Na západ

Před nedávnem jsem tu nastínila naše prázninové plány. V té době jsme měli otevřené dva týdny, jeden jsme nebyli ještě rozhodnuti, kam pojedeme (ale už se to rýsovalo), jeden jsme nevěděli, kam upíchnout děti. Že se nám to vyvrbí, jak se to vyvrbilo, jsme nemohli očekávat. Člověk může plánovat, jak chce a vše může být nakonec jinak. U nás to zvrtla wuxiova výpověď. Nenadále propustili jeho a dalších asi 30 lidí s tím, že do týdne pápá. Na jednu stranu nám to vyřešilo ten týden (mohl s dětmi zůstat on), na druhé straně se s tím samozřejmě vezou nepříjemné věci, hledání nové práce, přepočítávání financí do budoucna. Chvíli jsme zvažovali, že když už jsme letos investovali do dovolené u moře, jestli plánovaný týden v kempu nepřesunout k babičce na Vysočinu, ale nakonec děti zatlačily. Toňa se těšila na stanování a Mik na nové kraje. Nakonec jsme se tedy rozhodli vydat na západ, konkrétně k vodní nádrži Jesenice u Chebu. Západní Čechy znám fakt minimálně, když už tak jen trochu severozápad či jihozápad, takže jsem se docela těšila.

Samozřejmě jsme navštívili Cheb, který byl od našeho bydliště coby kamenem a musím říct, že mě doslova nadchl. Vždy jsem ho měla spojený s takovým tím nehezkým místem, což možná i kdysi býval, ale je krásně opravený, centrum je parádní. Německý ráz znatelný.

Náměstí krále Jiřího z Poděbrad.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Radnice

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Špalíček

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Chrám svatého Mikuláše a Alžběty

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Lávka od Davida Vávry

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Od náměstí vede po pěší zóně kanálový kryt s historií města. Skvělý nápad

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Chebské niky

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Kromě toho, že jsme se váleli u rybíka v kempu, kde byla krásně čistá voda, jsme vyrazili také do Mariánských lázní, což ocenil náš milovník minerálních vod Mik.

20180719_150351

Sašin pramen, ten nám chutnal skoro nejvíc. Mik hrozně oblibuje minerální vody, vypil už půl Karlových varů a Kudowy v Polsku a teď zkoumá, do jakých lázní vyrazíme příště. Tonče naopak nechutnají vůbec.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

V Mariánkách jsou domy velmi honosné. Excelsior ovšem jen zvenku, i když někdy bych takový hotel i zkusila 🙂

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Nebylo tam tolik lidí jak ve Varech, kde jsme byli v květnu.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Taky jsme se svezli místní retro lanovkou a zkoukli park miniatur Boheminium.

20180718_140705

V plánu jsme měli víc míst ke zkouknutí, ale horko nás nakonec ukovalo u vody, na dece s knížkami, hrami, kartami, vychlazeným pivem a zmrzlinami. Ale Loket jsme stihli.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Městečko je hrozně příjemné, my přijeli dost brzo, takže bylo vcelku i prázdné.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Hrad jsme si prošmejdili sami, využili jsme jen papírového průvodce. Pěkně odshora z věže až do vězení, kde je expozice útrpného práva i s ukázkami mučicích nástrojů. Tam se nám T. trošku bála 🙂

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Ten týden jsme si užili všichni. Poznali jsme nová místa i svlažili rozpálená těla v rybníce. Akorát tedy ve stanu ten týden je tak akorát 🙂 Nestihli jsme vše, ale aspoň je důvod se vrátit, určitě třeba do Františkových Lázní či do přírodní rezervace SOOS. Česká republika je maličká, ale míst k objevování je tu mraky.

 

Reklamy

Tenkrát v Avii

Když se rozjíždí prázdniny, nějak častěji si vzpomenu na ty svoje dětské. Před časem jsem sepsala útržky z rodného města, kde jsme z prázdnin trávili nejdelší část, ale nelze nevzpomenout naše cesty Avií. Tatík byl zvukař, zprvu jezdil s kapelami, pak s jednou pantomimickou skupinou. Kromě zvukaření byl taky řidič a k převozu aparatury potřeboval větší auto, takže jezdil se skříňovou Avií. Kterou v době, kdy mi bylo cca 6 let, přestavěl na obytnou. Tedy částečně, v jedné části měl stále ještě nákladní prostor pro vození beden a nutností jeho zaměstnání. Avii přestavoval s kamarády svépomocí, pamatuju, že ve chvíli, kdy zadek byla jen kovová konstrukce, jsme si na ní hráli jako na prolézačce. Pak ji obložili plechy a dovnitř děda truhlář vyrobil police, skříňky a hlavně sezení (lavice se stolem), které se dalo jednoduše rozložit na postel. My děti jsme spaly v prostoru nad řidičskou kabinou. Měli jsme tam i okýnko, takže i když se to nesmělo, občas jsme si tam lehli za jízdy a čučeli ven, případně hráli hry, kdo uvidí víc těch kterých barevných aut.

V Avii byla i jednoduchá kuchyň, dvě plotýnky na plyn, takže jsme s ní jezdili „stanovat“. Jeden týden v létě byl pravidelný, jezdilo se na Podolsko, k přehradě. Tady jsme zakotvili Avii na konci silnice, která vedla do vody a objevila se na druhé straně přehrady. Tady kdysi stála vesnice, kde strávila dětství moje babička a která byla zatopená, když tam vybudovali přehradu. Táta sem jezdil odmala a pokračoval v tom i s námi. Silnice, která končí ve vodě, mě tenkrát hrozně fascinovala. Každé léto jsme tam jeli zvědaví, jak bude Vltava vypadat, bude zase kvést? Kolikrát, i když kvetla, jsme do ní lezli, a pak se museli oplachovat u blízké pumpy. Tatík tam rybařil, my mu lovili do čeřenu malé rybky jako návnadu pro štiky, občas je ale jen omáchali v mouce lup s nima na pánev, grundle jsem milovala. Rostlo tam spousta lesních jahod, houbařili jsme, pozorovali mravence, kterým jsme dávali kousky rohlíků na mraveniště, jak si s nimi poradí, chodívali k blízkému bufáči po skalkách na Ledňáčky a limonádu, naši zkoušeli winsurfing a my chytali na nafukovacích člunech vlny od parníků, motorových člunů a pozorovali na protější straně vodní lyžaře. Měla jsem na kopci v lese svoje tajný místečko, palouček s měkkým mechem, kam jsem se chodila zašívat. Přilehlý les jsem znala brzy jako svoje boty, prošla jím bezpečně i za tmy. Plánuju tam jednou dojet na výlet, ukázat dětem, kam jsme jezdili, kde bydlela jejich prababička, kde teď stojí nový velký most místo toho starého řetězového, který přemístili na Lužnici – tam je chci koneckonců vzít taky.

V Avii jsme strávili hodně času, jezdili například s jednou turisticko-vodáckou partou na Slovensko, nebo projeli Jugoslávii od severu až k jihu. O tom zase příště.

Květnové bilance

Květen je měsíc přihlášek, měsíc bilancování, měsíc spíše hektičtější. Jarní měsíc prostě. Na jaře je nějak ještě míň času než v průběhu celého roku, mi připadá. Jak zmizí sníh, láká nás to daleko víc ven. Víkendy býváme pořád pryč (doma mě nedrží strach z náledí a sněhu 🙂 ), jaro je období zahnívání naší domácnosti. Ale vlastně mi to nevadí. Začínají se kupit aktivity dětí, Mikuláš má víc závodů, kam ho je třeba dopravit, kroužky končí různými ukázkami, výstavami, sešlostmi s rodiči a vše to většinou vrcholí v květnu. Kromě toho vyplňujeme neustále přihlášky a bezinfekčnosti a podobných tisíc lejster, které jsou vyžadovány na tábory a školy v přírodě. Květen je měsíc vysypávání peněženek.

V květnu začínám pociťovat touhu po dovolené, týdenní hory jsou daleko za námi a do dovolené ještě chvilku zbývá, ale už cítím, že ten volný týden a víc už začínám akutně potřebovat. A nejen já, na dětech je potřeba prázdnin také cítit. V květnu jsem ráda, když už vím, kam který týden prázdnin kdo pojede. Letos jsem to skoro doladila minulý týden. Velkou dovolenou máme jasnou už déle. Děti vloni začaly spořit na moře, takže nakonec jim přání splníme a vyrážíme opět do Řecka. Když jsme tam byli před těmi čtyřmi roky, hrozně jsme si to užili a já si tam opravdu odpočinula a nabrala síly. Tak třeba to klapne i letos. Tentokrát míříme na ostrov Thassos. Baví mě, že je to ostrov, na který se budeme muset dopravit z pevniny trajektem. Těším se na moře a na lodě tak moc, až se to ve mně vaří. Já snad v minulém životě musela být námořníkem 🙂 Už zjišťuju, jak se dá na ostrově pohybovat a možná vyrazíme na nějaký výlet i na pevninu.

Děti mají oba po dvou táborech, jeden tradiční týden s babičkou v mém rodišti, Toni stráví několik dní u kamarádky na chalupě a obě děti pár dní na chatě kamarádů (nebo u druhé babičky). Jeden týden v červenci máme zatím otevřený, chceme jet stanovat a nevíme sice ještě přesně kam, ale mám vybraných asi 5 kempů porůznu roztroušených po republice, stačí jen vytáhnout z klobouku jeden z nich (nebo některé z bližších třeba i dva). Stanování máme vybráno proto, že se právě není třeba tak příliš dopředu rozhodovat a rezervovat. Kdyby ten týden extrémně lilo, záložní plán je babička na Vysočině. No a pak nám ještě pár dní prázdnin zbývá, ale ty nejspíš pořešíme v Praze.

Hektický květen se blíží ke konci. Máme ho rádi, je to měsíc našeho Mikeše. Narozeniny má zrovna dnes.

 

Berlín

Jelikož se mi porouchal foťák na mobilu a nejsem tak akční v hromadění okamrků z foťáku, tak sem zase naláduju nějaké ty obsáhlejší kartinki. Tentokrát krapítek opožděně z říjnového výletu do Berlína. Vyjely jsme v podobné sestavě jako do Krakowa, chyběla jen australská kamarádka. Ale prostě zase dámská jízda. V Berlíně jsem byla poprvé, když jsme tam přijely, tak jsem si chvílemi říkala, co na tom městě vlastně je, když jsme odjížděly, už jsem věděla, že jsem tam rozhodně nebyla naposled. Co na tom městě je, ale nedokážu říct ani teď. Nicméně, při plánování podzimních prázdnin, kdy jsme si říkali, že bychom s dětmi zase vyrazili do některého evropského města, nakonec padla volba zase na Berlín (vyhrál těsně před Krakowem), takže jestli fakt vyrazíme, Mikuláš bude mít další hlavní město do sbírky.

Slon za naším domem. Opodál pak žirafa.

PA133133b

Hned po ubytování se jsme vyrazily do Bundestagu.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Nebe nad Berlínem bylo toho dne mírně zasmušilé

PA133170c

Odsud pak k Braniborské bráně. Měly jsme to i s Festivalem světel.

PA133179d

Další den jsme to vzaly přes Alexanderplatz

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

PA143186e

Kolem Sprévy…

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

kostela sv. Mikuláše…

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

i kolem sv. Jiřího v lítém boji…

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

k berlínskému dómu…

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

až na Muzejní ostrov.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Pak další procházkou až do klubu, který jsme měly vedle ubytování

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Máma: „V takových klubech je to skvělý, to mám nejradši. Hele, vyfoť mě s nějakým pankáčem.“ Tak jsem ji blejskla, načež přispěchal místní vyhazovač, že se tam nesmí fotit, čehož jsem si na dveřích předtím nevšimla. Ale jinak byl milej, odháněl od nás žebráka stylem, že mu koupil pivo a postavil na bar. A vůbec tam bylo skvěle.

PA143265e

Další den jsme obešly částečně Zeď, okolí Checkpoint Charlie…

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

prošly Židovským památníkem…

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

a prohlídly si výstavu Banksyho

PA153301f

Tohle by byl svetr pro moji mámu 🙂

PA153301h

A ještě z okolí našeho domu

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Dům, v kterém byl ten parádní klub

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

PA153291e

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

A zahrada z druhé strany

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

A je mi fakt jasné, že tam musím znovu, kdyby to náhodou nevyšlo letos, tak někdy určitě. Akorát, kdy tam pak vklínit ta další místa (včetně Krakowa, kam musím nejpozději příští rok, jinak se mi bude fest stýskat), to mi jasné není 🙂

Kolik řečí, tolik dilemat

Mik se měl minulý týden rozhodnout, který druhý jazyk si vybere od sedmého ročníku. I když se zprvu zdálo, že má jasno, nakonec to dalo trochu přemýšlení. On sám už delší dobu mluví o tom, že by se chtěl učit německy. Svoje v tom udělalo asi i to, že má německé kořeny, praděda byl Němec, který sice žil v Česku, ale česky pořádně neuměl. Byla by to jednoduchá volba, ale v jejich škole bohužel němčinu nemají, na výběr je španělština a francouzština. Dost dlouho byl M. přesvědčen, že vybere španělštinu, „je přeci jednodušší“ (Toňa má naopak už teď jasno ve francouzštině, protože má kamarádky Francouzky, s kterými se každé léto potkává v týdnu prázdnin s babičkou). Aby dětem ulehčili rozhodování, vzali je před 14 dny na ukázkové hodiny jednotlivých jazyků. Předtím jsem ještě Mikovi poradila, ať se taky zaměří na učitelky, jaké jsou. Když se vrátil ze školy, byl na vážkách, najednou se mu totiž víc pozdávala francouzština, líbila se mu nejen jazykově, ale taky se mu víc pozdávala učitelka. Takže dilema. Co si vybrat, jazyk, který by mohl bý lehčí a který si vybrala většina třídy, nebo ten, který se mi víc líbí?

Jeho rozhodování mi dalo vzpomenout na veškeré mé „jazykové“ zkušenosti. Začala jsem brzy, máma mě přihlásila na němčinu v mých třech letech, učila nás taková stará šedivá babička s drdolem, hrozně hodná. Moc si z toho nepamatuju, jen pár her, třeba čokoládu obalenou v mnoha papírech, které odbaloval ten, jenž na kostce hodil 6 tak dlouho, dokud šestku nehodil někdo další. V pěti letech jsem u stejné paní začala s angličtinou, v němčině na své úrovni jsem neměla jít kam dál a od dětí v té vyšší se už očekávalo čtení. Všechno to byly úplné základy a spíš hraní a seznamování se s novou řečí. S angličtinou jsem pak znovu začala v „Klokánku“, učila jsem se z takových pěkných učebnic sepsaných na stroji asi dva roky. Od pětky povinná ruština, kterou v půlce sedmičky vystřídala angličtina – tam jsem měla jasno, který jazyk bude ten můj, angličtinu jsem v tu dobu trochu znala, němčina nelákala. Na gymplu pak hlavní jazyk angličtina, ale bohužel mi nešla zcela hladce, byla jsem dvojkař, trojkař, průšvih hlavně byl, že jsem si nevěřila a bála se mluvit, rozuměla jsem slušně, ale hovořit byl průšvih, protože jsem se styděla. Ve druháku přibyla němčina. Začátky byly vcelku slušné, ale pak přišla učitelka, hrozně nudná a unylá a tenhle jazyk nejen mně dost otrávila. Doteď znám základy, ale moc bych se nedomluvila, pár slov, trochu rozumím, ale žádná sláva teda. K povinné latině jsem si ve čtvrťáku přibírala ruštinu (na výběr byla ještě zrovna francouzština a španělština), protože jsem si říkala, že na rok nemá moc cenu začínat s ničím dalším a ruštinu aspoň základy mám. Aspoň si člověk připomněl azbuku 🙂

Na vošce opět angličtina, kterou jsem druhým rokem vyměnila za francouzštinu, protože se mi v té době hrozně líbila a chtěla jsem ji zkusit. Posledním rokem jsem se ovšem opět vrátila k angličtině, která měla být mým absolventským předmětem. Na francouzštinu jsem ovšem nezanevřela a když jsem po škole začala na půl úvazku pracovat, začala jsem chodit do Institutu 3x týdně. Bohužel jen rok, pak jsem s tím sekla z nedostatku času i financí. Ale dodnes koketuju s myšlenkou se k francouzštině vrátit.

Tříleté kurzy polštiny ukončilo těhotenství, nicméně mám pocit, že polsky se domluvím zdaleka nejlíp. Holt slovanský jazyk, nicméně polsky zvládám poslouchat, číst a dokonce se i relativně slušně domluvím 🙂 Nějak se míň stydím. Co se týče angličtiny, když vidím ta léta, co jsem strávila její výukou, hodně moc mě mrzí, že ji ovládám vlastně tak prachbídně. Jenže bohužel nemám moc příležitost mluvit. Takže rozumím slušně, ale ta mluva, to je bída (a furt se stydím 🙂 ). Naštěstí, jak jsem začínala milionkrát, základy mám uloženy a třeba dětem s angličtinou dokážu ještě pomoct. Vloni jsme Mika na příjmačky připravovali my, protože se ukázalo, že jejich minulá učitelka je učila v podstatě jen slovíčka (letos mají naštěstí lepší). Nejlíp, co jsem kdy mluvila, bylo během tří let  při práci v hostelech. Tam holt nebylo zbytí. Ale v cizině se domluvím, to zase jo 🙂

Mik celý týden řešil, co teda, nedokázal se rozhodnout. Byla jsem mu nápomocna ve vypočítávání plusů a minusů jednotlivých jazyků. Máme třeba kamarádky Španěly, co by mu třeba mohli časem pomoct, zároveň s úplnými začátky francouzštiny mohla bych vypomoci i já. Dokonce jsem si říkala, že bych se možná opravdu už donutila jít zas do nějakého kurzu (který už mám 2 roky nalezený, jen se dokopat). Doporučovala jsem mu, ať se rozhodne podle učitelky, je pravděpodobné, že by s ní mohl strávit 2 hodiny týdně další 3 roky. Pořád přemítal. Nakonec jsem mu vyplnila přihlášku s tím, že si jazyk zaškrtne sám, až se rozhodne. Chvíli mě nutil, ať rozhodnu za něj, ale to jsem nechtěla, chtěla jsem to tentokrát nechat na něm (ještě by mi to pak omlátil o hlavu, že jsem mu vybrala blbě 🙂 ) Nakonec šel do školy s nedoplněným jazykem, že se rozhodne až tam. Šla jsem do práce stejným směrem, tak jsme to cestou ještě rozebírali. Říkám mu, že to může taky zkusit vzít podle toho, v jakých zemích se tím kterým jazykem může pak domluvit, na jedné straně Španělsko, Jižní Amerika, částečně i Severní Amerika, na straně druhé Francie, Kanada, Švýcarsko, Belgie, Lucembursko…

Odešel a já byla napjatá. Asi by se mi o trochu víc líbila ta francouzština, ale nutit mu ji nemůžu, to je můj nedořešený sen, s kterým bych se měla poprat po svém. Kdyby si nakonec vybral španělštinu, taky bych byla ráda, minimálně by mi mohl tlumočit ve Španělsku, pokud bychom někdy vyrazili 🙂

Vybral si francouzštinu. Nakonec prý rozhodlo to poslední, o čem jsme se ráno bavili. Daleko víc ho lákají země, kde by mohl použít francouzštinu. Tak doufám, že mu aspoň trochu půjde a bude se mu líbit. A já snad od podzima začnu taky. Pěkně od začátku, pojedeme na stejné úrovni. Byla bych hodně ráda, kdyby moje děti uměly jazyky lépe než já. Snad to vyjde. (PS: Mik chce příští rok chodit na anglickou konverzaci, prý aby se v cizině domluvil, zatím pořád spřádá cestovatelské plány.)

Velikonoční

20180331_121800

Velikonoční stromek v Josefově Dole

20180329_123837

Zajeli jsme do iQLANDIE trošku pohovořit s panem geniálním

20180329_130256

Otisknout se

20180329_160948

A prolézt Möbiovým prstencem

20180330_155520

Výšlapy už vypadaly jarně

20180330_161537

20180330_171059

Na Zelený čtvrtek pivo barvy brčálu

20180330_112002

Zbylo trochu sněhu

20180330_105430

Na Tanvaldském špičáku

20180330_133418

Kolem ale už vážně vykukovalo jaro

20180331_155058

20180401_190137

Zdobí, kdo může

20180401_195520

Velikonoční pondělí, zima ne a ne se vzdát

20180402_102922

Franz Ferdinand

Někdy na podzim se Mikeš nechal slyšet, že se mu nelíbí vůbec žádná hudba. Pravda je, že jsme zaznamenali, že nemá potřebu nic hudebního hledat. Což nás trochu mrzelo. Tatínek, hlavním zaměřením hudební recenzent, jenž stále pod postelí skladuje tunu cédéček (a jaké tuny má nahrané v počítači, o tom raději ani nemluvím), milovník hudby všech možných i nemožných stylů a jeho synátor, že by byl hudební nemilec? To bychom se na to podívali. Ten den jsem z Mikuláše lámala, co tak zhruba poslouchají u nich ve třídě a říkala mu, že se mi nezdá, že by se mu vůbec nic nelíbilo, že nejspíš jen ještě nenašel to, co by mu sedlo. Když jsme přišli domů, udělala jsem po čase zase takový malý průřez různými styly, že se třeba chytí. (Občas nějaké písničky bral, ale tak nějak jednotlivě, hodně se mu třeba líbí Another brick in the wall, ale potřebu poslechnout si od Pink Floyd víc písniček, nikdy neměl.)

Nevím, proč jsem si vzpomněla zrovna na Franz Ferdinand, možná proto, že jsem je v té době znovu začala prohánět ušima a tak jsem vsadila na klasiku – Take Me Out. A hned ráda do černého. Zalíbilo se. Pak jsme ještě sjeli dost kapel, ale FF z toho pro Mikuláše vyšli jako nejlepší. Nechal si do mobilu nasázet všechny jejich desky a začal naposlouchávat. Take Me Out zůstala na vrcholu a už ji má jako vyzvánění. Zaradovala jsem se, že se mu líbějí a říkala z legrace, že bychom spolu mohli vyrazit na koncert. Kde asi tak hrají? Vancouver, Seattle, tak jo, letenky a frčíme. Den na to, co jsme toto probírali (a to nekecám), na mě na fb mrkla zpráva, že v únoru FF vydávají novou desku. No kruci, to by mohli po dlouhý době zase dorazit. A fakt že jo, snad hned ten den proběhla zpráva, že tu budou. Takže bylo jasno. Lístek jsme teda pořídili pod stromeček, aby bylo překvápko, a minulý pátek jsme vyrazili. Pro Mikuláše první velký koncert. Byl z toho patřičně vykulený. Fórum Karlín, kde se koncert konal, se ukázalo být skvělým prostorem, který disponuje příjemnými ochozy, takže napoprvé jsme mladýho nevzali do kotle, ale koukat pěkně z výšky. A že bylo co vidět! Navíc perfektní zvuk. Ale hlavně show. Bylo to neskutečně výborný a jsem fakt ráda, že zrovna první koncert si Mikuláš dal tohle. Já si zaskákala a zazpívala jak dlouho ne. Naštěstí jsem už měla v uších i novou desku, z které hráli 8 písniček (a přidali dalších 10 z předchozích alb, samozřejmě včetně Take Me Out). Mikuláš nadšen. Nějen ze samotné kapely, ale z všeho okolo, světel, skákajícího Alexe Kapranose, který naprosto strhával dav. No však kdy se vám poštěstí vidět, jak zpěvák donutí skoro celou halu, aby si při závěrečné písničce sedla na bobek a pak na povel vyskočila? Seshora to vypadalo výborně, svorně jsme všichni zařvali. A odcházeli se zalehlýma ušima, bolavýma nohama a nadšení, jak to tak u skvělých koncertů bývá.

20180309_221957

Já byla hrozně ráda, že tu byli, už jsem na jejich koncert čekala let. Měli jsme obří kliku, že když byli v ČR v roce 2004 poprvé, byli jsme u toho. Tenkrát už s prvním albem, které vyšlo toho roku, válcovali svět, ale tady moc známí nebyli. Prý snad v tu dobu ani ještě nebyla k dispozici jejich deska. Ovšem wuxia, toho času půsosíbí v Rock&Popu na ně naštěstí natrefil a naočkoval mě. A na koncert jsme vyrazili, tehdy za krásných 300 Kč. Roxy bylo narvané k prasknutí, ale povětšinou cizinci, Čechů tam bylo málo. Koncert to byl taky skvělý a já se těšila, až tu budou znovu. Což o to za dva roky dorazili na Love Planet, jenže v té době jsme měli miniaturního Mikešína, tak jsme se nevydali. Ani za pár let na Rock For People jsme nejeli, protože celkově moc nemusím fesťáky. A zvlášť u FF mám dojem, že v uzavřeném prostoru prostě vyniknou líp. A fakt to pořád umí rozjet. Od pátku mi zní jejich písničky v hlavě a novou desku potřebuju do auta. Ovšem vtipně máme jen přehrávač na kazety, takže jsme si ji vypálili na cd a pak přehráli na kazetu. Jako bych se vracela zpátky a ještě o dost let dále než k minulému koncert FF.

20180309_21301220180309_205823