Sním

Dnes živé sny o tom, kterak nám někdejší paní domácí u nich v domě konečně nabídla větší pokoj, po kterém jsme léta toužili, protože nám ten aktuální byl s dětmi už opravdu těsný – dětem ve snu bylo stejně let jako teď. Už se tam ubydlujeme, když tu dostaneme nabídku na větší byt někde úplně jinde. Domácím to neoznámíme a jen s kufry se sebereme a jdeme bydlet jinam.

Vypadá to, že aktuální neuspokojivá bytová situace mi leze i do snů. Kuchyň máme složenou v kuchyni, je krásná, zabalená a dokud ji necháme takto, aspoň se nám neošoupe, že ano?🙂 Montáž příští čtvrtek. Jak jsem si dělala v srpnu srandu, že se dočkám kuchyně až k svým narozeninám, netušila jsem, že za chvíli to nebude vtip. Vzhledem k všem okolnostem se objednání posunulo a montážníci mají napilno všude možně jinde. Takže opravdu bude sestavená den po mých narozeninách – pevně doufám tedy!!! Vlastně hezký dárek.

Další sen. Je mi asi ta 14, jsem skautka, oblečená v kroji (Já!!! Po celý život tak neuniformní). Chodím po ulicích ještě s jednou skautkou, až se ocitnu na dvorku u mojí práce. Odsud zrovna vychází vedoucí od Mika z oddílu, které začnu hustě vyhrožovat, že jestli mi nebude posílat mejly, uteču do jiného oddílu. Fakt jsem řekla uteču😀 Moje podvědomí mě občas fakt fascinuje.

Horní Lužice

Letošní plán na druhou část srpna jsme měli už někdy od dubna. Pojedeme s dalšími dvěma rodinami k Lužickým jezerům do Německa, pod stan a s koly. Týden tam, pak se na týden přesuneme do Česka k hranicím a odtud budeme dělat výlety. To už jen rodiny dvě. Že první část nedopadla, jsem už psala. Nevzdali jsme se ale aspoň té druhé, však Mik už to, že nepojedeme do Německa (náš objevitel), oplakal. Takže jsme po předání koupelny uklidili, co se dalo, hlavně jsme se potřebovali dostat k oblečení, a odfrčeli ještě s mezizastávkou na pouti na Vysočině. Cíl, jezero Kristýna u Hrádku nad Nisou. V tu neděli jsme přijeli těsně před deštěm a po postavení stanu se šli k jezeru podívat, přivítal nás nádherný soumrak.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Dokonce i duha byla

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Jezero je to moc příjemné a my měli tu kliku, že se hned od pondělí začalo dělat krásně, takže kromě výletů jsme se stihli i koupat. Kristýna je zatopený důl, hluboká vodní plocha, voda spíš chladnější, ale zato čistá. Písečná pláž, což děti samozřejmě milují. Kemp, který je hned u jezera, je v březovém háji. My bydleli v menším kempu jen o kousek dál, zázemí bylo dobré, nebylo si na co stěžovat, zvlášť ze začátku, kdy byl poloprázdný.

Tyhle lodičky děti ocenily. I nám by se do nich líbilo vskočit, kdybychom se nestyděli🙂

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

V první části týdne jsme si udělali několik výletů, k Mikulášově potěše jsme stihli Německo i Polsko, navíc Kristýna je hned poblíž trojzemí, kam děti pravidelně jezdily na koloběžkách zkoumat kudy tudy do Němec. Vyrazili jsme do Zhořelce, vlakem s lístek Euro-Nisa, který platí v česko-německo-polském příhraničí a je docela dost výhodný – semtam se Českým drahám něco povede. Görlitz se mi líbil náramně.

Berliner Strasse, taková místní pěší nákupní zóna

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

U radnice v pravé poledne

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Kostel sv. Petra a Pavla

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Z německého Görlitzu jsme posléze přes Nisu přešli do polského Zgorzelce, kde jsme se naobědvali a kochali se výhledem.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

A pak zpátky přes most do Německa

Další den jsme jeli parním vlakem z Žitavy do Oybinu (parní vlak se také vejde do jízdenky Euro-Nisa)

2016-08-24-09-42-29

2016-08-24-10-05-39

Krásné nádraží i skály, na nichž odsud není vidět, ale stojí zřícenina hradu Oybin

2016-08-24-10-06-59

Cestou krásný horský kostelík, stojí za zkouknutí i uvnitř

2016-08-24-10-23-02

A už parádní zřícenina, se spoustou zákoutí a sklepů

2016-08-24-11-13-02

2016-08-24-11-54-34

2016-08-24-11-29-19

2016-08-24-12-09-51

2016-08-24-11-54-45

Nádraží ovšem od zříceniny z vyhlídky vidět je

2016-08-24-12-02-38

Cestou jsme se ještě stavili v Žitavě, fotek moc nemám, foťák zůstal ležet ve stanu a můj prastarý mobil moc parády nenadělá.

2016-08-24-14-37-00

2016-08-24-14-57-36

2016-08-24-14-58-19

A ještě jedna fotka z trojzemí

Každopádně nutno zhodnotit, že se tento týden povedl a moc jsme si to tam užili.

Nervy na pochodu aneb začátek školního roku

Začátky školního roku bývávají hektické, děti máme jen dvě, ale přesto mi připadalo, že pořád některé z nich má výjimečný první školní den. Před dávnými časy Mikeš školka, rok na to přecházel do školky nové (takže změna), rok poté už nastupovala do školky Tonča a rok na to Mikeš pádil do 1. třídy. Pak byl dva roky útlum, pak do školy Tonička. Přesto je pro nás prvního září vždy malinko hektičtější i z důvodu, že Toňa má narozky. Snažívám se tedy brát si volno, aby děti nemusely hned od prvního dne do jídelny/družiny a trošku si udělat takový hezčí a ještě volnější den. Zažít ten poslední záchvěv prázdnin, kdy ještě netřeba se zabývat nějakými povinnostmi.

Naše děti mají svou specialitu v tom, že prostě nutně potřebují narozeniny slavit ten den a nikdy jindy, i když se to extra nehodí (ne nijak velké oslavy, jen ta rodinná s dortem a dárky), takže jsem ani nepřemýšlela o jiné variantě. Kdyby se to ovšem nevyvrbilo samo jinak. Letos to skoro připomínalo dominový efekt, kdy stačí malinko zavadit o první kostku a už to jede. Tím, že se protáhla rekonstrukce, bylo už tehdy jasné, že se posune i koupě kuchyně (a to jsme netušili další komplikaci), nicméně v podstatě bylo jasné, že neupeču dort ani Tončino oblíbené kuře k obědu. Řekla jsem si tedy, že když už je Toní taky mazačka, nebudu to tolik hrotit. Vzhledem k návratu z dovolené těsně před tím a vědomí, že zrovna počátkem září toho máme v práci nakupeno ažaž, rozhodla jsem se, že letos si děti užijí první den i s tím obědem, já uteču z práce o trošku dřív a narozky oslavíme odpoledne. S koupeným dortem. Když jsem si to vymyslela takto, ještě se ta první kostička jen povážlivě kývala. Pak přišla mužova diagnoza, tříselná kýla a termín operace 31. 8. V Říčanech na jednodenní lůžkové péči, tedy 31. tam, 1. září zpět. Takže jsem začala ukecávat Tončí, že oslavu posuneme na víkend a bude se odehrávat u babičky, která i to kuře upeče.

Muž odjel do nemocnice ve středu ráno busem, na řadu se dostal před pátou odpoledne, klasická operace řezem, sice rychlá, ale i tak. Ve čtvrtek ráno propuštěn. Odvedla jsem děti do školy, skočila do auta a do Říčan, v podstatě poprvé sama, kromě nějakých kratičkých cest po okolí domova. Takže první co, že jsem se v Říčanech ztratila, navigaci neměla, cestu sice tušila, ale ono to v reálu vypadá jinak. Místní policista poradil nedokonale, takže jsem projížděla Říčany tam a sem a nakonec tedy na nemocnici natrefila. Nervy už docela napjaté, i po předchozím dni, čekání, kdy muže odoperují atd. Když jsem se pak na cestě zpět v úzké ulici otáčela, zrovna jak na potvoru jel chlapík, co na mě nervozně gestikuloval a přiznávám, že mě znervoznil víc než za jakékoli jiné situace – už se moc z míry vyvést nedám. Najednou jak začátečník, chtěla jsem ho pustit a nekoukat na jeho gestikulaci, z níž bylo jasné, co si myslí, zacouvala jsem, abych ho pustila a zbavila se ho. Jenže ejhle, ta zeď za mnou byla blíž, než jsem tušila. Takže prd – sklo světla rozbité, kufr trochu promáčklý. Žádná tragédie, nenabourala jsem nikoho cizího, nikomu se nic nestalo, ale můžu říct, že nervy pochroumané o to víc. Jak se to tak všechno nakupilo… A to jsem si ještě někdy v červenci říkala, jak už bude letos ten první školní den vlastně fádní🙂 Pro mě nakonec ale nezapomenutelný.

Návraty

Vrátili jsme se všichni do našeho bytu, už nekočujeme. Koupelna hotova, ale dopadlo to trošku jinak, než jsme si mysleli (nebo než jsme doufali). A ukázalo se, že jsme si toho pro letošek fakt navalili až moc. Týden, v němž měla být stavba ve středu hotova, už bylo jasné, že se to nestihne. Stavbyvedoucí byl na to nakonec sám a ještě se zdravotními problémy, kvůli nimž nakonec v den míněné předávky skončil v nemocnici. Ten den se stavba zastavila úplně, pán z firmy sliboval, že ale do pátku se to stihne. Mým absolutně laickým očím bylo jasné, že jen stěží. Tipovala jsem si protažení o týden. A trefila se. Bohužel pro nás, jelikož v pondělí jsme měli odjíždět k Lužickým jezerům do kempu, kde už jsme navíc měli i zaplacené ubytování. Ve čtvrtek po mnoha debatách jsme se rozhodli, že tam zrušíme celý plánovaný týden. Představa třeba jen balení, v bytě, kde byl chaos a prach, kde jsem tušila uskladnění určitých věcí jen pravděpodobně, mě popravdě děsila. Navíc bylo potřeba dojet o víkendu pro Mika na tábor, což znamenalo nevypranou horu prádla, zvlášť toho spodního, kterého by se nám jinak nedostávalo. Na jednu stranu mě zrušení dovolené hodně štvalo, na druhou se mi tímto rozhodnutím hodně ulevilo. Vlastně i představa přesunu z různých postelí a koupelen do stanu a umývárny kempové mě najednou tak zcela nelákala.

Dopadlo to, jak jsem předpokládala, stavba byla předána ve středu, o týden později, než bylo v plánu. Nutno říct, že z nové koupelny jsem nadšená. Vzhledem k financím i prostoru dopadla nejlépe, jak mohla. Pro nás důležité věci klaply. Pračka je přesunutá do koupelny, máme vanu se zástěnou a sprchu na tyči umístěnou tak, že se pod ní může sprchovat i můj 195 cm vysoký muž. Kuchyň zatím nemáme, ale s absencí koupelny a záchoda se to srovnat nedá. Není to trvale udržitelné, ale jde to.

Kuchyň nemáme proto, že jsme se rozhodli odjet aspoň na druhou část plánované dovolené, do kempu u Hrádku nad Nisou. Středu a čtvrtek jsme šůrovali, uklidili byt z toho nejhoršího, přesunuli pračku a skříň, do ní přenosili většinu oblečení, udělali si částečný pořádek na zabalení. Vykoupali se! A v pátek odfrčeli k tchánům na pouť. V neděli pod stan. A ten týden se povedl parádně, první část pobytu na výlety, druhá na válení se u jezera a slunění. V sobotu jsme dorazili odpoledne domů a tam jsem na dva dny v podstatě odpadla. Uvědomila jsem si, že od odjezdu do Budapešti jsem se vlastně pořádně nenatáhla. A bylo to třeba🙂

Kuchyň snad dořešíme příští týden, tento je opět hektický, wuxia si uhnal tříselnou kýlu a zítra jde na operaci. Ve čtvrtek by ho měli propustit. Ve čtvrtek taky první školní den a Toničky narozeniny.

PS: Zatím vaříme na plynovém kempinkovém vařiči. Jde to🙂

 

Kočovníci

Poslední dny si opravdu připadám trochu jak nomád, stěhovavý pták bez domova. Rekonstrukce v plném běhu, přespávat se tam dá, protože do pokojů se nepráší, ale teda ten záchod fakt chybí. Máme sice za domem les a ochodní centrum, ale…😉 Částečně přebýváme v mámině bytě, kde ale bydlí zároveň i bratr s přítelkyní, k dispozici jen jedna postel, takže spím na zemi. Ale je tam sprcha, záchod a pračka. Druhý bratr přes víkendy odjíždí, takže máme i jeho klíče a když tam není, občas využijeme. Minulý týden jsem spala ve 4 různých postelích/matracích. V tašce mám neustále zabalený kartáček, pastu, šampon, ručník a náhradní prádlo a putuju sem a tam. Fakt bych nechtěla být kočovník. Byt by měl být hotov příští středu, tak snad to klapne. Tedy byt – koupelna, záchod, podlahy v chodbě a kuchyni. Kuchyň máme už skoro vybranou, ale řešit se bude až po návratu z dovolené. Protože abychom toho neměli málo, odjíždímě patnáctého pod stan. Přistihla jsem se, že se těším na podzim, déšť a já zůstávám doma a nikam nemusím🙂

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Dárek: směr Budapešť

Mikulášovo přání k desátým narozeninám mě popravdě překvapilo, chtěl jet na výlet do Budapešti. Základní požadavek tedy zněl, jet do místní zoo, podívat se na vombaty. Vombaty mají asi jen ve 4 zoologických zahradách v Evropě a Budapešť z toho je asi nejblíž (či Hannover, to bude tak nastejno). Sice se takový dárek špatně balí, ale v květnu dostal průvodce, mapu a poukaz na výlet a natěšen byl moc. Výlet se líbil oběma, Toni chce prý taky někdy jako dárek takový výlet, tak snad si nevybere Austrálii, tam prý vombaty mají taky😉

Do Budapešti jsme se už nějaký ten čas chystali jen s wuxiou, oba jsme tam byli jako děti (já měla největší zážitek, který koluje rodinnými anály dosud, že jsem koukala, kam neměla a napálila hlavou do lampy místního osvětlení), tak jsme si to chtěli zopáknout i jako dospělí. Budapešť je takové skoro typické rakousko-uherské město. Nemá daleko od Prahy a co jsem tak slyšela ani od Vídně. Styl budov je podobný, po letošních cestách po Itálii to bylo skoro, jako by člověk přijel domů. Budapešť je krásná, velká, člověk se tu docela nachodí (nebo najezdí mhd). Taky plná dopravy, aut je tam miliarda a všude. Nabízí se mi srovnání s Benátkami, kde jsme byli dost těsně předtím, obří rozdíl, nebe a dudy.

První den odpoledne jsme se prošli v relativně blízkém okolí od našeho ubytování. Říkám relativně, protože jsme byli hodně uchození. Došli jsme k řece a Mostu svobody, který mě nadchl, nejezdila ten den po něm žádná vozidla krom kol, lidi se slunili na jeho obloucích a chodili po nich jak po cestičkách. Hodně fotogenický.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

V pozadí Památník osvobození na Gellértově vrchu.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Pak jsme přešli Dunaj zpět po mostě Alžbětině a za těch pár dní ještě překonali další dva mosty, Řetězový a Markétin.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Druhý den nastal čas na vysněné ZOO. To se nachází v Městském lesíku hned u náměstí Hrdinů.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Palác umění

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

A ZOO

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Vombaty jsme našli dva, jeden nevylezl z vnitřního výběhu, pobíhal sem tam a pak usnul, druhý – útěkář se snažil prodrápat ven jak venku, tak uvnitř, načež taky usnul. Jsou to spíš noční zvířata. I tak děti po projití celé zahrady se k nim stále vracely a kontrolovaly, jestli už nejsou vombíci vzhůru.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Kromě nich mají v australské sekci další spáče – koaly. Ty byly zprvu jen těžce nalezitelnou šedivou koulí někde na stromě, ale pak se nám podařilo lapit jednu i koukající.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Já se ovšem jako vždy rozplývala u mých oblíbenců klokanů, mezi nimiž v podstatě procházíte.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

V ZOO jsme nakonec strávili větší část dne a pak ještě částečně prošli Městským lesíkem, kde jsou například také lázně Széchenyi

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

nebo hrad Vajdahunyad

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Další den jsme si prošli hlavně okolí Budínského hradu. Tam jsme dorazili zezadu a jako první se nám ukázal chrám sv. Matyáše, který je nádherný.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Odtud pak krásný výhled na Budapešť a monumentální Parlament

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Dolů jsme se svezli částečně výtahy

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Pohled k Řetězovému mostu a bazilice sv. Štěpána

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Přes Řetězový most a pak po nábřeží směrem k Parlamentu

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Památník holokaustu

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

A chrám sv. Štěpána

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Ten panelák vedle!

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Další den jsme strávili v poklidu na Markétině ostrově, kde jsou kromě jiného lázně a koupaliště Palatinus.

Děti fascinoval každý vodní vynález, kolem kterého jsme prošli.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Tady to fungovalo na fotobuňku, když se člověk k vodě přiblížil, přestala stříkat. Ovšem neradno někomu tak lehkému, jako je Toňa, chodit vzápětí po někom. Dostala plnou palbu🙂

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Fontána na Markétině ostrově byla fascinující podívaná

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Mikuláš byl samozřejmě nadšený z místní dopravy, zvlášť metro ho uhranulo. Poblíž nás byla modrá linka 3, místy až děsivá, se starými ruskými vlaky, co známe od nás, ty jejich ve stavu těsně před rozpadnutím. Ani se nedivím, že na této lince točili film Revizoři, který jsme hned museli zkouknout.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Žlutá linka je parádní, druhé nejstarší metro v Evropě, co si pořád zachovává původní ráz. Jezdí těsně pod povrchem, jen se třemi vagony a všechny stanice na této lince stojí za podívání.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Novou zelenou linku jsme s Mikešem projížděli, i když zrovna nemířila naším směrem, prostě jsme ji projeli z konečné na konečnou. A hlavně se podívali na toho řidiče, co tam není. V Budapešti vás vozí automat.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

A co dál? Samozřejmě tržnice. Tahle menší byla kousek od našeho bydlení na Rákocziho náměstí. Tam jsme okusili husí škvarky a nakoupili si echt pálivé papriky.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Samozřejmě jsme nemohli opomenout Velkou tržnici, kterou jsme taky neměli daleko. No neodolali jsme svodům klobás. Já ještě dostala kytici feferonek a trs česneku. V Budapešti jsme si dali gulášovku a paprikáš, eňoňuňo a Mikeš si vyžádal pořádný langoš.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

A to jsme toho ještě spoustu nestihli. Třeba zase příště.

 

Chaoticky

Balím dvojmo, jeden kufr oběma dětem na týden s babičkou (kde jedno z dětí zůstane týdny dva) a druhý na tábor, kam mladej odjíždí v neděli, ale který se odevzdává už ve čtvrtek. Ten druhý balím tak brzo, jelikož zároveň vyklízíme kuchyň, koupelnu a chodbu, v níž je i šatní skříň. Zprvu jsem se jakžtakž držela seznamu, co nám poslali skauti, ale záhy jsem se ztratila v tom, co balím, komu balím a kam a co vyklízím. Tak kdoví, co z čisticích prostředků či ze spižírny si kdo kam odveze a jestli něco obzvlášť důležitého není zapakováno v krabicích na balkoně, v těch úplně vespod.
To ta moje neschopnost dělat něco systematicky. Ani pečlivý skautský seznam nakonec nepomohl. Takže se necháme se překvapit, chaos je v některých momentech docela napínavý. A možná i trochu zábavný.