Nervy s Harry Potterem

Když jsem na jaře plánovala cestu do Londýna, bylo v podstatě samozřejmostí, že se při té příležitosti podíváme i do Warner Bros Studií. Jsme fanoušci Harryho Pottera už dlouho a nakazili jsme i děti, zvlášť Tonču, takže bylo jasné, že chceme vidět, jak se tvořily filmy. I když máme obecně raději předlohy, tak i filmy mají co do sebe. Zhruba měsíc a půl před naší cestou se mě ptá kamarádka, jestli už mám lístky. Neměla jsem, počítala jsem s koupí tak měsíc dopředu, jedni známí tam těsně před tím byli a prý je kupovali asi o 3 týdny dřív. Nicméně dotaz kamarádky mě nakopnul a hned jsem vlezla na stránky. Jak nemilé překvapení bylo, když jsem zjistila, že na říjen už není volný ani jeden termín. No do prčic, to mě doma přerazí a navíc budeme muset letět někdy příště znovu. Ach jo. Vlezla jsem ze zvědavosti na září, tam ještě volné lístky byly, kdybych chtěla jet týden na to, nebyl by problém. Stejně tak v listopadu bylo ještě poměrně hodně. Jak to, kruci? Jak jsem se tak pohybovala mezi jednotlivými měsíci, najednou se zjevil jeden termín i v říjnu. Sice mimo dobu, než jsme měli jet, ale byl tam. Aktualizovala jsem znovu, přibyl další termín na začátku října. Hmm… Předtím už jsem skoro byla smířená s tím, že máme smůlu a že to Toni obulí, ale teď mi to nedalo a různě jsem se tam pohybovala mezi měsíci a aktualizovala stránku. Ty dva termíny zmizely a zjevil se další. Po zhruba půlhodině zásah, jeden termín 28. října, kdy tam budeme. Šup, mrskla jsem do košíku, kde je ovšem jen cena, člověk tam nevidí datum ani čas návštěvy. Tak jsem chvíli dumala, jestli to opravdu bylo 28. října a ne třeba listopadu. Jaký tam byl čas, jsem si nebyla jistá vůbec. Nu co, risknu to. Zaplatila jsem, hláška o úspěšném zaplacení a že mám čekat na e-mail. V mejlu potvrzení objednávky, teprve v přiložených lístcích jsem zjistila, že mám správné datum a navíc i výborný čas 13,30. Harry Potter 13,30 – uff. Mohli jsme se těšit. A fakt je, že to za to opravdu stojí.

20191028_125151

Nabádají člověka, aby se na místo dostavil tak 20 minut předem. Cestuje se tam vlakem, který jede z Euston 15-20 minut, pak člověk přestoupí do kyvadlového busu, který stojí 3 libry na osobu tam i zpět, a který jede dalších cca 15 minut. Nutno si hlídat vlak, protože některý jede do stejného místa 50 minut. Den předem, když jsem se koukala na stránky studií, vyskočila na mě hláška, že je po cestě omezení v dopravě a ať si radši na cestu vyhradíme víc času. Ukázalo se, že se něco dělo na trati tím směrem, takže když jsme s předstihem dorazili na nádraží, koukáme jeden vlak zrušenej, druhej zrušenej, ten co jsme na něj ale mířili, měl jet za 4 minuty. Nebylo ovšem jasné, z jakého nástupiště. Nakonec tam blikla 8. Sedíme ve vlaku a tu se ozve, že máme být trpěliví, že se čeká na řidiče, tahle hláška ještě jednou, načež třetí info, tenhle vlak nepojede, přestupte si do jiného na 11 nástupišti. Takže tradá tam. Tenhle vlak už naštěstí jel, takže jsme vše stihli krásně. A užili si. Myslím, že celá rodina, včetně wuxii, by si to s chutí za čas zopákla.

Jo a kapitolou sama o sobě je tam ten jejich obchod, mít člověk zbytečné tisíce, docela by se vyřádil. My nakonec odjeli s plyšovou Prašivkou, náušnicema Zmijozel, přívěškem Havraspár a odznakem Ministerstva kouzel.

20191028_125937

20191028_135852

20191028_135915

20191028_142201

20191028_142916

20191028_143554

20191028_143719

20191028_143724

20191028_145250

20191028_152459

20191028_154038

20191028_154654

20191028_154705

20191028_155213

20191028_155332

20191028_160051

 

Jedenáctka

A dalšího náctiletého máme doma. Tedy náctiletou, slečnu Antonii. Čtu si teď o ní jako devítileté, kdy jsem naposledy napsala k jejím narozeninám. A nestačím se divit, kam se posunula, nejen vzrůstem, ale i mentálně. Pořád je to naše usměvavá a milá holčička. Už víc řeší oblékání a míň hračky. Akorát plyšáky pořád oblibuje, ale teda co k Vánocům, to neví ani ona sama. Už není tak strašně stydlivá, jako bývala. Rozmluvila se a krom neustálého tlachání s kámoškama promluví i s dospělými.

Ve škole je na tom v pohodě, zatím to vypadá, že jí půjdou jazyky. Jak ten český, tak anglický zvládá zatím levou zadní. Trošku tápe v matice, ne že by jí nešla vůbec, ale občas má takové záseky. Hlavně je znát, jak strašně ji matika nebaví. Jak když se v ní vidím. Byla jsem v matice dvojkařka, na gymplu trojkařka. Prostě něco mi nedělalo problém a s něčím jsem bojovala. Má to podobně. Zatím tedy drží jedničky. Dumáme, jestli by měla zkoušet gympl, ale u ní se mi to vážně nezdá. Když si srovnám se zvídavým Mikem, ona podle mě vůbec není studijní typ. Zatím zkouší testy jen doma a uvidíme, jestli ji pošlu od ledna na nějakou přípravu. Vůbec to nemám v hlavě srovnaný a ona sama neví. Kdyby mi řekla rovnou, že nechce, neřeším. I když onehdy jsem slyšela, že „když nevím, tak ne.“ 🙂 No máme ještě chvilinku čas.

S gymnastikou ve škole skončila, protože ta je koncipovaná spíš pro menší holky. Nevyšel ani turisťák, ač výborní vedoucí, nenašla si k době parťáka, takže jsme ho po roce zavrhli, místo něj začala chodit na volejbal a zatím se to zdá fajn. Skvělý trenér, i partička se sešla fajn. Hodně udělalo letní soustředění, které je stmelilo. Od letoška už má 3 tréninky týdně, což jsme si původně mysleli, že nebude chodit, že to dá jen dvakrát, ale všechny chodí tak a i Tonču to baví natolik, že se vůbec nebrání. Díky tomu tedy nakonec skončila s výtvarkou, v níž se ale stejně nikam neposouvala. A doma kreslí dál a ráda.

Už chytla naše rodinné (resp. moje a Mikovo) nadšení cestovat a objevovat. Nemá problém ujít spoustu kilometrů. Teď má sen, že bychom vyjely někam někdy jen my dvě holky. Pokud možno do Paříže. No, asi splnitelný sen 🙂 Hrozně teď sviští na Harry Potterovi, takže náš výlet do Londýna spojený i s návštěvou Warner Bros. Studii byl trefou do černého. Její nadšení neznalo meze.

V Tower BridgeA na máslovém ležákuJinak stále miluje lyžování, celý rok se těší na zimu a hory, letos pojede několikrát, klasický lyžák jako každý rok, lyžák s volejbalem, naše hory a ještě na prodloužený víkend s kamarádkou. Zatím… Mám pocit, že žít někde blíž horám, byl by sport pro ni jasný. Vloni jsme bydleli u sjezdovky, kde byl časovaný slalom, Toni nás neustále porážela. Už předjíždí i mě.

Má ráda hudbu, spíš kytarovější, moc ji nebaví to, co letí mezi kámoškama. Strašně touží jít na koncert, tak doufáme, že se brzy zjeví něco, co ona ráda. Vcelku čte, není úplný hltač jako třeba já, ale na knížky neprdí. Ráda fotí a sviští na „instáči“. Má spoustu kamarádů a jak je to možné, je někde venku v tahu.

Už se začíná i trošku fyzicky měnit, což je teda pro mámu hodně zvláštní věc. No budu se muset smířit s tím, že nám holčička dospívá. Aktuálně 32 kg a 148 cm.

K narozkám si krom jiného přála kufr 🙂

Hamburk

O Hamburku jsem v poslední době slyšela od několika lidí, jak je to skvělé místo, kosmopolitní, jak má kouzlo a je tam toho spoustu k vidění a užívání. I s dětmi. I napadlo mě, mrknout na dopravu tam  a když jsem zjistila, že se tam vlakem čtyřčlenná rodina dostane za 1100 korun, už se mi usadilo v hlavě a začala jsem hledat bydlení. Pak jsem narazila na hotel Premier Inn, který má síť v Anglii, ale také třeba v pár německých městech. A nově v Hamburku. A protože se prezentuje jako hotel rodinný, za děti se tam neplatí. Tudíž cena byla neuvěřitelně příznivá, platili jsme míň než v ČR v obyčejném penzionu. A Hamburk fakt stojí za to, nejdřív jsem se musela rozkoukat, ale pak jsem se zamilovala. Je to nesmírně různorodé město, kterým se dá chodit sem a tam a týden byl skoro i málo. Určitě se někdy vrátím. A nejen proto, že miluju přístavy a lodě.

20190712_164110

20190712_161044

20190712_161748

20190712_170611

20190712_170649

První den procházkou po přístavu ke starému tunelu pod Labem

St. Pauli Landungsbrücken

20190712_174248

Kostel sv. Michala

20190713_111939

Kostel sv. Jakuba

20190713_122653

Radnice

20190713_174035

Couráme se po Speicherstadt

20190713_174901

„Město skladů“ jsme měli hned vedle ubytování

20190713_175142

A zamilovala jsem se. Staré sklady, cihly, kanály, mosty…

20190713_180831

20190713_185304

20190713_185822

Došli jsme až k Labské filharmonii, kam se dá vyjet na ochoz

20190713_181659

Odkud jsou skvělé výhledy

20190713_182842

20190714_130232

Skočili jsme k místnímu planetáriu, ale jen zvenku

20190714_160859

A vyrazili několikrát přívozem po Labi

20190714_151645

20190714_160002

Nordakademie. Výhled z přívozu ku stanici Dockland. Nahoru se dá vystoupat a rozhlédnout se.

20190714_160852

A tady Fischmarkt. Viděli jsme jen zavřené, nějak se nám nepodařilo v neděli časně vstát 🙂

20190714_161527

Z přívozu jsme různě vystupovali, kde se nám zrovna zdálo

20190714_163452

Přívozní zastávka Neumühlen

Promenáda u „pláže“. Takhle úzkou ulicí kolem parádních baráků, z druhé strany živé ploty, místní proběhnou brankou a jsou na písečné pláži. S výhledem na přístavní jeřáby 🙂

Park Planten und Blomen. Růžová zahrada, japonská zahrada, botanická zahrada, spousta dětských atrakcí. Fakt stojí za to.

Kostel sv. Mikuláše, zničený při bombardování v roce 1943. Věž je dutá a nahoru lze vyjet výtahem. Jinak slouží jako památník, pod zemí je muzeum. Přišli jsme zrovna v poledne a poslechli si tak zvonkohru.

Výhled ze sv. Mikuláše k radnici a jezeru Alster

Do známé vykřičené ulice Reeperbahn jsme si zašli bez dětí. Na pivo

Výhledy z okna. Vpravo ke kanálu, vlevo Kontrovirtel. S mým oblíbeným Chilehausem

Nejbližší okolí hotelu

Chilehaus. Fascinující budova. Brick expresinonismus.

A ještě pár vodních a přístavních. A lodních.

Krom toho všeho jsme jeli jeden den do Brém (bude v samostatném zápisku) a jeden den strávili v Miniatur Wunderland, obřím železničním modelu. Nekecám, strávili jsme tam osm hodin. A nebránila bych se za čas tam kouknout znovu. Fakt zábavný.

Krom procházek jsme i pouličně jedli a zvlášť v přístavu jejich rybí pochoutky byly výtečné. Hamburk prostě nadchnul na mnoha frontácg a snad se tam zas někdy vrátíme.

Škola se blíží, tak o učitelích

Visí mi to v hlavě už od června, co jsem v jeho posledním týdnu zažila hned dvě skvělá setkání s lidmi, kteří se mi nějakým způsoběm starají o děti. Abych to uvedla na pravou míru, s Toninou učitelkou a s trenérem.

Základka našich dětí není nikterak proslulá. Vesměs se všichni shodují, že je tam dobrý první stupeň a pak už je to horší. Což ale slýchávám o spoustě základek. Pak jsou ty lepší, s dobrou pověstí, kam ovšem by bylo složitější děti vozit třeba. Když šel Mik do první třídy, měla jsem v podstatě na výběr dvě, jednu hodně blízko, jednu trošku dál, ale ještě v dochozí vzdálenosti. Ta druhá měla pověst lepší. Nakonec jsme se ale rozhodli nechat ho jít tam, kam šla většina kamarádů ze školky. Což, jak jsem tu už mnohokrát ventilovala, se ukázalo, že bý dobrým tahem, hlavně proto, jakou mají partu. I tak jsem si říkala, může být skvělá základka a zrovna nevyjde skvělá učitelka, nebo si prostě nesedne učitelka s tím konkrétním žákem (s čímž jsem se u kamarádů a známých už párkrát taky setkala). Vždycky je to risk, ať dáváte dítě kamkoli. Naše děti měly v podstatě velkou kliku, Mik v první třídě tedy 3 učitelky (jedna rizikové těhotenství, druhá narychlo sehnaná studentka, která to nakonec nedala dohromady se svojí školou), pak dostali skvělou ženskou, která to moc dobře uměla s jejich převážně chlapeckým kolektivem. Od 4. třídy další výbornou učitelku, která z bývalého působiště přinesla montessori principy a dětem i rodičům fakt vyhovovala. Na druhém stupni mají třídní taky fajn, takovou normálně smýšlející, s kterou je řeč. Jasně, už nesedí všichni učitelé, jsou tam lepší i horší, ale s tím se tak nějak počítá.

Toni měla první dvě třídy takovou tu učitelku jak z pohádky, typickou „babičku“, co to umí s prckama. A pak dostali novou paní učitelku, cizinku, která tu žije asi 15 let, ale má ještě přízvuk. No co, mně to nevadí, na češtinu mají jinou a když bude učitelka dobrá, tak je úplně jedno, odkud pochází. A fakt. To je něco tak úžasného, tahle učitelka. Tam úplně hmatatelně vidíte, jak ji ta práce s dětmi baví, jak je hýčká, každého má přečteného, takže ví, jak s ním zacházet. Děti ji milují a my rodiče taky. Měli jsme koncem školního roku posezení, z kterého jsem šla úplně nadšená. Je to skvělé vidět nevyhořelou učitelku, kterou to fakt baví a je to její život. Takže jsem moc ráda, že děti provede i pátou třídou.

A pak jsme se potkali s Toniným trenérem, mají ho teprve od května, kdy je rozdělili do různě zdatných tréninkových skupin. Nadchl mě taky, tím, jak to má v hlavě srovnané, že k věcem přistupuje rozumně. Že s holkami jede krom volejbalu i atletiku a gymnastiku. Že jim toho dá pohybově hodně moc. Ale zároveň je i pohodovej, kamarádskej, vtipnej. Což se ukázalo i po soustředění. Že to prostě s holkama umí. Jediné co, že volejbal povyšuje nade všechno. Klasika, jako všichni sportovci. Nevím, jestli chci, aby se T. věnovala nějakému sportu na vysoké úrovni a trávila jím podstatnou část života. Sama si myslím, že jsou i různé jiné věci, které je potřeba užít, nebýt zaměřený jen jedním směrem. Což bohužel většina sportovních oddílů vyžaduje. Zatím to ještě neřeším, zatím jí to dává docela dost, kromě smysluplného pohybu (na soustředění krom průpravy na suchu chodili 2x denně plavat) i nové kamarádky. Uvidíme, jak to bude dál, ale teď to i kvůli trenérovi stojí za to. Mám srovnání s různými trenéry Mika na OB i s jeho oddílovými vedoucími a Tonin trenér teda zatím vede ve všech směrech.

PS: Nevím vlastně, jakou pověst má akutálně ta „lepší“ základka v okolí, ale tím, že se to rozkřiklo, mají tam o mnoho žáků víc, 5-6 tříd po skoro třiceti dětech v každém ročníku. Což vlastně z mého hlediska není zrovna ideál.

 

 

Skoro půlka prázdnin

Tedy vlastně teprve půlka prázdnin a mně už občas proběhne hlavou, co budeme muset udělat koncem prázdnin a začátkem školního roku 🙂

Ale ještě jsem v řešení prázdninovém. Už máme za sebou týdenní dovolenou v Hamburku (samostatně napíšu snad během pár dní), Toni jeden tábor a právě teď jsou děti s babičkou ve Východních Čechách, jako již tradičně. A já tu mezitím řeším, co kdo z nich potřebuje na který tábor. Kupuju boty, holinky (ty mě vždycky drtí, protože se užijí fakt jednou za rok na táboře, takže škudlím u Vietnamců, ale tam jim chybí správné velikosti), trička na různé masky, přemýšlíme, jak udělat ze syna husitu a z dcery superhrdinu. Kupuju šampony, pasty na zuby a mikiny, protože se oba trochu vytáhli, a ponožky, protože jsou všechny naráz děravé. Hledám po bytě pláštěnky. Tisknu bezinfekčnost a dávám do kupy další papíry. Přemýšlím, do kterého zavazadla si budou jak jeden tak druhý balit, protože se jim tábory částečně překrývají. Dumám, jak vyřešit Tonin přejezd mezi táborem a soustředěním, vzít ji z tábora o den dřív, nebo jet rovnou odsud? Ve volném čase okukuju lokalitu, kam se odebereme na srpnovou dovolenou. Ještě nechat vyměnit kapaliny v autě a nechat ho vůbec zkontrolovat, protože přede námi první taková delší cesta. Do zahraničí 🙂 Tedy na Slovensko, zatím, a možná příští rok i dál. Běžné starosti volnějších dní.

Ještě řeším Toniny narozky začátkem září, co jí dát? Chce nový batoh do školy a jinak neví. Jasně že nějakou knížku, možná hru. Ale zvolna odrůstá panenkám. I když plyšáky pořád ráda, tak těmi to zas v bytě nechci zavalit já. Nějaké oblečení možná. Nevím, jsem vcelku v koncích. Co bude v novém školním roce? Držím palce, ať  T vydrží její aktuální učitelka. Diskutujeme, zda bude T zkoušet přijímačky (já bych byla za možná hlavně z důvodu, aby si to prostě zkusila). A dáme ji na přípravu z matiky, nebo ne? Bude chodit na volejbal už 3x týdně, nebo jí nechat ještě jiný kroužek? A co náš nadcházející poberta, udržíme ho u orienťáku a skauta? A začneme se už pomalu poohlížet po tom, kam by  z devítky mohl jít? Do toho zubaři, ortodoncie, další klasičtí doktoři. A abych pomalu začala řešit hory že? A pak i příští letní dovolenou 😀

I se všemi těmito myšlenkami a řešením všeho možného jsme si včera udělali pěkný den s wuxiou. Vyzvedl mě v práci, pak jsme šli koupit ty boty a holinky. Pak na zmrzlinu do Crème de la Crème, do kina na islandsky film Hvítur, hvítur dagur – to je tak výbornej jazyk. Česky tedy Bílý bílý den. Pak na pivo a večeři. A bylo prostě fajn. Zítra jedu pro děti a babičku, v sobotu zpět, Mik balí kufr, nese se do klubovny, v neděli ráno tradá na tábor. Toni týden v Praze, nějak to budeme muset zvládnout, nedopadla jí chalupa u kámošky, pak taky tábor, další týden soustředění. A pak my 8 dní na Slovensku. A konec prázdnin za bukem. Neutíká to nějak moc rychle všechno? 🙂

 

 

Z pražských toulek

Praha je prostě krásná a i když ji mám docela prochozenou, pořád nacházím nová zákoutí. A pořád mi berou dech i ta známá. Nelze opět a znovu nefotit.

20190509_111526

Minimálně jednou měsíčně musím směrem na Staromák. Krom mě fotí kdekdo, ale ono jinak nelze.

20190509_111320

20190308_112356

Ráda zaplouvám do ukrytých pasáží a uliček a i když je mnohdy těžké narazit na ně alespoň poloprázdné, občas se i to zadaří. Tůristi jdou většinou s davem těmi nejfrekventovanějšími cestami.

20190425_124916

20190308_120900

20190606_095715

20190606_095812[1]

Občas zamířím i jiným směrem. Třeba na tento dům jsem mohla vidět kus svého dětství na ZŠ, pokud jsme byli u oken zrovna tímto směrem.

20190417_115832

Moje milovaná Novoměstská radnice. Za rohem od mého někdejšího bydliště. V dětství jsem v těchhle uličkách trávila dost času, teď už se tam zas tak často nedostanu.

20190305_124104(0)

Tady pro změnu kousek od gymplu. Hlavy Medúzy jsem si ale všimla až letos 🙂

20190321_135334

Synagoga v Jeruzalémské – prostě nádherné.

20190607_114441[1]

Jako každý rok na Svět knihy.

20190512_124444

A zabrousit kousek do Stromovky zkouknout starou tramvaj.

20190512_125423

A kousek Letné

20190614_204623

Jarní kvetoucí Chodovská tvrz

20190602_142703

Zajímavé, že jsem nikdy nebyla v Grébovce. Nevím, proč nám unikala.

20190609_153858[1]

20190609_160341

20190609_161720

20190609_155858

A ulička sv. Huberta.

20190606_100158

 

Thirteen (máme doma teenagera)

A je to neskutečné. Už tak velké dítě máme doma. Když si vzpomenu na sebe ve třinácti, jak jsem měla pocit, že jsem už děsně dospělá a tohle je přece pořád takový miminko 🙂

20180824_132534.jpg

Za chvíli jde do osmičky a začneme pomalu řešit, kam pak dál. Možná už začneme obcházet dny otevřených dveří a tak. Zatím mi ale nejvíc vychází, že by z něj mohl být klasický gymnazista. I když bych raději, aby byl víc specializovaný a třeba i technickým směrem, ale moc to tam nevidím. Co ho teda zaujalo, je dopravní průmyslovka. Doprava ho zajímá neustále, zvlášť pak ta městská a ještě se mu líbí letecká. Když si tak zpětně pročítám zápisky k jeho narozeninám, vlastně se toho tolik nezměnilo, do dopravy se zamiloval už dávno a co začal psát, už tvořil jízdní řády. To mu vydrželo dodnes. Nejoblíbenější počítačová hra je asi City Skylines, tedy budovací strategie. Pořád taky jede na Legu, to staví neuvěřitelné věci. Onehdy mi říkal, že ví, co by strašně chtěl dělat, ale ví, že nikdy nebude moct. Tak se ptám co. „Architekta, ale vidělas, jaký děsný prase jsem třeba v geometrii?“ 🙂

To je pravda no, veškeré tyhle „manuální“ předměty mu moc nejdou, výtvarka, pracovní činnosti, bohužel je po mně i tatínkovi. Raději bych, aby naše děti byly šikovnější po prarodičích a strýcích, ale u Mikeše to zatím moc nevypadá.

20190526_131747.jpg

Nejvíc ho baví dějepis a zeměpis. Je hodně zvídavý a začíná klást už docela záludné otázky, ale dějepis spolu probíráme dost (ehm, občas se i já musím na něco mrknout, abych neodpovídala blbosti). Sám si kdeco vyhledává, tuhle jsem ho plísnila za neustálé čučení do mobilu, beztak sjíždí nějaká herní videa, ale ne, sleduje tam nějaký geografický pořad. Má slušný všeobecný přehled, pořád si děláme srandu, že ho přihlásíme do Az kvízu, ale tam bychom ho, stydlína nedostali asi ani heverem. Je s ním fakt sranda, je vtipný až na půdu, ale založením je spíš introvert. Blbne a předvádí se jen před svými blízkými a kolektivem, co zná hodně dobře. Mezi dospělými a natožpak cizími je pořád nesvůj a někdy mám dojem, že by si neřekl ani o sklenici vody.

20181030_140052

Miluje cestování, to s ním fakt sdílím a mám dojem, že on je pro naši rodinu tím hnacím motorem. Mít víc financí, věřím, že už jsme objeli minimálně půl Evropy. Už trochu nakazil i ségru, akorát tatínka musíme občas mírným nátlakem donutit. Velikým snem je pro Mikuláše Londýn, po něm fakt touží. Takže jsme se rozhodli ho k jeho třináctinám zařídit a letos se tam na podzim vydáme. Výraz Mikše, když vyndal z obálky glejt, že tam letíme, byl naprosto nezapomenutelný. Vyvalil oči a lapnul po dechu. Fakt ho to sejmulo a nás zase jeho reakce. Celý zbytek dne se potácel se spokojeným úsměvem a asi tak šedesátkrát nám poděkoval 🙂 Tak já se tam taky těším, že? Už 14 let se tam chci vrátit, mimochodem když jsme tam tehdy byli, byla jsem už těhotná s Mikulášem a vůbec to netušila, takže kdo ví, jestli ta jeho obří touha nepochází ještě z prenatálního období.

20181027_164607

„Vyber si u Zdi, co ti sedí.“

20181028_115712

Kromě podzimního Londýna se letos vydáme ještě do Hamburku a na Slovensko.

Ze všech mimoškolních aktivit mu stále zůstává skaut a orienťák, i když se mu občas nechce. I na závody jezdíme, ač se pohybuje spíše za půlkou ve svojí kategorii, pořád to beru tak, že se aspoň nějak hýbe. Na kolektivní sporty ho totiž vůbec neužije a celkově není nikterak fyzicky zdatný (kotrmelec dozadu třeba neudělá), ale běh mu nevadí a rád chodí. Krom toho chodí na anglickou konverzaci, což ho baví hodně. Tak třeba za nás v Londýně i něco vyřídí 🙂

20181007_135157

Se ségrou se samozřejmě občas pruděj, ale řekla bych, že obecně mají moc hezký vztah.

20181006_164407

Na třináctileté kontrole se náš „výrostek“ vytáhl k cca 152 cm a váží 33 kilo. To víme přesně, před operací byl převážen. Oba nadbytečné zuby už jsou venku, před týdnem proběhla zdárně operace. Ufff.

20181102_073844

Máme ho rádi, kluka našeho vtipného, usměvavého a zvídavého.

20180821_134202

20180826_154541

A pihatého!

20180818_183914