Devítka

Když už jsem letos nezapomněla na Mikuláše, nemůžu opomenout ani na Tonču. (Co kdyby si to náhodou za čas četli, tak aby nežárlili :D)

Naše devítiletá holčička. Najednou tak vyzrála, už to není takové to miminko. Naštěstí je ale pořád věrná svému věku, nedere se nikam dopředu. Hraje si s panenkama, nemá tendence se nějak extrémně krášlit (malovat, barvit vlasy apod.), kluci ji nezajímají 🙂 Teda nehty nalakovaný má, to zase jo. Ale vídám v jejím věku už tak předčasně vyspělé holčičky, že mě jako mámu by to skoro mrzelo, kdyby mi tak brzy utekla do toho „dospěláckého“ věku. Je to pořád takový mazel a mamánek. I když už je samostatnější než dřív. Ono jí taky nic jiného nezbývá. Musí se snažit a jak už to tak s oběma dětmi máme, jde to občas ztuha. Prostě je stydlín. Bojí se projevit a bohužel, i když něco ví a umí, nedokáže to patřičně prodat. Vidím v ní sebe a trošku mě to trápí. Kdyby tak byla třeba po mojí mámě, ta je víc od rány, ale jaksi nám tuhle genetickou výbavu nepředala. Kolikrát si říkám, že bohužel. Ale co už, taky jsem se musela nějak vzpamatovat a snad se to i povedlo, i když cesta k tomu byla dlouhá a napínavá. Snad Toně nepotrvá tak dlouho jak mně.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Je to ale hrozně milá usměvavá holka. Konečně začíná chytat takové ty ironické poznámky, jimiž se naše rodina hemží. A i se přidává k těm našim vtípkům. Fascinuje mě, jak ironie začíná dětem pomalu naskakovat, přesně kolem toho devátého roku, do té doby ji nedokážou dobře dešifrovat. Záliby jí zůstaly víceméně stejné, hrozně ráda kreslí a vyrábí, takže samozřejmostí u ní je výtvarný kroužek, který miluje. U kreslení vydrží dlouhé hodiny a k němu se přidalo i psaní. Založila si několik sešitů s různými příběhy, většinou nějaké zvířátkové, které si ilustruje. Taky plánuje být buď malířkou nebo spisovatelkou. Případně květinářkou. Přesně to ji vystihuje, je taková éterická, nepraktická, nezajímají ji peníze (docela problém učit ji s nimi hospodařit, kolikrát přijde s daleko míň penězi, než měla, protože je rozdala, párkrát se ale i stalo, že se vrátila s více penězi), taková umělecká duše trošku. Zařadila se po bok celé naší rodiny a je z ní čtenářka, čte ráda a má touhu číst tak jako brácha (tedy rychleji). Ale přečetla už třeba první díl Harryho Pottera a chystá se na další. Tedy až dolouská těch několik naplánovaných knížek, co má před sebou. A jak je taková trošku akurátní Panna, jede přesně podle toho, jak si to vytyčila 🙂 Fascinujou ji jména a kalendář, tím dokáže listovat enormně dlouho, dokonce si i nějaké sama vyrábí. Vždy přesně ví, kolikátého je a každý den zjišťuje, kdo má zrovna svátek (mnohdy už si to i pamatuje).

20170817_121938

Ke čtení a psaní se váže to, že ji ve škole krom výtvarky nejvíc zajímá a baví čeština. V té je, bych řekla, už dost napřed, pro jazyk, zdá se, má cit, vcelku bezpečně ví, kde je jaké i a už teď docela chápe i shodu podmětu s přísudkem. V tom je po nás. Bohužel ale i v tom, že matika jí naopak spíš nepůjde. Nejhorší na tom je, že jak to tuší, strašně málo si věří a je s čísly nejistá. Dám jí nějakej příklad, kouká jak sůva s nudlí, tváří se že neví a když zatlačíme, optá se s děsem v očích, a přitom ten výsledek je většinou správný. Zatím to tedy vypadá, že matika nepůjde levou zadní a budeme se jí muset všichni víc věnovat. Ale třeba bude stačit, až si začne trošku víc věřit.

Pokračuje i nadále v gymnastice. Chodí jen na kroužek ve škole, takže žádné vrcholové, ale moc ji to baví a když to letos vypadalo, že nebude kroužek pokračovat, dost ji to mrzelo. Řekla bych, že z naší rodiny je Toni nejmrštnější, nejohebnější, nejsportovnější. Z čehož má radost strýček, můj starší brácha spotovec, který se v ní zhlédl a obdarovává ji hlavně sportovními potřebami. Aktuálně k narozkám penny board. Na který stoupla a jela na něm líp, než když to teď vyzkoušel Mik po roce neježdění na skejtu (a to na něj rok docházel do kroužku).

To samé lyže, ty miluje snad nejvíc ze všeho, dvakrát už byli na lyžáku a pořád říká, že to bylo nejlepší ze všech táborů či škol v přírodě, na které jezdí. Letos si vyzkoušela i snowboard a i když zcela samozřejmě milionkrát spadla, vůbec se k tomu nestavěla zle a rozhodně to chce zase zkusit. Pak je tu voda, v tom zase vidím sebe, vleze do bazénu, rybníku, jakékoliv vody a byla by ochotna tam strávit celý den a vyháníme ji, jen že už jí fialoví pusa. Před časem jsem tu psala, že nerada běhá, to se pak otočilo a ukázalo se, že má dost výdrž na dlouhých tratích, vždy když mají rozběhy, bývá mezi nejlepšími. Tak jsme ji zkoušeli dát taky na orienťák, ale ukázalo se, že to není dobrá volba, poněvadž se děsí mapy. Takže když už se uvolila běhat, musela jsem s ní. Takže jsme to prozatím odložili. Pokračuje v té gymnastice. A letos jsme jí přidali i turistický kroužek. Nakonec jsem ji nedala z různých důvodů do skautského oddílu k Mikulášovi, jeden z těch nejhlavnějších byl ale i to, že si ti dva potřebují od sebe občas odpočinout. A to jde, když Mikuláš jede na výpravu, nebo jsou každý na jiném táboře. Turisťák ještě nezačal, tak uvidíme, jak zaujme. Fajn by bylo, kdyby natrefila na nějakou správnou kámošku. To by bylo vyhráno.

20170523_143714

20170917_153453

20170822_133429

Toňa není takový cestovatel jak Mik, ale přizpůsobila se a výlety ji vlastně nakonec hodně baví, ráda chodí, nijak se nevzpouzí. Pamatuju, jak jsem tu poprvé psala, že jede na tábor a měla i malinko obavy, ale od té doby byla několikrát a naprosto v pohodě. Naštěstí jsme natrefili vždy na dobré a ji to tam baví. Úplně jsem zapomněla na další její koníček, a to je focení. Předloni si přála k vánocům foťák a když nezapomene, bere ho sebou na naše výlety a můžu říct, že teda některé fotky má docela povedené. Jak píšu, prostě směřuje spíš do nějakého uměleckého směru 🙂 Jsem moc zvědavá, co nám z téhle holčičky časem vyroste.

Zatím je to naše stydlivka, co ráda tvoří, má dlouhý nohy po tátovi a pihy po mně. Je usměvavá, milá a vstřícná, semtam malinko lítostivá, co by potřebovala občas trošku dodat sebevědomí, ale prostě je to naše Tončí.

K narozeninám si letos přála střechu z bebe sušenek, pro mě (pekaře z největších :D) to bylo docela příjemné. A snědla se ještě ten den. Mňam.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

 

 

Advertisements

Září

Sice mě Sedmikráska předběhla, ale nějak nemám kapacitu vymýšlet jiný název, než který jsem si naplánovala už ráno 🙂

Září je ve skutečnosti můj nejoblíbenější měsíc. Možná proto, že mám narozeniny. Narodila se i Toňa. Ale možná i proto, že nejsem milovník veder ani zim, mám ráda mírné počasí a to ve velké většině v září je. Někdy i v říjnu, ale prostě září je září. Pěkný je i květen a duben, ale zase se nepojí s mým milovaným podzimem. Přesto je září hodně hektické a zvlášť jeho začátek. Končí klidné prázdninové období , tatam je ticho a pusto na hřištích a zvláštně plynoucí čas letních měsíců. Začátek září je stres, milion rodičů přehrabujících se v papírnictví sešity, zuřivě mávajících papírky s čísly těch sešitů, vršících košíky temperami, pastelkami, kružítky a tužkami 1, 2 a 3. Jsou to také rodiče netrpělivě čekající na vypsání rozvrhů a děsící se, že se bude něco krýt s loňskými kroužky. Debatování s potomky o tom, kolik kroužků letos a jaké. A pak lov těch kroužků, a to doslova, protože míst je stejně jako léta předtím, ale dětí je jaksi víc. Takže úderem osmé ranní, šesté večerní, poledního vyzvánění se žhaví telefony, píšou mejly, případně se chodí bojovat osobně a stejně to občas nevyjde. Anebo vyjde a ukáže se, že rozvrh se změnil a kroužek je tím pádem passé. A pak také přemítání, jestli těch sedm kroužků týdně přece jen není moc. Kroužkové běsnění je pro mě v posledních letech znamení začátku září.

A škola. Samozřejmě, na školu těžko zapomínat. Jaké asi letos vyfasují děti učitelky? Snad ne tamtu, ta končí s minulou třídou a tu bychom pro své ratolesti fakt nechtěli. A hele, ona je úplně nová, kdoví, co  bude zač. Že není rodilá Češka a má trochu přízvuk? Hmm. A že některé učitelky stále chybí, i teď na začátku školního roku? Nedostatek učitelů je dost znát. Momentálně asi víc vlivů, včetně propíraného navyšování platů, a možná i to, že se zrovna protínají slabé ročníky studující či opouštějící vysoké školy (i ty pedagogické) se silnými ročníky, které navštěvují základky, a těch odchozích pedagogů, co opravdu chtějí učit a ne si jen získat diplom na kterékoliv vysoké škole, by potřebovali víc. A ti vystudovaní, kteří by možná i opravdu učit chtěli, bývají bez motivace a raději se nakonec uchytí v jiném sektoru. Pak nezbývá než vyslat na peďáky družinářky a ty, kteří mají třeba jiné vzdělání, ale u nich v menším městě je jim k ničemu, protože aby se drželi oboru, museli by dojíždět dost daleko. A zrovna mají doma malé děti. Tak zkusí učit a k tomu se i učit. Jak učit. Takový koloběh, kol dokola. Během roku si to sedne, ale září je toho plné.

Zářijové večery jsou taky zmatené. Obalování sešitů, kontrola penálů a Ještěs mi zapomněla koupit tenhle sešit a my ho zítra potřebujeme. Mami, kde mám ty plavky? Kde jsou ta pravítka? Já se z toho zblázním, mami, jak mám obalit tuhle učebnici? Nic na ni nesedí. Mami, ty kecky z loňska mě už tlačí. Nemůžu najít obal na svačinu. Potřebuju náplň do pera. Kde zas mám ten rozvrh?

Začátek září, čas hektický a chaotický, čas hledání a poznávání nového, čas oprašování starého a původního. Praštěný začátek mého nejoblíbenějšího měsíce je tu.

Wrocławští trpaslíci

20170818_092210

Prázdniny skoro u konce, tak aspoň s trpaslicí a trpaslíkem sklenku na zdraví. Vrátili jsme se po čtrnáctidenním putování, v práci i doma se trochu rovnám, ale snad se vbrzku dostanu k popsání našich prázdninových výletů. Tady aspoň pár wrocławských trpajzlíků.

20170818_092215

20170818_094032

20170818_101544

20170817_185131

20170817_180448

20170818_112938

Prázdninové výhledy

Jaké máme letos plány? Děti máme aktuálně na táboře, zítra se vracejí. Pak by měly týden přebýt u babičky a dědy na Vysočině. Letos jsme nakonec moře vyrušili, přece jen nás ta loňská rekonstrukce trošku vysála. Nejvíc to trápilo asi Mikeše, tak se rozhodl, že začne spořit. Zavedl doma hrníček a do něj se semtam šoupnou přebývající drobné, on i Toňa, když jim zbyde něco z kapesného. Zatím vložil nejvíc on a od konce března je tam kolem tisícovky. No vypadá to, že když nebude nic proti, příští rok by nějaké to moře mohlo proběhnout. Doufejme. Letos jen po Čechách s malým výletem do Polska. V červenci tedy na týden chceme vyjet do jižních Čech, výlety okolo Vltavy. Začneme v Českém Krumlově, kde máme zamluvené bydlení, ale pak už se stanem do nějakého kempu, nejdřív nejspíš na Bezdrev a pak uvidíme, jestli tam zůstaneme, nebo se posuneme na sever. A výlety, do Budějovic, do Písku, na Zvíkov…

Pak tradiční týden dětí v mém rodném městě s babičkou, Mikuláš skautský tábor a Toni jednotýdenní kousek od Prahy. A pak máme dokonce dvoutýdenní dovolenou. A to chceme mířit na východ, týden v Novém Městě nad Metují a projet okolí, plus jednu noc do Wroclawi, pak týden v Králíkách. No a máme skoro konec prázdnin, poslední týden by děti měly být na příměšťáku. To jsou jen plány, uvidíme, jak to všechno dopadne. Zrovna jsem se totiž koukala na naše plány na první půlku roku a jak to dopadlo. Do Olešnice jsme jeli, ale ne autem, zpanikařila jsem, protože bylo náledí. Do Rokytnice taky jeli. Plán na Velikonoce už vzal trochu za své, protože ubytovatel nám ze zdravotních důvodů zrušil pronájem chalupy u Bechyně. Nakonec jsme jeli do Jeseníků (což bylo náročné, jeli jsme tam 6 a půl hodiny a ujížděli odsud o den dřív, protože jsme se báli sněhu 😉 ). Výlet na Sněžku vůbec neproběhl, dojeli jsme do Pece a tam se to tak pěkně pomrvilo, že jsme hned ten den jeli zase zpět. Historka šílená, asi ji sem někdy hodím. Velice předběžné plány na léto, Slovensko, nebo Slovinsko přesouváme na jindy. To jen o těch plánech 🙂 Kdyby to bylo na mě, nejraději bych neplánovala, ale ono to bohužel tak úplně nejde. Moje máma to měla dobré, tím, že pracovala doma a měla tátu na venkově, když bylo nejhůř, lapla nás a jeli jsme tam. My jsme tou prací krapet omezení. Jak já bych brala být úplně pánem svého času. Aspoň o těch prázdninách.

Dárek: směr Vídeň

Vloni si Mikuláš přál k narozeninám výlet do Budapešti, hlavně kvůli vombatům. Ale zalíbilo se mu to natolik, že se rozhodl“ sbírat hlavní města“. Vyjádřil přání jet do Vídně, což jsme naznali, že není ani trochu problém. Já tam nakonec taky nebyla, tak proč ne. Letos se nám navíc podařilo mu dárek utajit až do poslední chvíle. Narozeniny oslavil 25. května, 26. jsme odjížděli. A bylo to zase fajn, i když jsme naznali, že Budapešť byla o fous zajímavější. Vídeň je vlastně taková druhá Praha (nebo Praha druhá Vídeň). Celou dobu, když jsme tudy chodili, viděli jsme různé pražské čtvrti. My třeba bydleli na Smíchově, byli jsme v Karlíně, na Vinohradech, na Žižkově 🙂 Bydleli moc pěkně, v dochozí vzdálenosti od centra, kousek od Museum Quartier. A protože jsme jeli s dětmi, museli jsme trochu přizůsobit program i jim, takže samozřejmě zabloudili i do Pratru. Díky náhodě jsme objevili parádní Technické muzeum. A já si neodpustila Hundertwasserhaus a Kunst Haus, kam jsme dokonce s Toni šli i dovnitř na výstavu (chlapi tím opovrhli). Užili jsme si to. Jsem zvědavá, jaké hlavní město bude následovat. Zatím jsme se bavili o Kodani, případně Berlínu. Mně by se líbil Řím. Nebo můj velký sen – Lisabon.

Přijeli jsme navečer a udělali procházku po okolí. Poklonili se Mozartovi a tak 🙂

20170526_210932

20170526_212219

20170526_212238

Druhý den pak nejdřív kolem Hundertwasserhausu ke Kunst Hausu

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

 

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

20170527_123340

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

20170527_123408

Pak do Pratru, samozřejmě za nadšení dětí. Byla jsem donucena jít na horsko dráhu, ale naštěstí jsem Tonče vymluvila tu, která jede i vzhůru nohama. Chlapi si dali nějaký pěkný dům hrůzy. Ale ruské kolo jsme si nakonec jen vyfotili.

20170527_143951

20170527_130846

20170527_150055

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

A pak procházkou přes staré město a okolo Hofburgu zpět

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

20170527_181541

Volkstheater

20170527_181902

Další den jsme si mysleli, že se podíváme do Naschmarktu, ale jaksi nám nedošlo, že je neděle. Takže jsme se nakonec jeli podívat do Technického muzea, které nám doporučili v jednom infocentrum. A byla to paráda. Jednak tam nebylo moc lidí, jednak klasická expozice technických strojů a věcí byla kombinovaná i s interaktivními exponáty, takže jsme si tam užili všichni. No a protože opodál je Schönbrunn, šli jsme se tam projít zahradami – mezi daleko větší množství lidu. Tentokrát jsme zoo vynechali, i přes tu pandu tam.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

20170528_125241

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

20170528_144559

Poslední půlden už jsme se motali po okolí bydlení, tedy v muzejní čtvrti a po Mariahilfer Strasse.

20170528_104530

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

p5292588.jpg

Co mě strašně bavilo, byla zase ta tuna městských cyklistů, ne vyfiknutý v přiléhavých oblečcích, ale tak, jak chodí normálně, v košilích, trikách, v minišatech – kolo je tu prostě dopravní prostředek, který vás přesune z bodu A do bodu B. Mají to tam na cyklisty krásně nachystané, škoda, že to v Praze nefunguje podobně.

20170529_113136

Jinak šnycl si dal jen Mikuláš, Toní se živila vídeňskými párky a my kebaby. Sacher jsme minuli úplně, i když kolem té slavné kavárny v hotelu a dlouhatánské frotnty, která k ní vedla, jsme samozřejmě šli.

Naposled

Naposled v letošním školním roce do školy. Naposled bohužel s jejich třídními učitelkami. Oba budou mít příští rok jiné. Foceno tedy už ve středu, končili o kousek dřív.

20170628_074251