Thirteen (máme doma teenagera)

A je to neskutečné. Už tak velké dítě máme doma. Když si vzpomenu na sebe ve třinácti, jak jsem měla pocit, že jsem už děsně dospělá a tohle je přece pořád takový miminko 🙂

20180824_132534.jpg

Za chvíli jde do osmičky a začneme pomalu řešit, kam pak dál. Možná už začneme obcházet dny otevřených dveří a tak. Zatím mi ale nejvíc vychází, že by z něj mohl být klasický gymnazista. I když bych raději, aby byl víc specializovaný a třeba i technickým směrem, ale moc to tam nevidím. Co ho teda zaujalo, je dopravní průmyslovka. Doprava ho zajímá neustále, zvlášť pak ta městská a ještě se mu líbí letecká. Když si tak zpětně pročítám zápisky k jeho narozeninám, vlastně se toho tolik nezměnilo, do dopravy se zamiloval už dávno a co začal psát, už tvořil jízdní řády. To mu vydrželo dodnes. Nejoblíbenější počítačová hra je asi City Skylines, tedy budovací strategie. Pořád taky jede na Legu, to staví neuvěřitelné věci. Onehdy mi říkal, že ví, co by strašně chtěl dělat, ale ví, že nikdy nebude moct. Tak se ptám co. „Architekta, ale vidělas, jaký děsný prase jsem třeba v geometrii?“ 🙂

To je pravda no, veškeré tyhle „manuální“ předměty mu moc nejdou, výtvarka, pracovní činnosti, bohužel je po mně i tatínkovi. Raději bych, aby naše děti byly šikovnější po prarodičích a strýcích, ale u Mikeše to zatím moc nevypadá.

20190526_131747.jpg

Nejvíc ho baví dějepis a zeměpis. Je hodně zvídavý a začíná klást už docela záludné otázky, ale dějepis spolu probíráme dost (ehm, občas se i já musím na něco mrknout, abych neodpovídala blbosti). Sám si kdeco vyhledává, tuhle jsem ho plísnila za neustálé čučení do mobilu, beztak sjíždí nějaká herní videa, ale ne, sleduje tam nějaký geografický pořad. Má slušný všeobecný přehled, pořád si děláme srandu, že ho přihlásíme do Az kvízu, ale tam bychom ho, stydlína nedostali asi ani heverem. Je s ním fakt sranda, je vtipný až na půdu, ale založením je spíš introvert. Blbne a předvádí se jen před svými blízkými a kolektivem, co zná hodně dobře. Mezi dospělými a natožpak cizími je pořád nesvůj a někdy mám dojem, že by si neřekl ani o sklenici vody.

20181030_140052

Miluje cestování, to s ním fakt sdílím a mám dojem, že on je pro naši rodinu tím hnacím motorem. Mít víc financí, věřím, že už jsme objeli minimálně půl Evropy. Už trochu nakazil i ségru, akorát tatínka musíme občas mírným nátlakem donutit. Velikým snem je pro Mikuláše Londýn, po něm fakt touží. Takže jsme se rozhodli ho k jeho třináctinám zařídit a letos se tam na podzim vydáme. Výraz Mikše, když vyndal z obálky glejt, že tam letíme, byl naprosto nezapomenutelný. Vyvalil oči a lapnul po dechu. Fakt ho to sejmulo a nás zase jeho reakce. Celý zbytek dne se potácel se spokojeným úsměvem a asi tak šedesátkrát nám poděkoval 🙂 Tak já se tam taky těším, že? Už 14 let se tam chci vrátit, mimochodem když jsme tam tehdy byli, byla jsem už těhotná s Mikulášem a vůbec to netušila, takže kdo ví, jestli ta jeho obří touha nepochází ještě z prenatálního období.

20181027_164607

„Vyber si u Zdi, co ti sedí.“

20181028_115712

Kromě podzimního Londýna se letos vydáme ještě do Hamburku a na Slovensko.

Ze všech mimoškolních aktivit mu stále zůstává skaut a orienťák, i když se mu občas nechce. I na závody jezdíme, ač se pohybuje spíše za půlkou ve svojí kategorii, pořád to beru tak, že se aspoň nějak hýbe. Na kolektivní sporty ho totiž vůbec neužije a celkově není nikterak fyzicky zdatný (kotrmelec dozadu třeba neudělá), ale běh mu nevadí a rád chodí. Krom toho chodí na anglickou konverzaci, což ho baví hodně. Tak třeba za nás v Londýně i něco vyřídí 🙂

20181007_135157

Se ségrou se samozřejmě občas pruděj, ale řekla bych, že obecně mají moc hezký vztah.

20181006_164407

Na třináctileté kontrole se náš „výrostek“ vytáhl k cca 152 cm a váží 33 kilo. To víme přesně, před operací byl převážen. Oba nadbytečné zuby už jsou venku, před týdnem proběhla zdárně operace. Ufff.

20181102_073844

Máme ho rádi, kluka našeho vtipného, usměvavého a zvídavého.

20180821_134202

20180826_154541

A pihatého!

20180818_183914

 

 

 

Reklamy

Co nového? Třeba změna

Už jsem si delší dobu říkala, že by to chtělo trošku změnit blogu vizáž, ale nezbýval čas ani na psaní příspěvků, natož pak na nějakou jinou změnu. Doma jsem se k počítači dostávala až krapet vyčerpaná a byla ráda, že udělám to nejnutnější, v práci počítač stávkoval. Ale už druhý týden mám nový a nestačím si pochvalovat, jak jde najednou všechno rychleji. Práce přímo ubíhá pod rukama. Jak já vlastně nenávidím být v nečinnosti, což jsem tu občas být musela. Úleva. Minulý týden jsem tu zůstala po pracovní době, protože jsem večer někam šla a nechtělo se mi mezitím domů, no a tak jsem brouzdala a zkoušela a nakonec změnila šablonu. Změna je život přeci.

V dubnu se nám změnilo víc věcí, wuxia nastoupil do nové práce, dělá trochu něco jiného než doposud, zůstal v oboru, ale na jiné sesli. Navíc dělá na směnný provoz, takže změna pro celou rodinu. Je zvláštní občas přijít domů a nikoho tam nenajít, muž v práci, děti venku s kamarády. nejsem na to zvyklá, dřív tam vždycky někdo byl. Děti mají víc povinností, protože tatínek není pořád k ruce a to je jen dobře. Minimálně v tom změna k lepšímu.

Oproti únorovému zápisku se změnila další věc a to lokalita na prázdniny. Plánovali jsme Znojemsko a nakonec pojedeme na Slovensko, o čemž už přemýšlím delší dobu. A nepojedeme pod stan, což byl původní plán. Natrefila jsem na příjemně vyhlížející ubytování v Oravském Podzámku, tak se tam vydáme a budeme vyrážet do přilehlého okolí.

Další změny nás zas až tak nebaví, ale co se dá dělat. V březnu nám na stomatologii dětská doktorka řekla, že to, co má M. v puse navíc (nadpočetné zuby), neumí operovat. Doporučila ho panu doktorovi, který větší operace dělá u starších pacientů. Ten nám dal termín hned za 14 dní, že nemá cenu to odkládat. Asi tak, jeden z těch nadpočetných zubů má až v nose a ještě roste obráceně. Teoreticky by se tedy mohl tím nosem vyklubat. Krom toho hrozí, že by díky těmto zubům přišel o jedničky nahoře. No prostě nic moc, operace samozřejmě v narkóze. Po prvních náběrech dětská pravila, že se jí něco nezdá na krevním obraze, že podle bílých krvinek to vypadá, že M. prodělal nějakou virózu. Které jsme si prý ani nemuseli všimnout. Došlo nám zpětně, že týden předtím několikrát ráno smrkal, ale nic víc. Krevní obraz znovu a sice se hodnoty vylepšily, ale ne natolik, aby ho doktorka na zákrok pustila. Takže změna termínu, nastoupit měl příští pondělí. No a o Velikonocích si uhnal tak brutální rýmu, že ani další termín neklapne. Nejspíš nějaká silná alergie, ale ucpanej jak systém, nateklý oči, bez kapesníku ani ránu. Domluvili jsme s doktorkou, že zase nic. Čekáme na další termín. Už bych ráda, aby to bylo za ním, je to nepříjemný tak jako tak a ještě s odklady. Ale raději ať je úplně v pořádku.

Poslední únor

Den, který vždy s nadějí vyhlížím, protože únor fakt nemám ráda. I když letos se teda pochlapil s tím jarním počasím, to si u mě malinko vyžehlil. Ale i tak, jak se zhoupne březen, začíná mi být nějak veseleji po těle. Už je déle světlo a nevstáváme za tmy. A i když se dá ještě předpokládat chladnější ovzduší, to jarní se prostě březnem přibližuje. Fakt tedy je, že jsem si myslela, že bychom hodili aspoň ještě jedny lyže, ale nevím nevím, v kalužích se mi fakt jezdit nechce. Letos jsme měli tedy kliku na horách, byli jsme poslední lednový týden v Jablonci nad Jizerou a užili si to vrchovatě. Navíc jsme vyfasovali nejen skvělé počasí se spoustou parádního sněhu, ale i prázdné sjezdovky. Tonča byla ještě na tradičním lyžáku od DDM, letos už počtvrté a opět spokojená. Mikeš se k ní letos nepřidal, je zrovna na lyžáku se školou v Rakousku. Dostal se do Alp dřív než já, tss 😉

Většinou si takhle zkraje roku sumíruju, co máme v plánu. V tuhle dobu už mám dávno předběžně přihlášené děti na tábory. Chtějí to po nás čím dál dřív.  Letos to tedy bude s tábory na levačku, protože se mi děti skoro nepotkají časově. Jak mají jiné zájmy a Mik už i stárne, holt pravidelné společné tábory padají. První týden v červenci tak pojede jen Toňa se svojí kámoškou a s Mikem nevíme zatím co provést. Pravděpodobně opět pojedou s mojí mámou do našeho rodného města. Mikuláš má jistý skautský tábor a Toni ještě jeden turnus od DDM. Ovšem v den, kdy se Mikeš vrátí ze skautského, Tončí odjíždí na volejbalové soustředění. Takže další dva plonkové týdny, jednou s jedním, pak i s druhým. Mno… 🙂 Zatím máme jistý týden v červenci, kdy jedeme do Hamburgu, s výlety do přilehlého okolí, Brém, Lübecku atd. Ještě budu mít dovolenou dva týdny v srpnu, zatím plánujeme Znojemsko, nejspíš pod stan. No nějak se nám to letos ještě moc nevrbí, ale snad to nějak dopadne. Do té doby nás čekají Velikonoce v Českém ráji a měla jsem v květnu v plánu Krakow s rodinou, ale to uvidíme, protože nevím, jak wuxia s prací.

Ještě před Velikonocemi bude několik víkendů dětských sportovních, Toní zápas volejbal, Mikeš orienťácké závody. Do toho Mikeše čeká zase ortodontistka. Nevejdou se mu zuby do pusy, takže ho rovnátka neminou a k tomu trhání všech stálých čtyřek (jednu už má venku). Aby toho nebylo málo, ukázalo se, že si pořídil dva nadbytečné zoubky, které má v dásni nad jedničkou (vlastně tři zuby nad sebou) a ty mu budou odstraňovat pravděpodobně v narkóze. Za 14 dní se dozvíme víc na chirurgii. Ono se nadarmo neříká, že zuby pohroma huby :/

Wuxia na Apríla nastoupí do nové práce, je to trošku něco jiného, než co dělal, ale rozhodl se, že to zkusí. Minimálně další zkušenost do CV. Ale třeba to bude v pohodě. Tím pádem budeme i ty prázdniny muset řešit trochu víc, kdyby dělal pořád na volný nožce, nevadily by tolik ty volné dny pro některé z dětí. Ne že by nemohly být doma samy, ale on by jim minimálně udělal nějaký program. Takhle, jak je znám, by to byl počítač, mobil, televize. Já měla v práci teď také několik zásadních rozhodování, půjdu do něčeho, co bude také trochu něco jiného než dosud, náročnějšího, zodpovědnějšího.  Mám trochu strach, ale i jsem zvědavá. Pořád se něco děje.

Pár fotek z jedné únorové „jarní“ vycházky Prahou. Ať vidím, že ten únor umí být i pěkný 🙂

20190217_14282620190217_14334720190217_14385420190217_14531520190217_153024

Pochyby a ambice

Tohle téma v hlavě nosím už hodně dlouho. Zvláště pak ty pochyby mě pronásledují skoro neustále. O ambicích mám větší touhu napsat od doby, co jsem přečetla knížku od Celeste Ng Vše, co jsme si nikdy neřekli. Jak už jsem v minulých zápiscích nejednou zmiňovala, jsem Váha, jako když vyšije. Nerozhodnost a váhavost jsou pevnou součástí mé povahy, i když je fakt, že léty se to trochu změnilo, asi k lepšímu. Nic jiného než se rychle rozhodnout, mi totiž občas nezbývá. Vzhledem k tomu, že zbytek rodiny taky neoplývá zrovna úderným rozhodováním, musím to u nás posouvat já. Jinak bychom se vážně nikam nehnuli. Čeho se týkají mé pochyby? Samozřejmě hlavně dětí. Často v sobě řeším, jestli jsem při jejich navádění na jakousi cestu neudělala chybu, jestli jsem je neměla raději poslat doprava než doleva, jestli neměli jít spíš do kopce než z kopce, že z těch tří cest se měly vydat tou prostřední. Začalo to už výběrem základní školy. Neměla jsem přece jen výběru věnovat větší úsilí, co když jim tahle základka fakt tolik nedá? U M. jsem se rozhodla na základě kamarádů, většina jich šla do spádové základky a většina z nich byli už tehdy jeho kamarádi. T. se pak svezla s bráchou, přeci nebudeme odvádět každé dítě jinam, že? U Mika se to rozhodnutí vlastně ukázalo jako výborné, protože jejich třída fakt skvěle funguje a pochvalují si je v tomhle směru i učitelky. I tak mi občas prolétne hlavou, jestli přece jen neměl na „víc“.

Pochyby mě sžírají občas i u toho, jestli jsme ho neměli víc nutit k přípravě na osmiletý gympl. I když si vždycky připomínám, že u něj jsem o to vlastně ani nestála, byl tehdy dost sociálně nezralý, na čemž jsme se shodli skoro všichni, včetně jeho třídní. Vlastně se mi i ulevilo, že se nakonec nedostal, ale i tak, vidím, jak se vcelku snadno učí (kupodivu ho některé předměty pořád baví), je zvídavý, aby on nám tady nezakrněl… To se vždycky musím skoro okřiknout, ať neblbnu. Znáte to? Naprosto protichůdné názory na jednu a tu samou věc. Někdy si vážně nerozumím. Už když dělal přijímačky na osmiletý, běželo mi hlavou, že jeho bych viděla spíš na tom šestiletém a fakt teď po dvou letech vidím, jak se psychicky posunul. Ovšem pro změnu tam nechce on. Měla jsem tendence ho mírně přemlouvat, jestli to aspoň nechce zkusit. Nechce a je o tom přesvědčen naprosto jistě, stejně jako tehdy byl jasně přesvědčen, že to zkoušet chce. Má několik důvodů proč, jeden z nich je samozřejmě i ten, že by nerad znovu neuspěl, ale další jsou, že mu je dobře tady mezi kamarády, nechce se mu z teritoria okolo našeho domu, chce si prý ještě užívat to, že to má domů blízko a nemusí dojíždět. Vyjmenoval toho poměrně dost. Že jsem nakonec upustila od toho víc na něj tlačit, za to může právě knížka od Celeste Ng.

Protože ta je o tom, kam až může dojít to, když se rodiče svoje ambice snaží naroubovat na dítě, když svoje nedostatky, to, co jim v životě chybí (nebo možná i přebývá), se snaží měnit ne na sobě, ale na potomkovi. Když si rodiče neuvědomují, že jejich dítě může být přece úplně stejné, jako jsou oni (se stejnými nedostatky či touhami), nebo naopak naprosto odlišné. Po přečtení této knížky jsem se rozhodla, že si budu sakra rozmýšlet, do čeho a jak moc děti tlačit a že se budu zkoušet ještě víc soustředit na ně samé. Ta kniha byla velice sžíravá, až fyzicky svírala a rezonuje ve mně dotěď, tři měsíce po jejím přečtení. Vždy, když mám ambice děti někam sunout, vybaví se mi. A připomenu si, že jsem si přece předsevzala hlavně pomoci při hledání směru, ne nátlaku směrovat je tam, kam by se líbilo jít mně samotné.

Pochyby tedy nemizí, stále se mi v mysli zjevují. Neměla jsem tu Toni víc motivovat, aby chodila s bráchou do skauta? Neměli jsme v případě obou tlačit, aby zůstali u hudebního nástroje? Neměli jsme tamto místo tohoto? Asi moc řeším, ale to už je holt ta moje zatrolená povaha. Pravda je, že se snažím s nimi probírat a dospívat ke kompromisům, však i oni se to musejí naučit. Snad jim cestu nabízíme slušnou, sami se ale budou muset časem na rozcestí rozhodnout, kam teď. A nebude každá cesta umetená.

Co se týče mě samotné, stojí přede mnou opravdu velké rozhodnutí. Hrají v něm roli jak pochyby, tak možné ambice. Mám ještě chvíli času na rozmyšlenou, ale rozhodnout se budu muset. Uf, bude to nesnadné, ale snad zvolím tu nejméně trnitou stezku. I když je mi jasné, že úplně bez překážek se neobejde.

Skluz a vánoční komedie

Popravdě mě doslova udivilo, že tu mám poslední zápisek ze září. Pořád před sebou něco tlačím, dokonce i příspěvky, které sem chci přidat. Mám je v hlavě a je jich několik, ale čas nějak chybí. Dřív jsem něco napsala třeba v práci během obědové pauzy (drobila a cintala si při tom do klávesnice :)). Jenže s tím prastarým počítačem, co tam mám, v poslední době nemám šanci se vůbec připojit k netu, resp. fungují jen nějaké hodně nenáročné stránky, zbytek mi ho zaseká totálně. Dokonce ani některé pracovní věci nezvládám v kanclu, pokud se nevepchám ke kolegovi na počítač, beru si to domů. Třeba náš admin je spolehlivý kazič pracovní morálky, občas se stane, že se mi ten prapradědeček kousne na mnoho minut a z pracovní doby to dá i dvě hodiny. Které občas můžu strávit i manuálnější prací, ale někdy koukám na přesýpačky a drtím mezi zuby nadávky, semtam bych ten krám nakopla, ale vlastně jsem oproti jiným ještě obře klidná a je to dost velká zkouška trpělivosti. Jsme malá firma, takže každý výdaj se zvažuje, ale pravděpodobně se letos dočkám novějšího stroje.

Doma dodělávám pracovní resty a nakonec vlastně ani už na nic na kompu koukat nechci. Krom toho se u toho jednoho doma střídáme všichni. Konec roku byl jako obvykle zběsilý, k tomu, že v práci potřebujeme dotáhnout spoustu věcí, uzavírá se účetnictví a další věci, se vždycky kupí mejdany, a i když si o sobě myslím, že nejsem vánoční zběsilec (a fakt nejsem), přece jen je potřeba pár věcí přichystat. Letos jsem měla konec roku pikantní o to, že se mi 25. podařilo v metru zapomenout batoh a teď už je víc než jasné, že je nenávratně ztracený. Na konečné nikdo neodevzdal, ve Ztrátách se nezjevil. Krom peněženky s doklady, které jsem si vyběhala hned 27., byly v batohu nějaké dárky, které jsem vezla od mámy, hlavně pár T. dárků. Nic drahého, ani nesehnatelného, ale samozřejmě to obrečela. Tak musel teď Ježíšek přijít s reparátem, jak trefně poznamenala kamarádka. Myslím, že za čas si děti rozhodně nebudou pamatovat, co k Vánocům dostaly, ale to, že jim maminka ztratila dárky, si zapamatují zcela jistě 🙂 Tak to dopadá, když má člověk pocit, že všechno dotáhl do zdárného konce, odfrkne si a vypadne z rytmu.

Mělo to ale i svá pro, tatínek odjel za babičkou na Vysočinu jen s dětmi a já po hodně dlouhé době měla čas jen na sebe. Kromě zařizování dokladů jsem si konečně po dlouhé době uspořádala fotky, dala jsem si půlden, kdy jsme po messengeru krafaly s kamarádkou a k tomu jsem si udělala na youtube diskotéku. Zkoukla jsem pár romantických komedií, vyspala jsem se, zažila ještě pěkné dobrodrůžo s nevrácenými penězi v hypermarketu a podařilo se mi shodit stromek. To už ze mě mělo okolí srandu a jestli prý bych nějakou vánoční komedii nenapsala já ze svého života. Kdo ví, možná jednou 😉

 

Květnové bilance

Květen je měsíc přihlášek, měsíc bilancování, měsíc spíše hektičtější. Jarní měsíc prostě. Na jaře je nějak ještě míň času než v průběhu celého roku, mi připadá. Jak zmizí sníh, láká nás to daleko víc ven. Víkendy býváme pořád pryč (doma mě nedrží strach z náledí a sněhu 🙂 ), jaro je období zahnívání naší domácnosti. Ale vlastně mi to nevadí. Začínají se kupit aktivity dětí, Mikuláš má víc závodů, kam ho je třeba dopravit, kroužky končí různými ukázkami, výstavami, sešlostmi s rodiči a vše to většinou vrcholí v květnu. Kromě toho vyplňujeme neustále přihlášky a bezinfekčnosti a podobných tisíc lejster, které jsou vyžadovány na tábory a školy v přírodě. Květen je měsíc vysypávání peněženek.

V květnu začínám pociťovat touhu po dovolené, týdenní hory jsou daleko za námi a do dovolené ještě chvilku zbývá, ale už cítím, že ten volný týden a víc už začínám akutně potřebovat. A nejen já, na dětech je potřeba prázdnin také cítit. V květnu jsem ráda, když už vím, kam který týden prázdnin kdo pojede. Letos jsem to skoro doladila minulý týden. Velkou dovolenou máme jasnou už déle. Děti vloni začaly spořit na moře, takže nakonec jim přání splníme a vyrážíme opět do Řecka. Když jsme tam byli před těmi čtyřmi roky, hrozně jsme si to užili a já si tam opravdu odpočinula a nabrala síly. Tak třeba to klapne i letos. Tentokrát míříme na ostrov Thassos. Baví mě, že je to ostrov, na který se budeme muset dopravit z pevniny trajektem. Těším se na moře a na lodě tak moc, až se to ve mně vaří. Já snad v minulém životě musela být námořníkem 🙂 Už zjišťuju, jak se dá na ostrově pohybovat a možná vyrazíme na nějaký výlet i na pevninu.

Děti mají oba po dvou táborech, jeden tradiční týden s babičkou v mém rodišti, Toni stráví několik dní u kamarádky na chalupě a obě děti pár dní na chatě kamarádů (nebo u druhé babičky). Jeden týden v červenci máme zatím otevřený, chceme jet stanovat a nevíme sice ještě přesně kam, ale mám vybraných asi 5 kempů porůznu roztroušených po republice, stačí jen vytáhnout z klobouku jeden z nich (nebo některé z bližších třeba i dva). Stanování máme vybráno proto, že se právě není třeba tak příliš dopředu rozhodovat a rezervovat. Kdyby ten týden extrémně lilo, záložní plán je babička na Vysočině. No a pak nám ještě pár dní prázdnin zbývá, ale ty nejspíš pořešíme v Praze.

Hektický květen se blíží ke konci. Máme ho rádi, je to měsíc našeho Mikeše. Narozeniny má zrovna dnes.

 

Kolik řečí, tolik dilemat

Mik se měl minulý týden rozhodnout, který druhý jazyk si vybere od sedmého ročníku. I když se zprvu zdálo, že má jasno, nakonec to dalo trochu přemýšlení. On sám už delší dobu mluví o tom, že by se chtěl učit německy. Svoje v tom udělalo asi i to, že má německé kořeny, praděda byl Němec, který sice žil v Česku, ale česky pořádně neuměl. Byla by to jednoduchá volba, ale v jejich škole bohužel němčinu nemají, na výběr je španělština a francouzština. Dost dlouho byl M. přesvědčen, že vybere španělštinu, „je přeci jednodušší“ (Toňa má naopak už teď jasno ve francouzštině, protože má kamarádky Francouzky, s kterými se každé léto potkává v týdnu prázdnin s babičkou). Aby dětem ulehčili rozhodování, vzali je před 14 dny na ukázkové hodiny jednotlivých jazyků. Předtím jsem ještě Mikovi poradila, ať se taky zaměří na učitelky, jaké jsou. Když se vrátil ze školy, byl na vážkách, najednou se mu totiž víc pozdávala francouzština, líbila se mu nejen jazykově, ale taky se mu víc pozdávala učitelka. Takže dilema. Co si vybrat, jazyk, který by mohl bý lehčí a který si vybrala většina třídy, nebo ten, který se mi víc líbí?

Jeho rozhodování mi dalo vzpomenout na veškeré mé „jazykové“ zkušenosti. Začala jsem brzy, máma mě přihlásila na němčinu v mých třech letech, učila nás taková stará šedivá babička s drdolem, hrozně hodná. Moc si z toho nepamatuju, jen pár her, třeba čokoládu obalenou v mnoha papírech, které odbaloval ten, jenž na kostce hodil 6 tak dlouho, dokud šestku nehodil někdo další. V pěti letech jsem u stejné paní začala s angličtinou, v němčině na své úrovni jsem neměla jít kam dál a od dětí v té vyšší se už očekávalo čtení. Všechno to byly úplné základy a spíš hraní a seznamování se s novou řečí. S angličtinou jsem pak znovu začala v „Klokánku“, učila jsem se z takových pěkných učebnic sepsaných na stroji asi dva roky. Od pětky povinná ruština, kterou v půlce sedmičky vystřídala angličtina – tam jsem měla jasno, který jazyk bude ten můj, angličtinu jsem v tu dobu trochu znala, němčina nelákala. Na gymplu pak hlavní jazyk angličtina, ale bohužel mi nešla zcela hladce, byla jsem dvojkař, trojkař, průšvih hlavně byl, že jsem si nevěřila a bála se mluvit, rozuměla jsem slušně, ale hovořit byl průšvih, protože jsem se styděla. Ve druháku přibyla němčina. Začátky byly vcelku slušné, ale pak přišla učitelka, hrozně nudná a unylá a tenhle jazyk nejen mně dost otrávila. Doteď znám základy, ale moc bych se nedomluvila, pár slov, trochu rozumím, ale žádná sláva teda. K povinné latině jsem si ve čtvrťáku přibírala ruštinu (na výběr byla ještě zrovna francouzština a španělština), protože jsem si říkala, že na rok nemá moc cenu začínat s ničím dalším a ruštinu aspoň základy mám. Aspoň si člověk připomněl azbuku 🙂

Na vošce opět angličtina, kterou jsem druhým rokem vyměnila za francouzštinu, protože se mi v té době hrozně líbila a chtěla jsem ji zkusit. Posledním rokem jsem se ovšem opět vrátila k angličtině, která měla být mým absolventským předmětem. Na francouzštinu jsem ovšem nezanevřela a když jsem po škole začala na půl úvazku pracovat, začala jsem chodit do Institutu 3x týdně. Bohužel jen rok, pak jsem s tím sekla z nedostatku času i financí. Ale dodnes koketuju s myšlenkou se k francouzštině vrátit.

Tříleté kurzy polštiny ukončilo těhotenství, nicméně mám pocit, že polsky se domluvím zdaleka nejlíp. Holt slovanský jazyk, nicméně polsky zvládám poslouchat, číst a dokonce se i relativně slušně domluvím 🙂 Nějak se míň stydím. Co se týče angličtiny, když vidím ta léta, co jsem strávila její výukou, hodně moc mě mrzí, že ji ovládám vlastně tak prachbídně. Jenže bohužel nemám moc příležitost mluvit. Takže rozumím slušně, ale ta mluva, to je bída (a furt se stydím 🙂 ). Naštěstí, jak jsem začínala milionkrát, základy mám uloženy a třeba dětem s angličtinou dokážu ještě pomoct. Vloni jsme Mika na příjmačky připravovali my, protože se ukázalo, že jejich minulá učitelka je učila v podstatě jen slovíčka (letos mají naštěstí lepší). Nejlíp, co jsem kdy mluvila, bylo během tří let  při práci v hostelech. Tam holt nebylo zbytí. Ale v cizině se domluvím, to zase jo 🙂

Mik celý týden řešil, co teda, nedokázal se rozhodnout. Byla jsem mu nápomocna ve vypočítávání plusů a minusů jednotlivých jazyků. Máme třeba kamarádky Španěly, co by mu třeba mohli časem pomoct, zároveň s úplnými začátky francouzštiny mohla bych vypomoci i já. Dokonce jsem si říkala, že bych se možná opravdu už donutila jít zas do nějakého kurzu (který už mám 2 roky nalezený, jen se dokopat). Doporučovala jsem mu, ať se rozhodne podle učitelky, je pravděpodobné, že by s ní mohl strávit 2 hodiny týdně další 3 roky. Pořád přemítal. Nakonec jsem mu vyplnila přihlášku s tím, že si jazyk zaškrtne sám, až se rozhodne. Chvíli mě nutil, ať rozhodnu za něj, ale to jsem nechtěla, chtěla jsem to tentokrát nechat na něm (ještě by mi to pak omlátil o hlavu, že jsem mu vybrala blbě 🙂 ) Nakonec šel do školy s nedoplněným jazykem, že se rozhodne až tam. Šla jsem do práce stejným směrem, tak jsme to cestou ještě rozebírali. Říkám mu, že to může taky zkusit vzít podle toho, v jakých zemích se tím kterým jazykem může pak domluvit, na jedné straně Španělsko, Jižní Amerika, částečně i Severní Amerika, na straně druhé Francie, Kanada, Švýcarsko, Belgie, Lucembursko…

Odešel a já byla napjatá. Asi by se mi o trochu víc líbila ta francouzština, ale nutit mu ji nemůžu, to je můj nedořešený sen, s kterým bych se měla poprat po svém. Kdyby si nakonec vybral španělštinu, taky bych byla ráda, minimálně by mi mohl tlumočit ve Španělsku, pokud bychom někdy vyrazili 🙂

Vybral si francouzštinu. Nakonec prý rozhodlo to poslední, o čem jsme se ráno bavili. Daleko víc ho lákají země, kde by mohl použít francouzštinu. Tak doufám, že mu aspoň trochu půjde a bude se mu líbit. A já snad od podzima začnu taky. Pěkně od začátku, pojedeme na stejné úrovni. Byla bych hodně ráda, kdyby moje děti uměly jazyky lépe než já. Snad to vyjde. (PS: Mik chce příští rok chodit na anglickou konverzaci, prý aby se v cizině domluvil, zatím pořád spřádá cestovatelské plány.)