Plním výzvy, čtu

Čtu tak jako tak, ale aby mi to jen tak nezapadlo do hlubin zapomnění, tak i hodnotím  a snažím se vždy pár větami napsat, proč mě knížky zaujaly, nebo naopak ne. Baví mě to. Najít mě můžete na Goodreads či na Databázi knih. Na Goodreads si osobní výzvu plním už několikátý rok. Na začátku roku zadám, kolik chci knih přečíst a pak se to snažím stihnout. Obvykle je to 50 knížek a obvykle je dočítám v prosinci. Jen letos jsem měla padesátou už v listopadu, ale ta jednapadesátá mi nějak trvala, tak se nakonec stala první knihou letoška, když jsem ji dočítala 2. ledna. Výzva zde.

Vloni poprvé s výzvou přišla i Databáze knih, ovšem jiného druhu, přečíst knihy, které se nám podaří zasunout do šuplíku, který nám otevřeli. Takže třeba přečíst knihu, která byla zfilmovaná, nebo takovou, která má víc než 400 stran. A podobně. Připojila jsem se, i když knížky si nevybírám cíleně, spíš pátrám, jestli se mi můj výběr do šuplíků podaří zastrčit. Takže vždy, když jsem něco přečetla, mrkla jsem, zda se nehodí. Vloni to skoro vyšlo, splněno na 95 %. Inspirovala jsem se u Quanti, která na blogu rozebírá knížky z výzvy a taky to sem hodím – třeba někoho inspiruju. Ne k výzvám, ale k tomu přečíst si některou z těch knih.

Kniha začínající stejným písmenem jako tvé křestní jméno:

Zeď vzpomínek ***** – Anthony Doerr je náramný autor, píše nádherně, což už jsem měla tu možnost poznat u knížky Jsou světla, která nevidíme. Soubor povídek Zeď vzpomínek je jako vyhlídková jízda do minulosti v otevřeném kabrioletu. Pomalá, ale plynulá a naléhavá. Výhledy z auta jsou různé, někdy nadějné, někdy posmutnělé, ale vždy melancholické. Jedeme na sedm výletů, sedm cest do různých zemí, do různých duší, různých osudů. Každý je trochu jiný, ale v každém poznáváme autorův rukopis. Ten je zvláštně plastický, nechá nás přímo se vcítit do svých postav a až fyzicky s nimi prožívat. A po dočtení zbývá zvláštní smutek v duši, ne plačtivý, ale klidný, smířený. Kromě něj ale zůstává také hebký pocit něčeho moc krásného a povedeného. A navíc začíná na stejné písmeno jako moje jméno 🙂

Kniha poprvé vydaná v roce 2016:

Čtyřcestí *** – Pro mě taková průměrná knížka, i když je jinak hodně chválená. Líbila se mi spíš ve svojí první části. Nebyla špatná, ale něco mi chybělo, něco zase přebývalo. Do tohohle chlívku spadla jednoduše, prostě to vloni byla první moje knížka, která byla ten rok i vydaná.

Kniha z žebříčku 100 nejlépe hodnocených knih na DatabazeKnih:

Rychlé šípy ***** – Srdcovka. Pročítal ji po několikáté Mik a já se do ní jedno víkendové odpoledne znovu začetla. Klasika prostě a vzhledem k zadání ne jen pro mě – na databázi na 21. místě.

Kniha napsaná nebo inspirovaná skutečností:

Hotel Ritz **** – Docela zajímavé čtení o jednom slovutném hotelu a především o jeho častých obyvatelích, mezi něž patřil třeba Hemingway, Cocteau, Picasso nebo Coco Channel. Není to román v právém slova smyslu, ale čte se to docela pěkně. A nasměrovalo mě k tomu, že jsem si konečně přečetla nějakého Hemingwaye a taky se rozhodla pustit se postupně do některých knížek z téhle edice.

Kniha, která byla přeložena do angličtiny:

Dva životy pana Perla ***** – Tuhle knížku jsem do výzvy dala později, než jsem ji četla, protože v té době ještě přeložená do angličtiny nebyla. Když jsem prolétávala ke konci roku výzvu a přemýšlela, které z knih by se tam hodily, už byl „pan Perle“ přeložen. Kopíruju celý svůj komentář: Krása! Nádherná pohádka pro dospělé. Skoro nelze vypsat slovy, jak moc mě sebrala. Tak ráda bych vylíčila půvab téhle knihy, ale bojím se, že by to nikdy nevyznělo tak, jak bych ráda. Ale nevadí, Timothée de Fombelle to vlastně už udělal za mě, svým příběhem, svým nadáním, svou fantazií. Škoda mých slov, díky za ta jeho. Připomněl mi, jak moc mám ráda pohádky. I ty smutné.

Kniha, která má méně než 200 stran:

Spáčka a vřeteno ***** – První knížka roku 2016. Pro Gaimana mám slabost a navíc tahle pohádka je tak nádherně ilustrovaná, že nešlo jinak než za 5.

Kniha, která byla zfilmovaná:

Sběratel ***** – Četla jsem a vzápětí poslouchala audioknihu. Je to velice mrazivé čtení, vzbuzující opravdu hutné emoce. A tu audioverzi opravdu mocně doporučuju. Je tak úžasně zpracovaná, že knize dodala ještě mnohem větší grády. Znovu jsem tajila dech a mrazilo mě až na malíčku u nohou, bylo mi až fyzicky úzko. Na svíravý projev naprosto vynikajícího Jaroslava Plesla nezapomenu hodně dlouho. Jedna z nejlepších audioknih, co jsem slyšela. A z toho hudebního podkresu se mi ježí chlupy ještě teď.

Kniha, která má více než 400 stran:

Stehlík **** – První cca půlka knížky mě bavila náramně, byla skvělá, pak to začalo trošku drhnout, některé knihy prostě neunesou tak dlouhý rozsah. Kdyby se tu trochu víc krátilo, možná by dosáhla i k 5 hvězdičkám. Se svými 750 stranami nejdelší knížka roku 2016.

Kniha od veřejně známé osobnosti (ne spisovatele):

Tuhle jsem nezvládla. Měla jsem v merku životopis Keitha Richardse nebo Johna Cleese (a ty ještě určitě číst budu) a mám rozečtené Deníky Keitha Haringa, a tihle všichni by se tam krásně hodili, ale nestihla jsem.

Kniha povídek:

Paměti pankáčova dědečka *** – Povídky moc nečtu, málokteré se mi vlastně líbí, asi i proto, že kvůli malému prostoru potřebují být úderné a to není vůbec nic jednoduchého. Paměti pankáčova dědečka mě zaujaly svojí obálkou v knihovně. Měly slušný potenciál, ale nakonec bohužel nevyužitý. Opět se mi potvrdilo, že humornou literaturu je hodně těžké psát. Blancovy povídky působí, jako když posloucháte nadějný vtip, který úplně zabije špatná nebo dokonce žádná pointa. Umím si představit, jak mi je jejich autor vypráví někde v hospodě a že se z nich potrhám smíchy. Na papíře ale bohužel nefungují. Čekáte, čekáte, jste napjatí, co z toho vzejde. A ono nic. Chybí jim ta jiskra, co vás posadí a bude nutit i v mhd dusit smích.

Kniha od českého autora:

Anežka **** – Knížek od českých autorů jsem vloni četla víc, ale Anežka byla toho roku první. A je moc dobrá, rozhodně doporučuji. Silné téma, podané vcelku stroze, bez velkých literárních kudrlinek, ale o to víc působí syrově a tíživě. Příběh pomocí rychlých vět před sebou čtenáře doslova tlačí a klouže jako na ledu.

Kniha od autora píšícího pod pseudonymem:

Tajemný cizinec ***** – Mark Twain, vlastním jménem Samuel Langhorne Clemens. Tahle útlá knížečka mě zaujala obálkou a byla výborná. Napsané před více než sto lety a přitom tak současné. Mark Twain skrze ústa Satanova synovce peprně a nevybíravě glosuje člověka a celé lidské bytí. A že to není zrovna povzbudivé čtení, lidský rod v tomto spisku není nic, nad čím bychom se pýchou dmuli. Přitom je to hodně až bolestně pravdivé. Na to, jak útlá knížka Tajemný cizinec je, má velice bohatou historii. Twain příběh několikrát rozepsal, z jeho pera existuje několik verzí a finální podoby se autor ani nedožil. Toto vydání je upraveno A. B. Painem, jehož zásahy byly v budoucnu i kritizovány, nicméně rohodně stojí za to si i s jeho úpravami přečíst.

Kniha autora oceněného Nobelovou cenou:

Pohyblivý svátek **** – K Pohyblivému svátku mě dovedl Hotel Ritz a pak se hodilo i do této škatulky. Jsou to Hemingwayovy vzpomínky na život v Paříži, ve 20. letech, kdy ještě byl chudý a šťastný. Z přebalu i jiných anotací jsem měla pocit, že budu číst divokou jízdu plnou večírků, ale ve skutečnosti to tak nebylo. Četla jsem tak dojmy o Paříži tehdejších let, k nimž si Hem občas dal víno nebo pivo a semtam, když na to vyšlo, i něco zakousl. Mezitím potkal pár známých a povykládal o tom, jací byli. Nechal nás nahlédnout do svých myšlenek a škoda, že jich nenabídl ještě víc.

Kniha přečtená za jediný den:

Úsměv **** – Jak jinak než komiks, jinak by to musela být hodně útlá knížka 🙂 Dostal Mikuláš a pak jsme přelouskali všichni ostatní. Moc dobré. Doporučuji i pokračování Ségry.

Kniha s číslem v názvu:

Spěšný vlak CH.24.12 **** – Měla jsem na to zálusk už delší dobu a konečně se k ní dostala a byla moc příjemně překvapená. Knížky z alternativních realit mám ráda a Janu Poláčkovi se tahle hodně povedla. Skoro by se mi i líbilo, kdyby byla delší, nebo existoval další díl ze stejné doby. Tu vykreslil hodně mrazivě a nebylo to jen ročním obdobím, v němž se odehrávala, i když i to atmosféře docela přispělo. Celou dobu čtení jsem měla svíravý pocit, jako by mě někdo přirážel těžkým nábytkem ke zdi. Příběh končí a nechává na čtenáři, jestli bude v pokračování vidět nějakou naději, nebo ho ta všudypřítomná beznaděj udolá a nenechá ho myslet pozitivně.

Oblíbená kniha tvého dětství:

Luisa a Lotka **** – Četla jsem Toně, jak jinak. A vzpomínala, jak si tuhle knížku několikrát opakovaně půjčovala z knihovny. A tajně doufala, že třeba taky mám někde sestru-dvojče 🙂 Tončí se taky líbila, je nadčasová.

Kniha doporučená kamarádem:

Jak stvořit dívku **** – Doporučená ani ne tak kamarádem, jako mužem 🙂 Ale to je taky kamarád, tak se to počítá. Četl ji recenzně a strašně se u toho smál, tak jsem musela taky. A objevila Caitlin Moran, kterou fakt miluju. U téhle knížky jsem se bavila náramně, v mhd kolikrát dusila smích, abych nevyprskla nahlas. Humor Caitlin Moran je mnohdy smrtící. Ale úplně chápu, že někomu nesedne, názory na ni jsou dobře rozstřelené. Pro mě ale trefa do černého. Asi Caitlin Moran vbrzku věnuju samostatný zápisek.

Kniha o přátelství:

Vnučka pana Linha ***** – Do chlívku o přátelství sedne jak ulité. Taková jednoduchá a přitom složitá knížka. Jednoduchá literárně, složitá vyzněním. Claudel umí nádherně psát v náznacích, nechá čtenáře si domýšlet. Předkládá silný příběh na zlatém tácu, který zdálky vypadá jen měděný, ale když se pořádně vycídí, teprve se zaleskne. Zprvu jsem si nebyla jistá, jestli je to ten pravý příběh pro mě, ale ono to zacvakne tak hlasitě, že ten zvuk v hlavě bude rezonovat ještě hodně dlouho. Od P. Claudela jsem četla ještě Brodeckovu zprávu, která je vynikající.

Populárně naučná kniha:

Co je nového ve vzdělávání *** – O téhle knížce jsem tu už před časem psala.

Kniha od autora mladšího 30 let :

Marta v roce vetřelce ** – Petře Soukupové bylo 29 let, když jí tahle knížka vyšla. Zprvu se to nečte úplně špatně, ale z knížek Petry Soukupové si vždy odnáším pocit, že je to tak nějak o ničem. Čtou se rychle a nezbyde po nich nic. A to je v případě Marty v roce vetřelce ještě patrnější. Soukupová se dotýká vcelku zásadních věcí, ale klouže po nich jak po ztuhlém másle, nezaboří se, jen stírá po povrchu.

Výzva čítala 20 položek, ale knížek jsem vloni přečetla víc, tak ještě dohodím pár těch, které z těch loňských hodnotím velice vysoko. Především série Vilmy Kadlečkové Mycelium, výtečné! Pak Ruta Sepetys – Sůl moře, moje oblíbená Delphine de Vigan – Podle skutečného příběhu nebo Ryan Gatiss – Šest dní hněvu, pro mě asi nejlepší kniha loňského roku.

Už jsem přijala letošní výzvu na GR a zúčastním se i té na DBK, koneckonců do aktuálního zadání mi zatím všechny skáčou úplně samy.

Co letos

Opět se ukazuje, jak je to s mými předsevzetími a jak je dobře, že si žádná nedávám. Svazuje mě to natolik, že nejsem schopna je plnit. Letos jsem si přece jen něco zadala – že musím co nejdřívě poslat ty 3 osmikilové balíky, co mi tu v práci zůstaly viset z loňska. Koukám, dneska 16. ledna a balíky jsou pořád pod stolem. Je vidět, že není extra důležité, aby odešly. Asi mám raději jasné termíny a nůž na krku 🙂 A doufám, že tento týden je opravdu odnosím!

Přemýšlím, co nás tento rok čeká a pár věcí už je narýsováno. Koncem února se chystáme se na týden do Rokytnice nad Jizerou, ještě předtím o pololetkách do Olešnice do Orliček – už teď vyšiluju při představě jízdy autem, protože ty skluzavky, které se teď často dějí, se mi teda vůbec nelíbí. Hlavně, že jeden z důvodů, proč jsme se pro auto rozhodli, byl, že se nebudeme muset tahat s lyžařskou výbavou. Jenže jsme nějak opomněli, že se v zimě  možná budeme bát řídit 🙂 Vůbec aktuální počasí mě nějak znervózňuje. Kdyby aspoň bylo chvíli stabilní. Ale ono to roztaje, zamrzne, roztaje, zamrzne, zasněží, vše v průběhu pár dní, takže stále ve střehu, kde na nás zase vyskočí nějaké zákeřné zamrzlo.

Máme už naplánované Velikonoce a výlet na Sněžku na čarodějnice. Možná proběhne také výlet do Vídně, s dětmi, dárek pro Mikuláše k narozeninám, rozhodli jsme se svorně, že výlety jsou vlastně skvělé dárky. Co provedeme s létem, ještě netušíme a to jsem zjistila, že je vlastně na čase pomalu řešit letní tábory (pro mě děs plánovat něco tak moc dopředu, což ale v poslední době nutné často). Děti by rády moře, já asi taky, ale jestli to vyjde i letos, netuším. Trošku si myslíme spíš na Slovensko, i když kamarádi nás mámí na Slovinsko. A pak je pořád spousta míst u nás, která za to stojí. Jeden termín už víme – Mikův skautský tábor (a začíná mě opět mrzet, že Toňu jsme na skauta nezlomili, budeme jí muset zařídit něco na 14 dní).

A co v nejbližší době? Nakonec jsme nechali rozhodnutí na Mikešovi, který se rozhodl, že chce zkusit osmiletý gympl. Popravdě, já z toho zas tak moc nadšená nejsem, asi souhlasím s jeho paní učitelkou, připadá mi to brzy. Ideál by byl tak ten šestiletý, ale těch je bohužel dost málo. Do toho, kdy jsem se zmítala v tom, jestli to vůbec má zkoušet, mi učitelka řekla, že Mikulášovi by to rozhodně nedoporučovala. Z hlediska psychického, že by se bála, že ho to semele. On je citlivka, to víme dlouho a asi už je na tom líp než dříve, ale pořád to není ono, pořád ve škole bulí, když mu třeba náhodou něco nejde. Po tomto povídání s učitelkou byla já rozhodnuta se na gympl vyprdnout. Jenže, Mik chce, prostě se rozhodl, že to zkusí. Dilema vyřešil za nás. Když jsme se ho ptali proč tak moc chce, ať si uvědomí, že i kdyby se náhodou dostal, vůbec se tam nemusí potkat s kamarády, co se taky budou hlásit, pravil, že chce mít nějakou dobrou školu, aby pak mohl posléze něco dobrého studovat. To jsem teda třeštila oči, jak je uvědomělý, to od sebe neznám, ne v 10 letech, myslím, že tou dobou jsem měla úplně jiné starosti. Nicméně, zakazovat mu to nemůžu, jenže bez nějaké přípravy to údajně vůbec nemá cenu. Takže ho posíláme na přípravu na zkoušky, což něco stojí, třeba i jeho čas, ale kupodivu ho to doučování hodně baví, zvlášť matika (a to jsem se dověděla, že i tam první hodinu probrečel, protože něco nechápal). Letos jsou jednotné zkoušky CERMAT, které mně připadají docela těžké, respektive dost jiné než na jaký typ testů jsou děti zvyklé z klasických škol. K tomu si většina ředitelů vypisuje nějaké testy navíc (třeba všeobecné nebo angličtinu). Ročníky jsou už silné, takže je i spíš pravděpodobné, přestože je Mik docela chytrý, že se nedostane, a já budu možná docela ráda. Co tak z okolí slýchám, gymply už jsou záběr, moc se nekouká, jestli dětem je tam 11 nebo 16, musí rychleji dospět a to se mi nějak nechce. Ale ani tohle mu nemůžu řikat, že bych raději, aby se nedostal. Přestože jsem mu vyjmenovala i mnohá negativa, stále si stojí za tím, že to prostě zkusí. Takže ho, jak se dá, podporujeme, i když v mém případě je to trošku proti tomu, co si opravdu myslím. Nebo takhle, já vlastně i vím, že druhý stupeň ZŠ nic moc a že tam teoreticky může „zakrnět“, že by potřeboval víc podnětů, zase ale vidím, že ve třídě mají dobrou partu, cítí se tam asi dobře, nebyl by tam tak velký tlak (Který by ho na druhé straně ale možná zocelil, a možná taky ne.) Zase opět si říkám, kdyby se tak dalo zkusit oboje. Uvidíme.