V podstatě normální, ale vlastně jiné

V pondělí to vypadalo v podstatě jako obvykle. Takové normální pondělí, oba jsme šli do práce a obě děti šly do školy. V podstatě normální, ale vlastně pořád jiné. Já už chodím do práce víceméně stejně jako dřív (i když já minimálně 3 dny v týdnu tam byla celou dobu krize), většinou jednou týdně zůstanu na HO, abych navařila. Wuxia taky chodí do práce, ale občas, 2x týdně na dopoledne, či odpoledne, jinak stále z domova. Toni chodí jako prvostupňová do školy každý den, na necelé 4 hodiny. Nechodí na obědy, protože naše škola nabízí jen studené balíčky, což mi připadá dost zbytečné, rohlík si namaže sama doma, že? Mikuláš byl v pondělí poprvé, 4 hodiny jednou týdně. Takže ho čekají ještě dva pondělky a konec. Takže to skoro normální pondělí bylo vlastně hodně výjimečné.

Máme to zase téměř měsíc a půl od tohoto zápisu a co je tedy jinak? Město ožilo. Jak bylo zvláštně krásné pohybovat se prázdnými ulicemi a byla jsem svým způsobem i ráda, že jsem to zažila, už bych to nikdy znovu nechtěla. Město prostě má žít a dýchat lidmi. Někdy jich je možná až příliš, ale prostě na ulice patří. Svět se možná pomalounku vrací do normálu, mohlo by se zdát. Ale je to stále trochu jiné. Někdo už vystrkuje růžky a tváří se, že snad ani nic nebylo, někdo stále nevylezl z ulity. Najednou vidím, kdo je pro mě v životě ten důležitý, s kým jsem ani na moment nepřerušila styky a pro koho jsem vlastně zbytná. A i když je mi to třeba líto, smiřuju se s tím, že to nebude člověk, ke kterému bych se musela obracet.

Situace kolem škol mě teda trochu trápí, to, co se teď stvořilo – takový kočkopes. Nešťastné zvlášť pro učitele. Obě děti do školy šly. Netlačila jsem na ně, oba chtěli. U obou se sešlo ve třídě jen 8 dětí. Zvlášť učitelka od Toni, si myslím, že to nesla hůř. Je to naprosto skvělá učitelka, s kterou letos končí a ona měla nachystané, jak si to s nimi užije. Myslím, že byla přesvědčená, že se jich tam alespoň těch 15 sejde. Ale někteří rodiče se báli, jiní měli dojem, že už to nemá cenu. Podle mě má a velkou, zvlášť kvůli sociálním kontaktům. Celá tahle dobrovolnost je na hlavu postavená. Nehledě k tomu, že to docela rozkoplo i vztahy mezi dětmi. Zvlášť v T. třídě, kdy do nich ti, kteří nešli, vcelku prudili. Vztahy celá tahle nedobrovolná několikaměsíční akce prověřila fakt důkladně.

Všechno je jinak, i když by se to mohlo zdát normální. Veškeré plány se rozpadly, ještě teď vlastně nevím, jak budou probíhat prázdniny. Jediné neotřesitelné, co proběhne v termínu, kdy bylo naplánováno, bude Tončino soustředění. Mik má tábor posunutý na dobu, kdy jsme si chtěli brát druhou dovolenou, první dovolená zůstane ve stejném termínu, akorát místo do Francie pojedeme do Teplic 😀 Pak nevím nic a nějak to nechávám být, ono se to nějak vyloupne. Je to jiné? U mě vlastně normální 🙂

PS: Jo a musím si zvyknout, když už jdu po ulici bez roušky, že si nemám zpívat (činím tak většinou bezhlasně, ale pod rouškou se to dobře maskovalo 😉 )

Ulicemi, další trasa

Ještě pár dubnových fotek. Ranní cesty do práce. Třeba z Vyšehradu.

20200422_074153

Jen pár pejskařů a běžců. A modrá obloha…

20200422_073759

Tenhle výhled miluju

20200422_074541

Pak seběhnout na Náplavku – jen pár cyklistů

20200422_07563720200422_075647

Kolem Mánesa

20200422_080634

A Žofína

20200422_080916

Národního

20200422_08132220200422_081343

A Betlémák

20200422_08210020200422_082149

A zase prázdnými ulicemi, Staromákem, Celetnou až do práce. Osvěžující ráno.

Za měsíc a půl

Za měsíc a půl se toho v životech všech změnilo hodně. Každého se tahle podivná doba dotkla. A jak to jde teď? A co asi bude za další měsíc a půl?

Moje zkušenosti z venku – Praha zas trochu ožívá, už před částečným uvolněním to tak bylo. Zprvu jsme jezdili v metru třeba 5 lidí na vagon, to už se v průběhu dubna zahustilo. Není nával, ale stejně. Už potkáte cestou do práce víc lidí. Koneckonců i na ten Karlův most nebo Staromák jich vyráží čím dál víc. Projít si je „relativně“ prázdné. Po ránu to je pořád vcelku pravda, odpoledne nevím, o víkendu už možná bude zas narváno. Zprvu byli lidé vyděšení hodně, pohybovali se rychleji, vyhýbali se sobě navzájem, uhýbali očima. To už se taky mění. Jsme společenští tvorové, mám dojem, že u většiny už nad strachem převládá to, že mu chybí sociální kontakty. Kdokoli, s kým si píšu, nebo s ním mluvím, to říká. A už i neznámí lidé se dávají trochu do řeči, na rozdíl od situace na začátku, vtipkují, usmívají se. Svorně nadávají na roušky, ale zároveň si ukazují nové modely. Přizpůsobují se, jak jen to jde.

Stále mě překvapuje, jací lidi jsou. A to oběma směry. Ta neuvěřitelná solidarita na straně jedné, to, že lidi na sebe práskají na straně druhé. To mi je tak neuvěřitelně proti srsti, až mi je mdlo. Ale bylo to tak vždy a vypjaté situace k tomu svádějí.

Sleduji svoje známé a kamarády, jak fungují teď a jak se také kolikrát projevují jejich silnější vlastnosti. Že ten je daleko ustrašenější, omezil kontakty na minimum, ten prostě nemá pud sebezáchovy a nikdy mít nebude, ale vlastně je na tom líp než kdekdo, tamten by bez kamarádů nepřežil, ten další klidně bude zalezlý v noře a vlastně se ukazuje, že předtím spíš v komunikaci překonával sám sebe. S některými kamarády si skoro denně píšu, regulerně se nám stýská, jiný, kdybych mu nenapsala, o sobě nedá slyšet.

Většina z nás touží po návratu k normálu, ale kdy to bude a bude to vůbec ještě někdy? Taková ta nejistota je dost ubíjející pro kdekoho. Občas v nějakých debatách na fb zírám, když někdo bojuje za to, aby hranice zůstaly zavřené, ideálně se vrátit do doby před revolucí. Jak jiní se chlubí s tím, že nahlašují nezvedené jedince, z toho mě dost mrazí, protože takovouhle realitu bych ani ve snech nedokázala brát za normální. A je mi z dost úzko z toho, že vládě se evidentně moc zamlouvá držet tenhle národ pod krkem, zahnaný do kouta a vystrašený.

Je mi úzko ze spoousty věcí, z ekonomického výhledu a co se bude dít se spoustou lidí, kteří přijdou o práci, o výdělky. Přestala jsem zase žít do budoucna a držím se své povahy, žít teď. Ale mám toho tolik na jazyku, že bych jen psala a psala.

Uvidíme, nikdo nevíme. Za měsíc a půl jak bude?

Prázdné (skoro)

Několikrát do měsíce chodívám na Staromák, musím pracovně do Celetné a občas zajdu na oběd s kamarádku, která tam pracuje. Nebo nejdeme na oběd, ale skočíme na zmrzlinu a s tou couráme po Starém Městě. Někdy jen s kafem. Snažíme se vyhnout davům a procházíme zastrčenými uličkami, kam přece jen tolik turistů netrefí. Vždycky jsem se snažila fotit, aby nebylo vidět tolik lidé, ale bylo to vcelku těžké. I když občas se zadařilo. 1. ledna jsme se cestou k babičce na novoroční čočku šli projít s dětmi na Staré Město. Původní plán byl mírně unáhlený, že bychom si vylezli na Staroměstkou radnici. Mno, jaksi ten další milion lidí, co to taky napadlo, nás trochu odradil. Nicméně, aniž bychom to plánovali, vstoupili jsme na Staromák za minutu 12. Počkali jsme na orloj a pak jsem je protáhla klidnějšími ulicemi. Hlavně se vyhnout Karlovce, raději Jilskou, ta je vždy prázdnější, pak Zlatou uličkou na Anenské náměsí, Stříbrnou a až k nábřeží a tam už s davem k Národnímu divadlu. Za ním už zase prázdno. Koho by napadlo, že by se někdy mohl projít fakt prázdnou Prahou. Když jsem viděla první snímky z vylidněných Benátek či Říma, až mě sevřelo. Netrvalo dlouho…

Prahou brouzdám dál, občas pracovně, jako každý předešlý měsíc. A začala jsem chodit  cesty do práce trochu delšími trasami. Potřebuju chodit a přibyl mi čas, když děti nechodí do školy. O chození pěšky do práce jsem už uvažovala delší dobu, ne až z Chodova, to je trochu divná cesta, ale aspoň někam popojet. Akorát školní rána byla vždycky hektická a čas ulétl moc rychle, takže jsem běžela do práce nejrychlejší cestou. Teď konečně chodím. Ráno kupodivu vstávám o čtvrt hodiny později než obvykle. Ale umím se rychleji vypravit. Popojedu na Národní, na Újezd, Malostranské, na Vyšehrad. A jdu do práce. Prázdnou Prahou. I když stále méně prázdnou, pořád fakt prázdnou oproti těm návalům kdysi. Je to zvláštně krásné, občas až děsivě, když jdete prázdnou Jilskou a slyšíte jen svoje kroky. A na Staromáku jsou jen holubi a pár metařů. Mimochodem Praha je přečistá. Asi bych nechtěla, aby to takhle zůstalo, ale kdyby turistů trochu ubylo, nezlobila bych se. Praha je prostě krásná.

1. ledna 2020, v pravé poledne. Pod orlojem hlava na hlavě.

20200101_115858

Staroměstské náměstí, duben 2020.

20200416_082134

20200416_082130

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

20200416_082354

20200406_084213

Příště přidám další prázdné…

 

 

Lidé plánují…

…a Bůh se směje. Neboli slovy Woodyho Allena: „Pokud chcete rozesmát Boha, řekněte mu svoje plány.“ A směju se i já.

Já, která každý rok trochu trpí tím, že by měla plánovat trochu víc dopředu. A připadá mi, že se to každým rokem posouvalo na dřívější období. Takže jsem si čím dál dřív povzdychovala, že už musím rozseknout ty tábory, abychom děti v létě někam umístili. A zařídit tu dovolenou, jinak se nám to prodraží. I tak je to pro mě nepřirozená věc, nějaké plánování. A i tak mě neustále překvapovalo, že mám v listopadu potvrzovat tábor – to jako fakt? Takže jsem ho měla buklej dřív než nakoupené vánoční dárky. A i tak mě letos 7. ledna překvapilo, že jiné tábory (než turnus, na který měla Toni přednostní právo přihlášení, protože tam byla už vloni a předloni a předpřed…) už jsou plné.

Směju se teď i já, která jsem se letos asi zcela pominula, když jsem nám dovolenou zabukovala už 2. ledna 😀 A 6. ledna využila levných letenek a pořídila na prodloužený zářijový víkend cestu do Edinburghu. A jak se tak začalo dít pandemické opatření, pomalu jsem se loučila s jednou věcí za druhou.

Směju se spolu s Bohem, když mi google kalendář připomíná různé události. Nejprve mě to trochu štvalo a přemýšlela jsem, že si to všechno smažu, ale nakonec mě to vlastně tak trochu i těší. Co jsem zatím neudělala od 11. března? Nešla jsem 3x do divadla, do Dlouhé na Bez roucha (vrátit za vstupenky jsme nechtěli, to je jen málo, co můžeme udělat pro divadlo), Pod Palmovku na Noru a do Ypsilonky na Drama v kostce (tam nám nabídli, že můžeme využít první možný termín, až se bude hrát, takže se máme na co těšit). Vždycky v den, kdy jsme měli tyhle akce, psala jsem těm různým kamarádům, že na ně myslím stejně, jako bychom se v tom divadle sešli. Když měl Mikeš tento týden výpravu, říkali jsme mu, že by měl aspoň oloupat brambory a k večeři si dát sekanou z Lidlu v chlebu (jejich častou výpravovou stravu), aby si aspoň trochu navodil ten pocit. Možná měl ten víkend spát na zemi ve spacáku 🙂

Dnes „odjíždí“ Tonča na volejbalové soustředění. Trochu jsme předtím řešili, jak to skloubíme s naším velikonoční výjezdem na Šumavu, protože soustředění mělo končit už v neděli kolem poledne, tak jestli se vrátíme dřív, nebo poprosíme babičku. Tak aspoň nějaké plánování odpadá. Koneckonců stejně jako velikonoční výjezd. Ale tak pomlázku máme, vejce obarvíme, nádivku uklohním a možná přidáme v rámci „indivuduálního“ sportování nějaký volejbalový program pro Toni. Výletovat budeme po Kunratickém lese.

A co nás ještě (ne)čeká? Tramvaj do stanice Touha v Činoheráku. Čarodky v Tišnově (kdo ví?), Krakov (který jsem rodině dala k Vánocům) o prodlouženém víkendu 7. května, osadní turnaj (víkendové volejbalové družení se s ostatními rodiči), Kytice v Národním v půlce června (možná???), děti školy v přírodě v červnu, odlet do Francie 30. června. Skautský tábor a Tonino prázdninové soustředění (who knows?).

Ha, vlastně dobře, že krom dovolené jsem nic moc dalšího nezařídila, nedařilo se mi skloubit termíny, nemusím tak nic dalšího rušit. Ale je snad na co se těšit, velikonoční pobyt jsme přesunuli na příští rok, zkusím posunout někam i Krakov a možná i Francii (tam to bude asi napínavé s přebukem, či vracením peněz za letenky). A koncert Nicka Cavea – za rok se těšíme, přesouvá se na 17. 5. 2021. Koukám, že takto se plánuje ještě daleko víc dopředu než obvykle. Co ty na to, Bože? Já se zatím směju 🙂

 

 

Jeden den

Do práce chodím na střídačku, když potřebuju program, který z domu neobsloužím. Štosuju si to tak do dvou dnů v týdnu. Zbytek válčíme dohromady doma. Jak to vypadalo třeba včera?

Vstáváme mezi 7 a půl osmou. Pouštíme počítač a vystřídáme se s wuxiou u vyřízení e-mailů. Zatím toho moc není, v podstatě jen ladím něco s kolegy. Dělám si kafe a vyklidím myčku a nacpu myčku (myčka docela frčí, zato pračka jede míň než dřív). Wuxia píše. Děti budíme pravidelně v půl 9. Zprvu jsme je nechávali spát dle chuti, ale ukázalo se to jako nepříliš šťastný nápad, den se rozplizl a oni nestíhali a dodělávali věci do školy i o víkendu (teď už víkendy držíme bez školních povinností). Teď budíček o půl 9, nasnídat, převlíct, zuby a v 9 „zvoní“. Obvykle v první část zalezou k sobě a dělají, co zvládají sami bez problému a Toni bez počítače. My se mezitím různě podle potřeby střídáme u počítače. Kolem deváté pravidelná telefonická dvacetiminutovka s mámou (to je dlouholetý zvyk, který dodržujeme stále, i v práci, mám naplánováno tak, že u telefonu promazávám poštu a dělám různé věci, u kterých nepotřebuju myslet). Po desáté jdu na nákup, je-li nutno. Chodím pěšky, máme hypermarket minutu od domu. Na jednu stranu je to vopruz, tahám to na zádech a v rukou a nestačí tak jít jednou za týden. Na druhé straně, jít k autu, zaparkovanému kdoví jak zrovna daleko od domu, odjet sem, parkovat v nadzemních garážích, pak jet k domu, kde nezaparkuju, takže vyházet nákup muži a zas hledat parkování, mi přijde nějak o moc víc složitější. Napadlo mě odjet do jiného obchodu s parkovištěm jednou týdně, ale i to je takové krkolomné.

Vařím oběd, s ním mi často pomůže Tonča, baví ji to. Baví ji i uklízet kuchyň, což velmi oceňuju, protože to zas extra nebaví mě 🙂 Vyřídím e-maily a vrhnu se na to, co můžu dělat z domova. Za chvíli počítač potřebuje wuxia a pak zas Tonča. Mik sedí u svého notebooku a sleduje nějaký historický dokument. Pochvaluje si, že ten den toho má konečně míň, že skoro všechno obnáší nějaké koukání. Krom jiného na Byl jednou jeden život, aktuálně krvinky. Pak zpracovává k přírodopisu nějakou prezentaci. Chodí se mě vyptávat, jak je to s transfuzemi, kdo smí dostat jakou krev a proč. Tohle dokonce vím z hlavy, vím tak, že třeba já jsem univerzální příjemce.A uvědomuju si, že netuším, jakou krevní skupinu mají naše děti.

Dostáváme se do fáze, kdy děti začínají řešit, co nevědí, nerozumějí tomu, nenašli. Najíme se a vrháme se na to s nimi. Který kraj v ČR je asi nejčistší? Jak převádět metry na centimetry? Jak udělat z této slovní úlohy rovnici? Jaký je rozdíl mezu tundrou a tajgou? Udělám si kafe a snažím se vypočítat sama pro sebe několik rovnic, než je bude dělat Mikeš. Dvě dám. Na třetí si vylámu zuby. Řeším ji po wa s kamarádkou. Ta ji vypočítá, ale trochu jinak (pomocí rovnice o dvou neznámých, ale berou zatím jen ty o jedné neznámé), nicméně takhle je mi to srozumitelnější. Na oplátku posílá příklad, který řeší oni. Tak ho dám i dětem, ať si pocvičí logické myšlení. Odpoledne nějak utíká. Děti už mají pro dnešek snad hotovo, tak vyrazíme na chvilku ven do lesa. Je hnusně, takže nikde nikdo.

Po návratu zas trochu práce. Chtěla jsem dnes ještě napsat recenzi na knížku, ale nějak mi to v tom obecným šumu nejde. Obdivuju wuxiu, že to zvládá, ten je na rozdíl ode mě doma furt a psát musí. Volá mi kamarádka, tak půl hodiny žvaníme, není na tom psychicky zrovna dobře, bojí se o obživu. Má malé knihkupectví.

Odpoledne se chýlí a přichází Mikuláš, jestli bych s ním ještě nekoukla na pracovní sešit z francouzštiny, co si musí doplnit. Mazec, přes půl hodiny trávíme u jednoho zadání, kde se musejí doplnit dané fráze do komiksových bublin. Vůbec nám to do nich nesedí. Já tahám z paty dávno zapomenutou francouzštinu, kterou jsem se chvilku učila před 20 lety. V tomhle případě nám učitelka s vysvětlením fakt schází. (Stejně jako občas matikářka.) Nakonec využíváme i překladač, několik překladačů, protože překlady se docela liší. Nakonec se smějeme celá rodina tomu, co nám tam vychází za pitomosti. Ani s překladačem nejsme s to tenhle úkol dokončit, tak uděláme další 2 cvičení. A máme dost. Večeře, vana, ještě chvíli tupě zírám na nějaké excelové tabulky. A pak chvíli tupě zírám do mobilu na mahjong. Děti se obvykle zdržují s námi v obýváku, i když je vyháníme si lehnout, teď sami odcházejí, Tonča si kreslí, hraje na mobilu roblox, a pak čte a poslouchá hudbu, Mikuláš řeší svoje mikronárody (někdy vysvětlím 🙂 ) a sleduje cosi na youtube. My si pustíme film. Kolem půl desáté je jdu nahnat do pyžam a na vyčištění zubů. Ať pomalu zalezou do postelí. Ještě si čtou. Po filmu se snažím číst i já, ale dneska to nějak nejde. Dobrou noc.

 

Učíme děti, učíme sebe

Dřív nebo později jsem se musela dostat i k domácímu vzdělávání. Teda raději bych to udělala jen na blogu a ne i v reálu. Mnohokrát jsem někde napsala, že bych to nedala a že fakt obdivuju ty, kteří se do toho pustí. Netušila jsem, že domácí vzdělávání padne i na nás. Ve škole to i po 14 dnech evidentně ladí. Tonča to má v pohodě, první stupeň je zvládnutelný, navíc, jak to korigují jen dvě učitelky, dostávají toho tak akorát. Jejich učitelka má vše krom češtiny, jelikož je Bulharka. Ale ani češtinářka to s úkoly nepřehání a zadává jim je i vcelku zábavnou formou.

Horší je to u osmáka. Samozřejmě je to učitel od učitele, ale je hrozně vidět, jak spolu nekooperují a každý si jede svůj píseček. O kterém je přesvědčen, že je ten nejdůležitější a že je ho potřeba nejvíce přeházet. Navíc někteří občas nepočítají s tím, že každá domácnost není vybavena veškerými technickými vymoženostmi. Takže třeba úkol na doplňování v pdf je trochu blbej nápad. Ono teda i úkol ve wordu, kde jsou natvrdo obrázky, do nichž se text musí vkládat, nic moc – zabere to násobně času.

Já doufám, že prvotní „nadšení“ u učitelů zeslábne, protože ta nálož je fakt pekelná. Nemají to samozřejmě lehké, když vezmu v úvahu, že musejí fungovat absolutně jinak, než jsou zvyklí – také je vidět, že leckdo to ladí. Někteří jsou skvělí, krom úkolů posílají vtípky, odkazy, slova povzbuzení. Některé z úkolů jsou i zábavné. Ale fakt vidím velkou slabinu v té nekoordinaci mezi sebou. Pak se umí v jednom dni sejít taková lavina, že nelze stíhat ani smykem.

Čímž doma dochází k napětí a semtam výbuchům. I když, jak se ukázalo, občas se vyřvat, není taky od věci 🙂 Také zjišťujeme, že výuka nové látky nám mnohdy hodně zamotá hlavu. Ani jeden jsme s mužem nebyli nikdy matematicky zdatní. Na základce jsem matiku dávala s odřenýma ušima s dvojkama, na gymplu většinou trojky. A pořád mi nejde to, co tehdy – slovní úlohy. Momentálně s lineárními rovnicemi. No uf, každý vypočítaný příklad se u mě srovná se složením fůry uhlí 🙂 Zajímavé je zjištění, co mozek dělá s nabytými vědomostmi. Leccos zapomenete a zase si připomenete. To, co vás bavilo, vám většinou v hlavě tak nějak zůstalo. To, co ne, pozapomenete, ale aspoň tušíte, že to existovalo. Kdeco se dá z hlavy vydolovat až z těch nejzasutějších míst mozku. Něco zmizí úplně! 😀

Takže, že existují lineární rovnice, samozřejmě vím, dokonce jsem si i vzpomněla, jak se asi počítají (to neznamená, že je vypočítám vždy správně). Vydolovala jsem z hlavy třeba 20 let staré základy francouzské gramatiky. Ale narazili jsme na něco v chemii, o čemž jsem přesvědčená, že vidím poprvé v životě. Což je nesmysl samozřejmě. Ale kam to teda zmizelo?? 🙂

V čem je domácí vzdělávání dobré a v čem horší? Vede možná k větší samostatnosti dětí, zároveň ale k větší kooperaci mezi námi všemi doma. My dospělí se leccos naučíme. Zároveň nás občas uvede do deprese, jak moc toho neumíme a zapomněli jsme to. Nervy jsou tak nějak pocuchanější než obvykle.

A na co jsme přišli? Musíme mít fakt nějaký plán, což pro mě jako známého chaota je pekelný úkol. Ale snažíme se. I když nám to nejde zcela tak, jak si představujeme. Ale zkušenost je to teda velká, ba přímo obří.

A jak to jde doma s učením vám?

Na rouškové vlně

Velké téma dnešních dní. Logicky. A asi nejen u mě vzbuzuje velké emoce. Jedna z nich je obří naštvání, na vládu, extra na Bureše. A na to, jak se do posledního dechu, hledě zase jako vždy jen sám na sebe, snaží na rouškové vlně svézt. Máme roušky, nemáme roušky, budeme mít roušky, do pondělí, nejpozději do středy, do konce týdne, sám vám je rozvezu. Krucinál, zacpěte už tomu blábolilovi rouškou ústa, nebo mu ji tam natrvalo přišijte. To se nedá tohle. A to jsem sí říkala, jak sem nechci tahat politiku a věci zvenčí… bohužel to nejde a útočí to ze všech stran. V domě se nám pořád povalují letáky ke koronaviru, které nedávno dávali do schránek. Tam se píše, že roušky jsou nutné jen pro lidi s respiračními onemocněními. Pak se to začalo otáčet, tady přichází moje nadšení a to z té obrovské solidarity, kdy všichni, kdo mohli a uměli, začali šít a distribuovat roušky potřebným.

A najednou se otočilo i shora. Roušky noste. Roušky musíte nosit v mhd. Roušky musíte nosit v obchodech. Roušky musíte nosit všude. I v lese, protože nevíte, koho potkáte. Vůbec nošení roušky nepodceňuju, začala jsem ji nosit chvilinku předtím, než přišel příkaz shora. Testovala jsem první roušky od mojí mámy 🙂 Ale tenhle zmatek kolem toho a to, jak se na tom Bureš veze, mě vážně krká. Plus pořád mi připadá, že když půjdu do lesa, kde se s nikým nedružím, v podstatě jen jdu a koho potkám, tak v rychlosti a pravdpodobně v uctivé vzálenosti, roušku tak zcela nepotřebuju. Hlavně, ať to je, jak je, nikdy se nepodaří všem dodržet pravidla kolem nošení roušek. Potřeboval by jich každý i jen na cestu do práce a do práce samotné fakt hodně, protože ty látkové jsou co k čemu jen v řádu minut. Mnohdy netěsní, tak jak by bylo potřeba. A co pak šátky, které těsní ještě daleko méně. Včera jsem byla nakoupit a jen prodavačky mají každá něco jiného, jedna šátek, druhá roušku samodomo, třetí chirurgickou. Nepředpokládám, že si je chodí každých 20 minut měnit. Atd. Atd.

Nikomu své názory nenutím, jen potřebuju upustit páru. V práci jsem teď sama, tak sedím bez roušky a větrám 🙂 Tak teď asi trochu lehčeji zas a pár zkušeností s nošením. První den jsem měla vážně pocit, že se v ní udusím, přišla jsem domů a deset minut dýchala z okna ven. Pak už jsem si zvykla, člověk začne dýchat trochu jinak. Ale umím si fakt představit paniku, kdy se složíte, protože máte pocit, že nemůžete dýchat. Ve chvíli, kdy si roušku nandám, mě okamžitě začne všude na obličeji svědit. A když ji sundám, jsem vyprahlá jak kdybych se ploužila na Sahaře. Chudáci ti, kteří nosí brýle, fakt se rosí, zkusila jsem jít jednou ve slunečních a málem jsem se přerazila. Není příjemné, že je teplo, fakt je v rouškách horko. Ale to může být i hůř, v létě. A popravdě, takový mráz by asi taky nebyl zrovna to pravé ořechové 🙂

Co se s rouškou změnilo? Zprvu to bylo hodně divné a když jsem v ní šla poprvé, připadala jsem si trapně, to se začalo brzy upravovat tím, jak kolem přibývali orouškovaní. Za chvíli nám to přijde tak běžné, že když někdo roušku sundá, bude nám připadat nahý. Musím líp vyslovovat, v lékárně jsme se tuhle i zasmály, jak jsme si nerozuměly. Občas někoho, kdo mi není důvěrně známý, v roušce na první pohled nepoznám. Chybí mi úsměvy. Strašně moc. Už se těším, až je zase uvidím!

Přihazuju článek od pánů, kteří, si myslím, že vědí, co říkají. A doporučuju. Pan profesor Machala psal i k nám a jeho starší články najdete pod odkazem níže. Jsou velmi zajímavé.

https://www.lidovky.cz/relax/veda/velky-manual-ke-koronaviru-od-expertu-z-bulovky-co-vime-proc-jsme-v-karantene-a-jak-se-ochranit.A200317_155409_ln_domov_ele

https://vesmir.cz/cz/o-nas/autori/m/machala-ladislav.html

A všem přeju úsměvy i pod rouškou.

 

 

Jak je to dnes u nás doma

Jako všichni máme doma děti školou povinné, naštěstí už ve věku, kdy se o sebe alespoň částečně umějí postarat. Ohřejou si oběd, ideálně tedy polévku či omáčku (mikrovlnku nemáme), stvoří si několikero různých druhů jídel z vajec, obslouží se zapečenými toasty atd. Takže když minulé úterý oznámili zavření škol, jen jsem začala více přemýšlet, jak řešit obědy. A taky trochu to, jak je přidržet u nějaké výuky takhle na dálku. Že to budu muset kontrolovat ještě i po příchodu z práce, mi bylo jasné, ale nechtěla jsem, aby všechno nechávali takhle na večer. Každopádně jsem si říkala, že to vlastně ještě máme dobré oproti lidem, co mají děti na nižším stupni základky, nebo školkové.

Už ve čtvrtek jsem mohla přestat řešit obědy a rodičovské prudění po whatsapp, protože wuxia dostal nakázaný home office. Jakožto kulturní redakce nebudou mít tolik co psát a všechno ostatní je aktuálnější, takže jim sebrali v novinách stránky a oni jedou jen na web. Pokud možno taky aktuality, což obnáší, který známý ochořel koronavirem, kdo co ruší, nebo se snaží překládat na dobu pozdější. Samé „pozitivní“ zprávy. Prý stejnak ale nikdo nebude chtít kulturu číst. Nevim, já bych si občas ráda odpočinula u něčeho trochu jiného než u aktuálního dění. Ještě že se semtam i v té kultuře něco málo nadějného zjeví, streamovaná divadla a koncerty, teď už to zkoušejí i kina. Strašně jim fandím.

Kultura je zbytná, v dramatických situacích jde první na řadu. I když tentokrát ji velice záhy následovaly i další oblasti a je jich fakt hodně, což vím, ale teď píšu ze zkušenosti související  s mými blízkými. Ani lidi kolem kultury na tom nebudou zcela fajn finančně. Nemluvím jen o hercích a muzikantech, ale veškerých profesích, které se motají kolem divadel, ale i hudby a filmů, knížek a knižních nakladatelství. Někteří z nich často pracují na sebe, takže jim nemá kdo platit ani částečnou mzdu. Týká se to například mého bráchy, který dělá osvětlovače v divadlech a někdy jezdí s kapelami. Byl rázem bez práce a on navíc jako totálně nepraktický člověk nemá ani žádné finanční rezervy. Mladší bratr dělá ve výstavnictví a je na tom s praktičností nemlich to samé. Ten mladší bydlí u mámy. Je teď dobré, že jí nakoupí a tak, ale finančně si myslím, že to u nich za čas bude neúnosné. Máma má miniaturní důchod (začínala na 3100 Kč) plus teda se stále ještě živí jako švadlena. Ale jaksi předpokládáme, že kšefty teď půjdou dolů i u ní. Teď se zabavila šitím roušek kamarádům a jejich kamarádům. Samozřejmě za ně nic nechce, říká, že by jí bylo blbý za to něco chtít. Ale někteří z kamarádů aspoň nosí materiál, nebo třebaněco na zub. Výměnný obchod prostě.

Já stále docházím do práce, aspoň některé dny v týdnu. Doma občas zůstávám, spíš abych se vyhnula mhd (i když dneska jsme jeli ve vagonu metra 3). Doufáme s wuxiou, že naše výdělky budou víceméně stejné, jelikož přijde doba a nebude to dlouho trvat a budeme muset vypomoci celé mojí rodině. Tchyně snad je v pohodě, v domečku, skromná, s důchodem snad vychází. Švagr ve stejném městečku se postará. Uvidíme, jak to bude dál, v tuhle chvíli se nedá předpokládat nic. Jen doufat.