Květnové bilance

Květen je měsíc přihlášek, měsíc bilancování, měsíc spíše hektičtější. Jarní měsíc prostě. Na jaře je nějak ještě míň času než v průběhu celého roku, mi připadá. Jak zmizí sníh, láká nás to daleko víc ven. Víkendy býváme pořád pryč (doma mě nedrží strach z náledí a sněhu 🙂 ), jaro je období zahnívání naší domácnosti. Ale vlastně mi to nevadí. Začínají se kupit aktivity dětí, Mikuláš má víc závodů, kam ho je třeba dopravit, kroužky končí různými ukázkami, výstavami, sešlostmi s rodiči a vše to většinou vrcholí v květnu. Kromě toho vyplňujeme neustále přihlášky a bezinfekčnosti a podobných tisíc lejster, které jsou vyžadovány na tábory a školy v přírodě. Květen je měsíc vysypávání peněženek.

V květnu začínám pociťovat touhu po dovolené, týdenní hory jsou daleko za námi a do dovolené ještě chvilku zbývá, ale už cítím, že ten volný týden a víc už začínám akutně potřebovat. A nejen já, na dětech je potřeba prázdnin také cítit. V květnu jsem ráda, když už vím, kam který týden prázdnin kdo pojede. Letos jsem to skoro doladila minulý týden. Velkou dovolenou máme jasnou už déle. Děti vloni začaly spořit na moře, takže nakonec jim přání splníme a vyrážíme opět do Řecka. Když jsme tam byli před těmi čtyřmi roky, hrozně jsme si to užili a já si tam opravdu odpočinula a nabrala síly. Tak třeba to klapne i letos. Tentokrát míříme na ostrov Thassos. Baví mě, že je to ostrov, na který se budeme muset dopravit z pevniny trajektem. Těším se na moře a na lodě tak moc, až se to ve mně vaří. Já snad v minulém životě musela být námořníkem 🙂 Už zjišťuju, jak se dá na ostrově pohybovat a možná vyrazíme na nějaký výlet i na pevninu.

Děti mají oba po dvou táborech, jeden tradiční týden s babičkou v mém rodišti, Toni stráví několik dní u kamarádky na chalupě a obě děti pár dní na chatě kamarádů (nebo u druhé babičky). Jeden týden v červenci máme zatím otevřený, chceme jet stanovat a nevíme sice ještě přesně kam, ale mám vybraných asi 5 kempů porůznu roztroušených po republice, stačí jen vytáhnout z klobouku jeden z nich (nebo některé z bližších třeba i dva). Stanování máme vybráno proto, že se právě není třeba tak příliš dopředu rozhodovat a rezervovat. Kdyby ten týden extrémně lilo, záložní plán je babička na Vysočině. No a pak nám ještě pár dní prázdnin zbývá, ale ty nejspíš pořešíme v Praze.

Hektický květen se blíží ke konci. Máme ho rádi, je to měsíc našeho Mikeše. Narozeniny má zrovna dnes.

 

Reklamy

Berlín

Jelikož se mi porouchal foťák na mobilu a nejsem tak akční v hromadění okamrků z foťáku, tak sem zase naláduju nějaké ty obsáhlejší kartinki. Tentokrát krapítek opožděně z říjnového výletu do Berlína. Vyjely jsme v podobné sestavě jako do Krakowa, chyběla jen australská kamarádka. Ale prostě zase dámská jízda. V Berlíně jsem byla poprvé, když jsme tam přijely, tak jsem si chvílemi říkala, co na tom městě vlastně je, když jsme odjížděly, už jsem věděla, že jsem tam rozhodně nebyla naposled. Co na tom městě je, ale nedokážu říct ani teď. Nicméně, při plánování podzimních prázdnin, kdy jsme si říkali, že bychom s dětmi zase vyrazili do některého evropského města, nakonec padla volba zase na Berlín (vyhrál těsně před Krakowem), takže jestli fakt vyrazíme, Mikuláš bude mít další hlavní město do sbírky.

Slon za naším domem. Opodál pak žirafa.

PA133133b

Hned po ubytování se jsme vyrazily do Bundestagu.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Nebe nad Berlínem bylo toho dne mírně zasmušilé

PA133170c

Odsud pak k Braniborské bráně. Měly jsme to i s Festivalem světel.

PA133179d

Další den jsme to vzaly přes Alexanderplatz

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

PA143186e

Kolem Sprévy…

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

kostela sv. Mikuláše…

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

i kolem sv. Jiřího v lítém boji…

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

k berlínskému dómu…

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

až na Muzejní ostrov.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Pak další procházkou až do klubu, který jsme měly vedle ubytování

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Máma: „V takových klubech je to skvělý, to mám nejradši. Hele, vyfoť mě s nějakým pankáčem.“ Tak jsem ji blejskla, načež přispěchal místní vyhazovač, že se tam nesmí fotit, čehož jsem si na dveřích předtím nevšimla. Ale jinak byl milej, odháněl od nás žebráka stylem, že mu koupil pivo a postavil na bar. A vůbec tam bylo skvěle.

PA143265e

Další den jsme obešly částečně Zeď, okolí Checkpoint Charlie…

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

prošly Židovským památníkem…

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

a prohlídly si výstavu Banksyho

PA153301f

Tohle by byl svetr pro moji mámu 🙂

PA153301h

A ještě z okolí našeho domu

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Dům, v kterém byl ten parádní klub

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

PA153291e

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

A zahrada z druhé strany

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

A je mi fakt jasné, že tam musím znovu, kdyby to náhodou nevyšlo letos, tak někdy určitě. Akorát, kdy tam pak vklínit ta další místa (včetně Krakowa, kam musím nejpozději příští rok, jinak se mi bude fest stýskat), to mi jasné není 🙂

Kolik řečí, tolik dilemat

Mik se měl minulý týden rozhodnout, který druhý jazyk si vybere od sedmého ročníku. I když se zprvu zdálo, že má jasno, nakonec to dalo trochu přemýšlení. On sám už delší dobu mluví o tom, že by se chtěl učit německy. Svoje v tom udělalo asi i to, že má německé kořeny, praděda byl Němec, který sice žil v Česku, ale česky pořádně neuměl. Byla by to jednoduchá volba, ale v jejich škole bohužel němčinu nemají, na výběr je španělština a francouzština. Dost dlouho byl M. přesvědčen, že vybere španělštinu, „je přeci jednodušší“ (Toňa má naopak už teď jasno ve francouzštině, protože má kamarádky Francouzky, s kterými se každé léto potkává v týdnu prázdnin s babičkou). Aby dětem ulehčili rozhodování, vzali je před 14 dny na ukázkové hodiny jednotlivých jazyků. Předtím jsem ještě Mikovi poradila, ať se taky zaměří na učitelky, jaké jsou. Když se vrátil ze školy, byl na vážkách, najednou se mu totiž víc pozdávala francouzština, líbila se mu nejen jazykově, ale taky se mu víc pozdávala učitelka. Takže dilema. Co si vybrat, jazyk, který by mohl bý lehčí a který si vybrala většina třídy, nebo ten, který se mi víc líbí?

Jeho rozhodování mi dalo vzpomenout na veškeré mé „jazykové“ zkušenosti. Začala jsem brzy, máma mě přihlásila na němčinu v mých třech letech, učila nás taková stará šedivá babička s drdolem, hrozně hodná. Moc si z toho nepamatuju, jen pár her, třeba čokoládu obalenou v mnoha papírech, které odbaloval ten, jenž na kostce hodil 6 tak dlouho, dokud šestku nehodil někdo další. V pěti letech jsem u stejné paní začala s angličtinou, v němčině na své úrovni jsem neměla jít kam dál a od dětí v té vyšší se už očekávalo čtení. Všechno to byly úplné základy a spíš hraní a seznamování se s novou řečí. S angličtinou jsem pak znovu začala v „Klokánku“, učila jsem se z takových pěkných učebnic sepsaných na stroji asi dva roky. Od pětky povinná ruština, kterou v půlce sedmičky vystřídala angličtina – tam jsem měla jasno, který jazyk bude ten můj, angličtinu jsem v tu dobu trochu znala, němčina nelákala. Na gymplu pak hlavní jazyk angličtina, ale bohužel mi nešla zcela hladce, byla jsem dvojkař, trojkař, průšvih hlavně byl, že jsem si nevěřila a bála se mluvit, rozuměla jsem slušně, ale hovořit byl průšvih, protože jsem se styděla. Ve druháku přibyla němčina. Začátky byly vcelku slušné, ale pak přišla učitelka, hrozně nudná a unylá a tenhle jazyk nejen mně dost otrávila. Doteď znám základy, ale moc bych se nedomluvila, pár slov, trochu rozumím, ale žádná sláva teda. K povinné latině jsem si ve čtvrťáku přibírala ruštinu (na výběr byla ještě zrovna francouzština a španělština), protože jsem si říkala, že na rok nemá moc cenu začínat s ničím dalším a ruštinu aspoň základy mám. Aspoň si člověk připomněl azbuku 🙂

Na vošce opět angličtina, kterou jsem druhým rokem vyměnila za francouzštinu, protože se mi v té době hrozně líbila a chtěla jsem ji zkusit. Posledním rokem jsem se ovšem opět vrátila k angličtině, která měla být mým absolventským předmětem. Na francouzštinu jsem ovšem nezanevřela a když jsem po škole začala na půl úvazku pracovat, začala jsem chodit do Institutu 3x týdně. Bohužel jen rok, pak jsem s tím sekla z nedostatku času i financí. Ale dodnes koketuju s myšlenkou se k francouzštině vrátit.

Tříleté kurzy polštiny ukončilo těhotenství, nicméně mám pocit, že polsky se domluvím zdaleka nejlíp. Holt slovanský jazyk, nicméně polsky zvládám poslouchat, číst a dokonce se i relativně slušně domluvím 🙂 Nějak se míň stydím. Co se týče angličtiny, když vidím ta léta, co jsem strávila její výukou, hodně moc mě mrzí, že ji ovládám vlastně tak prachbídně. Jenže bohužel nemám moc příležitost mluvit. Takže rozumím slušně, ale ta mluva, to je bída (a furt se stydím 🙂 ). Naštěstí, jak jsem začínala milionkrát, základy mám uloženy a třeba dětem s angličtinou dokážu ještě pomoct. Vloni jsme Mika na příjmačky připravovali my, protože se ukázalo, že jejich minulá učitelka je učila v podstatě jen slovíčka (letos mají naštěstí lepší). Nejlíp, co jsem kdy mluvila, bylo během tří let  při práci v hostelech. Tam holt nebylo zbytí. Ale v cizině se domluvím, to zase jo 🙂

Mik celý týden řešil, co teda, nedokázal se rozhodnout. Byla jsem mu nápomocna ve vypočítávání plusů a minusů jednotlivých jazyků. Máme třeba kamarádky Španěly, co by mu třeba mohli časem pomoct, zároveň s úplnými začátky francouzštiny mohla bych vypomoci i já. Dokonce jsem si říkala, že bych se možná opravdu už donutila jít zas do nějakého kurzu (který už mám 2 roky nalezený, jen se dokopat). Doporučovala jsem mu, ať se rozhodne podle učitelky, je pravděpodobné, že by s ní mohl strávit 2 hodiny týdně další 3 roky. Pořád přemítal. Nakonec jsem mu vyplnila přihlášku s tím, že si jazyk zaškrtne sám, až se rozhodne. Chvíli mě nutil, ať rozhodnu za něj, ale to jsem nechtěla, chtěla jsem to tentokrát nechat na něm (ještě by mi to pak omlátil o hlavu, že jsem mu vybrala blbě 🙂 ) Nakonec šel do školy s nedoplněným jazykem, že se rozhodne až tam. Šla jsem do práce stejným směrem, tak jsme to cestou ještě rozebírali. Říkám mu, že to může taky zkusit vzít podle toho, v jakých zemích se tím kterým jazykem může pak domluvit, na jedné straně Španělsko, Jižní Amerika, částečně i Severní Amerika, na straně druhé Francie, Kanada, Švýcarsko, Belgie, Lucembursko…

Odešel a já byla napjatá. Asi by se mi o trochu víc líbila ta francouzština, ale nutit mu ji nemůžu, to je můj nedořešený sen, s kterým bych se měla poprat po svém. Kdyby si nakonec vybral španělštinu, taky bych byla ráda, minimálně by mi mohl tlumočit ve Španělsku, pokud bychom někdy vyrazili 🙂

Vybral si francouzštinu. Nakonec prý rozhodlo to poslední, o čem jsme se ráno bavili. Daleko víc ho lákají země, kde by mohl použít francouzštinu. Tak doufám, že mu aspoň trochu půjde a bude se mu líbit. A já snad od podzima začnu taky. Pěkně od začátku, pojedeme na stejné úrovni. Byla bych hodně ráda, kdyby moje děti uměly jazyky lépe než já. Snad to vyjde. (PS: Mik chce příští rok chodit na anglickou konverzaci, prý aby se v cizině domluvil, zatím pořád spřádá cestovatelské plány.)

Velikonoční

20180331_121800

Velikonoční stromek v Josefově Dole

20180329_123837

Zajeli jsme do iQLANDIE trošku pohovořit s panem geniálním

20180329_130256

Otisknout se

20180329_160948

A prolézt Möbiovým prstencem

20180330_155520

Výšlapy už vypadaly jarně

20180330_161537

20180330_171059

Na Zelený čtvrtek pivo barvy brčálu

20180330_112002

Zbylo trochu sněhu

20180330_105430

Na Tanvaldském špičáku

20180330_133418

Kolem ale už vážně vykukovalo jaro

20180331_155058

20180401_190137

Zdobí, kdo může

20180401_195520

Velikonoční pondělí, zima ne a ne se vzdát

20180402_102922

Franz Ferdinand

Někdy na podzim se Mikeš nechal slyšet, že se mu nelíbí vůbec žádná hudba. Pravda je, že jsme zaznamenali, že nemá potřebu nic hudebního hledat. Což nás trochu mrzelo. Tatínek, hlavním zaměřením hudební recenzent, jenž stále pod postelí skladuje tunu cédéček (a jaké tuny má nahrané v počítači, o tom raději ani nemluvím), milovník hudby všech možných i nemožných stylů a jeho synátor, že by byl hudební nemilec? To bychom se na to podívali. Ten den jsem z Mikuláše lámala, co tak zhruba poslouchají u nich ve třídě a říkala mu, že se mi nezdá, že by se mu vůbec nic nelíbilo, že nejspíš jen ještě nenašel to, co by mu sedlo. Když jsme přišli domů, udělala jsem po čase zase takový malý průřez různými styly, že se třeba chytí. (Občas nějaké písničky bral, ale tak nějak jednotlivě, hodně se mu třeba líbí Another brick in the wall, ale potřebu poslechnout si od Pink Floyd víc písniček, nikdy neměl.)

Nevím, proč jsem si vzpomněla zrovna na Franz Ferdinand, možná proto, že jsem je v té době znovu začala prohánět ušima a tak jsem vsadila na klasiku – Take Me Out. A hned ráda do černého. Zalíbilo se. Pak jsme ještě sjeli dost kapel, ale FF z toho pro Mikuláše vyšli jako nejlepší. Nechal si do mobilu nasázet všechny jejich desky a začal naposlouchávat. Take Me Out zůstala na vrcholu a už ji má jako vyzvánění. Zaradovala jsem se, že se mu líbějí a říkala z legrace, že bychom spolu mohli vyrazit na koncert. Kde asi tak hrají? Vancouver, Seattle, tak jo, letenky a frčíme. Den na to, co jsme toto probírali (a to nekecám), na mě na fb mrkla zpráva, že v únoru FF vydávají novou desku. No kruci, to by mohli po dlouhý době zase dorazit. A fakt že jo, snad hned ten den proběhla zpráva, že tu budou. Takže bylo jasno. Lístek jsme teda pořídili pod stromeček, aby bylo překvápko, a minulý pátek jsme vyrazili. Pro Mikuláše první velký koncert. Byl z toho patřičně vykulený. Fórum Karlín, kde se koncert konal, se ukázalo být skvělým prostorem, který disponuje příjemnými ochozy, takže napoprvé jsme mladýho nevzali do kotle, ale koukat pěkně z výšky. A že bylo co vidět! Navíc perfektní zvuk. Ale hlavně show. Bylo to neskutečně výborný a jsem fakt ráda, že zrovna první koncert si Mikuláš dal tohle. Já si zaskákala a zazpívala jak dlouho ne. Naštěstí jsem už měla v uších i novou desku, z které hráli 8 písniček (a přidali dalších 10 z předchozích alb, samozřejmě včetně Take Me Out). Mikuláš nadšen. Nějen ze samotné kapely, ale z všeho okolo, světel, skákajícího Alexe Kapranose, který naprosto strhával dav. No však kdy se vám poštěstí vidět, jak zpěvák donutí skoro celou halu, aby si při závěrečné písničce sedla na bobek a pak na povel vyskočila? Seshora to vypadalo výborně, svorně jsme všichni zařvali. A odcházeli se zalehlýma ušima, bolavýma nohama a nadšení, jak to tak u skvělých koncertů bývá.

20180309_221957

Já byla hrozně ráda, že tu byli, už jsem na jejich koncert čekala let. Měli jsme obří kliku, že když byli v ČR v roce 2004 poprvé, byli jsme u toho. Tenkrát už s prvním albem, které vyšlo toho roku, válcovali svět, ale tady moc známí nebyli. Prý snad v tu dobu ani ještě nebyla k dispozici jejich deska. Ovšem wuxia, toho času půsosíbí v Rock&Popu na ně naštěstí natrefil a naočkoval mě. A na koncert jsme vyrazili, tehdy za krásných 300 Kč. Roxy bylo narvané k prasknutí, ale povětšinou cizinci, Čechů tam bylo málo. Koncert to byl taky skvělý a já se těšila, až tu budou znovu. Což o to za dva roky dorazili na Love Planet, jenže v té době jsme měli miniaturního Mikešína, tak jsme se nevydali. Ani za pár let na Rock For People jsme nejeli, protože celkově moc nemusím fesťáky. A zvlášť u FF mám dojem, že v uzavřeném prostoru prostě vyniknou líp. A fakt to pořád umí rozjet. Od pátku mi zní jejich písničky v hlavě a novou desku potřebuju do auta. Ovšem vtipně máme jen přehrávač na kazety, takže jsme si ji vypálili na cd a pak přehráli na kazetu. Jako bych se vracela zpátky a ještě o dost let dále než k minulému koncert FF.

20180309_21301220180309_205823

 

 

 

Nit z přízraků

Nit z přízraků je výtečný film Paula Thomase Andersona, v němž se divákům prý naposledy předvádí Daniel Day-Lewis. Což tedy mě ohromně mrzí, protože ho oblibuji už od útlého mládí. Zrovna nedávno jsem v rámci úklidu narazila na sešit polepený oblíbenými herci a herečkami pubertální doby a zrovna Danielovi je tam věnováno hodně místa. Za svou kariéru vlastně natočil dost málo filmů (brala bych jich mnohem víc), ale je pověstný tím, že si role vybíral velice poctivě a stejně tak se na ně i připravoval. Jakožto zastánce metody Stanislavského neváhal strávit sám v divočině několik měsíců, aby lépe pojal Sokolí Oko ve filmu Poslední Mohykán. Pro roli ve Scorseseho filmu Gangy New Yorku se zase vyučil řezníkem a naučil se vrhat nože. Do svých rolí se prý noří velice hluboko a po dobu natáčení filmu tak téměř přestává být Danielem Day-Lewisem S takovým přístupem těžko očekávat, že bude chrlit dva filmy ročně. Nicméně klidně bych další dva tři od něj ještě uvítala a v skrytu doufám, že ho to v důchodu za čas omrzí.

scissors-1008908_960_720

Rolí návrháře Reynoldse Woodcocka se ovšem s filmovým světem rozloučil opravdu důstojně. A nutno říct, že PT Andreson mu nachystal výtečnou příležitost. Ti dva se potkali už ve filmu Až na krev a spolupráce jim opravdu svědčí. Nit z přízraků je klidnější (tedy zdánlivě) s pomalejším tempem, filmařsky opravdu skvostná podívaná. Kromě hereckých výkonů perfektní kamera, střih, hudba. S tím si opravdu pohráli. Mnohdy mi připomnělo jiný Day-Lewisův film, a to Věk nevinnosti.

Nit z přízraků je plný až hmatatených vjemů, pro mě možná ještě o kousek víc, protože při sledování filmu jako bych se vrátila do dětských let domů. Zvuk zapichovaných jehel do látky, špendlíky v puse, těžké nůžky, uhlazování látky, to vše na denním pořádku v rodině s maminkou švadlenou. Pro mě nostalgie neskutečná. Vybavilo se mi, jak si hraju ve skříni šlapacího stroje, rabuju pixly s barevnými knoflíky, olizuju růžovou křídu, blbnu s centimetrem. Vzpomínam, jak lahodilo mým uším párání látky, stříhání na dřevěném stole, pravidelné klokotání stroje, když máma šila. Když jsem byla starší, nechala mě máma občas obkreslovat střihy nebo párat. Šít ne, nikdy jsem se to nenaučila, po mámě jsem bohužel šikovnost nepodědila a na šití jsem levá. Tak maximálně knoflík. Ale ty vjemy zůstaly a moc mě bavilo na krejčovské umění koukat i ve filmu. A nejen na to. Díky, Danieli.

Vloni v knihách

Vloni jsem přečetla 51 knížek, takže jsem svou tradiční výzvu přečíst 50 knih splnila dokonce na 102 % 🙂 Můj rok 2017 v knihách na Goodreads zase pěkně zdokumentovali.

A účastnila jsem se opět i výzvy na databázi knih. Knížky mi do témate v podstatě samy skákaly, jen párkrát jsem jim trochu pomohla, ale vlastně to nebylo nucené, sloužilo hlavně k tomu, že jsem si konečně přečetla již dlouho plánované.

Kniha, která je starší než čtenář:

Bratři Lví srdce ***** – Po téhle krásné knížce jsem pokukovala už delší dobu. Vlastně ji koupila dětem, ale nakonec jsem si ji přečetla dřív, než jsem ji předala jim. Astrid Lindgrenovou mám fakt ráda (koneckonců v loňské výzvě se mi objevila dokonce 2x), její knihy mi přijdou nadčasové a jsem ráda, že i moje děti ji oblibují. Kde bych byla v dětství bez stokrát převracených stránek Pipi, Ronji nebo dětí z Bullerbynu. A s mými dětmi jsem poznala další ze skvělých příběhů Lotty, Kajsy nebo Madynky. Bratři Lví srdce je fascinující příběh o statečnosti dvou bratrů, o bratrské lásce a porozumění.

Kniha, která je autorovou prvotinou:

Kaziměsti **** – Jsem ráda, že do prvotin jsem mohla vložit knížku, kterou napsal Čech. Příjemné čtení. Autor má fantazie na rozdávání. Městskou fantasy mám v oblibě a tak jsem už pár podobných knih četla a všechny ty vedlejší a alternativní města mě moc baví. Stejně tak se mi dobře včítalo do Nikam a ráda jsem se procházela po „podivných“ ulicích. Možná trochu chyběla silnější zápletka, možná bylo chování některých postav až příliš naivní, možná i sloh by chtěl semtam malinko učesat, ale jedno vím, další knihy Martina Bečana si určitě přečtu a kdyby pokračoval v nastaveném světě, velice ráda se do něj zase zanořím. 70 %

Kniha, která má na Databázi méně než 500 hodnocení:

Všemi dary obdarovaná **** – Ve chvíli, kdy toto píšu, hodnotilo ji 214 lidí. Nejsem zcela cílová skupina, ale můžu říct, že mě tohle zombie road movie docela bavilo. Odsýpá to pěkně a je vcelku jasné, že vznikl i film, celý příběh má hodně filmovou konstrukci. Možná ale i trochu předvídatelnou, což z mého pohledu ubírá pár procent. Hodně bavila úvodní část, seznamování se světem po Kolapsu je zábavné a čte se jedním dechem. Trošinku drhla střední část, kde mě nečekalo nic překvapivého. Konec zase povedený a díky němu také dám 4*, i když optimálně bych hodnotila 70 %.

Kniha odehrávající se v budoucnosti:

Vidění ***** – Čtvrtý díl Kaldečkové série Mycelium a opět za plné hodnocení. První přečtená kniha roku 2017, vlastně jsem ji četla hlavně v tom předchozím, ale dočetla 2. ledna. Do tohoto bodu výzvy by ale spadal díl pátý Hlasy a hvězdy, který jsem vloni taky četla. Prostě celé Mycelium. Je to skvělé, kudy chodím, tudy trousím chválu. Napínavé, čtivé, zábavné. Co postava, to perla, každá je zajímavá, každá má něco do sebe, každá jednotlivá nějak hýbe mými emocemi.

Kniha od severského autora:

Sova * – Knih od severských autorů jsem vloni přečetla osm, tahle holt byla v pořadí toho roku první. A rovnou nejhorší, kterou jsem ten minulý rok četla.

Zklamání. Už první knížka této série mě mírně zklamala, ale aspoň vyvolala určitá očekávání a bavilo mě ji číst. Jak jsem minule psala, že mě zajímá vývoj postav, tak teď už ne, ustrnuly na místě a přešlapují stále na tom samém fleku. Sova mě dost iritovala a čím déle jsem ji četla, tím mě rozčilovala více. Dialogy připomínaly spíš návštěvu v ústavu choromyslných než smysluplné vyšetřování kriminalistů. To bylo samé „Jak to myslíte?“ nebo „Jak jako?“ A aby nevypadali jako úplní pitomci, naordinoval svým detektivům autor mnohé neduhy, deprese, alkohol, prášky, rozchod s přítelkyní, bolest hlavy… I tak jejich dialogy (především tedy nekončícími otázkami) stvořil jednu velkou vatu, které bylo mnohonásobně víc, než bylo třeba. Samotné vyšetřování – mám pocit, že bych se k určitým indiciím dobrala daleko dříve než oni „profíci“. A ti dva nejlepší z nich, Holger a Mia, ti vysloveně tápali v mlze a brali za podezřelého každého, kdo se kolem nich ochomýtl. Nebýt jejich kolegů, kniha by nikdy neskončila a na lavici obžalovaných by se nejspíš ocitl každý občan Osla.
„Co je?“ zeptal se, když za sebou zavřel. „Máme problém,“ pronesla. „Přijel jeho advokát.“ „A co?“ „Nebyl v Norsku.“ „Jak to myslíš?“ Svraštil obočí. „Henryk Eriksen. Nebyl tady.“ „Jak to myslíš tady?“ zopakoval. „Má letní byt v Itálii. Jezdívá tam každé léto.“ „Teď tě nějak nechápu.“
Áááááááá. Jak to myslíš? Tak, jak to říkám. Prostě NEBYL V NORSKU! A takových dialogů je tam požehnaně, kvůli nim jsem měla stokrát chuť knížku zaklapnout a zahodit. Dočetla jsem, ale po dalších autorových knížkách už spíše nesáhnu.

Kniha, jejíž děj se odehrává v Praze:

Praha Noir ** – Povídková kniha, jejíž téma se mi hodně líbilo, ale očekávání nebylo splněno. Vcelku zklamání, asi jsem čekala něco výraznějšího, většina povídek mě ale moc nebavila a podle mě se jich dost i minulo žánrem. Dost možná byl semtam i přehmat editora při výběru autorů.
Šabach, který nesmí chybět v žádné antologii, ale zrovna tady by klidně mohl – není to ani trochu jeho šálek kávy. Některé z povídek jsem prosvištěla, protože nebavily ani za mák (Cigan, Urban, Neff), některými jsem se prokousala, ale vší silou, například povídka Hejdové byla tak nějak hystericky naivní, vycucaná z (ufiklého) prstu. S psaním Soukupové mám obecně problém a nezměnilo se to. Něco nebylo špatné, ale nesedělo mi tak úplně do této sbírky (Tučková). Pak bylo pár dobrých, ale žádných obřích pecek (Sýkora, Klevisová, Goffa). Kopřiva moc dobrý, to svištělo, Stančík parádní, ale vlastně jen Mlýn na mumie scuklý do povídky. Z celé sbírky mi naprosto vyčníval Procházka, to sedlo a navíc vybral pro detektivku parádní prostředí světských z „Matějské“.
Celkově ale převládá zklamání, chtělo by to více úderných point a svištivých zápletek.
PS: Parádní obálka.

Kniha od držitele Pulitzerovy ceny:

Tramvaj do stanice Touha ***** – Viděla jsem v Činoherním klubu a naprosto mě nadchlo. O této hře vím a malinko jsem asi i tušila, o čem je, ale jen vzdáleně, nikdy jsem neviděla ani již klasický film. Hra se mi líbila velice a nedávno jsem pak zjistila, že ji máme i knižně. Tennessee Williams napsal neskutečné charaktery, obdařil se živoucími povahami, donutil diváky (čtenáře) se zmítat v pochybách nad tím, jestli někoho má nesnášet, druhému držet palce a dalšího litovat. Nebo jednoho milovat, druhému fandit a dalšího mít chuť vystřelit na měsíc. Hra, kterou rozhodně potřebuji vidět ještě minimálně jednou.

Oblíbená kniha rodičů, prarodičů:

Ustláno na růžích a pod nebesy ***** – Jedna z těch, na které už jsem se chystala předlouho. O téhle knížce jsem nesčetněkrát slyšela od mámy, která ji četla mnohokrát a stejně tak často mi ji i doporučovala. Já se k ní ale až dosud nedostala a to, že mi skončila v rukou, za to mohla jedna zvláštní událost. Kniha přišla poštou mému muži od autorčiny dcery. Pak chvíli ležela na vršku hromádky připravených knih, až mě jedno ospalé sobotní odpoledne přesvědčila, že nastal její čas. Že já ji nenašla dřív, říkám si. Budu to teď muset této útlé knížce vynahradit a mám ten dojem, že půjdu v máminých šlépějích a zanedlouho ji budu nesčetněkrát doporučovat svojí dceři.
Přemýšlím, co napsat, aby to neznělo jako klišé, protože tahle knížka opravdu není klišé. Je ale milá a pohladí po duši, vykouzlí úsměv na rtech a zahřeje u srdce. Neubráním se zkrátka tomu používat tyhle fádní fráze. Knížka je ale opravdu chytrá a vypravěčka má nejen byt plný fantazie, ale i sklep zaskládaný humorem, půdu nacpanou vypravěčským talentem a dům napěchovaný literárním umem. Krom toho všeho je výbornou průvodkyní Malou Stranu, vybavena přesným okem sledujícím nádherné místní postavy. Moc dobře se čte o slavičím zpěvu, kominících děsících kamnáře, výlovu čertoveckých sumců nebo o místních vykřičených domech. Lekající se uklízečka, co i se závěsem hopsla do Čertovky mě rozesmála a culím se i teď, když o ní píšu. Culím se, když píšu o knížce Jindřišky Smetanové.

Kniha, odehrávající se na ostrově:

Příběh nového jména **** – Tak hlavně musím říct, že bych rozhodně doporučila celou Neapolskou ságu, resp. zatím první tři díly, které tu vyšly, a už se těším i na ten čtvrtý, který možná přehodnotí moje bodování. Tento druhý díl se mi do výzvy hodil, částečně se totiž odehrává na Ischii.

Druhý díl Neapolské ságy přitrzuje. Je přímo napěchovaný bouřlivými emocemi. Emoce házejí skoro se všemi postavami a nejspíš i se čtenáři. Se mnou teda mlátily mohutně. Každý z daných je vyjadřuje jinak. Huláká se tu, ječí, fackuje, mlátí, ale i miluje. Miluje bouřlivě i se zaťatými zuby. Také s vypravěčkou to lomcuje, i když rozhodně jinak než s její kamarádkou Lilou. Elena se vzteká v skrytu, bojuje s city sama v sobě, leccos ji strašně dopaluje, ale její vrozená nejistota jí brání vykřičet to všechno do světa. A že by měla co. Místy mě strašně štvala, že se neozvala, že podléhala, že se nedokázala odpoutat úplně. Ještě o něco víc mě rozčilovala Lila, ta její sebestřednost a sobeckost, to jak všechno dělala jen za sebe a pro sebe. Zároveň jsem se ale v jednu chvíli přistihla, že je mi jí líto. I se mnou orala, i když jsem měla pocit, že mám odstup. Kolikrát jsem si u tohoto zvláštního přátelství vzpomněla na svoje v době základky a že jsem se taky nechala tak moc ovlivňovat a jak jsem zpětně ráda, že jsem se vydala svoji cestou a ne tou kamarádčinou (kamarádíme spolu pořád).
Chvílemi se mi druhý díl líbil o fous víc než první, zároveň ale v části na Ischii bych možná drobet krátila, dost se to tam motalo dokola, ač bylo vlastně jasné, jak to dopadne. Takže zůstávám u 4 a půl a dumám, jestli na třetí část vydržím čekat do podzima, nebo se pustím do slovenského vydání. Ta „Itálie“ mě totiž hodně baví. Italská nátura, jiná, než jaké jsme navyklí my středoevropani. Parno, sluníčko, moře, zaprášené ulice, chudé i vzmáhající se čtvrti. Také bych se tam hned vydala, do Neapole, na Ischii, do Pisy, prošla se místy, které autorka tak sugestivně vylíčila. I když už jsou nejspíš dost jiná oproti druhé půlce minulého století.

Kniha psaná formou deníku:

Deníky **** – Vloni jsem četla deníkové knihy dvě, ale dala jsem přednost této od Keitha Haringa, ta už mi u postele totiž ležela déle. Četla jsem v ukradených chvilkách, dlouhodobě, naštěstí u deníků to tolik nevadí a u toho Haringova asi ještě méně. Je to soubor myšlenek, postojů, k tomu cestování po světě, setkávání se se známými (i známějšími), popisy tvorby jeho děl. Jsou to kousky jeho života – který byl ale tak krátký. Mám ráda tvorbu Keitha Haringa a jeho deníky byly k ní zajímavým doplňkem. Byl mnohdy nadčasově myslící a i když sám tušil, že zemře mladý (a to ještě dřív, než onemocněl AIDS), nebylo by vůbec špatné, kdyby tu pobyl déle. A víc toho napsal. I nakreslil.

Kniha od autora ze sousedícího státu:

Ctitel ** – Kniha od německé autorky, kterou mám vcelku v oblibě. Ale zatím nejslabší z knížek Charlotte Link, které jsem četla. Možná mě to nebavilo i proto, že je to spíš thriller a já ráda knížky, které jsou napínavé a pachatele neznáme až skoro do konce. Tady bylo jasné už velice záhy, o co půjde, tudíž si myslím, že by knížka mohla být klidně i kratší. Téma to bylo spíš na novelu. Ve chvíli, kdy už mi docvaklo, kdo je pachatel (a že to bylo docela brzy) a kam se asi kniha bude ubírat, dokonce i jak velice pravděpodobně dopadne, jsem četla už jen proto, že jsem si říkala, že třeba autorka s předvídaným ještě trochu zamele, že přeci jen tu nastavovanou kaši občas zamíchá oběma směry. Bohužel ji nechala tak, jak ji navařila, aniž by přidala nějakou zajímavější ingredienci. A ty tradiční přísady ji prostě neochutily dostatečně. Škoda.

Kniha od autora z žebříčku 100 nejoblíbenějších autorů:

Astrid Lindgrenová – Válečné deníky 1939-1945 **** – Astrid Lindgrenová podruhé (deníky podruhé), v tuto chvíli na 91. místě mezi stovkou nejoblíbenějších autorů. Válečnými deníky Astrid Lindgrenové jsem se rozhodla zmírnit souběžné čtení jiné knihy o válce, a to Laskavých bohyň. Zvláštní – mírnit čtení o válce čtením o válce, ale opravdu to bylo ředění, protože zatímco prostřednictvím Laskavých bohyň se ocitám téměř přímo uprostřed válečné vřavy, očima AL sleduji válku jen zpovzdálí jako pozorovatel. A bylo velice zajímavé číst tyhle dvě knihy zároveň. Astrid Lindgrenová ji komentovala až zpravodajsky, její deníky jsou dobrým doplňkem historických materiálů o 2. světové válce. Jak ji vnímal obyčejný člověk, který navíc žil v neutrálním Švédsku, tudíž v té době vlastně v klidu a v blahobytu. Jak koneckonců AL neustále na stránkách deníku připomíná, při zmínkách o životě Lindgrenových. Astrid Lindgrenová, v té době začínající spisovatelka, na mě působí hodně nadčasově, žena se zájmem o politiku, která si až hnidopišsky archivuje články o válečných letech. Tyto výstřižky doplňují velkolepě pojaté vydání deníků, škoda jen, že málokdo z nás umí švédsky, aby docenil i dobové materiály. Každopádně zaujalo.

Kniha poprvé vydaná v roce 2017:

Poslední deska **** – Britská detektivka, neotřelá honba za vinyly Londýnem i LA. Jak je něco britské, zavání to humorem. A ani Poslední deska není výjimkou, je to svižná knížka, která lehce plyne tak, jak ji všichni ze zúčastněných s nadhledem glosují. Exkurze do britských obchodů a bazarů s vinyly byla opravdu zábavná. K tomu zápletka se vzácnými jazzovými deskami a pár docela dobrých překvápek. Bavila mě zvlášť „Strana jedna“, v druhé části chvilkami příběh ztrácel dech, ale ne natolik, aby přestal bavit úplně. A ke konci se zase pěkně a zhluboka nadechl. Ráda se kouknu i na další díl vinylového detektiva a schválně, jaká femme fatale se tam zjeví.

Kniha od českého autora:

Umina verze **** – Knih od českých autorů jsem v roce 2017 přečetla jedenáct. Už ani nevím, proč zrovna Emil Hakl se dostal do výzvy. Nicméně určitě si to zaslouží. Umina verze je trochu jiná než další Haklovy knížky. Hakl a sci-fi, Hakl a umělá inteligence? To jako fakt? Fakt a navíc to funguje. Místy je to jemné, místy dokonce (jak jsem s údivem zjistila) i dojemné.
Pro Emila Hakla mám slabost. Mám slabost pro jeho věty, pro slova, jimiž oživuje své příběhy. Jsou úderná, originální, nepopsatelná. S Haklem fakt ráda kráčím krajinou, tou pražskou zejména. A mám chuť číst ho nahlas, číst ho rychle a pomalu, mluvit, vykřičet, odříkat, zarecitovat. Tohle jsou texty, které je potřeba přitlouct na roh ulice místo cedulí se jmény ulic. Tohle jsou odstavce, které bych vepsala do chodníků, vyryla do laviček po cestě a vytiskla na sloupy. Abych je mohla číst každou chvíli na cestě kamkoli.

Kniha se zvířetem v názvu:

Slavík **** – Tenhle román se opravdu hltá. A taky se u něj pláče. Je totiž přesně namíchaný, nechybí odvaha, ale i trocha zbabělosti, odevzdání se, oběť, láska, rodinné vztahy. To vše obklopeno válkou, která už sama o sobě je krutá a plná silných příběhů. Kolik takových už jsem četla a z velké většiny mě vždy dostaly na kolena. Slavík je vlastně „doják“, ale doják dobře vystavěný a já si občas hrozně ráda pobrečím. Slavík přesně splnil to, co jsem od podobné knížky očekávala, dojal mě, bavil mě a nepustil mě až po poslední stránky.

Darovaná kniha:

Vyšetřování **** – Od muže k svátku. Absurdní hříčka, „kafkárna“, beckettovsky solená a pepřená po orwellovsku. Sen, o němž víte, že není snem, ale přejete si, aby byl. Abyste se probudil co nejdřív, protože míra absurdit už vybublala až k okraji a za chvíli přeteče. A ona fakt přeteče, to vysněné probuzení nepřichází a vy jste tlačen někam, kam vůbec nechcete, režírován všemocným a vševědoucím Zakladatelem, Vypravěčem, Autorem. Až ke konci. Cvak. A pak už nic.

Kniha, která má jednoslovný název:

Prak **** – Další z knih, která mě nalákala svojí obálkou. A nebyla jsem zklamaná. Prak je velice napínavý a čtivý příběh odehrávající se ve dvou časových obdobích, za protektorátu a počátkem 60. let minulého století. Je to text, který po sobě nechá stopu, nevykouří se jen tak z hlavy. Celou dobu ponouká k tomu, aby člověk zaujal nějaký postoj k činům hlavní postavy, což ale vůbec není jednoduché. Nic zde není jednoznačné. Je slaboch opravdu slabochem? Je zbabělost omluvitelná? Jak bychom se asi v podobné situaci zachovali sami? Přistihla jsem sama sebe, jak řeším, zda vůbec můžu držet palce některé z postav, zda si to zaslouží, zmítala jsem se mezi protichůdnými pocity podobně jako patnáctiletá Alena. A i teď po dočtení si nejsem jistá vůbec ničím. Asi jen tím, že Michal Vrba napsal moc zajímavou knihu a doufám, že se od něj brzy dočkáme i nějaké další.

Kniha s jménem v názvu:

Hilda se vrací ***** – Série o Hildě je prostě skvělá, nelze ji tedy nepřiřadit do této kategorie. Navíc tento druhý díl se mi líbil asi úplně nejvíc. Zatím. Líbilo se mi snad ještě o ždibíček víc než první Hildiny příběhy. Zvlášť pak Hilda a černý pes. Domácí skřítkové jsou výborní a Hilda-skautka, snažící se získat bobříka, je k zulíbání (dopadla bych nejspíše dost podobně jako ona, být zamala ve skautu). Je to magické, vtipné a zábavné. Myslím, že Hilda si získala celou naši rodinu. Nejmladší začínající čtenářka ji zbožňuje a ten starší mi včera hlásil, že on už to teda přečetl 3x.

Kniha pohádek:

Deoduši **** – S Fimfárem jsem vyrůstala, kolikrát já to četla a slyšela na deskách, ani nespočítám. Deoduši bylo skvělé, ale Fimfárum prostě nepřekonalo.

Kniha, jejíž první věta je otázkou:

Pravda o případu Harryho Queberta **** – „Policie, co si přejete?“

Baltimorští se mi líbili o dost víc. Zvlášť zpočátku knížky jsem si nebyla jistá. Téma spisovatele s autorským blokem je docela profláklé. Navíc skoro všechny postavy mi lezly na nervy, včetně Marcuse „Borce“. Možná i proto, že jsem ho zažila v Baltimorských, nějak jsem tohohle (alespoň zpočátku) Marcuse nepoznávala. Vlastně mi přijde docela zbytečné, že je hlavní postavou a vypravěčem obou knih, protože jako by se ve skutečnosti jednalo o osoby různé. Knihy se přitom v některých časech musely i trochu protnout, ale z příběhů to není ani trochu znát.
Zhruba půlka knihy mi moc neutíkala. Jak někdo psal o Baltimorských, že byli melodramatičtí nebo sentimentální, tak já bych to spíš řekla o Pravdě o případu HQ. Láska Harryho a Noly byla popisovaná fádně a možná až moc otřepaně. Nola mi lezla krkem, jasně byla to patnáctiletá puberťačka, ale její proslovy a chování jako by občas vypadlo z harlekýnů. Okolo půlky se knížka začala sunout mně libějším směrem. Detektivní linka byla velice slušná a dostavilo se dost zajímavých překvapení. A ta druhá část, kterou jsem pak hltala jako o závod, nakonec posunula knížku k 4 *. (Chudák Marcusova maminka, ta teda byla na ránu.)

Výzva jest dokonána, přijala jsem i tu letošní, zatím mám tři zářezy. Uvidíme, jak to půjde, tentrokrát některá z témat nejsou taková, aby to skákalo skoro samo, možná budu muset jít trochu naproti. Jestli ovšem bude více nehodících se knih, které číst chci, výzva holt zůstane nedokončena.