Nejasné cíle

Vzdělávání a školství je pro mě docela aktuálním tématem, možná i proto, že se Mikovi blíží druhý stupeň, který je asi nejslabším článkem českého školství. Souhlasím s Tomášem Feřtkem, který říká, že je achillovou patou. Přidává se rozhodování, zda zkoušet osmileté gymnázium – už jsem mnohokrát četla a slyšela, že to pro děti vlastně není to pravé ořechové, ale na druhé straně 2. stupeň základek asi taky úplně ne. O školství a krizi ve vzdělávání dost čtu, sleduju (staro)nové trendy, řeším, jestli by nebyla lepší jiná než tradiční škola, ale vlastně vůbec nevím. Současné státní školství by zasluhovalo obrodu jako čuník drbání. Jenže to je běh na hoooodně dlouhou trať, záležitost let až desetiletí, a ze zajetých kolejí, které už začínají být dost ošoupané, se špatně vyjíždí ven. Jenže si nejsem zcela jistá, jestli se mi některé ty alternativní školy zdají natolik, že bych tam děti dala.

Dočetla jsem teď Feřtkovu knížku Co je nového ve vzdělávání a našla tam mnoho zajímavého. Hodnotí vzdělávání v průběhu let, kdy popisuje proměnu společnosti, zpochybňuje přetrvávající trendy z minulosti, volá po změně (mluví o problémech celosvětových), sám je zastáncem svobodnějšího, volnějšího vzdělávání, ale zmiňuje i ta ALE, která přesně mnohde vidím já.

„Jediný správný směr přestal existovat. Ale. Spolupráci a odolnosti se opravdu lépe naučíte v oddíle než ve škole, ale do oddílu nikdy nehchodí všechny děti. A pokud ho uděláte povinný, dostane stejně nepopulární punc jako škola a dojde v něm ke stejnému rozmělnění získávaných dovedností. Ve chvíli, kdy bychom školu zrušili, bude o osudu dětí stoprocentně rozhodovat rodinné prostředí a jen podpoříme selekci.“

Kvalitu vzdělávání na prvním stupni z velké míry určuje učitelka a třeba ta, co ji má teď synek, mně hodně vyhovuje, víc takových do škol! Učí klasicky, ale s větší mírou svobody, učí děti myslet, nezatěžuje je enormním množstvím úkolů, když už nějaký mají, je to spíš referát, pracují více ve skupinách, používá myšlenkové mapy. Ale co ve chvíli, kdy učitelka nesedne? Já jim teda ani za mák nezávidím, dětí ve třídách hodně, nechat je úplně volně, je pro mnohého o nerv. A tolik osvícených učitelů asi nelze najít, zvlášť, když nemají pořádnou motivaci (a to nemluvím jen o té finanční).

Hodně sleduju Scioškolu, i proto, že tam znám pár dětí, můžu z rodičů lámat moudra 🙂 Projekt se mi v něčem líbil dost, líbí se mi učení pomocí projektů, myslím si, že přírodní vědy lze spojit do bloků a učit více prakticky než teoreticky, ale celkově mi ten koncept až tak nesedí. I když zrovna zastánci revoluce ve školství tento typ škol hodně prosazují. Děti se nejlépe učí samy od sebe, proto je nutné míchat je věkově, nejlíp pak aby jim neasistoval žádný dospělý. Což si při nejlepší vůli neumím představit. Věkově smíšené skupiny mi vcelku sedí, třeba ve školce to bylo fajn. Ve škole je ten rozptyl už možná velký až moc. Navíc k takovému vzdělávání je přesně hodně potřeba to, co zmiňuje TF výše – tedy rodinné zázemí, děti se mezi sebou můžou učit, ale potřebují k tomu implus z rodiny, potřebují něco znát, co předají dál, odněkud to musí vycházet.

Možná už jsem moc stará a zakrnělá, ale takový úplně totální obrat ve škole mi nesedí. Možná to mám tak, jak říkal Douglas Adams, věci, které vznikly před naším narozením, jsou pro nás přirozené a normální, to co mezi 15-30 rokem, je nové a vzrušující, to co nad 35 už je proti přirozenému řádu věcí 🙂

Jak píšu, spousta věcí by mi na této škole i sedla, ale vadí mi, že tam docela ignorují češtinu, naučí děti psát a číst – tedy, když děti budou chtít, což snad, doufám, nakonec každé 🙂  Ale jinak nechtějí biflovat. Šteffl, který kdysi založil školu hodně zaměřenou na výkon, postupem doby otočil a je pro liberální vzdělávání. Pro mě možná až moc. Podle něj netřeba biflovat vyjmenovaná slova, přeci každý, kdo čte, pozná, jak to má být napsané správně. A co když děti nebudou chtít číst? A že jich takových bylo a je dost. A co shoda podmětu s přísudkem a jiné jevy, které jen čtením nepochytím. Štefflovým mottem je, že se děti naučí vše, co budou chtít. A co když chtít nebudou? Nemusí umět všichni všechno, ale scioškola svádí k tomu, že se budou děti zaměřovat pouze směrem, který je jim libý a to mi taky nepřipadá úplně fajn, to bych nechala na pozdější věk. Kromě toho všeho si myslím, že učit pořádně náš jazyk je fakt důležité. Taky se trošku bojím eroze jazykových kompetencí stejně jako Andrew Lass. Mimochodem, seriál o vzdělávání ve Vesmíru je hodně zajímavý, doporučuji sledovat, v březnovém čísle bude esej o českém škoství z pera T. Feřtka, ale i u „krizi“ univerzitního vzdělávání (tentokrát ale pohledem pozitivním, který se současným negativním hodnocením nesouhlasí) .

A co dál ve školství?

„Rozhodně neplatí, že nové objevy v oblasti učení, motivace a výzkumů mozku jsou natolik přesvědčivé, že akademici i veřejnost mají jasno, jakým směrem se vydat. Naopak, terén je nepřehledný a nabízených cest je až příliš mnoho.“ (Co je nového ve vzdělávání)

Přesně tak, aneb jak TF v knize píše: Cíl je nejasný, cest je mnoho. I pro mě samotnou, která řeším pouze své dvě děti. A že se mi úplně nepozdává zkostnatělé státní školství, zároveň ale ani nejsem dostatečně statečná dát děti do některé z alternativ. Scioškola pro mě už padla a nejen z finančních důvodů. Ale ten osmiletý gympl zkusíme, i když pro mě to taky není ta jasná cesta. Když se nedostane, což je pravděpodobné, nevím, co dál. Cíl je prostě nejasný 🙂

Stasiland – Příběhy ze země za berlínskou zdí

Tahle knížka se mě hodně dotkla a opravdu mě strhla. Je to literatura faktu psaná románovým stylem. Autorka je Australanka, která žila v Berlíně a zajímala se o osudy obyvatelů „za zdí“, obyvatelů někdejší DDR. Proto pátrá po jejich osudech a nejen těch, kteří byli perzekuováni, ale i těch, kteří byli ve Stasi či s ní spolupracovali. Nejen těch, kteří za zdí žít nechtěli, ale i těch, kteří tehdejší režim podporovali. Autorka se snaží na vše nahlédnout z obou stran, pokouší se zůstat nestranná, i když to nejde snadno. A samozřejmě lze ihned poznat, ke které straně se přiklání, přestože se pokouší chápat i pohnutky „těch druhých“. Stejně tak i čtenář, stejně tak já, která jsem (ač jsem vyrůstala v ČSSR) byla některými případy otřesená a pořád mi neleze do hlavy, jak to takto mohlo fungovat. Knížka na mě zapůsobila hodně emocionálně a taky se velice dobře čte – díky stylu autorky, která vše popisuje svýma očima a přitom pátrá i píše zčásti „novinářsky“. Doporučuji všem a neváhala bych dávat číst ve školách jako doporučenou četbu, ač to není příběh naší země. Žili jsme ale jen o kousek vedle.

Dovolím si za všechna slova sem dát několik ukázek. Třeba o tom, jak reálné věci přestávaly existovat.

Hrát ani nezačali. Soudružka Oelschlägelová je hned vyzvala, aby k ní přistoupili blíž. Oznámila jim, že komise nehodlá naslouchat „zhudebněné verzi toho, co jí bylo předloženo“, protože „texty jejich písní jsou v přímém rozporu se socialistickou realitou… pracující třída je očerňována a hanoben je rovněž stát a jeho obranné složky“.

„A pak nám řekla: Jsme tu, abychom vám dali na vědomí, že dnešním dnem přestáváte existovat.“ Rozhostilo se ticho. Jeden člen kapely dal znamení zvukařům, ať skončí s přípravami. Kuno se zeptal: „Znamená to, že jsme oficiálně zakázaní?“ „Nikdo tady nemluví o žádném zákazu,“ opáčila soudružka Oelschlägelová. „Vy jste přestali existovat.“

Co nechtěli, aby existovalo, přestalo existovat. Alespoň se tak tvářili.

Julii nezbylo než jít na úřad práce, vzít si pořadové číslo a postavit se do nekonečně dlouhé fronty. Ocitla se mezi lidmi, kteří možná museli řešit stejné problémy jako ona sama. Oslovila proto muže stojícího před ní a zeptala se ho, jak dlouho už je nezaměstnaný. Ještě než jí stihl odpovědět, přihnala se k ní obtloustlá žena, nacpaná do uniformy. Předtím si jí nevšimla, byla schovaná za sloupem.

„Slečno, uvědomte si, že vy nejste nezaměstnaná,“ obořila se na ni. „Ale jistě, že jsem nezaměstnaná,“ nedala se. „Co bych tady asi jinak dělala?!“ „Tady jste na úřadu práce. Ne na úřadu pro nezaměstnané. Vy nejste nezaměstnaná, vy hledáte práci.“

Julii ale nezmátla. „Ano. Hledám práci,“ a dodala: „Protože jsem nezaměstnaná.“ Nato se ženština rozkřičela tak, že se lidé ve frontě podvědomě přikrčili. „Kolikrát vám mám opakovat, že nejste nezaměstnaná. Vy hledáte práci!“ A pak, celá bez sebe vzteky, zahřímala: „V Německé demokratické republice nezaměstnanost neexistuje!“

Jak mučili lidi, třeba za pomoci nedostatku spánku.

Výslechy šestnáctileté Miriam Weberové se konaly každou noc, deset dní po sobě, od deseti hodin večer do čtyř ráno. Světla v celách zhasínala vždy v osm večer, rozsvěcela se v šest ráno. Zbývaly jí dvě a dvě hodiny spánku, před výslechem a po výslechu. Přes den ji usnout nenechali. Bachař co chvíli špehýrkou nahlížel dovnitř, a jakmile se jí začaly klížit oči, začal mlátit do dveří.

„Později jsem už bachařovo oko a rány na dveře nevnímala. Hlavou mi proběhlo, že by si sakra mohl najít na práci něco lepšího, a klimbala jsem dál. Vždycky pak vešel dovnitř, zatřásl mnou a sebral mi matraci z pryčny, takže jsem si neměla ani kam pořádně sednout. Usnout mě zkrátka za žádnou cenu nenechali. Ani si nedokážete představit, jak mě to odrovnalo.“

A jeden z nejsilnějších příběhů matky, jejíž dítě se narodilo s poškozenými vnitřnostmi, ještě v době bez zdi, zachránili mu život v západoněmecké nemocnici a také západoněmecké léky, pro které si chodili se zvláštními propustkami z ministerstva. Dokud tedy nespadla zeď.

V noci z 12. na 13. srpna město Berlín rozdělila zábrana z ostnatého drátu. Frau Paulová s manželem žili pořád v samém srdci východního sektoru. O tom, co se chystá, vůbec nic netušili. Prostě se jednoho rána probudili a svět byl náhle jiný.

Když se pak Frau Paulová vydala na ministerstvo pro povolení vyzvednout recepty a léky, nebylo jí vyhověno. Vzpomíná, jak jednoho úředníka přemlouvala, plakala, prosila, vysvětlovala, že má nemocné dítě a že když jí nevyhoví, může její malý i umřít. „Jestliže je váš syn na tom tak zle,“ nechal se slyšet onen úředník, „asi by pro něj bylo lepší, kdyby se dlouho netrápil.“ Frau Paulová už nepláče, obličej má rudý vzteky. Manželům nezbylo nic jiného, než podat Torstenovi léky dostupné ve východním sektoru. Začal znovu dávit krev. Bylo to tak zlé, že ho v noci museli odvézt do nemocnice. Jeli s ním do CHarité, jedné z největších nemocnic v tehdejším Východním Berlíně. Doktoři si tam nechali Torstena na pozorování a Frau Paulovou poslali domů.

„Druhý den ráno jsem se jela na syna do nemocnice podívat. Nikde nebyl a nikdo se mnou o něm nechtěl mluvit. Najednou nikdo neměl čas.“ Vyšlo najevo, že mu místní lékaři neuměli pomoct, a tak udělali jediné, co mohli: nechali ho převézt přes novou hranici zpátky do Westendské nemocnice. Frau Paulová doteď netuší, jak toho docílili, ale jedno ví jistě: zachránili mu tím život.

Její dítě se ocitlo na opačné straně zdi. Frau Paulová s manželem se vydali na ministerstvo zdravotnictví, aby dostali povolení k návštěvě. Neuspěli. Přecházení přes „obranný protifašistický val“ už nyní spadalo do kompetence ministerstva vnitra.

A ještě jeden kousek, který mě zarazil a smála bych se stejně jako autorka. Jenže… Nikdy se nedá říct, že něco není možné. Bohužel.

Chci podotknout něco o tom, že musí být těžké žít s vědomím, že pro mnoho lidí v dnešní době jkako by berlínská zeď ani nikdy neexistovala, a také o tom, jak je možné, že lidé mají tak krátkou paměť, když Torsten znovu promluví: „Jsem tak rád, že je pryč. A také jsem rád, že toho po ní zbylo tak málo. Jinak bych musel pořád myslet na to, že se to všechno vrátí zpátky. Že se to všechno může stát znovu.“ „Ale to přece není možné,“ směju se. Zpraží mě pohledem. „Možné je všechno. Člověk by nikdy neměl říkat, že něco není možné.“ Jeho matka souhlasně přikyvuje. „Kdo by si býval pomyslel, že zeď opravdu postaví! Nemožné! A kdo by si býval pomyslel, že jednou po ní bude veta. I to bylo nemožné!“

Delphine de Vigan: No a já

Když mi byly tři nebo čtyři roky, myslela jsem, že věk se převrací. Že postupně, jak budu dospívat, se z rodičů stanou děti. Už jsem si malovala, jak stojím zamračená v obýváku, pokyvuju ukazováčkem a říkám rezolutně Ne ne ne, už jste snědli dost nutely.

A tak mě začala napadat příslovce znamenající náhlý časový zlom (najednou, naráz) a příslovečné spojky odporovací (nicméně, přesto, avšak, sice) nebo přípustkové (ačkoliv, třebaže, i když, i kdyby), už jsem myslela jen na ně, snažila jsem se v duchu je všechny vyjmenovat, zařadit je, nebyla jsem schopná říct cokoliv, vůbec nic, protože se všechno kolem mě rozhoupalo, stěny i světlo. A tak mě napadlo, že gramatika předvídá úplně všechno, zklamání, prohry a průsery obecně.

V noci, když člověk nespí, starosti se množí, nafukují se, zvětšují, až tak, že s postupujícím časem se v dalších dnech propadají do temnot, to nejhorší se mění ve skutečnost, pak už se nic nezdá možné, překonatelné, nic už se nezdá v pohodě. Nespavost je temná tvář představivosti. Já ty skryté temné chvíle znám. Ráno se člověk probudí otupělý, katastrofické scénáře ti připadají ulítlé, de vzpomínku na ně vymaže, vstaneš, umeješ se a řekneš si, nějak to dopadne. Někdy ale noc přizná barvu, někdy noc odkryje tu jedinou pravdu: čas plyne a věci už nikdy nebudou tak, jak byly.

Než jsem potkala No, věřila jsem, že zlo spočívá v křiku, ranách, válce a krvi. Teď vím, že zlo je taky v tichu, že je často na první pohled neviditelné. Zlo je čas na zacelení ran, ten nezkratitelný sled dnů, nemožnost návratu. Zlo je to, co nám uniká, mlčí, neukazuje se, zlo je to, co nemá zdůvodnění, to, co zůstane navždy neproniknutelné.