Pláž (Řecko pošesté)

Jsem docela unavená a tak zapluju do spacáku pomalu, jak jsem, batoh si hodím pod hlavu a v podstatě okamžitě usínám. R. nejspíš taky. Po nějaké době jsem vcelku brutálním způsobem probuzena, kolem nás jsou tři výrostci, jeden šmátrá ke mně do spacáku a to jakože hodně. Odstrkuju ho a tahám se s ním, on se mě snaži vytáhnout ze spacáku ven. Mezitím další dva se snaží zapojit do hovoru a a to tak, že anglicky melou dokola dvě věty – Jak se jmenuješ? a Odkud jseš? R. spí (nebo dělá, že spí). Snažím se výrostky setřást, ale když se mu podaří mě ze spacáku vysypat (za mocného ochmatávání), zařvu na R., ať mi pomůže. Ten překvapivě rychle vyskočí a začne se s místními dohadovat, načež oni se seberou a zmizí za převlékacími kabinkami. Zhruba v tu chvíli přichází K. s dalšími mladíky, kteří, jak se ukáže, k partičce patří. Rázem se zpoza kabin vyrojí další množství kluků, podle mě jich tam může být i víc než 12. Začnou nám nabízet trávu a tváří se přátelsky, co chvíli mizí a zase se objevují, načež já si v nastalém zmatku všimnu, že mi chybí batoh. Se vším všudy. Během celého pobytu jsem si vždycky pas a peníze strkala do noh spacáku a tentokrát to poprvé neudělala. Začneme se s Italy dohadovat, ať mi batoh vrátí, nebo ať mi vrátí aspoň pas. R. za nimi jde za kabinky a dohaduje se a za chvíli opravdu jeden z nich batoh přináší. Já ovšem zjišťuju, že tam, co jsem měla doklady, není nic. Běžíme všichni za bandou dozadu, kde panuje zmatek, z kabinek výrostci vynášejí množství batohů a tašek, které házejí do aut, někteří házejí nějaké papíry do ohně. Začneme se s nimi dohadovat, praštěná a ovíněná K. na ně ječí, ať nám vrátí doklady. Oni řvou na nás a pak po nás někdo začne házet kameny. Šílený zmatek. Stahujeme se raději a oni naskáčou do aut a ujedou.

Nervy máme na pochodu, sprdnu K., že na ně tak ječela, bylo to o hubu. Začneme sbírat věci s tím, že musíme najít policii a řešit ztrátu pasu. Představa přesunu někam k ambasádě mě docela děsí. Při balení R. zjistí, že mu zmizel příruční batoh kromě jiného s foťákem a (opět) hygienickými potřebami. Peníze a doklady naštěstí má. Vydáme se cestou zpět do města, přičemž musíme projít asi tak dva kilometry podél nějakého vojenského prostoru, nebo co to bylo, obehnaného ostnatým drátem. Fajn cesta. Cestou na nás ještě vyběhla smečka psů, dost nepříjemně útočili a K. se po nich oháněla karimatkou, místo aby je nechala na pokoji. Kolem čtvrté ranní jsme byli ve městě, ale do centra ještě daleko. Podařilo se nám stopnout autobus (!), který nás vysadil až přímo před policejní stanicí.

Tam nastalo docela divadlo, protože jsme se nedokázali pořádně domluvit, policajt uměl anglicky jen velice málo. Sice pochopil, že jsme byli okradeni, ale to bylo asi tak vše, takže se jal shánět tlumočníka. Mezitím, co telefonoval, jsem se rozhodla podívat, o co všechno jsem přišla. Batoh byl plný písku, z čehož jsme usoudili, že ho nejspíš vysypali a pak do něj zase všechno nacpali zpět, a co se jim hodilo, vybrali. Jak jsem se tak prohrabovala zmačkaným oblečením, narazila jsem na pas! Zajásala jsem. S radostí ho ukazovala spolucestujícícm a ihned jsme se dohodli, že policii řešit nebudeme, že pas byl vlastně to jediné, co jsem potřebovala. Takže jsme oznámili policajtovi, že už ho nepotřebujeme a celého udiveného ho nechali stát a prchli ze stanice. Pas a další doklady jsem původně měla v plátěné taštičce, kterou jsem posléze mezi věcmi taky našla, byla zcela prázdná až na jednu věc – 50 000 lir – částku, kterou jsem měla schovanou na vlak do Rimini. Jestli si to gauneři nechali na pak, že se budou hodit? Nevím, nechápu, ale radostí jsem byla celá bez sebe. Odebrali jsme se na nádraží, kde se K. a R. natáhli do čekárny a já zatím vyklepávala z batohu a věcí písek a hledala, jestli mi nenechali ještě něco, co jsem postrádala. Zbylé drobnější peníze tam nebyly, chyběly veškeré papírové věci, mapy, pohledy, knížka, časopisy, což nebylo nic závažného. Ale co se s tímto nejspíš ocitlo v ohništi, byla také moje zpáteční jízdenka na autobus. Také chybělo pár kousků oblečení, ale to člověku srdce nerve. Na dalším programu dne bylo zjistit, jak řešit ztracenou jízdenku.

Pomalu zpátky (Řecko popáté)

V kempu jsme ještě pár dní zůstali, prohlíželi si okolí a užívali si vstřícný personál. Pak jsme se ovšem shodli na tom, že je potřeba pomalu se vydat o kus dál, směrem k pobřeží, odkud opět chytneme trajekt do Itálie. Přesouvali jsme se pomalu ale jistě do Rimini, kde jsme měli koupený zpáteční lístek na bus. A odsud jsme možná chtěli i proto, že jsme se stále lehce obávali střetnutí s Paulem, alespoň my holky. Autobus nám odjížděl z Kalambaky, kupodivu jsme odjeli na čas a milému městu ve středním Řecku tak vcelku s radostí zamávali. Přes pohoří Pindos jsme bez úhony (což bylo skoro až s podivem vzhledem k páně řidičově stylu jízdy) dojeli do Ioanniny, kde jsme se prošli městem, které se rozkládá na břehu jezera. Přemýšleli jsme, zda tu nezůstat do dalšího dne, ale nakonec jsme chytili další bus, který odjížděl do přístavu Igoumenitsa. Tam jsme měli na rozmyšlenou, zda tam zůstat déle, ale město se nám nelíbilo a navíc následující den byl ještě hodně levný lístek na trajekt (40 marek), takže jsme se smluvili, že se přeplavíme do Itálie, kde pár dní zůstaneme v Brindisi.

Zbytek dne jsme se poflakovali okolím, dokonce zbyl i čas na napsání pohledů. Noc jsme strávili v polospánku na lavičce v přístavu, odkud nám trajekt odjížděl v 6 ráno. Bez problémů jsme nastoupili, trajekt byl mnohem komfortnější než ten směrem sem a v Itálii byl opravdu za nějakých 9 hodin. Byli jsme vcelku odpočatí a dobře naladění, zdálo se, že veškeré spory a dohady, které jsme měli během cesty, jsou zažehnány. V Brindisi jsme neváhali a hned po výstupu z lodi jsme zavolali do hostelu, kde jsme minule přebývali a nechali se tam odvézt. Potud bylo vše ideální. Ne tak druhý den, kdy nás velice brzy vyhnali z postelí a oznámili nám, že hostel se na pár dní zavírá, neboť je nějaký státní svátek. A zavřeno prý bude v podstatě všude, máme zkusit nějaký hotel. Pokud jsme tedy dobře rozuměli, nicméně z hostelu jsme vystrnaděni, na hotel samozřejmě už nemáme finance.

Tak co teď? Protože je krásný srpnový den, rozhodneme se odjet na pláž, která je z centra asi 7 km městskou dopravou. Vykoupeme se a rozhodneme co dál. Na pláži jsme až do podvečera a zjistíme, že v místě, kde jsme, se bude konat diskotéka. To nadchne zejména K., která si během celého dne značně přihnula z vína a je celá hrr do tancování. Popíjíme s R. taky, ale do tance se nám zrovna nechce, takže sedíme venku na pláži, pozorujeme moře a K. necháme jejímu osudu. Ta se záhy chytne partičky místní omladiny a sdělí nám, že s chlapci půjde někam pro další víno. Rozmlouváme jí to, ale marně. Jak ta holka pije, ztrácí naprosto pud sebezáchovy. Začíná se šeřit a my se rozhodneme, že po vzoru řeckém přespíme na pláži. Protože u diskotéky je kravál, přesuneme se s R. o kousek dál, kde jsou opuštěné převlíkací kabinky a ovíněni se uložíme ke spaní.

O neumetání a etiketě v praxi

Sedmikráska mě velice často inspiruje k zamyšlení nad nějakým tématem a případně i jeho dalšímu zpracování z mojí strany. Dnes se to téma přímo nabízí, protože zápis od Sedmikrásky se odpíchl od zapomenuté svačiny, u nás je to pro změnu zapomenutý lísteček do družiny. Mik už je ve škole starý mazák, třeťák, co si myslí, že už všechno zvládá a kolikrát má dost věcí na háku. Už daleko víc zapomíná, ono už ho taky tolik nekontrolujeme a trochu necháváme na něm, ať se snaží a za případné nedostatky nese důsledky. Zapomněnky do žákajdy dostat nechce, z toho je na rozdíl od některých dětí, kterým je to putna, vcelku rozhozený. Připomínání je hezká věc a úplně všechno na něm snad ani nelze nechat, zvlášť když jde o něco důležitého, ale zase opakovat něco nesčetněkrát mě už nebaví. Minulý týden měli geometrii a zapomněl si pravítko i tužku, zapomněnku nedostal, protože si stačil pomůcky vypůjčit (i to je vlastně plus, protože se situaci učí řešit za běhu), nicméně další den jsem potřebovala, aby přišel domů po obědě. To obnáší, že musí odevzdat paní učitelce papírek a nejde do družiny, nýbrž sám odchází ze třídy. Protože jsem to potřebovala opravdu nutně, abych tam pro něj nemusela, opakovala jsem mu to několikrát, kontrolovala několikrát, jestli ten lísteček má. Po chvíli se na mě zpruzele podíval a pravil: „To se se mnou budeš bavit pořád jenom o škole?“ Jednak mě tím zaskočil a vlastně jsem ani nevěděla, co mu na to odpovědět, jednak jsem si řekla, že ho vlastně nemusím tak vehementně kontrolovat, že už je dost samostatný.

Dnes ráno dostával další papírek, tentokrát do družiny, že si ho vyzvednou na kroužek (když papírek nemá, družina ho vedoucímu kroužku prostě nevydá). Ráno mu říkám, že má na stole ten papírek, ať si ho dá do penálu, celou dobu mele něco o legu a že by si vzal do družiny nějaké auto, papírek je stále na stole, tak mu ho znovu připomenu. Manžel to nevydrží a papírek mu donese až pod nos k aktovce, kde Mik řeší, do čeho si to auto dá. Dole v domě se ho ptám, jestli má ten lísteček, Mik mě evidentně nevnímá a vypráví něco úplně jiného. Pomyslím si, že nebudu prudná matka, co se „baví jenom o škole“ a nechám to být. Posléze přijde sms, že Mikuláš lísteček samozřejmě nechal doma. Chvilku jsem v pokušení, jestli mu ho tam nedodáme, kamarádka radí, ať do družiny cinknu. Ale ne, kašlu na to, ať si to panáček zkusí nějak domluvit sám. A jsem na něj zvědavá, jak si poradí. Ale spíš se obávám, že prostě na kroužek nešel. Nicméně vodit za ruku ho budu jen do určité míry a čím dál méně.

Mik je docela stydlivý, není průbojný a dostává se lehce do rozpaků. Když ale něco hodně chce (koupit si nanuk třeba), tak to zvládá bez problémů. Ty rozpaky mu nezávidím, vím, že pro stydlivého člověka jsou leckteré věci hodně náročné až nepřekonatelné (sama jsem v dětství hodně trpěla), každopádně ať je to, jak chce, byla bych ráda, kdyby překousl stud v těch nejobyčejnějších zvyklostech, jakými jsou pozdravy či poděkování. Nevím, co dělám špatně, ale moje děti nejsou schopny bez ponouknutí pozdravit. Vtloukám to do nich horem dolem několik let a pořád to není ono. Někdo jim řekne ahoj, oni se podívají na mě a čekají na schválení, takže já musím říct onu mnou nenáviděnou větu: „Jak se říká?“ Jednou z Mikuláše vypadlo, že neví, jestli má říkat ahoj nebo dobrý den, řekla jsem mu, že dobrým dnem nic nezkazí a když si není jistý, ať používá to. Vlastně ho i chápu, není to kolikrát jednoduché rozlišit, komu tykat, či vykat. Nemyslím si, že by byly moje děti neslušné, umí poděkovat, poprosit, ale obyčejný pozdrav je dostává do rozpaků – zvlášť Mika. Kamarádka se stejně starými a taky stydlivými dětmi to prý zatím neřeší, mně ale připadá, že pozdrav je takový opravdu základ slušného vystupování a bez něj se nikam neposunou. (A jak enormně mě štvou lidi, co nepozdraví, raději otočí hlavu a mně osobně to připadá jako neúcta.)

Udělali jsme si doma výuku, nadhazovala jsem situace a hráli jsme. Vtloukala jsem mu do hlavy, že dospělé by měl on zdravit dřív, protože je mladší, ale myslím, že úspěch bude, když jim vůbec odpoví, aniž by dostal schválení. Doma z toho měl srandu a vše zvládl na jedničku, jenže mě se prostě nestydí. A protože tohle už řeším snad tři roky, řekla jsem mu, že za každý můj dotaz „jak se říká“, mu strhnu 5 korun z kapesného. Včera zdravil krásně 🙂 Nejsem moc drsná matka?

Šéf Atén a Meteora (Řecko počtvrté)

Ubytovali jsme se na zastřešené terase, kde stálo ve dvou řadách asi 20 postelí, sprchy byly k dispozici, takže jsme byli v podstatě spokojení. Nemít za zadkem Paula, který naopak brblal stále. Jelikož se mu zdálo, že toto ubytování není bezpečné pro jeho kameru, hodlal ji zanechat na recepci v úschově. V tu dobu už měl vcelku naváto a opici přiživil několika plechovkovými pivy. Paní z recepce se na jeho kameru, z níž visel horkem rozpuštěný sýr (předtím halabala shrábnutý do igelitky spolu s další potravou), zrovna netvářila, ale pak jí Paul řekl, že on je šéf Atén, tak ať neodmlouvá. Nakonec ji tedy přijala a Paul zavelel, že půjdou s R. na pivo a něco ostřejšího. Zároveň se k nám přidali ve stejném penzionu ubytovaní Sicilané, což museli být také mafiáni, jak Paul naznal. Bylo jim asi 18 a spíš než mafiáni byli z bodrého „šéfa Atén“ vyjukaní. Chlapi se pustili do panáků a my se s K. raději vydaly prohlédnout si Kalambaku. Když jsme se po čase vrátily, Paul i R. už byli notně připiti, hráli tavli a navzájem si vyhrožovali smrtí. Paul se zase začal vrhat po K., takže jsme se raději opět sbalily a šly se do penzionu uložit. Noc se neobešla bez obtěžování K. ožralým Paulem a jeho pacifikováním neméně ožralým R. Po nějaké době Paul přišel ke mně a začal se se mnou loučit, jelikož prý jede z Bulharska pašovat cédéčka. Načež usnul a příšerně chrápal, takže ani tu postel po dlouhé době jsme si pořádně neužili.

Další den jsme chtěli navštívit kláštery Meteora, kam jsme se chtěli dopravit autobusem. Vstávání se nám protáhlo, protože R. s kocovinou dospával. Paul se mezitím vyhrabal a přesunul opět do hospody. Když jsme se konečně vykopali, zjistili jsme, že nevíme (opět), kde je autobusové nádraží a chvíli jsme se motali po okolí, než nás zblejskl Paul a že jede přeci s námi. Když jsme se dostali na autobusák, zjistili jsme, že zrovna nastala odpolední siesta a následující dvě a půl hodiny nic nepojede. Rozhodli jsme se ale, že se ke klášterům vydáme pěšky. Paul se nám celou dobu posmíval a následně se urazil, protože on přece nebude chodit. K prvnímu klášteru to ale měly být nějaké 4 kilometry, což nám nepřišlo tak hrozné, takže jsme ho tam nechali sedět a vydali se. Nakonec jsme si prohlédli pěšmo kláštery dva a v klídku se vraceli k ubytovně. Když jsme tam přišli, našli jsme Paula v družném hovoru (resp. monologu) s Italy. Vůbec si nás nevšímal, až po chvíli přišel a poté, co se nás zeptal, jak bylo na výletě, nám oznámil, že se máme sbalit a vypadnout, jelikož tam nejsme žádaní. Koukali jsme na něj jak na blázna, ale on nám naprosto vážně sdělil, že je šéf Řecka a že všichni Řekové vědí, jak jsme se k němu chovali a když neodejdeme, přijdou nás zabít. Věděli jsme, že je mluvka a asi blázen, ale hádejte se s bláznem. Radši jsme se sbalili a šli si dalších pár dní užít v klidu bej něj.

Paní v recepci se hrozně divila, proč jdeme pryč a nedokázala pochopit celou situaci, i když jsme jí několikrát vysvětlili, co se stalo. Vlastně se jí nedivím, že to nechápala, protože to znělo dost praštěně. Několikrát nám ještě řekla, ať zůstaneme, že Paul je normální alkoholik a žádný šéf ničeho. Ale my už se ho chtěli zbavit. A já byla v duchu ráda, že na to přišli i mí dva spolucestovatelé. Mimochodem, Paul nám samozřejmě nezaplatil ani ťuk. Vydali jsme se za město do blízkého kempu, kde byl i bazén a vůbec tam byli samí příjemní lidé, kteří se netvářili, že nás nesnášejí a chtějí nás zabít, jak nám předtím tvrdil „pan mafián“. Najedli jsme se, přespali a ráno, když jsme se chtěli všichni umýt, zjistil R., že mu chybí hygienická taštička. Jelikož v ní měl i roztok na kontaktní čočky, hodlal se pro ni vrátit do penzionu, kde ji nejspíš zapomněl. V penzionu taštičku nenašel, akorát narazil na recepční, která se ho ptala na Paula, protože dosud nezaplatil za pobyt. Proč taky, že – král Řecka? R. se po neúspěšném hledání vydal do lékárny, že si roztok koupí. Koho cestou nepotkal, našeho milého mafiána. Zeptal se ho, jestli náhodou někde neviděl jeho neseser, na což Paul odpověděl, že ne, ale ať s ním R. zajde na pivo. Tam mu R., řekl, že mu jde hlavně o roztok na čočky, načež Paul hrábl do igelitky a onen roztok mu podal. R. si všiml, že v igelitce jsou i jiné jeho věci, které z něj už ale nevylámal. Tak ho zanechal osudu a vrátil se do kempu, kde zjistil, že ještě postrádá peněženku, v níž měl ovšem jen pět set českých korun.

A to bylo poslední shledání s šéfem Řecka, který potřeboval krást kartáček na zuby, holení a mýdlo. Možná, aby ho mohl směnit v Bulharsku za cédéčka.

Mafián (Řecko potřetí)

Večer jsme se posledním metrem přesunuli na pláž, kde jsme hodlali přenocovat. Společníky nám dělaly jen místní milenecké páry a několik toulavých psů a ti si naštěstí všímali jen sebe. Ráno jsme si zaplavali, akorát K. ne, bála se žahnutí asi, a docela rychle jsme se usebrali a přemístili do centra. Plán dne byl jasný, konečně se vyhrabat na Akropoli, což se konečně povedlo, a já se mohla pokochat trochou těch památek. Většinu dne jsme strávili v okolí Akropole a pak se přemístili na nádraží pro batožinu a směr autobusák, odkud jsme chtěli jet do Kalambaky. Bohužel se nám v trolejbusu podařilo přejet, a když jsme se konečně dohrabali na nádraží, zjistili jsme, že nám poslední autobus tím směrem již ujel, což nás trochu rozhodilo. Našli jsme si příští spoj, další den v 6 ráno a dohodli se, že přenocujeme opět někde v centru a dospíme se druhý den v autobuse. Batožina opět putovala do úschovny zavazadel.

Cestou jsme byli nuceni zastavit se v jedné taverně, jelikož K. postihla „běhavá“ a musela si odskočit. Posadili jsme se s R. ke stolku venku, když tu si nás všiml cca padesátiletý chlapík od vedlejšího stolu a plynulou angličtinou nás přizval na pokec. Objednal džbánek vína a jal se vyprávět. Že je napůl Řek, napůl Ir a na místní univerzitě prý vyučuje angličtinu. Výřečný byl až až a co chvíli objednával bujaře další víno. Vyprávěl o Řecku, vyptával se na naši zemi a vlastně se zdál vcelku sympatický. Po čase nám řekl, že by nám ukázal „to pravé“ Řecko, taverny v Aténách, na které běžný turista nenarazí, což se nám docela pozdávalo. Paul (jak se nám představil) chytil taxíka a odvezl nás do jedné hospody, ta prý ale ještě není to pravé ořechové, prohlásil a po dalším džbánku jsme se přesouvali jinam. „Ta pravá řecká hospoda“, kam nás dovedl, byla ta samé, v níž jsme trávili do pozdních nočních hodin čas před dvěma dny. Což nás docela pobavilo. Po nějaké době Paul prohlásil, že už je to nuda a ať jdeme k němu domů, že bydlí kousek, že si tam dáme něco k jídlu a k pití. Prý nám je k dispozici jeho terasa, kde můžeme přespat. Mně se popravdě moc nechtělo, přece jen cizí chlap, sedět s ním  hospodě budiž, ale lézt k němu do bytu? Ale K. a R. se tomu nebránili a ukecali mě. Odebrali jsme se tedy k němu, kde moji dva spolucestující popíjeli ještě piva a juchali s Paulem. Nad ránem jsem se s R. štěkla. Prozradil totiž Paulovi, kam se chystáme a ten se (upozorňuju, že už v dost podnapilém stavu) rozhodl, že pojede s námi. Byla jsem absolutně proti, ale K. i R. tvrdili, že to bude v pohodě, protože určitě za nás bude dál platit. Čemuž se mi moc věřit nechtělo, navíc jsem s nelibostí pozorovala, jak se Paul jako přiopilý chová.

Začal být docela protivný, ryl do mě, ať mu teda řeknu, že ho s sebou nechci a navíc docela dost balil K., která jak měla upito, si mu sedala na klín a vůbec se chovala až moc přítulně. Paul nám začal vyprávět, jak vypomáhá zdejší mafii, během další chvíle měl s mafií hodně pevné styky a kolem šesté ranní už byl jedním z nejdůležitějších mužů Atén. Během tohoto „odhalení svojí totožnosti“ vytáhl pistoli, kterou si zastrčil do lesklých trenek a co chvíli s ní na nás mával. Pak zavelel, že jedeme, ať stihneme další autobus, co měl jet kolem osmé. Vzal igelitku, do ní vhodil videokameru, pak otevřel lednici, odkud za kamerou nahrnul krabičky s jídlem a pár plechovkových piv. Takto vybaven se vydal na cestu. Pistoli jsem neviděla, snad ji nechal doma. (Jestli to vůbec byla pravá pistole, ale kdo by se ptal…)

Autobus jsme stihli a já na rozdíl od mých dvou spolucestovníků neusnula. Bohužel. Byla jsem tak nucena poslouchat Paulovy řeči, kdy mi jakože vtipně vyhrožoval:“ Nebuď tak vážná, nebo tě zabiju. Když se teď nezasměješ, tak uvidíš.“ Přemýšlela jsem celou cestu, jestli je jen kecálek a vejtaha, k čemuž jsem se i přikláněla, nicméně mi jeho výstupy opravdu nebyly příjemné. Mezitím se probrala K., kterou samozřejmě začalo štvát, že ji Paul obírá. Ale on byl přesvědčený, že ho ona miluje a nemohli jsme mu vymluvit, že její přítulnost v noci způsobil spíš alkohol. Odpoledne jsme dojeli do Kalambaky, kde se nás vbrzku ujali příjemní kluci a ubytovali nás na zastřešené terase jednoho z penzionů.

Do Atén (Řecko podruhé)

Ráno jsme se trošku zklidnili, posnídali v hostelu a nechali se odvézt do centra. Tam jsme si v cestovce vyřídili přepis jízdenky do jiného trajektu, který měl ovšem odjet až v osm večer. K trajektu přímo nás měl odvézt autobus, který z centra odjížděl okolo půl čtvrté. Do té doby jsme se bezcílně potulovali městem, povalovali se po přístavišti, koukali do moře a chytali bronz. Po úspěšném odchycení přibližovacího autobusu jsme ve čtyři už byli před trajektem, kam nás vpustili okolo šesté. Našli jsme si místo a opět čekali. Trajekt, který měl odjet v osm, se od břehu odlepil až v jedenáct. Mezitím do něj proudily další a další davy pasažérů, až byla loď plná k prasknutí a to doslova, na každém volném fleku byl člověk, na schodech, po chodbách, prostě všude.

My měli svoje místo, kde jsme se vyspali a dokonce se pokochali východem slunce přímo na moři. Ráno jsme stále ještě byli pevnině vcelku vzdáleni, a protože jsme byli přesvědčeni, že trajekt má být v Řecku cca za 9 hodin, byli jsme docela překvapeni. Netušili jsme totiž, že nejedeme přímo, nýbrž s mezizastávkami na okolních ostrovech. Bylo to dlouhé předlouhé, vždy jsme zajásali, když se přiblížila pevnina a on to zase ostrov. Do Patras jsme dorazili před osmou večerní, tedy po cca 21 hodinách. Vysilující cesta v davu lidí, na palubě, kam nepřetržitě svítilo slunce a my nenamazaní pitomci jsme podle toho vypadali.

V Patras jsme vcelku rychle našli autobusák a přesouvali se směr Atény. Tam jsme dorazili asi v jedenáct večer a stihli jeden z posledních autobusů do centra. Ten den jsme se neubytovali. Protože v Aténách zrovna probíhalo mistrovství světa v atletice, byly všechny hostely a ubytovny, na něž jsme narazili, plné. Na hotel nebyly peníze a do kempů bychom museli metrem, které jezdí až od 5 od rána. Potulovali jsme se centrem, až skončili v jedné hospodě, kde měli jednak otevřeno dost dlouho a jednak nás na jejich zahrádce nechali sedět i po zavíračce. Takže jsme se na střídačku prospali na stolech a v 5 skočili do metra a autobusu a vydali se do nejbližšího kempu, umýt se a dospat. Ten den jsme strávili v kempu u moře a nabírali síly ztracené cestou sem.

Druhý den jsme se vydali do Atén, prošli se v centru křížem krážem, akorát až k té Akropoli jsme pro obří horko nedorazili. Ten den jsme se ještě jednou jeli vykoupat a rozhodli se, že nebudeme utrácet za kemp, nýbrž noc zase přečkáme někde v centru a nad ránem se pojedeme na pláž dospat. A tak jsme učinili, batohy jsme si šoupli do úschovny na nádraží, vzali jen to nejnutnější a vyrazili do víru velkoměsta, noc jsme přebyli na náměstí plném hospod, kde se lid veselil a my s ním. Nad ránem jsme se prospali na pláži, kam jsme po ránu šli smočit těla a K. se tam u břehu setkala s nčím žahavým (jestli medůza?), na d čím místní plavčíci kroutili hlavami, že prý se to tam nestalo už léta. Ten den se nám pak trošku rozplizl plácáním se po Aténách, o nichž jsme se shodli, že se nám vlastně vůbec nelíbí, nicméně jsme se z nich nedokázali hnout. Atmosféru mají, to se nedá upřít, a to zvlášť ve večerních hodinách. Začali jsme přehodnocovat plány a rozhodli se, že z Atén se přesuneme rovnou do Kalambaky. Přesun měl proběhnout následující den, poté co se konečně podíváme na Akropoli.

Jak jsme vyjeli (Řecko poprvé)

To, že jsme letos byli v Řecku, mi dalo zavzpomínat na mou první návštěvu ve starobylé zemi plné mýtů a bájí. A nutno předestřít, že to nebyla cesta idylická, a když na to pohlížím zpětně, smůla se nám lepila na paty až nehezky. I když uznávám, že na některých věcech, které nás potkaly, jsme měli velký podíl my sami. A taky od té doby vím, že s kdekým nelze trávit dovolenou, natož pak na vlastní pěst cestovat, a klidně to můžou být lidé, s nimiž si v domovině absolutně rozumíte.

Bylo to před sedmnácti lety, když jsme se před prázdninami se spolužáky domlouvali, že bychom mohli vzít batohy a vydat se někam do světa. Pamatuji, že nejdřív jsme mluvili o Rumunsku, které jsme posléze zavrhli a vymysleli Řecko. Vlastně už vůbec nevím proč. Já od mala milovala řecké mýty a Řecko mě lákalo i z důvodů, že jsem se chtěla pokochat starými památkami a spatřit ty všude vystavované bílé domky a třeba i moře. Posléze se ukázalo, jak málo informací jsme o Řecku měli, tenkrát v době počátků internetu ani vlastně nevím, jak jsme rozplánovali cestu. Dospěli jsme k tomu, že nejlevněji pro nás bude dojet tam z Itálie trajektem a aby jel trajekt co nejkratší dobu, musíme sjet co nejjižněji. Linkové autobusy z Čech jely ovšem nejdál do Rimini. Takže plán byl, autobusem do Rimini, odsud vlakem do Brindisi, odsud trajekt do Patras a pak Athény. To byl základní plán. Dál jsme chtěli na Peloponés, možná na Olymp a taky jsme chtěli vidět Meteora.

Mezitím, co jsme plánovali cestu, stalo se pár věcí, které možná také ovlivnily celkový ráz tohoto na koleně spíchlého výletu. Nejprve odpadl jeden spolucestovník, který zjistil, že nebude mít dostatek financí. Pak odpadl druhý, v té době přítel K., kterému se nelíbilo, že chceme jet po vlastní ose, raději by s cestovkou, ale to nám připadalo tenkrát tak mastňácké. Zbyli jsme tři, dvě holky a jeden kluk, takže složení ne zrovna ideální. Oplývali jsme ovšem zdravým nadšením a jednoho krásného srpnového dne opravdu vyrazili. Autobus nás odvezl do Rimini, ale s dvouhodinovým zpožděním. A protože jsme plánovali dostat se do Řecka co nejdříve, ihned jsme se přesunuli na vlak a koupili lístky hned do toho prvního, co jel. Trochu nás zarazilo, že je to eurocity, tudíž dražší, než jsme předpokládali. Ale prostě jsme byli rozhodnutí se na jih dostat co nejdříve. Vlak přijel pozdě a extrémně narvaný a narvalo se do něj další obyvatelstvo. Mě dav vcucl rychleji, takže jsem se ocitla na plošině mezi dvěma vagóny, K. a R. byli pomalejší a zůstali na schodech, takto jsme jeli alespoň 4 hodiny, kdy jsme na sebe ani neviděli, než se místo trochu uvolnilo a oni se ke mně dopravili a mohli jsme dokonce usednout na batožinu.

Vlak cestou ještě nabral slušnou sekeru a do Brindisi jsme dojeli asi v osm večer s hodinovým zpožděním. A zase honem, co nejdřív na trajekt, v noci se vyspíme, nad ránem budeme v Řecku. Taková byla naše představa. A že realita byla úplně jiná, je nasnadě. Vběhli jsme do první cestovky, na kterou jsme natrefili a koupili si lístek na nejbližší a pokud možno nejlevnější spoj. I nejlevnější jízdenka nahoru na palubu byla tenkrát hodně drahá, protože jsme neměli lepší nápad než vyrazit v plné sezóně. Takže jsme vysolili každý sto marek a běželi do přístavu, odkud měl trajekt odjet zhruba za 25 minut. Paní v kanceláři se tvářila, že to stíháme, nicméně jen k přístavu nám to trvalo minut dvacet, pak ještě vyříidt clo, pak následovalo hledání správné lodi, která ovšem odplouvala z druhé strany zálivu, jak jsme posléze zjistili. Když nám trajekt ujel. Nervozita mezi námi se v tuhle chvíli dala krájet a když si to tak zpětně čtu, vlastně nechápu, kam jsme se hnali a že jsme to neměli zorganizované krapet líp. No nic, vydali jsme se zpět do města a po cedulích do hostelu, kde jsme si dali pivo a spoléhali na to, že ráno nám to bude myslet lépe.

Další šestka

Tončí oslavila v pondělí šesté narozeniny. Letos mi to hodně připomnělo její příchod na svět, protože to bylo také pondělí. Přenášela jsem, úplně první termín jsem měla 16. srpna a to pondělí prvního jsem byla objednaná na vyvolání. Že nakonec nebylo nutné, jelikož se madam nakonec rozhodla, že zrovna ten den se jí už chce ven, připisujeme i jejímu zrození ve znamění Panny. Kdy jindy by se rozhodla pořádku a sytémumilovná Panna na svět, než v pondělí prvního?

Jestli Toňa správně reprezentuje svoje znamení, bych občas opravdu neřekla, zvlášť když ji pozoruju, jak za sebou trousí věci, co jí kde vypadne, to už tam zůstane. Ale postel nebo stůl má oproti Mikulášovi vždy vzorně upravené. Teď už je to s ní lepší, rovná si sama, ale občas to bylo večer o nerv, jelikož potřebovala mít peřinu dokonale upravenou, ani záhyb. Vlastně i proti Mikulášovi úhledněji spí. Něco z té Panny tam prostě vidím.

Před časem jsem tu řešila, jestli ji nedat už do školy, ale můžu říct, že jsem nesmírně šťastná, že jsem tak neudělala. Sice se od ledna hrozně moc vylepšila, hlavně v komunikaci s cizími lidmi – to je na tom líp než Mikuláš – a já občas zapochybovala, jestli jsme to s ní přece jen neměli zkusit, ale teď vidím, že ne. Už to její, když jí něco nejde, jak ohrne pysk a začne ronit slzy, aniž by se trošku snažila (v tom zase narazím na srovnávání s bráchou, protože on vždy zkouší a snaží se, dokud něco nezvládne). Asi to tak bude mít celý život, ale za ten rok k dobru možná přestane ronit kroupy a zjistí, že občas opravdu něco nemusí jít a taky není od věci dát tomu trochu víc času. Navíc ona se tak hrozně těšila do školky a má to tam tak ráda, že si myslím, že tam pořád ještě patří a že u ní ani nedojde k onomu pověstnému nudění se. Taky je trochu nepozora, nebo spíš nenechávek, pořád musí něco žmoulat, u jídla nevydrží po něčem nesahat, nehrát si s tím. Jsem zvědavá, jak ve škole zvládne v klidu sedět, ale zase vím, že když ji něco zaujme, vydrží u toho opravdu hodně dlouho. Pořád miluje kreslení, tím stráví skoro nejvíc svého času doma. Produkuje typicky holčičí malůvky, princezny, duhy, srdíčka, zámky, ale když na to přijde, vyfikne i fajn loď nebo auto.

Vůbe je to taková holka holčičí, což mě, která jsem byla vždycky trochu kluk, pořád dokola udivuje. Parádí se, hýčká panenky, je sukničková a šatičková. Ale už se mi podařilo ji přesvědčit, že není jediná holčičkovská barva růžová. Tady těsně před odchodem na karneval. Šla za vílu Amálku Zvonilkovou.

Vloni jsem psala, jak jí nechce naskočit er, ale stačil měsíc od toho zápisku a bylo tam a za pár týdnů se přidalo i eř, a už se u paní logopedky jen dopilovávalo, tak myslím, že letos už chodit nebude muset. Je pořád docela pružná, ale trochu křiví záda, což mě mrzí. Chodí na takové cvičení s gymnastickou průpravou, co ji moc baví a i jí to docela jde, tak třeba se jí ještě podaří pořádně ta záda narovnat. Zvládá takové věci, co já nikdy nedala, jako předklonit se a dotknout se dlaněmi země, tak by se mi docela líbilo, kdyby jí to vydrželo. Kotrmelec, který ale uměla perfektně už ve třech letech, si nějak zmrvila. Opičí se po bráchovi a tancuje na hlavě, čemuž se vždycky směje její cvičitelka, prý nechápe, že je tak ohebná a ten kotrmelec se ne a ne povést.

Letos zase o něco vylepšila plavání, uplave už hodně velký kus sama bez pomůcek a má docela fajn styl, tempa dělá parádní. Jak se Mikeš vody před kursem ve škole bál, ona byla vždycky v pohodě, letos trochu obavy byly, hlavně se bála namočit si hlavu, ale to, že jsme se hodně koupali a přispělo k tomu i moře, udělalo svoje. Už plave i pod vodou a letos začíná se školkou kurs, tak třeba to nebude mít tak strastiplné jak ten Mik. Jinak jsme ji přesedlali na větší kolo letos, na dvacítku a jezdí dobře, akorát teda naučit tuhle holku brzdit, to je něco. To se s ní táhne už od odrážedla. Že nebrzdila, vymlátila se už na plastové motorce, pak na odrážecím kole, pak jsme ji horko těžko naučili brzdit na kole větším na zadní šlapku a zase změna a má přední brzdy. Ale už to zvládá, takže se s ní nebojíme vyrazit do většího terénu. Šlapat do kopce se jí ale samozřejmě nechce. Ani běhat se jí nechce a remcá i při delších pěších výletech.

Vydobyla si, že chce hrát taky na flétnu a protože se mi podařilo sehnat jim dvě místa za sebou, zkusí to a uvidíme. Jsem ji ukecávala na kytaru, abychom měli v rodině víc nástrojů, ale nedala se, opice jedna 🙂 Chce být malířkou nebo herečkou (kde vzala tu herečku netuším, protože se stydí zpívat i před námi). Je to užvaněná ženská, co pusu skoro nezavře, jen občas před cizíma, ale to už taky méně a méně. Nemá problém skamarádit se, letos na příměšťáku si hned druhý den našla kámošku, narozdíl od Mikuláše, kterému to moc nejde, takže pak prý na ně byl nalepený, jak mi oznámila.

Začaly ji konečně zajímat písmenka, zná všechna, hezky hláskuje, semtam nějaké krátké slovo napíše, ale pořád má sklony k zrcadlovému psaní. Čísla jsou docela v pohodě, ale do ničeho ji neženeme, jen ať si počká na školu. Však už to nebude dlouho trvat. Až nám to naše mazlidlo odejde do škamen, vlastně se na to ani moc netěším. Pořád je to takový moje malinký miminko. Co má aktuálně asi tak 19 kg a 118 cm.

Hodná víla sudička na besídce

A jedna s bráchou