O neumetání a etiketě v praxi

Sedmikráska mě velice často inspiruje k zamyšlení nad nějakým tématem a případně i jeho dalšímu zpracování z mojí strany. Dnes se to téma přímo nabízí, protože zápis od Sedmikrásky se odpíchl od zapomenuté svačiny, u nás je to pro změnu zapomenutý lísteček do družiny. Mik už je ve škole starý mazák, třeťák, co si myslí, že už všechno zvládá a kolikrát má dost věcí na háku. Už daleko víc zapomíná, ono už ho taky tolik nekontrolujeme a trochu necháváme na něm, ať se snaží a za případné nedostatky nese důsledky. Zapomněnky do žákajdy dostat nechce, z toho je na rozdíl od některých dětí, kterým je to putna, vcelku rozhozený. Připomínání je hezká věc a úplně všechno na něm snad ani nelze nechat, zvlášť když jde o něco důležitého, ale zase opakovat něco nesčetněkrát mě už nebaví. Minulý týden měli geometrii a zapomněl si pravítko i tužku, zapomněnku nedostal, protože si stačil pomůcky vypůjčit (i to je vlastně plus, protože se situaci učí řešit za běhu), nicméně další den jsem potřebovala, aby přišel domů po obědě. To obnáší, že musí odevzdat paní učitelce papírek a nejde do družiny, nýbrž sám odchází ze třídy. Protože jsem to potřebovala opravdu nutně, abych tam pro něj nemusela, opakovala jsem mu to několikrát, kontrolovala několikrát, jestli ten lísteček má. Po chvíli se na mě zpruzele podíval a pravil: „To se se mnou budeš bavit pořád jenom o škole?“ Jednak mě tím zaskočil a vlastně jsem ani nevěděla, co mu na to odpovědět, jednak jsem si řekla, že ho vlastně nemusím tak vehementně kontrolovat, že už je dost samostatný.

Dnes ráno dostával další papírek, tentokrát do družiny, že si ho vyzvednou na kroužek (když papírek nemá, družina ho vedoucímu kroužku prostě nevydá). Ráno mu říkám, že má na stole ten papírek, ať si ho dá do penálu, celou dobu mele něco o legu a že by si vzal do družiny nějaké auto, papírek je stále na stole, tak mu ho znovu připomenu. Manžel to nevydrží a papírek mu donese až pod nos k aktovce, kde Mik řeší, do čeho si to auto dá. Dole v domě se ho ptám, jestli má ten lísteček, Mik mě evidentně nevnímá a vypráví něco úplně jiného. Pomyslím si, že nebudu prudná matka, co se „baví jenom o škole“ a nechám to být. Posléze přijde sms, že Mikuláš lísteček samozřejmě nechal doma. Chvilku jsem v pokušení, jestli mu ho tam nedodáme, kamarádka radí, ať do družiny cinknu. Ale ne, kašlu na to, ať si to panáček zkusí nějak domluvit sám. A jsem na něj zvědavá, jak si poradí. Ale spíš se obávám, že prostě na kroužek nešel. Nicméně vodit za ruku ho budu jen do určité míry a čím dál méně.

Mik je docela stydlivý, není průbojný a dostává se lehce do rozpaků. Když ale něco hodně chce (koupit si nanuk třeba), tak to zvládá bez problémů. Ty rozpaky mu nezávidím, vím, že pro stydlivého člověka jsou leckteré věci hodně náročné až nepřekonatelné (sama jsem v dětství hodně trpěla), každopádně ať je to, jak chce, byla bych ráda, kdyby překousl stud v těch nejobyčejnějších zvyklostech, jakými jsou pozdravy či poděkování. Nevím, co dělám špatně, ale moje děti nejsou schopny bez ponouknutí pozdravit. Vtloukám to do nich horem dolem několik let a pořád to není ono. Někdo jim řekne ahoj, oni se podívají na mě a čekají na schválení, takže já musím říct onu mnou nenáviděnou větu: „Jak se říká?“ Jednou z Mikuláše vypadlo, že neví, jestli má říkat ahoj nebo dobrý den, řekla jsem mu, že dobrým dnem nic nezkazí a když si není jistý, ať používá to. Vlastně ho i chápu, není to kolikrát jednoduché rozlišit, komu tykat, či vykat. Nemyslím si, že by byly moje děti neslušné, umí poděkovat, poprosit, ale obyčejný pozdrav je dostává do rozpaků – zvlášť Mika. Kamarádka se stejně starými a taky stydlivými dětmi to prý zatím neřeší, mně ale připadá, že pozdrav je takový opravdu základ slušného vystupování a bez něj se nikam neposunou. (A jak enormně mě štvou lidi, co nepozdraví, raději otočí hlavu a mně osobně to připadá jako neúcta.)

Udělali jsme si doma výuku, nadhazovala jsem situace a hráli jsme. Vtloukala jsem mu do hlavy, že dospělé by měl on zdravit dřív, protože je mladší, ale myslím, že úspěch bude, když jim vůbec odpoví, aniž by dostal schválení. Doma z toho měl srandu a vše zvládl na jedničku, jenže mě se prostě nestydí. A protože tohle už řeším snad tři roky, řekla jsem mu, že za každý můj dotaz „jak se říká“, mu strhnu 5 korun z kapesného. Včera zdravil krásně 🙂 Nejsem moc drsná matka?

9 komentářů: „O neumetání a etiketě v praxi“

  1. No tedy, máte to tam s těmi všemi lístky trochu komplikované, ne?? 🙂
    Drsná, nedrsná… každá je chceme něco naučit… nejlépe to, co nám osobně děsně vadí, když druzí vůči nám nedělají :-))))
    Já zdravení řeším tak nějak nenápadně… nechci ji do toho nutit, chci, aby zdravila jen proto, že jsem to řekla, nebo jen proto, že „se to sluší“. Stejně tak s děkováním. Od malička jsem ji učila, proč se zdraví a proč se děkuje a proč se prosí. Někdy si vzpomene, někdy ne… pak jí to nenápadně připomenu (ne slovy „co se říká“, ale třeba „ty nemáš radost??“, nebo „už ses s paní XY přivítala?, nebo, jak teď o víkendu „už jsi paní XY viděla??“. Nějak to převedu ve fór, ze kterého nemá pocit, že ji k něčemu nutím, ale jasně ji dávám najevo, že je slušnost udělat něco, co neudělala… většinou jí to dojde :-))))

    1. No lístečky jsou trochu komplikované, ale ono to stačí jen jednou za rok, že ho vyzvedávají, pak už to tam mají založené a dobrý. Jinak on má v družině zapsáno, že chodí každý den v určitou dobu a když je to jinak, prostě potřeba napsat, zakládají si to tam pro případ… Na jednu stranu i chápu, aby si děti nechodily, jak chtějí, vyzvedával je ten kdo má atd.
      Se zdravením, zprvu jsem tak drsně nenutila, ale učila je to, vysvětlovala a je to vcelku k ničemu, spíš mi vadí takový ty pohledy ke mně, jako by si nevěděli rady. Ale jinak ty tvé nenápadné připomínky – za to dík, taky zkusím 🙂 Jestli jim to dojde ovšem 😀
      Jo a na anglině dneska byl, zařídil, ale lísteček nutno do příště už bezpodmínečně donést 🙂

      1. Tak to my to máme tedy podobně… na začátku roku vyplníme papír, na kterém je napsáno, kdy mají jaký kroužek a kdy je budeme vyzvedávat (případně v kolik hodin mají sami odejít). Pokud mohou odejít sami jindy, musíme to dodat písemně. Ale pravda je, že ty kroužky v rámci školy (případně ZUŠ, která tam má pobočku) tam mají napsané jen pro jejich informaci, aby děti buď poslali, nebo upozornili. Ta moje na flétničku chodívá sama, nikdo si pro ni nechodí. I na jiných školách, kde jsem učila angličtinu v rámci kroužku, v družinách měli seznam dětí a já si je vyzvedávala… nebyl k tomu už nutný další souhlas rodičů.

      2. Taky vyplňujeme papír, jenže blbé je, že často není jasné, jaké kroužky a kdy budou, takže se to pak řeší těmi lístečky, nějak tam na nich lpí 🙂

      3. Můžeme dodat asi i lísteček, ale fakt je, že kroužky si ve škole nějak pořeší sami. Kdykoliv je možné zajít do družiny a ten papír jim tam vyplnit (což se ale asi týká těch mladších, které člověk v družině ještě vyzvedává).

  2. všimla jste si někdy, že „nezdravením“ v určitém věku trpí hodně dětí? uvědomila jsem si to nedávno – asi před rokem – a je to tak. Synovi spolužáci, přátelé – jeho pozdraví – po nás se podívají. Jako „dospělá“ to neřeším, naopak vždy je mi nepříjemné, když rodič přede mnou dítě „pobízí“ – a zároveň se „zmiňuje“, jak je nepozorný … takže když Logik zapomene (a zapomíná často, jelikož má i obličejovou slepotu) – prostě se jen zeptám, zda chce nebo nechce. Bez problémů zdraví při vstupu do krámu, trolejbusu, školy, veřejných prostor – a lidé (zvl.někteří) mu prostě působí problém. Celkově bych neřešila – pokud je učíte – a věřím, že ano – rozpohybuje se to samo 🙂 PS: na školní kroužky nepotřebují lístek. Pokud po něm něco chci – snažím se připravit večer. Když nevyjde – stane se, jsem sklerotik – trvám na tom, aby „uklidil ihned“ – povídat si můžeme potom.

    1. Tolik neřeším, když potkáme někoho známého, ale aby pozdravili, když odchází/přichází z kroužku, ze školky (to byl ten můj popud ke spuštění akce o etiketě:)) a navíc se s nimi někdo loučí/vítá, bych docela ráda. V uzavřené místnosti 3×2 m děti odcházejí z flétny, učitelka jim řekne tak ahoj a oni mlčí a koukají na mě, teprve když jim oznámím, že mohou odpovědět, pozdraví. Takže výuka probíhá směrem tím, že se nemusí bát odpovědět a že k tomu nepotřebují naše požehnání.
      Jinak zatím má „výhrůžka“ docela zabírá, zatím aplikováno jen na staršího, mladší dávám čas, aspoň do těch osmi let 🙂
      A o lísteček jde v podstatě jen jeden na začátku roku (stylem, M. bude letos chodit na kroužek ten a ten a ten) a pak případně, když ho má někdo jiný než my vyzvednout z družiny (trochu bláznivina, byrokracie funguje, ale vlastně to tolik neřeším, protože chápu to, že se tam jistí). My trvali na tom, ať si ho uklidí hned, jenže se nám jaksi nepodařilo toho docílit. Ono tedy hodně jde o to, že se to zapomínání kupí a o to, že si myslím, že už je pomalu čas na to, aby následky za zapomenutí nesl on. Nepůjde na kroužek? Jeho věc. Kdyby zapomněl lísteček, že má jít o hodinu dřív, protože třeba máme jít k doktorovi, to bych asi zavolala.

      1. neřekla bych, že je to od Vás výhrůžka – spíše mi to přijde jako „spouštěč“ – a na děti bych se nezlobila. snad by se dala – ve spolupráci s „dotčenými dospělými“ – učitelka … – vymyslet přijatelná formulace. My jsme měli „odpovíš na můj pozdrav? je to pravidlo“. (a taky bylo třeba, abych osobně nebyla přítomna – čekala jsem v šatně nebo za dveřmi – dokud tam „opora“ je – budou se k ní obracet vždycky). Zapomínání – jsem na rozdíl od Vás opravdu „příšerná nemožná“ matka – stála (stojím) jsem jim u zadele, dokud nesplnili (a vopruzovala, samozřejmě). Snad si zvykli, snad se mě rádi zbavily (to spíš) – a tak si dodnes pamatují, že „máma třikrát neříká“. Logicky z toho plyne, že jste bezvadná mamka – a děti mají štěstí 🙂

      2. Děkuji, to se hezky poslouchá (tedy čte) 🙂 Ale nemyslím si, že jsem dokonalá, kdo taky že? Ono uvidíme, jak to uvidí samotné děti časem. Občas ulítnu a říkám si, jestli to není moc, něčím si jistá vůbec nejsem a musím se k tomu vracet, něčím si jistá naštěstí jsem. A taky dobře, že se v převážné většině shodneme s manželem na řešení a nejdeme proti sobě.
        Vy „příšerná nemožná“ matka? To těžko 🙂 Líbí se mi mnohá Vaše „řešení“, i když to dělám třeba někdy jinak, ale rozhodně jsou některá inspirující. Podle mě každý musí najít to pravé, co rodině, dětem jemu samotnému vyhovuje, podle povah všech zúčastněných. A že to není jednoduché, víme všichni. Každopádně číst si názory ostatních mě baví, zjišťovat, jak se k určitým věcem staví ostatní a jak co člověk, to jiný postup, jiný nápad…

Napsat komentář