořád myslím, že největší chyba současného školství bylo zřídit povinné devítky. To, jak to fungovalo za nás, kdy do devítek šli jen ti, kteří se ten rok nikam nedostali (nebo ještě neměli jasno, kam jít), mi připadalo daleko prozřetelnější.

Láteřím tu směrem k osmiletým gymnáziím a stejně tam dítě na příjmačky pošlu? Za ten půlrok si to nenechal vymluvit 🙂 Ale v jedné věci jsem ráda, že si zkusil, jaké to je, dělat příjmačky, že se tam nezhroutil (je to malinko nervák) a že je to pořád můj malej kluk, co měl radost, že bude mít zase volné pátky (i když na doučování nechodil nerad, docela ho to bavilo).