Auto (mít, či nemít)

Nemáme auto. A nejspíš mít budeme a já pořád nevím. Chci ho, nebo nechci?

Bez auta jsem celý svůj dospělý život. Vlastně déle, od chvíle, kdy od nás odešel otec v mých třinácti letech. Máma neřídila, a tak šlo auto s ním. O pořízení auta mluvíme už hodně dlouho, nejspíš od doby, co máme děti a vidíme, jak přepravovat se hromadnou dopravou není kolikrát jednoduché. Jde to, ale dře to. České dráhy, to je na samostatný zápisek a mám pocit, že hlavní podíl na tom, že si pořídíme auto, mají ony. Jak jezdíme poměrně často, vidíme víc ty chyby. Cestování s ČD je téměř adrenalinový zážitek. Zpoždění vlaků je spíš standard než výjimka, mnoho přestupů (spojů bez přestupů je vlastně hrozně málo), časté výluky, o stavu vagonů rychlíků se mi ani mluvit nechce. Ceny rostou a ač mají dráhy tisíce a jednu slev a výhod za splnění dalších tisíc a jedné podmínky, stále to není levná záležitost.

Auto taky ne, to je samozřejmé, ale aspoň, co se týče jednotlivých cest, teď když už se mezi platící spoluobčany vklínila i Toňa, vychází prý levněji. Mnohdy šetří čas – jasně zácpy na dálnicích bývají, ale vzhledem k tomu, že za normálního provozu jsme od nás z domu před domem babiččiným za hodinu dvacet a vlakem se tam plácáme čtyři hodiny, mám pocit, že i se zácpou na D1 je auto schopné tam být dřív. Co mi nejvíc vadí na životě bez auta, je neustálá závislost. Na někom, na něčem. Když jedeme na hory, často zneužíváme kamarády, kteří nám dopraví lyže. Problém jim to nedělá, ale i tak, musí se to trochu zprodukovat. Když jsme někde společně a jezdí se na výlety, jsme omezeni dopravou, případně volnými místy v cizích autech. Pořád jsme svázáni časy hromadné dopravy, když jsme někde na víkendu, zpravidla odjíždíme první, abychom se vůbec dopravili domů, ostatní můžou odjet, kdy se jim zachce. Kolikrát nás HD omezuje i místně. Teď, když už jsou děti větší, se většinou všude  (i když složitě) dostaneme, ale když byli v kočáru, museli jsme odmítnout spoustu akcí, v podstatě skoro nejezdili autobusem, byli závislí jen na vlacích. Teď už jezdíme i do zapadlejších míst autobusy, jenže kolikrát je problém, že někam doprava nejezdí o víkendu, nebo jen velice omezeně (1-2 spoje denně). Ta nesvoboda mi vadí nejvíc.

Jenže koupě auta je obrovské rozhodnutí. Nejen kvůli financím, ale celkově je to prostě další starost. Nehledě k tomu, že oba máme řidičák, ale wuxia řídil naposledy v roce, kdy si ho udělal a já asi před 16 lety. Tenkrát mě řídit bavilo a asi mi to i docela šlo. Jenže čím jsem starší, tím víc se bojím. Udělám si jízdy, to je vcelku jasná věc, ale asi budu vyklepaná až na půdu. Kdybychom dál bydleli v Hodko, kde jsme byli zastrčení úplně na kraji, k nejbližšímu autobusu to bylo rychlou chůzí 10 minut, do nejbližší sámošky 20 minut (s dětmi byl nákup výlet na celé dopoledne), měli bychom už auto stopro. Tam jsme se už domlouvali s domácími, kteří měli autodílnu. Jenže pak přišla koupě bytu, hypotéka, stěhování, navíc výhodně k mhd. Zadlužení bance a zjištění, že všechno je blízko, nás opět odklonilo od nápadu pořídit auto. Od té doby jsme o něm mluvili nesčetněkrát. Když nám teď kamarádi nabídli výhodný odkup, jsme na rozpacích. Chceme ho i nechceme. Ostatní za nás v podstatě rozhodli – prý ho chceme. Kamarádi s tím počítají a v podstatě tento víkend už ho máme mít. Tak se jen bojím, aby nám nestálo pár měsíců před domem, než se rozhodneme, že ho vlastně nepotřebujeme 🙂

Zpátky (Řecko posedmé)

Tohle už je spíš jen takový dodatek k celé cestě, jak vidno, víceméně bez úhony jsme se vrátili zpět. Rozhodli jsme se z Brindisi do Rimini jet nočním vlakem, abychom se vyspali a zabili tak jednu noc. Do odjezdu autobusu zbývaly v tu chvíli ještě dvě. Z Brindisi jsme volali do brněnské firmy, s kterou jsme sem přijeli. Telefonát sežral tři karty a nebyli jsme o moc moudřejší. Bylo jasné, že si musím pořídit novou jízdenku a mně šlo hlavně o to zjistit, jestli se dá koupit nová jízdenka na místě. Hovor to byl značně dada, protože pán mi nejprve radil, že mám jízdenku najít a pak že bude vše v pořádku. I když jsem mu předtím říkala, že je nenávratně ztracená. Tak to prý mám smůlu, protože oni si nemůžou ověřit, že jsem platila i zpáteční jízdenku (to mi dodnes není jasné proč). Pán mi posléze nadiktoval adresu v Rimini, kde by mi údajně měli lístek prodat. Když jsme se ptali, zda ho nelze koupit přímo v autobuse, to prý ano, ale jen pokud bude volné místo, které by samozřejmě být mělo, když jsem ho měla se zpáteční jízdenkou rezervované. Vypadalo to opět napínavě, ale rozhodli jsme se řešit až na místě.

Do vlaku jsme nastoupili v jednu v noci a v Rimini se probrali kolem osmé. Hned z nádraží jsme se vydali na místo, kde bych si mohla koupit místenku do busu. Paní sice uměla anglicky, ale chvíli trvalo, než jsme se domluvily. Nabízela mi lístek na příští týden, dřív nemají místo. Vysvětlovala jsem jí, jak je to se ztracenou jízdenkou a že by tedy v nejbližším spoji pro mě místo být mělo. Nakonec jsem zjistila, že toto je úplně jiná cestovka, vypravující svoje autobusy, která s těmi brněnskými nemá co do činění. No paráda. Vyrazili jsme tedy prohlédnout si Rimini. Měli jsme docela hlad, ale protože jsme netušili, kolik bude stát jízdenka, nechtěli jsme utrácet, koupili jsme si akorát levné víno s tím, že máme ještě nějaké pytlíkové polévky. Seděli jsme v Rimini v podloubí, když tu kolem nás šel jakýsi žebrák a když nás viděl (to jsme museli vypadat, pomyslela jsem si), dal nám pár lir, že prý měl ten den dobrý výdělek. A poslal nás kamsi za roh do charity, tam že nám dají i polívku. Na to jsme ovšem neměli a rozhodli se uklohnit si svoji. Během výroby nám však došel plyn a polévka byla k ničemu. Tak jsme se hladoví přesunuli k nádraží, kde jsme do pozdní noci pozorovali šum a klábosili s místními. Hlavy jsme složily na trávníku přímo před policejní stanicí, kde jsme si říkali, že bychom mohli přespat bez úhony. Ráno nás budily fešné policistky. Přesunuli jsme se na pláž, ještě se vykoupat a pak už k autobusu. Lístek nám bez problémů prodali a moji radost už nemohlo zkazit ani to, že byl o dost dražší a že jsem se u R. zadlužila. Dokonce nám zbylo i pár peněz, abychom si na nejbližší zastávce mohli koupit něco malého k jídlu. A tak jsme nakonec dojeli i domů.

Sluší se ještě dodat, že nás tenhle výlet na dlouhou dobu rozbratřil. K. se úplně stáhla a rok jsme se nepotkaly a ani se nijak nekontaktovaly. Pak se naštěstí náš vztah vrátil k normálu, je to moje nejstarší kamarádka, známe se vlastně od plínek, ale prošlé zkušenosti nás na chvíli rozkmotřily a vím, že na takový výlet bych s ní už asi nejela, protože je nevyzpytatelná. Raději si ji ponechám jen na doma 🙂 S R. jsme se vídali dál, byli jsme spolužáci, ale nedokázali jsme spolu mluvit v klidu, párkrát jsme se pohádali, on prohlásil, že už se o té akci nikdy v životě nechce bavit. A já to zase ze sebe potřebovala dostat ven. Ono se to možná nezdá, ale akce z pláže byla docela psychicky náročná a myslím, že všichni jsme se z ní ještě nějakou dobu vzpamatovávali. S R. se to taky dalo časem do pořádku, ale na nějakou dobu jsme se mimo školu přestali vídat. A o Řecku už nemluvíme. Vypovídala jsem se jiným a jak vidno, stále to nestačilo a možná tyhle zápisky uleví tomu, co ve mně takovou dobu dříme. Zpětně vidím ty chyby, které jsme dělali, na druhé straně se událo dost věcí, které byly pech od začátku do konce. Leccos bych teď udělala jinak, i když vím, že něčemu bych asi nezabránila. Zpětně mě nejvíc štve, že já jsem byla ta opatrná, která je krotila, ale vlastně mě pokaždé přehlasovali. A spíš oni byli ti méně zodpovědní a divočejší a mě měli za „puritánku“. A vlastně nikdy neuznali, že by to v tomto případě bylo lepší řešení. Ale tímto celou věc házím za hlavu a snad mě potřeba šťourat se v tom už konečně přejde.