Do Atén (Řecko podruhé)

Ráno jsme se trošku zklidnili, posnídali v hostelu a nechali se odvézt do centra. Tam jsme si v cestovce vyřídili přepis jízdenky do jiného trajektu, který měl ovšem odjet až v osm večer. K trajektu přímo nás měl odvézt autobus, který z centra odjížděl okolo půl čtvrté. Do té doby jsme se bezcílně potulovali městem, povalovali se po přístavišti, koukali do moře a chytali bronz. Po úspěšném odchycení přibližovacího autobusu jsme ve čtyři už byli před trajektem, kam nás vpustili okolo šesté. Našli jsme si místo a opět čekali. Trajekt, který měl odjet v osm, se od břehu odlepil až v jedenáct. Mezitím do něj proudily další a další davy pasažérů, až byla loď plná k prasknutí a to doslova, na každém volném fleku byl člověk, na schodech, po chodbách, prostě všude.

My měli svoje místo, kde jsme se vyspali a dokonce se pokochali východem slunce přímo na moři. Ráno jsme stále ještě byli pevnině vcelku vzdáleni, a protože jsme byli přesvědčeni, že trajekt má být v Řecku cca za 9 hodin, byli jsme docela překvapeni. Netušili jsme totiž, že nejedeme přímo, nýbrž s mezizastávkami na okolních ostrovech. Bylo to dlouhé předlouhé, vždy jsme zajásali, když se přiblížila pevnina a on to zase ostrov. Do Patras jsme dorazili před osmou večerní, tedy po cca 21 hodinách. Vysilující cesta v davu lidí, na palubě, kam nepřetržitě svítilo slunce a my nenamazaní pitomci jsme podle toho vypadali.

V Patras jsme vcelku rychle našli autobusák a přesouvali se směr Atény. Tam jsme dorazili asi v jedenáct večer a stihli jeden z posledních autobusů do centra. Ten den jsme se neubytovali. Protože v Aténách zrovna probíhalo mistrovství světa v atletice, byly všechny hostely a ubytovny, na něž jsme narazili, plné. Na hotel nebyly peníze a do kempů bychom museli metrem, které jezdí až od 5 od rána. Potulovali jsme se centrem, až skončili v jedné hospodě, kde měli jednak otevřeno dost dlouho a jednak nás na jejich zahrádce nechali sedět i po zavíračce. Takže jsme se na střídačku prospali na stolech a v 5 skočili do metra a autobusu a vydali se do nejbližšího kempu, umýt se a dospat. Ten den jsme strávili v kempu u moře a nabírali síly ztracené cestou sem.

Druhý den jsme se vydali do Atén, prošli se v centru křížem krážem, akorát až k té Akropoli jsme pro obří horko nedorazili. Ten den jsme se ještě jednou jeli vykoupat a rozhodli se, že nebudeme utrácet za kemp, nýbrž noc zase přečkáme někde v centru a nad ránem se pojedeme na pláž dospat. A tak jsme učinili, batohy jsme si šoupli do úschovny na nádraží, vzali jen to nejnutnější a vyrazili do víru velkoměsta, noc jsme přebyli na náměstí plném hospod, kde se lid veselil a my s ním. Nad ránem jsme se prospali na pláži, kam jsme po ránu šli smočit těla a K. se tam u břehu setkala s nčím žahavým (jestli medůza?), na d čím místní plavčíci kroutili hlavami, že prý se to tam nestalo už léta. Ten den se nám pak trošku rozplizl plácáním se po Aténách, o nichž jsme se shodli, že se nám vlastně vůbec nelíbí, nicméně jsme se z nich nedokázali hnout. Atmosféru mají, to se nedá upřít, a to zvlášť ve večerních hodinách. Začali jsme přehodnocovat plány a rozhodli se, že z Atén se přesuneme rovnou do Kalambaky. Přesun měl proběhnout následující den, poté co se konečně podíváme na Akropoli.

Jak jsme vyjeli (Řecko poprvé)

To, že jsme letos byli v Řecku, mi dalo zavzpomínat na mou první návštěvu ve starobylé zemi plné mýtů a bájí. A nutno předestřít, že to nebyla cesta idylická, a když na to pohlížím zpětně, smůla se nám lepila na paty až nehezky. I když uznávám, že na některých věcech, které nás potkaly, jsme měli velký podíl my sami. A taky od té doby vím, že s kdekým nelze trávit dovolenou, natož pak na vlastní pěst cestovat, a klidně to můžou být lidé, s nimiž si v domovině absolutně rozumíte.

Bylo to před sedmnácti lety, když jsme se před prázdninami se spolužáky domlouvali, že bychom mohli vzít batohy a vydat se někam do světa. Pamatuji, že nejdřív jsme mluvili o Rumunsku, které jsme posléze zavrhli a vymysleli Řecko. Vlastně už vůbec nevím proč. Já od mala milovala řecké mýty a Řecko mě lákalo i z důvodů, že jsem se chtěla pokochat starými památkami a spatřit ty všude vystavované bílé domky a třeba i moře. Posléze se ukázalo, jak málo informací jsme o Řecku měli, tenkrát v době počátků internetu ani vlastně nevím, jak jsme rozplánovali cestu. Dospěli jsme k tomu, že nejlevněji pro nás bude dojet tam z Itálie trajektem a aby jel trajekt co nejkratší dobu, musíme sjet co nejjižněji. Linkové autobusy z Čech jely ovšem nejdál do Rimini. Takže plán byl, autobusem do Rimini, odsud vlakem do Brindisi, odsud trajekt do Patras a pak Athény. To byl základní plán. Dál jsme chtěli na Peloponés, možná na Olymp a taky jsme chtěli vidět Meteora.

Mezitím, co jsme plánovali cestu, stalo se pár věcí, které možná také ovlivnily celkový ráz tohoto na koleně spíchlého výletu. Nejprve odpadl jeden spolucestovník, který zjistil, že nebude mít dostatek financí. Pak odpadl druhý, v té době přítel K., kterému se nelíbilo, že chceme jet po vlastní ose, raději by s cestovkou, ale to nám připadalo tenkrát tak mastňácké. Zbyli jsme tři, dvě holky a jeden kluk, takže složení ne zrovna ideální. Oplývali jsme ovšem zdravým nadšením a jednoho krásného srpnového dne opravdu vyrazili. Autobus nás odvezl do Rimini, ale s dvouhodinovým zpožděním. A protože jsme plánovali dostat se do Řecka co nejdříve, ihned jsme se přesunuli na vlak a koupili lístky hned do toho prvního, co jel. Trochu nás zarazilo, že je to eurocity, tudíž dražší, než jsme předpokládali. Ale prostě jsme byli rozhodnutí se na jih dostat co nejdříve. Vlak přijel pozdě a extrémně narvaný a narvalo se do něj další obyvatelstvo. Mě dav vcucl rychleji, takže jsem se ocitla na plošině mezi dvěma vagóny, K. a R. byli pomalejší a zůstali na schodech, takto jsme jeli alespoň 4 hodiny, kdy jsme na sebe ani neviděli, než se místo trochu uvolnilo a oni se ke mně dopravili a mohli jsme dokonce usednout na batožinu.

Vlak cestou ještě nabral slušnou sekeru a do Brindisi jsme dojeli asi v osm večer s hodinovým zpožděním. A zase honem, co nejdřív na trajekt, v noci se vyspíme, nad ránem budeme v Řecku. Taková byla naše představa. A že realita byla úplně jiná, je nasnadě. Vběhli jsme do první cestovky, na kterou jsme natrefili a koupili si lístek na nejbližší a pokud možno nejlevnější spoj. I nejlevnější jízdenka nahoru na palubu byla tenkrát hodně drahá, protože jsme neměli lepší nápad než vyrazit v plné sezóně. Takže jsme vysolili každý sto marek a běželi do přístavu, odkud měl trajekt odjet zhruba za 25 minut. Paní v kanceláři se tvářila, že to stíháme, nicméně jen k přístavu nám to trvalo minut dvacet, pak ještě vyříidt clo, pak následovalo hledání správné lodi, která ovšem odplouvala z druhé strany zálivu, jak jsme posléze zjistili. Když nám trajekt ujel. Nervozita mezi námi se v tuhle chvíli dala krájet a když si to tak zpětně čtu, vlastně nechápu, kam jsme se hnali a že jsme to neměli zorganizované krapet líp. No nic, vydali jsme se zpět do města a po cedulích do hostelu, kde jsme si dali pivo a spoléhali na to, že ráno nám to bude myslet lépe.