Berlín s dětmi

Po mém výletu do Berlína jsem byla přesvědčená, že tam musím zas. A vrátila jsem se hned rok na to. Tentokrát s rodinou, říkala jsem si, že Berlín skýtá nepřeberné množství „studijního“ materiálu k historii 20. století. Což například Mikeše velice zajímá. Takže jsme program přizpůsobili dospívajícím dětem, ale prošli jsme částečně i místa, kde jsem byla o rok dříve. A přidali jsme si jeden den. I tak bych řekla, že to nestačilo a Berlíne, brzy zase na viděnou.

20181027_155918

Přijeli jsme za chladného podzimního počasí. Bydleli jsme kousek od Tiergarten, takže hned po ubytování jsme se vypravili tudy směrem k Braniborské bráně

20181027_160239

Bellevue

20181027_162904

A pak napříč historií. Kolem obřího sovětského památníku

20181027_163212

Směrem k Braniborské bráně

20181027_164553

Původně jsme chtěli i do Bundestagu, ale zaspala jsem a týden před odjezdem už nebyly volné termíny.

20181027_163710

Cestou jsme míjeli památník romského holokaustu

20181027_165938

I Židovský památník

20181028_110720

Další den porůznu kolem zdi

20181028_110932

U Muzea topografie teroru20181028_115414

A East Side Gallery, samozřejmě (tu jsem například minule nestihla)20181028_12080020181028_123356

Tam jsme měli sraz s kamarády a vyrazili pak do obrovitánského Technického muzea

20181028_13594720181028_153042

Které jsme tedy ani zdaleka nezvládli celé.

20181029_104519

Následující chladný den jsme vyrazili do Muzea počítačových her, kde jsme se vyblbli všichni včetně tatínka.

20181029_123543

Pak po neuvěřitelné Karl-Marx-Alee směrem v TV věži. Což mě odvádí kousek vedle, četla jsem teď knížku od GG Márqueze Devadesát dnů za železnou oponou, kde popisuje přechod ze západního do východního Berlína v půlce 50. let. A vidí, že se tam od války nestalo nic, kromě vystavění této mramorové superdrahé ulice, která možná stála tolik, co by stálo slušné zvelebení celého města.

20181029_150043

Přes Alexanderplatz jsme to vzali kolem radnice

20181029_13191520181029_133923

Až k Dómu a na Muzejní ostrov20181029_134455

Původní plán bylo Pergamon Museum, jenže tam byla fronta obře dlouhá a zrovna fučel tak ledový vítr, že jsme se šli rozhodnout do kavárny k horké čokoládě, kam zajít jinam.

20181029_162556

A dospěli jsme k muzeu Story of Berlin, které mě osobně fakt hodně  zaujalo. Interaktivní průchod domem, kde zároveň procházíte dějinami Berlína. Výborně udělané. Momentálně jsem koukala, že je tedy zavřené… Snad fakt jen dočasně.

20181029_165156

20181030_105029

Poslední den v Berlíně byl ve znamení obřího oteplení, takže jsme si i tu užili bez čepic a rukavic.

20181030_110520

A zašli k památníku zdi na Bernauer Strasse

20181030_11060320181030_115811

Z mého hlediska opět skvěle uděláno, zaujalo i děti.

20181030_123033

20181030_133404

Těsně před odjezdem jsme se ještě vydali do Panoramapunkt na vyhlídku a nemohli jsme si vybrat lepší počasí. Jo a jezdí tam nejrychlejší výtah v Evropě 🙂

20181030_13454620181030_13474420181030_14025520181030_140321

A pak už zpátky, myslím, že jsme si to i tentokrát užili všichni. Děti jsme trochu vzdělali a nebylo to tak divoké, jako bychom jeli sami dospělí. I když příště bych to už viděla v této sestavě a trochu se urvat z řetězu 🙂

Nezapomněli jsme zajít do prodejny Rittersport, mňam.

20181027_174852

Reklamy

Poslední únor

Den, který vždy s nadějí vyhlížím, protože únor fakt nemám ráda. I když letos se teda pochlapil s tím jarním počasím, to si u mě malinko vyžehlil. Ale i tak, jak se zhoupne březen, začíná mi být nějak veseleji po těle. Už je déle světlo a nevstáváme za tmy. A i když se dá ještě předpokládat chladnější ovzduší, to jarní se prostě březnem přibližuje. Fakt tedy je, že jsem si myslela, že bychom hodili aspoň ještě jedny lyže, ale nevím nevím, v kalužích se mi fakt jezdit nechce. Letos jsme měli tedy kliku na horách, byli jsme poslední lednový týden v Jablonci nad Jizerou a užili si to vrchovatě. Navíc jsme vyfasovali nejen skvělé počasí se spoustou parádního sněhu, ale i prázdné sjezdovky. Tonča byla ještě na tradičním lyžáku od DDM, letos už počtvrté a opět spokojená. Mikeš se k ní letos nepřidal, je zrovna na lyžáku se školou v Rakousku. Dostal se do Alp dřív než já, tss 😉

Většinou si takhle zkraje roku sumíruju, co máme v plánu. V tuhle dobu už mám dávno předběžně přihlášené děti na tábory. Chtějí to po nás čím dál dřív.  Letos to tedy bude s tábory na levačku, protože se mi děti skoro nepotkají časově. Jak mají jiné zájmy a Mik už i stárne, holt pravidelné společné tábory padají. První týden v červenci tak pojede jen Toňa se svojí kámoškou a s Mikem nevíme zatím co provést. Pravděpodobně opět pojedou s mojí mámou do našeho rodného města. Mikuláš má jistý skautský tábor a Toni ještě jeden turnus od DDM. Ovšem v den, kdy se Mikeš vrátí ze skautského, Tončí odjíždí na volejbalové soustředění. Takže další dva plonkové týdny, jednou s jedním, pak i s druhým. Mno… 🙂 Zatím máme jistý týden v červenci, kdy jedeme do Hamburgu, s výlety do přilehlého okolí, Brém, Lübecku atd. Ještě budu mít dovolenou dva týdny v srpnu, zatím plánujeme Znojemsko, nejspíš pod stan. No nějak se nám to letos ještě moc nevrbí, ale snad to nějak dopadne. Do té doby nás čekají Velikonoce v Českém ráji a měla jsem v květnu v plánu Krakow s rodinou, ale to uvidíme, protože nevím, jak wuxia s prací.

Ještě před Velikonocemi bude několik víkendů dětských sportovních, Toní zápas volejbal, Mikeš orienťácké závody. Do toho Mikeše čeká zase ortodontistka. Nevejdou se mu zuby do pusy, takže ho rovnátka neminou a k tomu trhání všech stálých čtyřek (jednu už má venku). Aby toho nebylo málo, ukázalo se, že si pořídil dva nadbytečné zoubky, které má v dásni nad jedničkou (vlastně tři zuby nad sebou) a ty mu budou odstraňovat pravděpodobně v narkóze. Za 14 dní se dozvíme víc na chirurgii. Ono se nadarmo neříká, že zuby pohroma huby :/

Wuxia na Apríla nastoupí do nové práce, je to trošku něco jiného, než co dělal, ale rozhodl se, že to zkusí. Minimálně další zkušenost do CV. Ale třeba to bude v pohodě. Tím pádem budeme i ty prázdniny muset řešit trochu víc, kdyby dělal pořád na volný nožce, nevadily by tolik ty volné dny pro některé z dětí. Ne že by nemohly být doma samy, ale on by jim minimálně udělal nějaký program. Takhle, jak je znám, by to byl počítač, mobil, televize. Já měla v práci teď také několik zásadních rozhodování, půjdu do něčeho, co bude také trochu něco jiného než dosud, náročnějšího, zodpovědnějšího.  Mám trochu strach, ale i jsem zvědavá. Pořád se něco děje.

Pár fotek z jedné únorové „jarní“ vycházky Prahou. Ať vidím, že ten únor umí být i pěkný 🙂

20190217_14282620190217_14334720190217_14385420190217_14531520190217_153024

Pochyby a ambice

Tohle téma v hlavě nosím už hodně dlouho. Zvláště pak ty pochyby mě pronásledují skoro neustále. O ambicích mám větší touhu napsat od doby, co jsem přečetla knížku od Celeste Ng Vše, co jsme si nikdy neřekli. Jak už jsem v minulých zápiscích nejednou zmiňovala, jsem Váha, jako když vyšije. Nerozhodnost a váhavost jsou pevnou součástí mé povahy, i když je fakt, že léty se to trochu změnilo, asi k lepšímu. Nic jiného než se rychle rozhodnout, mi totiž občas nezbývá. Vzhledem k tomu, že zbytek rodiny taky neoplývá zrovna úderným rozhodováním, musím to u nás posouvat já. Jinak bychom se vážně nikam nehnuli. Čeho se týkají mé pochyby? Samozřejmě hlavně dětí. Často v sobě řeším, jestli jsem při jejich navádění na jakousi cestu neudělala chybu, jestli jsem je neměla raději poslat doprava než doleva, jestli neměli jít spíš do kopce než z kopce, že z těch tří cest se měly vydat tou prostřední. Začalo to už výběrem základní školy. Neměla jsem přece jen výběru věnovat větší úsilí, co když jim tahle základka fakt tolik nedá? U M. jsem se rozhodla na základě kamarádů, většina jich šla do spádové základky a většina z nich byli už tehdy jeho kamarádi. T. se pak svezla s bráchou, přeci nebudeme odvádět každé dítě jinam, že? U Mika se to rozhodnutí vlastně ukázalo jako výborné, protože jejich třída fakt skvěle funguje a pochvalují si je v tomhle směru i učitelky. I tak mi občas prolétne hlavou, jestli přece jen neměl na „víc“.

Pochyby mě sžírají občas i u toho, jestli jsme ho neměli víc nutit k přípravě na osmiletý gympl. I když si vždycky připomínám, že u něj jsem o to vlastně ani nestála, byl tehdy dost sociálně nezralý, na čemž jsme se shodli skoro všichni, včetně jeho třídní. Vlastně se mi i ulevilo, že se nakonec nedostal, ale i tak, vidím, jak se vcelku snadno učí (kupodivu ho některé předměty pořád baví), je zvídavý, aby on nám tady nezakrněl… To se vždycky musím skoro okřiknout, ať neblbnu. Znáte to? Naprosto protichůdné názory na jednu a tu samou věc. Někdy si vážně nerozumím. Už když dělal přijímačky na osmiletý, běželo mi hlavou, že jeho bych viděla spíš na tom šestiletém a fakt teď po dvou letech vidím, jak se psychicky posunul. Ovšem pro změnu tam nechce on. Měla jsem tendence ho mírně přemlouvat, jestli to aspoň nechce zkusit. Nechce a je o tom přesvědčen naprosto jistě, stejně jako tehdy byl jasně přesvědčen, že to zkoušet chce. Má několik důvodů proč, jeden z nich je samozřejmě i ten, že by nerad znovu neuspěl, ale další jsou, že mu je dobře tady mezi kamarády, nechce se mu z teritoria okolo našeho domu, chce si prý ještě užívat to, že to má domů blízko a nemusí dojíždět. Vyjmenoval toho poměrně dost. Že jsem nakonec upustila od toho víc na něj tlačit, za to může právě knížka od Celeste Ng.

Protože ta je o tom, kam až může dojít to, když se rodiče svoje ambice snaží naroubovat na dítě, když svoje nedostatky, to, co jim v životě chybí (nebo možná i přebývá), se snaží měnit ne na sobě, ale na potomkovi. Když si rodiče neuvědomují, že jejich dítě může být přece úplně stejné, jako jsou oni (se stejnými nedostatky či touhami), nebo naopak naprosto odlišné. Po přečtení této knížky jsem se rozhodla, že si budu sakra rozmýšlet, do čeho a jak moc děti tlačit a že se budu zkoušet ještě víc soustředit na ně samé. Ta kniha byla velice sžíravá, až fyzicky svírala a rezonuje ve mně dotěď, tři měsíce po jejím přečtení. Vždy, když mám ambice děti někam sunout, vybaví se mi. A připomenu si, že jsem si přece předsevzala hlavně pomoci při hledání směru, ne nátlaku směrovat je tam, kam by se líbilo jít mně samotné.

Pochyby tedy nemizí, stále se mi v mysli zjevují. Neměla jsem tu Toni víc motivovat, aby chodila s bráchou do skauta? Neměli jsme v případě obou tlačit, aby zůstali u hudebního nástroje? Neměli jsme tamto místo tohoto? Asi moc řeším, ale to už je holt ta moje zatrolená povaha. Pravda je, že se snažím s nimi probírat a dospívat ke kompromisům, však i oni se to musejí naučit. Snad jim cestu nabízíme slušnou, sami se ale budou muset časem na rozcestí rozhodnout, kam teď. A nebude každá cesta umetená.

Co se týče mě samotné, stojí přede mnou opravdu velké rozhodnutí. Hrají v něm roli jak pochyby, tak možné ambice. Mám ještě chvíli času na rozmyšlenou, ale rozhodnout se budu muset. Uf, bude to nesnadné, ale snad zvolím tu nejméně trnitou stezku. I když je mi jasné, že úplně bez překážek se neobejde.

Knižní

Už potřetí jsem tu s výčtem přečtených knížek předešlého roku. A zase s výzvami. Zatímco na Goodreads jsem tentokrát překročila „plán“ dokonce o 5 knih, do výzvy Databáze knih jsem se tentokrát úplně nenapasovala, splněno na 75 %. Vloni jsem přečetla celkem 19 knížek českých autorů, z nichž bych vypíchla Houbařku od Viktorie Hanišové a Tsunami blues od mojí velké oblíbenkyně Markéty Pilátové. Znovu jsem se ujistila v tom, že mě fakt moc baví Backman, jak jeho kraťásky, tak ty delší knížky, tentokrát mě do kolen dostalo pokračování Medvědína My proti vám. Dočetla jsem Neapolskou ságu od Eleny Ferrante a za mě tedy obrovské ano. Jak jsem předloni objevila Neala Schustermana, tak letos si opět potvrdila, že je v young adult žánru jednička, Smrtka je opět výborná a hodně moc doufám, že se dočkáme brzy pokračování jeho sérií. Stejně tak se těším na další dva díly série Morrise Gleitzmana, i Potom bylo výborné. Nechala jsem to přečíst i Mikeše a líbilo se mu to hodně, i když byl dost zdrcený, ale myslím, že už i na takové ne zcela veselé knihy nastal čas. Proběhl tradičně Michael Connelly, jehož aspoň jednu knížku čtu každý rok a taktéž moje velice oblíbená autorka detektivek a thrillerů Sarah J. Bolton. Objevila jsem Jonathana Franzena, jehož knížky Purity a Svoboda určitě stojí za pozornost.
A které knížky jsem ještě hodnotila nejvýše a doporučila bych? Dva proti říši od J. Šulce,
Mischling od A. Konara, Pouta od oblíbené D. de Vigan, Den falešné kočky P. I.  Jääskeläinena, Vše, co jsme si nikdy neřekli od Celeste Ng. Anthony Doerr zase dostal, tentokrát knížkou Čtvero ročních období v Římě, já tam musím jet! Rok jsem ukončila s Mawerem a jeho Pražským jarem. Níže k databázové výzvě.
1. Kniha, která byla zmíněna v jiné knize

2. kniha autora, který žil ve vašem kraji

H2O a tajná vodní mise ***** Tady jsem měla jasno, pan Stančík se narodil ve stejném městě jak já a nejspíš v kraji nějakou chvíli žil. Velice zábavné čtení. V naší rodině jsem přečetla dokonce až poslední, děti to už přede mnou sluply jak zmrzlinový pohár. Opět oceňuji všechny postavy, jak ty kladné dvě há a o, tak ty parádní záporáky. A obzvlášť mě pobavila návštěva u novinového sběratele Jindřicha Strakykrada. Byli jsme na autorském čtení z této knížky, kde bylo krásně vidět, že Petr Stančík umí zaujmout
všechny napříč generacemi.

3. kniha s vánoční tematikou
Mé anglické sezony *** I vánočním tématům se autorka věnuje ve své sbírce fejetonů. Některé kapitoly se mi líbily více, jiné méně, některé jsem zrakem jen tak prolétla, ba spíše přeskočila. Mohu říct, že víc mě zaujaly fejetony věnované životu v Anglii, méně pak ty, které byly přímo o autorčině životě. Respektive propojení jí samotné s Velkou Británií a jejím pohledem popsané anglické zvyklosti byly zábavné a zajímavé. Autorce pak nelze upřít, že píše lehce a s nadhledem a umí si udělat legraci i sama ze sebe, což je vždy osvěžující. Holt mi některé texty sedly méně. Na co z knížky ovšem nikdy nezapomenu, je proč před Vánoci nemýt okna. Díky! Měla jsem vždy snahu to popsat, ale nedostávalo se mi těch sprácných slov.

4. kniha, ve které se jedna z postav jmenuje jako vy
Už teď jsi mrtvá **** Měla jsem za to, že tuhle část výzvy nesplním, jelikož nemám zrovna běžné jméno. Ale přece jen, moje jmonovkyně je v této knížce naprosto okrajová postava, která ani nepromluví, zjeví se a hned ji zabijou 🙂 Oblíbená Sharon J. Bolton mě ale nezklamala ani nyní. Dává mi přesně to, co si představuju pod thrillery – tedy rychlou svižnou ničím nerušenou jízdu, která mě baví od začátku až do konce. A i když kolikrát
některé autorčiny úmysly prohlédnu dřív, než má ona v plánu, vlastně mi to nevadí, protože i tak umí napsat strhující a zábavnou četbu. Takovou, kterou si umím v barvách představit na filmovém plátně. A navíc, představa jeptišek, které ve svém volném čase (hodinu denně) sledují Father Ted, mě hodně pobavila.

5. kniha, která má čtyřslovný název
Skoncovat s Eddym B. **** Je to drsné, syrové a otevřené. Ano. Ale vlastně jsem podobných knížek četla už mnoho a některé mi uvízly v hlavě určitě i silněji. U knihy Edouarda Louise mám trochu pocit, že si za nějakou dobu na ni ani pořádně nevzpomenu. Šikana, potlačovaná homosexualita, předsudky, neschopnost zařadit se do společnosti, v níž hlavní hrdina vyrůstá. Touha vymanit se z prostředí, které mu není přirozené, i když se vlastně moc snaží o to zapadnout. To všechno už tu bylo mnohokrát. I tak bych knížku doporučila, není od věci podívat se na francouzský venkov druhého tisíciletí, vlastně neskutečné, že ještě v této době se musí děti potýkat s takovou bídou a hlavně nepochopením v zemi, kde bychom čekali úplně něco jiného.

6. kniha poprvé vydaná v roce vašeho narození

7. kniha, podle níž byl natočen seriál
Příběh ztracené holčičky ***** Seriál sice zatím jen podle prvního dílu, ale předpokládám, že bude pokračovat. Všem předchozím dílům Neapolské ságy jsem dala 4 a půl hvězdy, vždy mi tam nějaký drobek do sta procent chyběl, ale teď už nelze jinak, je to za pět. A to nejen za Příběh ztracené holčičky, ale za celou sérii, protože tou poslední knihou sága zacvakla veškeré i ty nejdrobnější dílky dokonale do sebe. A zacvakla je tak, až to zarezonovalo, až se rozezněly všechny skleničky v policích. Poslední kniha vrátila
dvě přítelkyně, Lilu a Lenu, zase k sobě. Namotávaly ten pomyslný provaz, kterým k sobě byly stále i na dálku připoutané, tak dlouho, až se zase ocitly vedle sebe. A zase mohly prožívat vše společně, i to nelehké, které obě dvě zastihne. Mohly bok po boku žít bouřlivě, smířeně i nesmiřitelně, dostávat se do sporů, snažit se je krotit, vychovávat, žít se sousedy i příbuznými v dobrém i zlém, přežívat, utíkat i zůstávat. Skvělá, skvělá, svělá sága. Román, jak má být. Je mi líto, že už je konec, ale vím, že Geniální přítelkyni budu ještě určitě číst a tentokrát celou v kuse.

8. kniha od slovenského autora
Trhlina **** Jsem ráda, že jsem před přečtením Trhliny o ní vůbec nic nevěděla, zaregistrovala jsem ji, zaujala mě obálka, ale do poslední chvíle jsem netušila ani, jaký žánr budu číst. To mi přiblížila až kamarádka těsně před čtením. A jak tak zpětně čtu reakce, bylo to to nejlepší, co mě mohlo při čtení této knížky potkat. Vědět na počátku co nejméně a teprve po přečtení zjišťovat další. A spekulovat, jestli na tom je aspoň kapička pravdy, nebo je to celé výborná mystifikace. Líbilo se mi, jak je atmosféra vystavovaná hodně jemně, pomalu, žádné šoky a přitom husí kůže se dostaví. Přistihla jsem se při
tom, že dumám o tom, jestli bych se na Tribeč vydala a že mě to vlastně i láká, nebo mě tahle knížka natolik ovlivnila, že bych se toho bála. Jak někde řekl sám autor, hranice mezi fikcí a realitou je velmi tenká. Což asi nejlépe charakterizuje Trhlinu. Jak k ní kdo přistoupí, je už jen na něm. Vytkla bych možná pomalejší rozjezd, nějaké stránky ubrat by nevadilo. A druhá věc, za kterou jsem ráda, že jsem si ji přečetla ve slovenštině, krásný jazyk!

9. kniha, která obdržela cenu Magnesia Litera

Měla jsem v plánu Jezero od Biancy Bellové, ale nestihla jsem.

10. Kniha s tematikou moře
Tsunami blues ***** A rovnou oceánu. Nemůžu si pomoct, ale občas mám pocit, jako by Markéta Pilátová psala přímo pro mě. Tak moc mi její knížky sedí, až mě to fascinuje. Takhle bych chtěla umět psát, tak svůdně, tak smyslně, umět rozpohybovat všechny čtenářovy smysly do divokých piruet, které zamotají hlavu a nedají vydechnout, dokud najednou nenarazí na poslední stranu. Teprve pak se může zastavit, vydechnout
se a začít vzpomínat na právě přečtené. A chvíli přemýšlet, jestli zase nenalistovat začátek a nedat si tu jízdu znovu. Příběh Karly, Jenůfy, Lázara i Podpatka mě uchopil a vířil se mnou v divokých tónech trubky kolem oceánů, vzdouvajících se vln, horkého prašna Kuby plné vášní ve všech možných variacích. A pak mě na konec vyplivl zmačkanou, zpocenou, překvapenou i smutnou, rozpálenou litry rumu a obav, spokojenou s celou tou jízdou. A vyčkávající na repete. Drsné a krásné.

11. Kniha od více autorů

12. Kniha s válečnou tematikou
Tři králové **** Skvělé téma, a i když pro mě známé ze všech možných úhlů, je stále zajímavé a podnětné si příběhy 3 králů připomenout. Komiksové zpracování si skupina B+M+M určitě zasloužila. Možná mohl být komiks i rozsáhlejší a podrobnější, když už byl natolik zalidněný, tak jednotlivé postavy ještě více rozepsat.

13. Kniha poprvé vydaná před rokem 1950

14. Kniha s ročním obdobím v názvu
Benátky v zimě *** Zajímavá sonda do divokého italského období, zajímavá mimo jiné i proto, že si autor vybral Benátky v zimě, jak je asi málokdo zná, deštivé, pochmurné, ale i tak nabízející útočiště. Četlo se to docela hezky, rychle mě vtáhlo, ale asi jsem čekala trochu větší pnutí, větší zvraty. Vše bylo jen tak nahrubo nahozeno a nedočištěno. Milostná linka byla vlastně nemastná neslaná, ani jednomu z milenců jsem to poblouznění moc nevěřila. Teroristické akce bych si zase představovala zásadnější, s větším vlivem na okolí, takhle jen tak šuměly okolo. Nejzajímavější mi přišel vztah Heleny s Andrém, vztah pasivní mladé ženy s namyšleným mužem, kterého i jen představa, že by se mu mohla žena malinko vzepřít, neskutečně dráždí. Pěkný byl i popis Benátek skrze fotoaparát jednoho z hrdinů. Celkově to nebylo špatné, ale něco tomu chybělo. PS: Zapůjčeno z knihovničky na Florenci, když jsem si jednou zapomněla vzít na cestu z práce knihu.

15. Kniha, kde hraje roli knihovna (knihovník, knihovnice)
Literární spolek Laury Sněžné *** Na Literární spolek Laury Sněžné už jsem si myslela nějakou dobu. Zaujala mě obálka, která je tedy parádní. Zaujalo lákadlo na „finské Twin Peaks“. Pak se mi náhodou dostala do ruky jiná autorova kniha, která mě dostala svou magičností a vábivým perem Jääskeläinenovým. O to víc jsem se na Lauru těšila. To jí bohužel uškodilo, jak moje přehnané těšení se, tak ale i ta lákadla na obálce. K Twin
Peaks bych to nepřirovnávala ani zdaleka, na to je to vlastně málo magické. Mám magický realismus hodně ráda, ale tady ho bylo jen tak trochu popepřeno. Zprvu dodával na šmaku, ale pak to autor s pepřenkou možná zase trochu přehnal a do vyznění knihy už mi závěrěčná část moc neseděla (úplný konec se mi ovšem líbil). Některé pasáže mě bavily dost, ale celkově mě neuspokojilo to, že to bylo nevyvážené, občas jsem měla tendence i přeskakovat. Některé motivy byly parádní a držet se jich pevněji, určitě by Laura dosáhla k více hvězdám. Takhle jen za polovic.

16. Poslední kniha (již nežijícího autora)
Spolek přátel krásné literatury a bramborových koláčů **** Čekala jsem jen odpočinkovou kratochvilnou letní četbu, takže mě Spolek přátek krásné literatury a
koláčů z bramborových slupek mile překvapil. Hlavně tím, že jsem dostala i něco navíc, dozvěděla se o okupaci Normanských ostrovů, o čemž jsem popravdě neměla potuchy. Navíc čtení to bylo i úsměvné, Juliet má grády a je vtipná, bylo osvěžující, protože psané v dopisech. V rámci žánru moc dobré. Navíc mám další místa, kam bych se jednou ráda podívala. PS: Nevím proč, ale fascinují mě knížky (i filmy) s víceslovnými „podivnými názvy“, takže Spolek jsem si našla především na základě názvu. Podobně jako třeba film Boj sněžného pluhu s mafií.

17. Kniha žánru, který běžně nečtete
Mainstream **** Hororovou literaturu vlastně moc nečtu, ale Mainstream asi splnil to, co jsem očekávala. I když to nebyl klasický horor, spíš pěkné psycho, po kterém mi bylo po těle dost nepříjemně až hnusně. Líbily se mi i povídky, následující po Mainstreamu. Každá je tématicky trochu jiná, což dodává celému souboru na zajímavosti. Z povídek bych vypíchla asi Verunku (tam jsem se až bála) a Více životů (u toho mi bylo hodně úzko). Celá kniha vlastně jako by pojednávala o rozkladu ve všech jeho významech. Rozložená jsem byla i já, když jsem knížku uklízela do police.

18. Kniha, jejíž děj se odehrává v Brně
Vitka **** Divadelní hra, která se čte jak román. Možná to byl ale až moc krátký text, uměla bych si představit číst si o té neskutečné ženě, Vitce Kaprálové, mnohem delší dílo. Každopádně díky moc Kateřině Tučkové, že mě s touto nekonvenční umělkyní seznámila. Jak ta mě bavila, svou prostořekostí, nespoutaností a přístupu k životu. Tady nelze říct než to, že byla obrovská škoda, že v tak mladém věku zemřela. Bylo by zajímavé vidět, kam by ji její úsilí a síla dovedly. Tuhle hru bych velice zhlédla i na prknech. Zatím 4 a půl, jestli uvidím v divadle, možná přidám.

19. Kniha o jídle

Houbařka ***** Ne zcela o jídle, ale houby tam hrají velkou roli. O tom, že občas na první pohled nádherná houba může být komplet prožraná a mít shnilé podhoubí. O tom, že ukázková rodina může být komplet rozložená a skrývat ve svém nitru cosi shnilého.
Houbařka je napsaná krásně, slova a věty se na sebe lehce vrší podobně jako houby v košíku zkušeného houbaře. Příběh samotný je ale hutný a těžký, jako by člověk našlapoval v pohorkách nacucaných deštěm a při chůzi celou dobu podkluzoval po nasáklé zemi, taktak se udržel, aby se nesložil na zem vedle mladé hrdinky, která bojuje se svými démony pomocí zarputilého sbírání hub. Krom toho, že mě knížka fakt polapila a nepustila do posledního písmenka, jsem celou dobu měla ukrutnou chuť na houby.

20. Kniha poprvé vydaná v roce 2018
A každé ráno je cesta domů delší a delší ***** A každé ráno je cesta domů delší a delší a náměstí v jeho mozku menší a menší. Ztrácí se sám sobě a dokud to jde, snaží se hlavně svému vnukovi vysvětlit, co se s ním děje a že už možná nebude takový, jako ho Noah zná. Zatím ještě vzpomínky vyloví, ale ví, že se mu na té udičce budou vzpouzet a čím
dál častěji se z vlasce utrhnou. Příběh Fredrika Backmana je snad ještě drobnější než jednohubka, je to spíš slza, kapka, hlt, který je ale silný a stačí na zahnání žízně. Autor opět ukazuje, jak to umí se slovy, jak to umí s pocity a myšlenkami. A představuje lásku ve více podobách, ať už jako vzpomínání dědečka na svou životní lásku, na svou ženu, nebo jako lásku mezi otcem a synem a především dědou a vnukem. „Já bych chtěl být radši starý než dospělý. Všichni dospělí se pořád vztekají, jen děti a staří lidi se smějí.“

Skluz a vánoční komedie

Popravdě mě doslova udivilo, že tu mám poslední zápisek ze září. Pořád před sebou něco tlačím, dokonce i příspěvky, které sem chci přidat. Mám je v hlavě a je jich několik, ale čas nějak chybí. Dřív jsem něco napsala třeba v práci během obědové pauzy (drobila a cintala si při tom do klávesnice :)). Jenže s tím prastarým počítačem, co tam mám, v poslední době nemám šanci se vůbec připojit k netu, resp. fungují jen nějaké hodně nenáročné stránky, zbytek mi ho zaseká totálně. Dokonce ani některé pracovní věci nezvládám v kanclu, pokud se nevepchám ke kolegovi na počítač, beru si to domů. Třeba náš admin je spolehlivý kazič pracovní morálky, občas se stane, že se mi ten prapradědeček kousne na mnoho minut a z pracovní doby to dá i dvě hodiny. Které občas můžu strávit i manuálnější prací, ale někdy koukám na přesýpačky a drtím mezi zuby nadávky, semtam bych ten krám nakopla, ale vlastně jsem oproti jiným ještě obře klidná a je to dost velká zkouška trpělivosti. Jsme malá firma, takže každý výdaj se zvažuje, ale pravděpodobně se letos dočkám novějšího stroje.

Doma dodělávám pracovní resty a nakonec vlastně ani už na nic na kompu koukat nechci. Krom toho se u toho jednoho doma střídáme všichni. Konec roku byl jako obvykle zběsilý, k tomu, že v práci potřebujeme dotáhnout spoustu věcí, uzavírá se účetnictví a další věci, se vždycky kupí mejdany, a i když si o sobě myslím, že nejsem vánoční zběsilec (a fakt nejsem), přece jen je potřeba pár věcí přichystat. Letos jsem měla konec roku pikantní o to, že se mi 25. podařilo v metru zapomenout batoh a teď už je víc než jasné, že je nenávratně ztracený. Na konečné nikdo neodevzdal, ve Ztrátách se nezjevil. Krom peněženky s doklady, které jsem si vyběhala hned 27., byly v batohu nějaké dárky, které jsem vezla od mámy, hlavně pár T. dárků. Nic drahého, ani nesehnatelného, ale samozřejmě to obrečela. Tak musel teď Ježíšek přijít s reparátem, jak trefně poznamenala kamarádka. Myslím, že za čas si děti rozhodně nebudou pamatovat, co k Vánocům dostaly, ale to, že jim maminka ztratila dárky, si zapamatují zcela jistě 🙂 Tak to dopadá, když má člověk pocit, že všechno dotáhl do zdárného konce, odfrkne si a vypadne z rytmu.

Mělo to ale i svá pro, tatínek odjel za babičkou na Vysočinu jen s dětmi a já po hodně dlouhé době měla čas jen na sebe. Kromě zařizování dokladů jsem si konečně po dlouhé době uspořádala fotky, dala jsem si půlden, kdy jsme po messengeru krafaly s kamarádkou a k tomu jsem si udělala na youtube diskotéku. Zkoukla jsem pár romantických komedií, vyspala jsem se, zažila ještě pěkné dobrodrůžo s nevrácenými penězi v hypermarketu a podařilo se mi shodit stromek. To už ze mě mělo okolí srandu a jestli prý bych nějakou vánoční komedii nenapsala já ze svého života. Kdo ví, možná jednou 😉

 

Smaragd

Před čtyřmi lety jsme vzali děti poprvé k moři a namířili si to na řecký ostrov Kefalonie. Letos jsme se rozhodli si Řecko a ostrov zopakovat, ale vydali jsme se tentokrát namísto do Jónského do Egejského moře. Zelený smaragd Egejského moře se přezdívá ostrovu Thassos, který je nejsevernějším ostrovem v tomto moři.

20180821_155431

Od dovolené jsem si slibovala zklidnění, odpočinek, pozvolné plynutí a všeho se mi dostalo vrchovatě. Thassos prý býval ostrovem bájných sirén a mám pocit, že tam někde bydlí stále a podprahově zpívají a všechny poutníky si podmaní, protože u mě se to fakt stalo. Ani trochu se mi nechtělo vracet, těch 12 dní bylo prostě málo a nebýt toho, že jsem duší cestovatel a potřebuju poznávat nové a nové kraje, zase se tam vbrzku vrátím. Myslím, že jednou, za nějakou dobu ten zpěv zase poslechnu. Na Thassos se nedá letět přímo, nutno z pevniny přejet trajektem, což je něco pro mě. Škoda, že cesta tam je tak krátká. Miluju stát na lodi, cítit vítr, poslouchat racky, houpat se. A miluju lodě, všeho druhu.

20180817_11375320180821_101823

Bydleli jsme na kraji jednoho městečka na jihu ostrova, takže jsme cestou sem měli krásnou vyhlídkovou jízdu. Na Kefalonii jsme taky bydleli na kraji města, což bylo skvělé, protože tam na plážích skoro nikdo nebyl. Stejně tak i na Thassosu u nás bylo volněji než na pláži blíž městu. Tam to bylo našlapanější. Teď jsme to do města měli o kousek blíž. A pláž jsme měli úplně před nosem. U našeho bydlení byla skvělá zahrada s lehátky, sezením, sprchami, se stínem pod olivovníky a hroznovým vínem. A ze zahrady to bylo pár kroků do moře.

20180818_11232639543647_1305830926219728_6697326930548490240_n

Čas v poklidu plynul a my pomalu s ním. Ideál je, že člověk může řešit jen základní starosti, jestli na výlet pojedeme v úterý nebo ve středu, jestli dneska zajdeme na večeři nebo nem jestli si zahrajeme večer kostky, nebo karty. Vlastně je to hrozně osvěžující. Navíc nám vyšlo i počasí, celou dobu okolo 29, jasno, mírný vítr. Nejvíc se teplota dostala k 31, nejmíň pak na 27 a až v den odjezdu se zatáhlo. A to prý letos Thassos provázelo netradičně deštivé počasí, jen 14 dní před námi prý byla dost velká bouřka, která trochu zaneřádila moře. Lehce blátivo jsme tedy v některých místech zažili i my, ale nic strašného. Pláž před námi byla písčitá, takže viditelnost na dno malinko horší, ale některé další pláže byly kamínkové až skalnaté. Písčitá má výhodu v tom, že děti jsou schopné se v ní hodiny vrtat. Každý den jsme vyráželi na kratší či delší vycházky, snědli tam spoustu dobrot a užívali si.

Podvečerní plážové vycházky byly oblíbené

20180819_18162620180826_200039

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Potos

20180817_17510020180817_18383620180821_163404

Počasí přálo i v tom, že jsme do okolí vyráželi i pěšky a neupekli se.

20180823_17370320180823_17403520180823_174156

Limenaria

20180824_11165220180824_11212820180824_11585820180824_11595120180824_120020

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Nad Limenarií koukáme na pláž Metalia. Kousek nad pláží je zámeček Palataki, který sloužil v dobách, kdy se tu těžila železná ruda. Teď bohužel v desolátním stavu.

20180824_124139

20180824_12414620180824_12530620180824_130813

O kousek dál na místě s moc hezkým výhledem stojí Crown of Limenaria, kameny z bílého mramoru, na nichž jsou znamení zvěrokruhu. Je to poměrně nová věc, vystavěná zde na začátku druhého tisíciletí.

20180824_13213020180824_13250120180824_13222020180819_200253

Hlavní město ostrova – Limenas neboli Thassos

20180821_10245020180821_12101020180821_13400820180821_11390920180821_113421

20180821_113031

Thassos je vcelku bohatý na vykopávky. V hlavním městě je antické tržiště i divadlo.

20180821_11550720180821_13520120180821_115523

Moře mě nabíjí a tak jsem si ho fest užívala. Vlastně už teď se nemůžu dočkat, až se zas na nějakém ocitnu. Vše, co je s ním spojeno, mě fascinuje. Lodě, přístavy, námořníci 🙂

20180821_10483520180821_11194020180821_11081720180821_10505320180821_105923

20180827_18181520180828_14500920180828_145922

Otázkou zůstává, kam příště?

 

 

Na západ

Před nedávnem jsem tu nastínila naše prázninové plány. V té době jsme měli otevřené dva týdny, jeden jsme nebyli ještě rozhodnuti, kam pojedeme (ale už se to rýsovalo), jeden jsme nevěděli, kam upíchnout děti. Že se nám to vyvrbí, jak se to vyvrbilo, jsme nemohli očekávat. Člověk může plánovat, jak chce a vše může být nakonec jinak. U nás to zvrtla wuxiova výpověď. Nenadále propustili jeho a dalších asi 30 lidí s tím, že do týdne pápá. Na jednu stranu nám to vyřešilo ten týden (mohl s dětmi zůstat on), na druhé straně se s tím samozřejmě vezou nepříjemné věci, hledání nové práce, přepočítávání financí do budoucna. Chvíli jsme zvažovali, že když už jsme letos investovali do dovolené u moře, jestli plánovaný týden v kempu nepřesunout k babičce na Vysočinu, ale nakonec děti zatlačily. Toňa se těšila na stanování a Mik na nové kraje. Nakonec jsme se tedy rozhodli vydat na západ, konkrétně k vodní nádrži Jesenice u Chebu. Západní Čechy znám fakt minimálně, když už tak jen trochu severozápad či jihozápad, takže jsem se docela těšila.

Samozřejmě jsme navštívili Cheb, který byl od našeho bydliště coby kamenem a musím říct, že mě doslova nadchl. Vždy jsem ho měla spojený s takovým tím nehezkým místem, což možná i kdysi býval, ale je krásně opravený, centrum je parádní. Německý ráz znatelný.

Náměstí krále Jiřího z Poděbrad.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Radnice

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Špalíček

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Chrám svatého Mikuláše a Alžběty

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Lávka od Davida Vávry

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Od náměstí vede po pěší zóně kanálový kryt s historií města. Skvělý nápad

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Chebské niky

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Kromě toho, že jsme se váleli u rybíka v kempu, kde byla krásně čistá voda, jsme vyrazili také do Mariánských lázní, což ocenil náš milovník minerálních vod Mik.

20180719_150351

Sašin pramen, ten nám chutnal skoro nejvíc. Mik hrozně oblibuje minerální vody, vypil už půl Karlových varů a Kudowy v Polsku a teď zkoumá, do jakých lázní vyrazíme příště. Tonče naopak nechutnají vůbec.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

V Mariánkách jsou domy velmi honosné. Excelsior ovšem jen zvenku, i když někdy bych takový hotel i zkusila 🙂

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Nebylo tam tolik lidí jak ve Varech, kde jsme byli v květnu.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Taky jsme se svezli místní retro lanovkou a zkoukli park miniatur Boheminium.

20180718_140705

V plánu jsme měli víc míst ke zkouknutí, ale horko nás nakonec ukovalo u vody, na dece s knížkami, hrami, kartami, vychlazeným pivem a zmrzlinami. Ale Loket jsme stihli.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Městečko je hrozně příjemné, my přijeli dost brzo, takže bylo vcelku i prázdné.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Hrad jsme si prošmejdili sami, využili jsme jen papírového průvodce. Pěkně odshora z věže až do vězení, kde je expozice útrpného práva i s ukázkami mučicích nástrojů. Tam se nám T. trošku bála 🙂

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Ten týden jsme si užili všichni. Poznali jsme nová místa i svlažili rozpálená těla v rybníce. Akorát tedy ve stanu ten týden je tak akorát 🙂 Nestihli jsme vše, ale aspoň je důvod se vrátit, určitě třeba do Františkových Lázní či do přírodní rezervace SOOS. Česká republika je maličká, ale míst k objevování je tu mraky.