Zpátky (Řecko posedmé)

Tohle už je spíš jen takový dodatek k celé cestě, jak vidno, víceméně bez úhony jsme se vrátili zpět. Rozhodli jsme se z Brindisi do Rimini jet nočním vlakem, abychom se vyspali a zabili tak jednu noc. Do odjezdu autobusu zbývaly v tu chvíli ještě dvě. Z Brindisi jsme volali do brněnské firmy, s kterou jsme sem přijeli. Telefonát sežral tři karty a nebyli jsme o moc moudřejší. Bylo jasné, že si musím pořídit novou jízdenku a mně šlo hlavně o to zjistit, jestli se dá koupit nová jízdenka na místě. Hovor to byl značně dada, protože pán mi nejprve radil, že mám jízdenku najít a pak že bude vše v pořádku. I když jsem mu předtím říkala, že je nenávratně ztracená. Tak to prý mám smůlu, protože oni si nemůžou ověřit, že jsem platila i zpáteční jízdenku (to mi dodnes není jasné proč). Pán mi posléze nadiktoval adresu v Rimini, kde by mi údajně měli lístek prodat. Když jsme se ptali, zda ho nelze koupit přímo v autobuse, to prý ano, ale jen pokud bude volné místo, které by samozřejmě být mělo, když jsem ho měla se zpáteční jízdenkou rezervované. Vypadalo to opět napínavě, ale rozhodli jsme se řešit až na místě.

Do vlaku jsme nastoupili v jednu v noci a v Rimini se probrali kolem osmé. Hned z nádraží jsme se vydali na místo, kde bych si mohla koupit místenku do busu. Paní sice uměla anglicky, ale chvíli trvalo, než jsme se domluvily. Nabízela mi lístek na příští týden, dřív nemají místo. Vysvětlovala jsem jí, jak je to se ztracenou jízdenkou a že by tedy v nejbližším spoji pro mě místo být mělo. Nakonec jsem zjistila, že toto je úplně jiná cestovka, vypravující svoje autobusy, která s těmi brněnskými nemá co do činění. No paráda. Vyrazili jsme tedy prohlédnout si Rimini. Měli jsme docela hlad, ale protože jsme netušili, kolik bude stát jízdenka, nechtěli jsme utrácet, koupili jsme si akorát levné víno s tím, že máme ještě nějaké pytlíkové polévky. Seděli jsme v Rimini v podloubí, když tu kolem nás šel jakýsi žebrák a když nás viděl (to jsme museli vypadat, pomyslela jsem si), dal nám pár lir, že prý měl ten den dobrý výdělek. A poslal nás kamsi za roh do charity, tam že nám dají i polívku. Na to jsme ovšem neměli a rozhodli se uklohnit si svoji. Během výroby nám však došel plyn a polévka byla k ničemu. Tak jsme se hladoví přesunuli k nádraží, kde jsme do pozdní noci pozorovali šum a klábosili s místními. Hlavy jsme složily na trávníku přímo před policejní stanicí, kde jsme si říkali, že bychom mohli přespat bez úhony. Ráno nás budily fešné policistky. Přesunuli jsme se na pláž, ještě se vykoupat a pak už k autobusu. Lístek nám bez problémů prodali a moji radost už nemohlo zkazit ani to, že byl o dost dražší a že jsem se u R. zadlužila. Dokonce nám zbylo i pár peněz, abychom si na nejbližší zastávce mohli koupit něco malého k jídlu. A tak jsme nakonec dojeli i domů.

Sluší se ještě dodat, že nás tenhle výlet na dlouhou dobu rozbratřil. K. se úplně stáhla a rok jsme se nepotkaly a ani se nijak nekontaktovaly. Pak se naštěstí náš vztah vrátil k normálu, je to moje nejstarší kamarádka, známe se vlastně od plínek, ale prošlé zkušenosti nás na chvíli rozkmotřily a vím, že na takový výlet bych s ní už asi nejela, protože je nevyzpytatelná. Raději si ji ponechám jen na doma 🙂 S R. jsme se vídali dál, byli jsme spolužáci, ale nedokázali jsme spolu mluvit v klidu, párkrát jsme se pohádali, on prohlásil, že už se o té akci nikdy v životě nechce bavit. A já to zase ze sebe potřebovala dostat ven. Ono se to možná nezdá, ale akce z pláže byla docela psychicky náročná a myslím, že všichni jsme se z ní ještě nějakou dobu vzpamatovávali. S R. se to taky dalo časem do pořádku, ale na nějakou dobu jsme se mimo školu přestali vídat. A o Řecku už nemluvíme. Vypovídala jsem se jiným a jak vidno, stále to nestačilo a možná tyhle zápisky uleví tomu, co ve mně takovou dobu dříme. Zpětně vidím ty chyby, které jsme dělali, na druhé straně se událo dost věcí, které byly pech od začátku do konce. Leccos bych teď udělala jinak, i když vím, že něčemu bych asi nezabránila. Zpětně mě nejvíc štve, že já jsem byla ta opatrná, která je krotila, ale vlastně mě pokaždé přehlasovali. A spíš oni byli ti méně zodpovědní a divočejší a mě měli za „puritánku“. A vlastně nikdy neuznali, že by to v tomto případě bylo lepší řešení. Ale tímto celou věc házím za hlavu a snad mě potřeba šťourat se v tom už konečně přejde.

Pomalu zpátky (Řecko popáté)

V kempu jsme ještě pár dní zůstali, prohlíželi si okolí a užívali si vstřícný personál. Pak jsme se ovšem shodli na tom, že je potřeba pomalu se vydat o kus dál, směrem k pobřeží, odkud opět chytneme trajekt do Itálie. Přesouvali jsme se pomalu ale jistě do Rimini, kde jsme měli koupený zpáteční lístek na bus. A odsud jsme možná chtěli i proto, že jsme se stále lehce obávali střetnutí s Paulem, alespoň my holky. Autobus nám odjížděl z Kalambaky, kupodivu jsme odjeli na čas a milému městu ve středním Řecku tak vcelku s radostí zamávali. Přes pohoří Pindos jsme bez úhony (což bylo skoro až s podivem vzhledem k páně řidičově stylu jízdy) dojeli do Ioanniny, kde jsme se prošli městem, které se rozkládá na břehu jezera. Přemýšleli jsme, zda tu nezůstat do dalšího dne, ale nakonec jsme chytili další bus, který odjížděl do přístavu Igoumenitsa. Tam jsme měli na rozmyšlenou, zda tam zůstat déle, ale město se nám nelíbilo a navíc následující den byl ještě hodně levný lístek na trajekt (40 marek), takže jsme se smluvili, že se přeplavíme do Itálie, kde pár dní zůstaneme v Brindisi.

Zbytek dne jsme se poflakovali okolím, dokonce zbyl i čas na napsání pohledů. Noc jsme strávili v polospánku na lavičce v přístavu, odkud nám trajekt odjížděl v 6 ráno. Bez problémů jsme nastoupili, trajekt byl mnohem komfortnější než ten směrem sem a v Itálii byl opravdu za nějakých 9 hodin. Byli jsme vcelku odpočatí a dobře naladění, zdálo se, že veškeré spory a dohady, které jsme měli během cesty, jsou zažehnány. V Brindisi jsme neváhali a hned po výstupu z lodi jsme zavolali do hostelu, kde jsme minule přebývali a nechali se tam odvézt. Potud bylo vše ideální. Ne tak druhý den, kdy nás velice brzy vyhnali z postelí a oznámili nám, že hostel se na pár dní zavírá, neboť je nějaký státní svátek. A zavřeno prý bude v podstatě všude, máme zkusit nějaký hotel. Pokud jsme tedy dobře rozuměli, nicméně z hostelu jsme vystrnaděni, na hotel samozřejmě už nemáme finance.

Tak co teď? Protože je krásný srpnový den, rozhodneme se odjet na pláž, která je z centra asi 7 km městskou dopravou. Vykoupeme se a rozhodneme co dál. Na pláži jsme až do podvečera a zjistíme, že v místě, kde jsme, se bude konat diskotéka. To nadchne zejména K., která si během celého dne značně přihnula z vína a je celá hrr do tancování. Popíjíme s R. taky, ale do tance se nám zrovna nechce, takže sedíme venku na pláži, pozorujeme moře a K. necháme jejímu osudu. Ta se záhy chytne partičky místní omladiny a sdělí nám, že s chlapci půjde někam pro další víno. Rozmlouváme jí to, ale marně. Jak ta holka pije, ztrácí naprosto pud sebezáchovy. Začíná se šeřit a my se rozhodneme, že po vzoru řeckém přespíme na pláži. Protože u diskotéky je kravál, přesuneme se s R. o kousek dál, kde jsou opuštěné převlíkací kabinky a ovíněni se uložíme ke spaní.

Do Atén (Řecko podruhé)

Ráno jsme se trošku zklidnili, posnídali v hostelu a nechali se odvézt do centra. Tam jsme si v cestovce vyřídili přepis jízdenky do jiného trajektu, který měl ovšem odjet až v osm večer. K trajektu přímo nás měl odvézt autobus, který z centra odjížděl okolo půl čtvrté. Do té doby jsme se bezcílně potulovali městem, povalovali se po přístavišti, koukali do moře a chytali bronz. Po úspěšném odchycení přibližovacího autobusu jsme ve čtyři už byli před trajektem, kam nás vpustili okolo šesté. Našli jsme si místo a opět čekali. Trajekt, který měl odjet v osm, se od břehu odlepil až v jedenáct. Mezitím do něj proudily další a další davy pasažérů, až byla loď plná k prasknutí a to doslova, na každém volném fleku byl člověk, na schodech, po chodbách, prostě všude.

My měli svoje místo, kde jsme se vyspali a dokonce se pokochali východem slunce přímo na moři. Ráno jsme stále ještě byli pevnině vcelku vzdáleni, a protože jsme byli přesvědčeni, že trajekt má být v Řecku cca za 9 hodin, byli jsme docela překvapeni. Netušili jsme totiž, že nejedeme přímo, nýbrž s mezizastávkami na okolních ostrovech. Bylo to dlouhé předlouhé, vždy jsme zajásali, když se přiblížila pevnina a on to zase ostrov. Do Patras jsme dorazili před osmou večerní, tedy po cca 21 hodinách. Vysilující cesta v davu lidí, na palubě, kam nepřetržitě svítilo slunce a my nenamazaní pitomci jsme podle toho vypadali.

V Patras jsme vcelku rychle našli autobusák a přesouvali se směr Atény. Tam jsme dorazili asi v jedenáct večer a stihli jeden z posledních autobusů do centra. Ten den jsme se neubytovali. Protože v Aténách zrovna probíhalo mistrovství světa v atletice, byly všechny hostely a ubytovny, na něž jsme narazili, plné. Na hotel nebyly peníze a do kempů bychom museli metrem, které jezdí až od 5 od rána. Potulovali jsme se centrem, až skončili v jedné hospodě, kde měli jednak otevřeno dost dlouho a jednak nás na jejich zahrádce nechali sedět i po zavíračce. Takže jsme se na střídačku prospali na stolech a v 5 skočili do metra a autobusu a vydali se do nejbližšího kempu, umýt se a dospat. Ten den jsme strávili v kempu u moře a nabírali síly ztracené cestou sem.

Druhý den jsme se vydali do Atén, prošli se v centru křížem krážem, akorát až k té Akropoli jsme pro obří horko nedorazili. Ten den jsme se ještě jednou jeli vykoupat a rozhodli se, že nebudeme utrácet za kemp, nýbrž noc zase přečkáme někde v centru a nad ránem se pojedeme na pláž dospat. A tak jsme učinili, batohy jsme si šoupli do úschovny na nádraží, vzali jen to nejnutnější a vyrazili do víru velkoměsta, noc jsme přebyli na náměstí plném hospod, kde se lid veselil a my s ním. Nad ránem jsme se prospali na pláži, kam jsme po ránu šli smočit těla a K. se tam u břehu setkala s nčím žahavým (jestli medůza?), na d čím místní plavčíci kroutili hlavami, že prý se to tam nestalo už léta. Ten den se nám pak trošku rozplizl plácáním se po Aténách, o nichž jsme se shodli, že se nám vlastně vůbec nelíbí, nicméně jsme se z nich nedokázali hnout. Atmosféru mají, to se nedá upřít, a to zvlášť ve večerních hodinách. Začali jsme přehodnocovat plány a rozhodli se, že z Atén se přesuneme rovnou do Kalambaky. Přesun měl proběhnout následující den, poté co se konečně podíváme na Akropoli.

Jak jsme vyjeli (Řecko poprvé)

To, že jsme letos byli v Řecku, mi dalo zavzpomínat na mou první návštěvu ve starobylé zemi plné mýtů a bájí. A nutno předestřít, že to nebyla cesta idylická, a když na to pohlížím zpětně, smůla se nám lepila na paty až nehezky. I když uznávám, že na některých věcech, které nás potkaly, jsme měli velký podíl my sami. A taky od té doby vím, že s kdekým nelze trávit dovolenou, natož pak na vlastní pěst cestovat, a klidně to můžou být lidé, s nimiž si v domovině absolutně rozumíte.

Bylo to před sedmnácti lety, když jsme se před prázdninami se spolužáky domlouvali, že bychom mohli vzít batohy a vydat se někam do světa. Pamatuji, že nejdřív jsme mluvili o Rumunsku, které jsme posléze zavrhli a vymysleli Řecko. Vlastně už vůbec nevím proč. Já od mala milovala řecké mýty a Řecko mě lákalo i z důvodů, že jsem se chtěla pokochat starými památkami a spatřit ty všude vystavované bílé domky a třeba i moře. Posléze se ukázalo, jak málo informací jsme o Řecku měli, tenkrát v době počátků internetu ani vlastně nevím, jak jsme rozplánovali cestu. Dospěli jsme k tomu, že nejlevněji pro nás bude dojet tam z Itálie trajektem a aby jel trajekt co nejkratší dobu, musíme sjet co nejjižněji. Linkové autobusy z Čech jely ovšem nejdál do Rimini. Takže plán byl, autobusem do Rimini, odsud vlakem do Brindisi, odsud trajekt do Patras a pak Athény. To byl základní plán. Dál jsme chtěli na Peloponés, možná na Olymp a taky jsme chtěli vidět Meteora.

Mezitím, co jsme plánovali cestu, stalo se pár věcí, které možná také ovlivnily celkový ráz tohoto na koleně spíchlého výletu. Nejprve odpadl jeden spolucestovník, který zjistil, že nebude mít dostatek financí. Pak odpadl druhý, v té době přítel K., kterému se nelíbilo, že chceme jet po vlastní ose, raději by s cestovkou, ale to nám připadalo tenkrát tak mastňácké. Zbyli jsme tři, dvě holky a jeden kluk, takže složení ne zrovna ideální. Oplývali jsme ovšem zdravým nadšením a jednoho krásného srpnového dne opravdu vyrazili. Autobus nás odvezl do Rimini, ale s dvouhodinovým zpožděním. A protože jsme plánovali dostat se do Řecka co nejdříve, ihned jsme se přesunuli na vlak a koupili lístky hned do toho prvního, co jel. Trochu nás zarazilo, že je to eurocity, tudíž dražší, než jsme předpokládali. Ale prostě jsme byli rozhodnutí se na jih dostat co nejdříve. Vlak přijel pozdě a extrémně narvaný a narvalo se do něj další obyvatelstvo. Mě dav vcucl rychleji, takže jsem se ocitla na plošině mezi dvěma vagóny, K. a R. byli pomalejší a zůstali na schodech, takto jsme jeli alespoň 4 hodiny, kdy jsme na sebe ani neviděli, než se místo trochu uvolnilo a oni se ke mně dopravili a mohli jsme dokonce usednout na batožinu.

Vlak cestou ještě nabral slušnou sekeru a do Brindisi jsme dojeli asi v osm večer s hodinovým zpožděním. A zase honem, co nejdřív na trajekt, v noci se vyspíme, nad ránem budeme v Řecku. Taková byla naše představa. A že realita byla úplně jiná, je nasnadě. Vběhli jsme do první cestovky, na kterou jsme natrefili a koupili si lístek na nejbližší a pokud možno nejlevnější spoj. I nejlevnější jízdenka nahoru na palubu byla tenkrát hodně drahá, protože jsme neměli lepší nápad než vyrazit v plné sezóně. Takže jsme vysolili každý sto marek a běželi do přístavu, odkud měl trajekt odjet zhruba za 25 minut. Paní v kanceláři se tvářila, že to stíháme, nicméně jen k přístavu nám to trvalo minut dvacet, pak ještě vyříidt clo, pak následovalo hledání správné lodi, která ovšem odplouvala z druhé strany zálivu, jak jsme posléze zjistili. Když nám trajekt ujel. Nervozita mezi námi se v tuhle chvíli dala krájet a když si to tak zpětně čtu, vlastně nechápu, kam jsme se hnali a že jsme to neměli zorganizované krapet líp. No nic, vydali jsme se zpět do města a po cedulích do hostelu, kde jsme si dali pivo a spoléhali na to, že ráno nám to bude myslet lépe.