Kol Kefalonie

Psala nedávno Bára na Šťastném blogu, že ji nebaví prohlížet si fotky z dovolené jiných lidí, protože stejně tak by se mohla podívat na pohlednice. Kdežto ty vlastní ji baví, i proto, že k nim má svoje vzpomínky, které se jí vybavují při pohledu na fotky. Mám to částečně podobně. Naše fotky si vystavuji hlavně jako připomínku pro sebe, baví mě na ně koukat a tuším, že někoho to může nudit. Na druhé straně já se ráda podívám i na fotky kamarádů, když vím, kam se vydávali a co se kolem toho dělo. Dvou (a více) hodinové projekce diáků s výkladem, jak se to kdysi dělávalo, bych ale asi taky nedala. Tak to by byl úvod a dokud si to ještě pamatuju, pár fotek a komentů z našeho výletu kol Kefalonie, z jihovýchodu na sever a zpět.

Protože jsme neměli kuráž zapůjčit si vůz, jeli jsme na výlet organizovaně. Bus nás nabral kousek před domem, aby nás dovezl na místo odplutí lodi jménem Romantika II (anébrž Pomantika, jak ji pokřtil Mikuláš, než jsme mu vysvětlili, že řecké pé je er). Chvilku jsme jeli po pobřeží, ale záhy jsme se zanořili do vnitrozemí, kde jsme projížděli neméně hezkým hornatým terénem. Kochala jsem se, zatímco Toňa polehávala (za normálních okolností na hodinové jízdy dostává kinedryl, ale teď jsme to nějak nestihli). Kopci nahoru a dolů a točitě nakonec neudělalo dobře ani jinak odolnému Mikulášovi, naštěstí nikdo nevrhl a dorazili jsme až do přístavu Agia Efimia, kde jsme se usadili na lodi. A s námi dalších asi 150 lidí.

Cesta ubíhala v poklidu, slíbila jsem dětem houpání a ono nic, nedostavilo se, jeli jsme po klidné vodě, z jedné strany Kefalonii, z druhé Ithaku.

Klidné moře však vydrželo jen do chvíle, než jsme objeli severní výběžek kolem města Fiscardo (na fotce majáky u Fiscarda). Pak to začalo houpat pěkně, přesně tak, jak jsem se těšila.

Děti to, zdálo se, příliš neznepokojilo, i když Toňa lehce zelenala. Neustála to však jedna spolucestující, s kterou to seklo tak, že ji, chuděru, museli křísit. Naštěstí ve chvíli, kdy už Toňa vypadala, že paní bude následovat, jsme dojeli k první zastávce, k nejfotografovanější (a údajně jedné z nejkrásnějších kefalonských) pláži Myrtos. Fotky odsud jsem viděla už před dovolenou, protože jak člověk zadá do googlu Kefalonie, vyjede milion fotek právě Myrtosu – s neskutečně modrým mořem. Tak modrým, až jsem si říkala, že je to nejspíš krapet zfotošpováno. O to víc jsem koukala, že ta voda fakt tak modrá je.

Je to dáno vápencovým podložím, jak jsme se dozvěděli, nicméně utrousili jsme pár poznámek o tom, kolik modrého barviva tam asi denně Řekové lijí a vrhli se do vln. Zastávka byla určena k opláchutní se na nejkrásnější pláži a byl to jeden z nejbizarnějších zážitků z Řecka. Loď zastavila cca 10 metrů od břehu, 150 cestujících se vrhlo do moře, doplavalo ke břehu, tam si většina z nich sedla do hloučku, poseděla 5 minut, načež kapitán svolával lidi zpět, takže se houf zase vrhl zpátky a skrze vlny se snažil dostat k lodi. Vtipně to muselo vypadat zvlášť pro ty, co již na pláži dleli. My se vrhli též, především teda za účelem svlažit se a osvěžit zezelenalou Toňu. Děti to navíc braly jako super dobrodrůžo, jelikož vlny byly docela velké a na pláž nás vrhly pěkně prudce, přičemž poté nás převalilo ještě množství oblázků (jako hezké jsou, ale docela bolí). My si nesedli na břeh, ale šli prozkoumat blízkou jeskyni a pak zase zpět do vln. Nastupování na loď byl pro děti další zážitek, o kterém vyprávěly ještě několikrát.

Osvěženi jsme se vydali směrem k přístavu Assos, kde měla být další krátká zastávka. Tončí si vyžádala pobyt na přídi, kde to sice houpalo ještě víc, ale adrenalin zabránil tomu, aby jí bylo šoufl (nebo už si zvykla). Mikuláš mezitím meditačně vyrovnával vlny 😀 a vzápětí usnul. A já se kolébala a koukala a kochala se. A budu muset zase brzy někam na loď.

Dopluli jsme do Assosu, kde jsme měli pouhých 40 minut, což vydalo jen na kratičkou obhlídku a nákup nanuků.

Pláž, jak vidno, opravdu všude

A zas byl čas vskočit do bárky a o dům dál. Tentokrát do Fiscarda, což je jedno z mála původních měst na ostrově, protože zdejší budovy (narozdíl od ostatních měst) přežily zemětřesení v roce 1953. Tady jsme měli naštěstí času trošku víc, ale pořád ne tolik, kolik by člověk potřeboval.

Fotek mraky. A to jsem probírala hodně moc. Tak ještě Toni, vybírající si dopravní prostředek.

A pár koček

A pak jsme se pomalu vraceli, a protože jsme vjeli opět do oblasti malého houpání, už to nebylo takový vzrůšo, i když výhledy stále krásné. Tentokrát jsme neriskovali a oběma dětem dali před bus cestou kinedryl, takže projíždění kopečky krásně prospaly.

Za oknem listopad

Konec léta jako když vyšije… no ale když si uvědomím, že jsem vloni koncem října chodila po Orlických horách v tričku a první pivo venku na zahrádce si dávala letos v únoru, tak se vlastně vůbec nedivím.

Na jih

Zatímco vloni jsme zamířili na sever, letos jsme se pustili jižně. A ještě o kousek dál. Protože jsme se rozhodli, že děti vezmeme konečně k moři, a když dumali, jak a kam nejlépe, dospěli jsme k Řecku a tudíž i k letadlu. Nakonec vyhrála Kefalonie, ostrov v Jónském moři, na dohled od bájné Odysseovy Ithaky.

Minule jsem psala, jak se nejvíc děsím letadla, tak jak vidno, přežila jsem, dokonce bez podpůrných prostředků, při letu tam jsem si říkala, že to musím zvládnout, takže pěkně za střízliva. A musím tedy říct, že letadlo opravdu nebude mým oblíbeným dopravním prostředkem. Což o to, samotný let tak hrozný není, uznávám, že pohled na zem z takové výšky je vcelku úchvatný, třeba ten podpatek Itálie jako na dlani, vzlétání mi taky nevadilo, to je podobné jak horská dráha. Ale klesání a vůbec dolet mi zrovna dobře neudělaly (a zatáčení letadla teda taky nic moc) a to mi nebývá špatně vlastně v žádném dopravním prostředku. Tady to taky nebylo o nějakém rozházeném žaludku, ale pocit paniky prostě přetrval. A tak jsem si řekla, že zpátky si ten Neurol lupnu, ať je klid, nemohla jsem ho ovšem najít, takže zase za „střízliva“. Zpět to bylo lepší, dokonce jsem se zvládla i najíst 🙂

Toto fotil Mikuláš, nevím přesně, kde to bylo, ale taky tipuju nějakou Itálii – na cestě tam jsme mohli sledovat, kde se zhruba nacházíme, zpátky už monitory nebyly. Každopádně, děti přijaly letadlo bez výhrad, řičely nadšením při prvním přistání, kde to bylo hrc na zem a rázné brždění, asi že tam doletová dráha není tak dlouhá. Toňa se stále ptá, kdy zase poletíme (a to je u nás ona, komu musíme strkat kinedryl a cuká se, i když máme popojet 3 stanice busem mhd).

Jinak jsem se znovu připomněla, jak moře prostě miluju. Pro mě je tento živel naprosto dokonalý, nabíjí mě a nechápu, jak jsem to mohla těch 12 let přežít. Takže skoro nedík za digitální foťáky a obří paměti, protože mám teď vše přecpáno fotkami moře (zajímavé, jak skoro každá fotka moře vypadá kýčovitě) a nevím, co smazat.

Tohle pohled od nás z balkonu, měli jsme to na pláž cobydup a navíc jsme byli trochu bokem od centra, takže to byla pláž velice volná, mnohdy až poloprázdná. A jak jsem se zmiňovala, že nejspíš nebudeme moci tolik výletničit, jak jsme obvykle zvyklí, tak můžu říct, že tohle byla snad nejodpočinkovější dovolená, kterou jsem zažila. A vlastně mi to ani nevadilo. Něco tak pozvolného, klidného a pohodového bych si každý rok měla dopřát aspoň týden. Neleželi jsme na pláži celý den, na to nejsem stavěná, ale nikam jsme se nehnali, užívali si i odpolední siesty a večerních procházek. Jednou vyrazili do hlavního města, kam jel autobus bez problémů. Jak jsme ale zjistili, jinam by to nešlo, protože bychom neměli šanci vrátit se zpět. Jo tady bychom řidičské schopnosti užili. Ale jak jsem si zprvu říkala, jestli si neudělat jízdy před dovolenou, jsem ráda, že jsem se na to vykašlala, protože ten kopcovitý terén a svérázné řidičství místních – na to to chce trochu víc praxe.

Hlavní město – Argostoli

Narazili jsme tam i na želvy, které se krmily odpadem z rybářských lodí.

Pak jsme si ještě přikoupili výlet lodí kolem severní části ostrova, který mě nadchl, protože miluju lodě, tam se naopak nedělá špatně mně, houpání si užívám – fotky z výletu hodím příště.

Děti si to užívaly, po prvotním fuuuj ta voda je slaná a pomóc vlny, jsme je z vody nemohli vyhnat a fakt se tam oba šíleně vylepšili v plavání. U Mikuláše jsem obzvlášť ráda, protože ten z vody panikařil. Po plaveckém školním kurzu už je to dobrý, není extra plavec, ale vody se nebojí, potápí se, takže jsem jim vděčná a vidím, že rodič na to šel s výukou asi špatně.

Pusto

Skala

A nakonec mlsné kozy.