O neumetání a etiketě v praxi

Sedmikráska mě velice často inspiruje k zamyšlení nad nějakým tématem a případně i jeho dalšímu zpracování z mojí strany. Dnes se to téma přímo nabízí, protože zápis od Sedmikrásky se odpíchl od zapomenuté svačiny, u nás je to pro změnu zapomenutý lísteček do družiny. Mik už je ve škole starý mazák, třeťák, co si myslí, že už všechno zvládá a kolikrát má dost věcí na háku. Už daleko víc zapomíná, ono už ho taky tolik nekontrolujeme a trochu necháváme na něm, ať se snaží a za případné nedostatky nese důsledky. Zapomněnky do žákajdy dostat nechce, z toho je na rozdíl od některých dětí, kterým je to putna, vcelku rozhozený. Připomínání je hezká věc a úplně všechno na něm snad ani nelze nechat, zvlášť když jde o něco důležitého, ale zase opakovat něco nesčetněkrát mě už nebaví. Minulý týden měli geometrii a zapomněl si pravítko i tužku, zapomněnku nedostal, protože si stačil pomůcky vypůjčit (i to je vlastně plus, protože se situaci učí řešit za běhu), nicméně další den jsem potřebovala, aby přišel domů po obědě. To obnáší, že musí odevzdat paní učitelce papírek a nejde do družiny, nýbrž sám odchází ze třídy. Protože jsem to potřebovala opravdu nutně, abych tam pro něj nemusela, opakovala jsem mu to několikrát, kontrolovala několikrát, jestli ten lísteček má. Po chvíli se na mě zpruzele podíval a pravil: „To se se mnou budeš bavit pořád jenom o škole?“ Jednak mě tím zaskočil a vlastně jsem ani nevěděla, co mu na to odpovědět, jednak jsem si řekla, že ho vlastně nemusím tak vehementně kontrolovat, že už je dost samostatný.

Dnes ráno dostával další papírek, tentokrát do družiny, že si ho vyzvednou na kroužek (když papírek nemá, družina ho vedoucímu kroužku prostě nevydá). Ráno mu říkám, že má na stole ten papírek, ať si ho dá do penálu, celou dobu mele něco o legu a že by si vzal do družiny nějaké auto, papírek je stále na stole, tak mu ho znovu připomenu. Manžel to nevydrží a papírek mu donese až pod nos k aktovce, kde Mik řeší, do čeho si to auto dá. Dole v domě se ho ptám, jestli má ten lísteček, Mik mě evidentně nevnímá a vypráví něco úplně jiného. Pomyslím si, že nebudu prudná matka, co se „baví jenom o škole“ a nechám to být. Posléze přijde sms, že Mikuláš lísteček samozřejmě nechal doma. Chvilku jsem v pokušení, jestli mu ho tam nedodáme, kamarádka radí, ať do družiny cinknu. Ale ne, kašlu na to, ať si to panáček zkusí nějak domluvit sám. A jsem na něj zvědavá, jak si poradí. Ale spíš se obávám, že prostě na kroužek nešel. Nicméně vodit za ruku ho budu jen do určité míry a čím dál méně.

Mik je docela stydlivý, není průbojný a dostává se lehce do rozpaků. Když ale něco hodně chce (koupit si nanuk třeba), tak to zvládá bez problémů. Ty rozpaky mu nezávidím, vím, že pro stydlivého člověka jsou leckteré věci hodně náročné až nepřekonatelné (sama jsem v dětství hodně trpěla), každopádně ať je to, jak chce, byla bych ráda, kdyby překousl stud v těch nejobyčejnějších zvyklostech, jakými jsou pozdravy či poděkování. Nevím, co dělám špatně, ale moje děti nejsou schopny bez ponouknutí pozdravit. Vtloukám to do nich horem dolem několik let a pořád to není ono. Někdo jim řekne ahoj, oni se podívají na mě a čekají na schválení, takže já musím říct onu mnou nenáviděnou větu: „Jak se říká?“ Jednou z Mikuláše vypadlo, že neví, jestli má říkat ahoj nebo dobrý den, řekla jsem mu, že dobrým dnem nic nezkazí a když si není jistý, ať používá to. Vlastně ho i chápu, není to kolikrát jednoduché rozlišit, komu tykat, či vykat. Nemyslím si, že by byly moje děti neslušné, umí poděkovat, poprosit, ale obyčejný pozdrav je dostává do rozpaků – zvlášť Mika. Kamarádka se stejně starými a taky stydlivými dětmi to prý zatím neřeší, mně ale připadá, že pozdrav je takový opravdu základ slušného vystupování a bez něj se nikam neposunou. (A jak enormně mě štvou lidi, co nepozdraví, raději otočí hlavu a mně osobně to připadá jako neúcta.)

Udělali jsme si doma výuku, nadhazovala jsem situace a hráli jsme. Vtloukala jsem mu do hlavy, že dospělé by měl on zdravit dřív, protože je mladší, ale myslím, že úspěch bude, když jim vůbec odpoví, aniž by dostal schválení. Doma z toho měl srandu a vše zvládl na jedničku, jenže mě se prostě nestydí. A protože tohle už řeším snad tři roky, řekla jsem mu, že za každý můj dotaz „jak se říká“, mu strhnu 5 korun z kapesného. Včera zdravil krásně 🙂 Nejsem moc drsná matka?