Pochyby a ambice

Tohle téma v hlavě nosím už hodně dlouho. Zvláště pak ty pochyby mě pronásledují skoro neustále. O ambicích mám větší touhu napsat od doby, co jsem přečetla knížku od Celeste Ng Vše, co jsme si nikdy neřekli. Jak už jsem v minulých zápiscích nejednou zmiňovala, jsem Váha, jako když vyšije. Nerozhodnost a váhavost jsou pevnou součástí mé povahy, i když je fakt, že léty se to trochu změnilo, asi k lepšímu. Nic jiného než se rychle rozhodnout, mi totiž občas nezbývá. Vzhledem k tomu, že zbytek rodiny taky neoplývá zrovna úderným rozhodováním, musím to u nás posouvat já. Jinak bychom se vážně nikam nehnuli. Čeho se týkají mé pochyby? Samozřejmě hlavně dětí. Často v sobě řeším, jestli jsem při jejich navádění na jakousi cestu neudělala chybu, jestli jsem je neměla raději poslat doprava než doleva, jestli neměli jít spíš do kopce než z kopce, že z těch tří cest se měly vydat tou prostřední. Začalo to už výběrem základní školy. Neměla jsem přece jen výběru věnovat větší úsilí, co když jim tahle základka fakt tolik nedá? U M. jsem se rozhodla na základě kamarádů, většina jich šla do spádové základky a většina z nich byli už tehdy jeho kamarádi. T. se pak svezla s bráchou, přeci nebudeme odvádět každé dítě jinam, že? U Mika se to rozhodnutí vlastně ukázalo jako výborné, protože jejich třída fakt skvěle funguje a pochvalují si je v tomhle směru i učitelky. I tak mi občas prolétne hlavou, jestli přece jen neměl na „víc“.

Pochyby mě sžírají občas i u toho, jestli jsme ho neměli víc nutit k přípravě na osmiletý gympl. I když si vždycky připomínám, že u něj jsem o to vlastně ani nestála, byl tehdy dost sociálně nezralý, na čemž jsme se shodli skoro všichni, včetně jeho třídní. Vlastně se mi i ulevilo, že se nakonec nedostal, ale i tak, vidím, jak se vcelku snadno učí (kupodivu ho některé předměty pořád baví), je zvídavý, aby on nám tady nezakrněl… To se vždycky musím skoro okřiknout, ať neblbnu. Znáte to? Naprosto protichůdné názory na jednu a tu samou věc. Někdy si vážně nerozumím. Už když dělal přijímačky na osmiletý, běželo mi hlavou, že jeho bych viděla spíš na tom šestiletém a fakt teď po dvou letech vidím, jak se psychicky posunul. Ovšem pro změnu tam nechce on. Měla jsem tendence ho mírně přemlouvat, jestli to aspoň nechce zkusit. Nechce a je o tom přesvědčen naprosto jistě, stejně jako tehdy byl jasně přesvědčen, že to zkoušet chce. Má několik důvodů proč, jeden z nich je samozřejmě i ten, že by nerad znovu neuspěl, ale další jsou, že mu je dobře tady mezi kamarády, nechce se mu z teritoria okolo našeho domu, chce si prý ještě užívat to, že to má domů blízko a nemusí dojíždět. Vyjmenoval toho poměrně dost. Že jsem nakonec upustila od toho víc na něj tlačit, za to může právě knížka od Celeste Ng.

Protože ta je o tom, kam až může dojít to, když se rodiče svoje ambice snaží naroubovat na dítě, když svoje nedostatky, to, co jim v životě chybí (nebo možná i přebývá), se snaží měnit ne na sobě, ale na potomkovi. Když si rodiče neuvědomují, že jejich dítě může být přece úplně stejné, jako jsou oni (se stejnými nedostatky či touhami), nebo naopak naprosto odlišné. Po přečtení této knížky jsem se rozhodla, že si budu sakra rozmýšlet, do čeho a jak moc děti tlačit a že se budu zkoušet ještě víc soustředit na ně samé. Ta kniha byla velice sžíravá, až fyzicky svírala a rezonuje ve mně dotěď, tři měsíce po jejím přečtení. Vždy, když mám ambice děti někam sunout, vybaví se mi. A připomenu si, že jsem si přece předsevzala hlavně pomoci při hledání směru, ne nátlaku směrovat je tam, kam by se líbilo jít mně samotné.

Pochyby tedy nemizí, stále se mi v mysli zjevují. Neměla jsem tu Toni víc motivovat, aby chodila s bráchou do skauta? Neměli jsme v případě obou tlačit, aby zůstali u hudebního nástroje? Neměli jsme tamto místo tohoto? Asi moc řeším, ale to už je holt ta moje zatrolená povaha. Pravda je, že se snažím s nimi probírat a dospívat ke kompromisům, však i oni se to musejí naučit. Snad jim cestu nabízíme slušnou, sami se ale budou muset časem na rozcestí rozhodnout, kam teď. A nebude každá cesta umetená.

Co se týče mě samotné, stojí přede mnou opravdu velké rozhodnutí. Hrají v něm roli jak pochyby, tak možné ambice. Mám ještě chvíli času na rozmyšlenou, ale rozhodnout se budu muset. Uf, bude to nesnadné, ale snad zvolím tu nejméně trnitou stezku. I když je mi jasné, že úplně bez překážek se neobejde.

Reklamy

Skluz a vánoční komedie

Popravdě mě doslova udivilo, že tu mám poslední zápisek ze září. Pořád před sebou něco tlačím, dokonce i příspěvky, které sem chci přidat. Mám je v hlavě a je jich několik, ale čas nějak chybí. Dřív jsem něco napsala třeba v práci během obědové pauzy (drobila a cintala si při tom do klávesnice :)). Jenže s tím prastarým počítačem, co tam mám, v poslední době nemám šanci se vůbec připojit k netu, resp. fungují jen nějaké hodně nenáročné stránky, zbytek mi ho zaseká totálně. Dokonce ani některé pracovní věci nezvládám v kanclu, pokud se nevepchám ke kolegovi na počítač, beru si to domů. Třeba náš admin je spolehlivý kazič pracovní morálky, občas se stane, že se mi ten prapradědeček kousne na mnoho minut a z pracovní doby to dá i dvě hodiny. Které občas můžu strávit i manuálnější prací, ale někdy koukám na přesýpačky a drtím mezi zuby nadávky, semtam bych ten krám nakopla, ale vlastně jsem oproti jiným ještě obře klidná a je to dost velká zkouška trpělivosti. Jsme malá firma, takže každý výdaj se zvažuje, ale pravděpodobně se letos dočkám novějšího stroje.

Doma dodělávám pracovní resty a nakonec vlastně ani už na nic na kompu koukat nechci. Krom toho se u toho jednoho doma střídáme všichni. Konec roku byl jako obvykle zběsilý, k tomu, že v práci potřebujeme dotáhnout spoustu věcí, uzavírá se účetnictví a další věci, se vždycky kupí mejdany, a i když si o sobě myslím, že nejsem vánoční zběsilec (a fakt nejsem), přece jen je potřeba pár věcí přichystat. Letos jsem měla konec roku pikantní o to, že se mi 25. podařilo v metru zapomenout batoh a teď už je víc než jasné, že je nenávratně ztracený. Na konečné nikdo neodevzdal, ve Ztrátách se nezjevil. Krom peněženky s doklady, které jsem si vyběhala hned 27., byly v batohu nějaké dárky, které jsem vezla od mámy, hlavně pár T. dárků. Nic drahého, ani nesehnatelného, ale samozřejmě to obrečela. Tak musel teď Ježíšek přijít s reparátem, jak trefně poznamenala kamarádka. Myslím, že za čas si děti rozhodně nebudou pamatovat, co k Vánocům dostaly, ale to, že jim maminka ztratila dárky, si zapamatují zcela jistě 🙂 Tak to dopadá, když má člověk pocit, že všechno dotáhl do zdárného konce, odfrkne si a vypadne z rytmu.

Mělo to ale i svá pro, tatínek odjel za babičkou na Vysočinu jen s dětmi a já po hodně dlouhé době měla čas jen na sebe. Kromě zařizování dokladů jsem si konečně po dlouhé době uspořádala fotky, dala jsem si půlden, kdy jsme po messengeru krafaly s kamarádkou a k tomu jsem si udělala na youtube diskotéku. Zkoukla jsem pár romantických komedií, vyspala jsem se, zažila ještě pěkné dobrodrůžo s nevrácenými penězi v hypermarketu a podařilo se mi shodit stromek. To už ze mě mělo okolí srandu a jestli prý bych nějakou vánoční komedii nenapsala já ze svého života. Kdo ví, možná jednou 😉

 

Květnové bilance

Květen je měsíc přihlášek, měsíc bilancování, měsíc spíše hektičtější. Jarní měsíc prostě. Na jaře je nějak ještě míň času než v průběhu celého roku, mi připadá. Jak zmizí sníh, láká nás to daleko víc ven. Víkendy býváme pořád pryč (doma mě nedrží strach z náledí a sněhu 🙂 ), jaro je období zahnívání naší domácnosti. Ale vlastně mi to nevadí. Začínají se kupit aktivity dětí, Mikuláš má víc závodů, kam ho je třeba dopravit, kroužky končí různými ukázkami, výstavami, sešlostmi s rodiči a vše to většinou vrcholí v květnu. Kromě toho vyplňujeme neustále přihlášky a bezinfekčnosti a podobných tisíc lejster, které jsou vyžadovány na tábory a školy v přírodě. Květen je měsíc vysypávání peněženek.

V květnu začínám pociťovat touhu po dovolené, týdenní hory jsou daleko za námi a do dovolené ještě chvilku zbývá, ale už cítím, že ten volný týden a víc už začínám akutně potřebovat. A nejen já, na dětech je potřeba prázdnin také cítit. V květnu jsem ráda, když už vím, kam který týden prázdnin kdo pojede. Letos jsem to skoro doladila minulý týden. Velkou dovolenou máme jasnou už déle. Děti vloni začaly spořit na moře, takže nakonec jim přání splníme a vyrážíme opět do Řecka. Když jsme tam byli před těmi čtyřmi roky, hrozně jsme si to užili a já si tam opravdu odpočinula a nabrala síly. Tak třeba to klapne i letos. Tentokrát míříme na ostrov Thassos. Baví mě, že je to ostrov, na který se budeme muset dopravit z pevniny trajektem. Těším se na moře a na lodě tak moc, až se to ve mně vaří. Já snad v minulém životě musela být námořníkem 🙂 Už zjišťuju, jak se dá na ostrově pohybovat a možná vyrazíme na nějaký výlet i na pevninu.

Děti mají oba po dvou táborech, jeden tradiční týden s babičkou v mém rodišti, Toni stráví několik dní u kamarádky na chalupě a obě děti pár dní na chatě kamarádů (nebo u druhé babičky). Jeden týden v červenci máme zatím otevřený, chceme jet stanovat a nevíme sice ještě přesně kam, ale mám vybraných asi 5 kempů porůznu roztroušených po republice, stačí jen vytáhnout z klobouku jeden z nich (nebo některé z bližších třeba i dva). Stanování máme vybráno proto, že se právě není třeba tak příliš dopředu rozhodovat a rezervovat. Kdyby ten týden extrémně lilo, záložní plán je babička na Vysočině. No a pak nám ještě pár dní prázdnin zbývá, ale ty nejspíš pořešíme v Praze.

Hektický květen se blíží ke konci. Máme ho rádi, je to měsíc našeho Mikeše. Narozeniny má zrovna dnes.

 

Kolik řečí, tolik dilemat

Mik se měl minulý týden rozhodnout, který druhý jazyk si vybere od sedmého ročníku. I když se zprvu zdálo, že má jasno, nakonec to dalo trochu přemýšlení. On sám už delší dobu mluví o tom, že by se chtěl učit německy. Svoje v tom udělalo asi i to, že má německé kořeny, praděda byl Němec, který sice žil v Česku, ale česky pořádně neuměl. Byla by to jednoduchá volba, ale v jejich škole bohužel němčinu nemají, na výběr je španělština a francouzština. Dost dlouho byl M. přesvědčen, že vybere španělštinu, „je přeci jednodušší“ (Toňa má naopak už teď jasno ve francouzštině, protože má kamarádky Francouzky, s kterými se každé léto potkává v týdnu prázdnin s babičkou). Aby dětem ulehčili rozhodování, vzali je před 14 dny na ukázkové hodiny jednotlivých jazyků. Předtím jsem ještě Mikovi poradila, ať se taky zaměří na učitelky, jaké jsou. Když se vrátil ze školy, byl na vážkách, najednou se mu totiž víc pozdávala francouzština, líbila se mu nejen jazykově, ale taky se mu víc pozdávala učitelka. Takže dilema. Co si vybrat, jazyk, který by mohl bý lehčí a který si vybrala většina třídy, nebo ten, který se mi víc líbí?

Jeho rozhodování mi dalo vzpomenout na veškeré mé „jazykové“ zkušenosti. Začala jsem brzy, máma mě přihlásila na němčinu v mých třech letech, učila nás taková stará šedivá babička s drdolem, hrozně hodná. Moc si z toho nepamatuju, jen pár her, třeba čokoládu obalenou v mnoha papírech, které odbaloval ten, jenž na kostce hodil 6 tak dlouho, dokud šestku nehodil někdo další. V pěti letech jsem u stejné paní začala s angličtinou, v němčině na své úrovni jsem neměla jít kam dál a od dětí v té vyšší se už očekávalo čtení. Všechno to byly úplné základy a spíš hraní a seznamování se s novou řečí. S angličtinou jsem pak znovu začala v „Klokánku“, učila jsem se z takových pěkných učebnic sepsaných na stroji asi dva roky. Od pětky povinná ruština, kterou v půlce sedmičky vystřídala angličtina – tam jsem měla jasno, který jazyk bude ten můj, angličtinu jsem v tu dobu trochu znala, němčina nelákala. Na gymplu pak hlavní jazyk angličtina, ale bohužel mi nešla zcela hladce, byla jsem dvojkař, trojkař, průšvih hlavně byl, že jsem si nevěřila a bála se mluvit, rozuměla jsem slušně, ale hovořit byl průšvih, protože jsem se styděla. Ve druháku přibyla němčina. Začátky byly vcelku slušné, ale pak přišla učitelka, hrozně nudná a unylá a tenhle jazyk nejen mně dost otrávila. Doteď znám základy, ale moc bych se nedomluvila, pár slov, trochu rozumím, ale žádná sláva teda. K povinné latině jsem si ve čtvrťáku přibírala ruštinu (na výběr byla ještě zrovna francouzština a španělština), protože jsem si říkala, že na rok nemá moc cenu začínat s ničím dalším a ruštinu aspoň základy mám. Aspoň si člověk připomněl azbuku 🙂

Na vošce opět angličtina, kterou jsem druhým rokem vyměnila za francouzštinu, protože se mi v té době hrozně líbila a chtěla jsem ji zkusit. Posledním rokem jsem se ovšem opět vrátila k angličtině, která měla být mým absolventským předmětem. Na francouzštinu jsem ovšem nezanevřela a když jsem po škole začala na půl úvazku pracovat, začala jsem chodit do Institutu 3x týdně. Bohužel jen rok, pak jsem s tím sekla z nedostatku času i financí. Ale dodnes koketuju s myšlenkou se k francouzštině vrátit.

Tříleté kurzy polštiny ukončilo těhotenství, nicméně mám pocit, že polsky se domluvím zdaleka nejlíp. Holt slovanský jazyk, nicméně polsky zvládám poslouchat, číst a dokonce se i relativně slušně domluvím 🙂 Nějak se míň stydím. Co se týče angličtiny, když vidím ta léta, co jsem strávila její výukou, hodně moc mě mrzí, že ji ovládám vlastně tak prachbídně. Jenže bohužel nemám moc příležitost mluvit. Takže rozumím slušně, ale ta mluva, to je bída (a furt se stydím 🙂 ). Naštěstí, jak jsem začínala milionkrát, základy mám uloženy a třeba dětem s angličtinou dokážu ještě pomoct. Vloni jsme Mika na příjmačky připravovali my, protože se ukázalo, že jejich minulá učitelka je učila v podstatě jen slovíčka (letos mají naštěstí lepší). Nejlíp, co jsem kdy mluvila, bylo během tří let  při práci v hostelech. Tam holt nebylo zbytí. Ale v cizině se domluvím, to zase jo 🙂

Mik celý týden řešil, co teda, nedokázal se rozhodnout. Byla jsem mu nápomocna ve vypočítávání plusů a minusů jednotlivých jazyků. Máme třeba kamarádky Španěly, co by mu třeba mohli časem pomoct, zároveň s úplnými začátky francouzštiny mohla bych vypomoci i já. Dokonce jsem si říkala, že bych se možná opravdu už donutila jít zas do nějakého kurzu (který už mám 2 roky nalezený, jen se dokopat). Doporučovala jsem mu, ať se rozhodne podle učitelky, je pravděpodobné, že by s ní mohl strávit 2 hodiny týdně další 3 roky. Pořád přemítal. Nakonec jsem mu vyplnila přihlášku s tím, že si jazyk zaškrtne sám, až se rozhodne. Chvíli mě nutil, ať rozhodnu za něj, ale to jsem nechtěla, chtěla jsem to tentokrát nechat na něm (ještě by mi to pak omlátil o hlavu, že jsem mu vybrala blbě 🙂 ) Nakonec šel do školy s nedoplněným jazykem, že se rozhodne až tam. Šla jsem do práce stejným směrem, tak jsme to cestou ještě rozebírali. Říkám mu, že to může taky zkusit vzít podle toho, v jakých zemích se tím kterým jazykem může pak domluvit, na jedné straně Španělsko, Jižní Amerika, částečně i Severní Amerika, na straně druhé Francie, Kanada, Švýcarsko, Belgie, Lucembursko…

Odešel a já byla napjatá. Asi by se mi o trochu víc líbila ta francouzština, ale nutit mu ji nemůžu, to je můj nedořešený sen, s kterým bych se měla poprat po svém. Kdyby si nakonec vybral španělštinu, taky bych byla ráda, minimálně by mi mohl tlumočit ve Španělsku, pokud bychom někdy vyrazili 🙂

Vybral si francouzštinu. Nakonec prý rozhodlo to poslední, o čem jsme se ráno bavili. Daleko víc ho lákají země, kde by mohl použít francouzštinu. Tak doufám, že mu aspoň trochu půjde a bude se mu líbit. A já snad od podzima začnu taky. Pěkně od začátku, pojedeme na stejné úrovni. Byla bych hodně ráda, kdyby moje děti uměly jazyky lépe než já. Snad to vyjde. (PS: Mik chce příští rok chodit na anglickou konverzaci, prý aby se v cizině domluvil, zatím pořád spřádá cestovatelské plány.)

V novém

Jsem stále zde, i když se mi nedaří zapisovat. Poslední dva měsíce v práci byl šupec, nestíhala jsem nic. K tomu klasický předvánoční rozlet, kdy se každý potřebuje nutně vidět. Semtam nějaká ta kultura. Dva vánoční mejdany mi z toho vystupují, konečně povedené setkání pár lidí z gymplu, nakonec rychloakce, která byla povedená velice. Pak obvyklý vánoční sraz s někdejší pivní partičkou. Letos já a 13 chlapů. Výborný to bylo 🙂

Na blog stále myslím a spřádám plány, co napíšu, mám toho v hlavě víc. Určitě se chci vrátit k výletu do Berlína, pak sem hodit nějaké ty knižní tipy, možná i divadelní. V hlavě toho je dost, jen ta realizace pokulhává. A co nás čeká v blízké době? Už v sobotu hory. V rámci projíždění všech českých i morvaských hor letos jedeme do Jizerských. Já se tedy jen modlím, aby nenastala nějaká pěkná kalamita jak dnes. To bych snad ani neodjela. Jak už jsem se s autem za ty tři roky docela sžila, tak z takového počasí mám slušnou paniku. A příští týden už to vůbec nepotřebujeme, musíme stihnout volit (dokonce raději uvažuji o voličském průkazu).

V Jizerkách letos zůstaneme víckrát, děti tam pak jedou na tradiční lyžák a o Velikonocích máme s partičkou zamluvenou chalupu v Josefově dole. Kolem prvního máje se vracíme do Krušných hor, kde jsme byli na přelomu září a října a bylo tam fakt parádně.

Léto je v řešení, děti touží po moři, i si na něj šetří, tak zkoumáme možnosti. Uvidíme. Jisté jsou opět tábory, jeden pro Toni jsem měla buknutý už koncem listopadu. Smála jsem se, že mám dřív zajištěný týden v srpnu, než pořešené Vánoce. Ale vzhledem k tomu, že v tomhle turnuse už není ani jedno místo, asi jsem udělala dobře 🙂

Tak a doufám, že vbrzku zase tady. Raději ale nic neslibuju. Všem šťastný nový rok!

Září

Sice mě Sedmikráska předběhla, ale nějak nemám kapacitu vymýšlet jiný název, než který jsem si naplánovala už ráno 🙂

Září je ve skutečnosti můj nejoblíbenější měsíc. Možná proto, že mám narozeniny. Narodila se i Toňa. Ale možná i proto, že nejsem milovník veder ani zim, mám ráda mírné počasí a to ve velké většině v září je. Někdy i v říjnu, ale prostě září je září. Pěkný je i květen a duben, ale zase se nepojí s mým milovaným podzimem. Přesto je září hodně hektické a zvlášť jeho začátek. Končí klidné prázdninové období , tatam je ticho a pusto na hřištích a zvláštně plynoucí čas letních měsíců. Začátek září je stres, milion rodičů přehrabujících se v papírnictví sešity, zuřivě mávajících papírky s čísly těch sešitů, vršících košíky temperami, pastelkami, kružítky a tužkami 1, 2 a 3. Jsou to také rodiče netrpělivě čekající na vypsání rozvrhů a děsící se, že se bude něco krýt s loňskými kroužky. Debatování s potomky o tom, kolik kroužků letos a jaké. A pak lov těch kroužků, a to doslova, protože míst je stejně jako léta předtím, ale dětí je jaksi víc. Takže úderem osmé ranní, šesté večerní, poledního vyzvánění se žhaví telefony, píšou mejly, případně se chodí bojovat osobně a stejně to občas nevyjde. Anebo vyjde a ukáže se, že rozvrh se změnil a kroužek je tím pádem passé. A pak také přemítání, jestli těch sedm kroužků týdně přece jen není moc. Kroužkové běsnění je pro mě v posledních letech znamení začátku září.

A škola. Samozřejmě, na školu těžko zapomínat. Jaké asi letos vyfasují děti učitelky? Snad ne tamtu, ta končí s minulou třídou a tu bychom pro své ratolesti fakt nechtěli. A hele, ona je úplně nová, kdoví, co  bude zač. Že není rodilá Češka a má trochu přízvuk? Hmm. A že některé učitelky stále chybí, i teď na začátku školního roku? Nedostatek učitelů je dost znát. Momentálně asi víc vlivů, včetně propíraného navyšování platů, a možná i to, že se zrovna protínají slabé ročníky studující či opouštějící vysoké školy (i ty pedagogické) se silnými ročníky, které navštěvují základky, a těch odchozích pedagogů, co opravdu chtějí učit a ne si jen získat diplom na kterékoliv vysoké škole, by potřebovali víc. A ti vystudovaní, kteří by možná i opravdu učit chtěli, bývají bez motivace a raději se nakonec uchytí v jiném sektoru. Pak nezbývá než vyslat na peďáky družinářky a ty, kteří mají třeba jiné vzdělání, ale u nich v menším městě je jim k ničemu, protože aby se drželi oboru, museli by dojíždět dost daleko. A zrovna mají doma malé děti. Tak zkusí učit a k tomu se i učit. Jak učit. Takový koloběh, kol dokola. Během roku si to sedne, ale září je toho plné.

Zářijové večery jsou taky zmatené. Obalování sešitů, kontrola penálů a Ještěs mi zapomněla koupit tenhle sešit a my ho zítra potřebujeme. Mami, kde mám ty plavky? Kde jsou ta pravítka? Já se z toho zblázním, mami, jak mám obalit tuhle učebnici? Nic na ni nesedí. Mami, ty kecky z loňska mě už tlačí. Nemůžu najít obal na svačinu. Potřebuju náplň do pera. Kde zas mám ten rozvrh?

Začátek září, čas hektický a chaotický, čas hledání a poznávání nového, čas oprašování starého a původního. Praštěný začátek mého nejoblíbenějšího měsíce je tu.

Prázdninové výhledy

Jaké máme letos plány? Děti máme aktuálně na táboře, zítra se vracejí. Pak by měly týden přebýt u babičky a dědy na Vysočině. Letos jsme nakonec moře vyrušili, přece jen nás ta loňská rekonstrukce trošku vysála. Nejvíc to trápilo asi Mikeše, tak se rozhodl, že začne spořit. Zavedl doma hrníček a do něj se semtam šoupnou přebývající drobné, on i Toňa, když jim zbyde něco z kapesného. Zatím vložil nejvíc on a od konce března je tam kolem tisícovky. No vypadá to, že když nebude nic proti, příští rok by nějaké to moře mohlo proběhnout. Doufejme. Letos jen po Čechách s malým výletem do Polska. V červenci tedy na týden chceme vyjet do jižních Čech, výlety okolo Vltavy. Začneme v Českém Krumlově, kde máme zamluvené bydlení, ale pak už se stanem do nějakého kempu, nejdřív nejspíš na Bezdrev a pak uvidíme, jestli tam zůstaneme, nebo se posuneme na sever. A výlety, do Budějovic, do Písku, na Zvíkov…

Pak tradiční týden dětí v mém rodném městě s babičkou, Mikuláš skautský tábor a Toni jednotýdenní kousek od Prahy. A pak máme dokonce dvoutýdenní dovolenou. A to chceme mířit na východ, týden v Novém Městě nad Metují a projet okolí, plus jednu noc do Wroclawi, pak týden v Králíkách. No a máme skoro konec prázdnin, poslední týden by děti měly být na příměšťáku. To jsou jen plány, uvidíme, jak to všechno dopadne. Zrovna jsem se totiž koukala na naše plány na první půlku roku a jak to dopadlo. Do Olešnice jsme jeli, ale ne autem, zpanikařila jsem, protože bylo náledí. Do Rokytnice taky jeli. Plán na Velikonoce už vzal trochu za své, protože ubytovatel nám ze zdravotních důvodů zrušil pronájem chalupy u Bechyně. Nakonec jsme jeli do Jeseníků (což bylo náročné, jeli jsme tam 6 a půl hodiny a ujížděli odsud o den dřív, protože jsme se báli sněhu 😉 ). Výlet na Sněžku vůbec neproběhl, dojeli jsme do Pece a tam se to tak pěkně pomrvilo, že jsme hned ten den jeli zase zpět. Historka šílená, asi ji sem někdy hodím. Velice předběžné plány na léto, Slovensko, nebo Slovinsko přesouváme na jindy. To jen o těch plánech 🙂 Kdyby to bylo na mě, nejraději bych neplánovala, ale ono to bohužel tak úplně nejde. Moje máma to měla dobré, tím, že pracovala doma a měla tátu na venkově, když bylo nejhůř, lapla nás a jeli jsme tam. My jsme tou prací krapet omezení. Jak já bych brala být úplně pánem svého času. Aspoň o těch prázdninách.