Šéf Atén a Meteora (Řecko počtvrté)

Ubytovali jsme se na zastřešené terase, kde stálo ve dvou řadách asi 20 postelí, sprchy byly k dispozici, takže jsme byli v podstatě spokojení. Nemít za zadkem Paula, který naopak brblal stále. Jelikož se mu zdálo, že toto ubytování není bezpečné pro jeho kameru, hodlal ji zanechat na recepci v úschově. V tu dobu už měl vcelku naváto a opici přiživil několika plechovkovými pivy. Paní z recepce se na jeho kameru, z níž visel horkem rozpuštěný sýr (předtím halabala shrábnutý do igelitky spolu s další potravou), zrovna netvářila, ale pak jí Paul řekl, že on je šéf Atén, tak ať neodmlouvá. Nakonec ji tedy přijala a Paul zavelel, že půjdou s R. na pivo a něco ostřejšího. Zároveň se k nám přidali ve stejném penzionu ubytovaní Sicilané, což museli být také mafiáni, jak Paul naznal. Bylo jim asi 18 a spíš než mafiáni byli z bodrého „šéfa Atén“ vyjukaní. Chlapi se pustili do panáků a my se s K. raději vydaly prohlédnout si Kalambaku. Když jsme se po čase vrátily, Paul i R. už byli notně připiti, hráli tavli a navzájem si vyhrožovali smrtí. Paul se zase začal vrhat po K., takže jsme se raději opět sbalily a šly se do penzionu uložit. Noc se neobešla bez obtěžování K. ožralým Paulem a jeho pacifikováním neméně ožralým R. Po nějaké době Paul přišel ke mně a začal se se mnou loučit, jelikož prý jede z Bulharska pašovat cédéčka. Načež usnul a příšerně chrápal, takže ani tu postel po dlouhé době jsme si pořádně neužili.

Další den jsme chtěli navštívit kláštery Meteora, kam jsme se chtěli dopravit autobusem. Vstávání se nám protáhlo, protože R. s kocovinou dospával. Paul se mezitím vyhrabal a přesunul opět do hospody. Když jsme se konečně vykopali, zjistili jsme, že nevíme (opět), kde je autobusové nádraží a chvíli jsme se motali po okolí, než nás zblejskl Paul a že jede přeci s námi. Když jsme se dostali na autobusák, zjistili jsme, že zrovna nastala odpolední siesta a následující dvě a půl hodiny nic nepojede. Rozhodli jsme se ale, že se ke klášterům vydáme pěšky. Paul se nám celou dobu posmíval a následně se urazil, protože on přece nebude chodit. K prvnímu klášteru to ale měly být nějaké 4 kilometry, což nám nepřišlo tak hrozné, takže jsme ho tam nechali sedět a vydali se. Nakonec jsme si prohlédli pěšmo kláštery dva a v klídku se vraceli k ubytovně. Když jsme tam přišli, našli jsme Paula v družném hovoru (resp. monologu) s Italy. Vůbec si nás nevšímal, až po chvíli přišel a poté, co se nás zeptal, jak bylo na výletě, nám oznámil, že se máme sbalit a vypadnout, jelikož tam nejsme žádaní. Koukali jsme na něj jak na blázna, ale on nám naprosto vážně sdělil, že je šéf Řecka a že všichni Řekové vědí, jak jsme se k němu chovali a když neodejdeme, přijdou nás zabít. Věděli jsme, že je mluvka a asi blázen, ale hádejte se s bláznem. Radši jsme se sbalili a šli si dalších pár dní užít v klidu bej něj.

Paní v recepci se hrozně divila, proč jdeme pryč a nedokázala pochopit celou situaci, i když jsme jí několikrát vysvětlili, co se stalo. Vlastně se jí nedivím, že to nechápala, protože to znělo dost praštěně. Několikrát nám ještě řekla, ať zůstaneme, že Paul je normální alkoholik a žádný šéf ničeho. Ale my už se ho chtěli zbavit. A já byla v duchu ráda, že na to přišli i mí dva spolucestovatelé. Mimochodem, Paul nám samozřejmě nezaplatil ani ťuk. Vydali jsme se za město do blízkého kempu, kde byl i bazén a vůbec tam byli samí příjemní lidé, kteří se netvářili, že nás nesnášejí a chtějí nás zabít, jak nám předtím tvrdil „pan mafián“. Najedli jsme se, přespali a ráno, když jsme se chtěli všichni umýt, zjistil R., že mu chybí hygienická taštička. Jelikož v ní měl i roztok na kontaktní čočky, hodlal se pro ni vrátit do penzionu, kde ji nejspíš zapomněl. V penzionu taštičku nenašel, akorát narazil na recepční, která se ho ptala na Paula, protože dosud nezaplatil za pobyt. Proč taky, že – král Řecka? R. se po neúspěšném hledání vydal do lékárny, že si roztok koupí. Koho cestou nepotkal, našeho milého mafiána. Zeptal se ho, jestli náhodou někde neviděl jeho neseser, na což Paul odpověděl, že ne, ale ať s ním R. zajde na pivo. Tam mu R., řekl, že mu jde hlavně o roztok na čočky, načež Paul hrábl do igelitky a onen roztok mu podal. R. si všiml, že v igelitce jsou i jiné jeho věci, které z něj už ale nevylámal. Tak ho zanechal osudu a vrátil se do kempu, kde zjistil, že ještě postrádá peněženku, v níž měl ovšem jen pět set českých korun.

A to bylo poslední shledání s šéfem Řecka, který potřeboval krást kartáček na zuby, holení a mýdlo. Možná, aby ho mohl směnit v Bulharsku za cédéčka.

Mafián (Řecko potřetí)

Večer jsme se posledním metrem přesunuli na pláž, kde jsme hodlali přenocovat. Společníky nám dělaly jen místní milenecké páry a několik toulavých psů a ti si naštěstí všímali jen sebe. Ráno jsme si zaplavali, akorát K. ne, bála se žahnutí asi, a docela rychle jsme se usebrali a přemístili do centra. Plán dne byl jasný, konečně se vyhrabat na Akropoli, což se konečně povedlo, a já se mohla pokochat trochou těch památek. Většinu dne jsme strávili v okolí Akropole a pak se přemístili na nádraží pro batožinu a směr autobusák, odkud jsme chtěli jet do Kalambaky. Bohužel se nám v trolejbusu podařilo přejet, a když jsme se konečně dohrabali na nádraží, zjistili jsme, že nám poslední autobus tím směrem již ujel, což nás trochu rozhodilo. Našli jsme si příští spoj, další den v 6 ráno a dohodli se, že přenocujeme opět někde v centru a dospíme se druhý den v autobuse. Batožina opět putovala do úschovny zavazadel.

Cestou jsme byli nuceni zastavit se v jedné taverně, jelikož K. postihla „běhavá“ a musela si odskočit. Posadili jsme se s R. ke stolku venku, když tu si nás všiml cca padesátiletý chlapík od vedlejšího stolu a plynulou angličtinou nás přizval na pokec. Objednal džbánek vína a jal se vyprávět. Že je napůl Řek, napůl Ir a na místní univerzitě prý vyučuje angličtinu. Výřečný byl až až a co chvíli objednával bujaře další víno. Vyprávěl o Řecku, vyptával se na naši zemi a vlastně se zdál vcelku sympatický. Po čase nám řekl, že by nám ukázal „to pravé“ Řecko, taverny v Aténách, na které běžný turista nenarazí, což se nám docela pozdávalo. Paul (jak se nám představil) chytil taxíka a odvezl nás do jedné hospody, ta prý ale ještě není to pravé ořechové, prohlásil a po dalším džbánku jsme se přesouvali jinam. „Ta pravá řecká hospoda“, kam nás dovedl, byla ta samé, v níž jsme trávili do pozdních nočních hodin čas před dvěma dny. Což nás docela pobavilo. Po nějaké době Paul prohlásil, že už je to nuda a ať jdeme k němu domů, že bydlí kousek, že si tam dáme něco k jídlu a k pití. Prý nám je k dispozici jeho terasa, kde můžeme přespat. Mně se popravdě moc nechtělo, přece jen cizí chlap, sedět s ním  hospodě budiž, ale lézt k němu do bytu? Ale K. a R. se tomu nebránili a ukecali mě. Odebrali jsme se tedy k němu, kde moji dva spolucestující popíjeli ještě piva a juchali s Paulem. Nad ránem jsem se s R. štěkla. Prozradil totiž Paulovi, kam se chystáme a ten se (upozorňuju, že už v dost podnapilém stavu) rozhodl, že pojede s námi. Byla jsem absolutně proti, ale K. i R. tvrdili, že to bude v pohodě, protože určitě za nás bude dál platit. Čemuž se mi moc věřit nechtělo, navíc jsem s nelibostí pozorovala, jak se Paul jako přiopilý chová.

Začal být docela protivný, ryl do mě, ať mu teda řeknu, že ho s sebou nechci a navíc docela dost balil K., která jak měla upito, si mu sedala na klín a vůbec se chovala až moc přítulně. Paul nám začal vyprávět, jak vypomáhá zdejší mafii, během další chvíle měl s mafií hodně pevné styky a kolem šesté ranní už byl jedním z nejdůležitějších mužů Atén. Během tohoto „odhalení svojí totožnosti“ vytáhl pistoli, kterou si zastrčil do lesklých trenek a co chvíli s ní na nás mával. Pak zavelel, že jedeme, ať stihneme další autobus, co měl jet kolem osmé. Vzal igelitku, do ní vhodil videokameru, pak otevřel lednici, odkud za kamerou nahrnul krabičky s jídlem a pár plechovkových piv. Takto vybaven se vydal na cestu. Pistoli jsem neviděla, snad ji nechal doma. (Jestli to vůbec byla pravá pistole, ale kdo by se ptal…)

Autobus jsme stihli a já na rozdíl od mých dvou spolucestovníků neusnula. Bohužel. Byla jsem tak nucena poslouchat Paulovy řeči, kdy mi jakože vtipně vyhrožoval:“ Nebuď tak vážná, nebo tě zabiju. Když se teď nezasměješ, tak uvidíš.“ Přemýšlela jsem celou cestu, jestli je jen kecálek a vejtaha, k čemuž jsem se i přikláněla, nicméně mi jeho výstupy opravdu nebyly příjemné. Mezitím se probrala K., kterou samozřejmě začalo štvát, že ji Paul obírá. Ale on byl přesvědčený, že ho ona miluje a nemohli jsme mu vymluvit, že její přítulnost v noci způsobil spíš alkohol. Odpoledne jsme dojeli do Kalambaky, kde se nás vbrzku ujali příjemní kluci a ubytovali nás na zastřešené terase jednoho z penzionů.