Pláž (Řecko pošesté)

Jsem docela unavená a tak zapluju do spacáku pomalu, jak jsem, batoh si hodím pod hlavu a v podstatě okamžitě usínám. R. nejspíš taky. Po nějaké době jsem vcelku brutálním způsobem probuzena, kolem nás jsou tři výrostci, jeden šmátrá ke mně do spacáku a to jakože hodně. Odstrkuju ho a tahám se s ním, on se mě snaži vytáhnout ze spacáku ven. Mezitím další dva se snaží zapojit do hovoru a a to tak, že anglicky melou dokola dvě věty – Jak se jmenuješ? a Odkud jseš? R. spí (nebo dělá, že spí). Snažím se výrostky setřást, ale když se mu podaří mě ze spacáku vysypat (za mocného ochmatávání), zařvu na R., ať mi pomůže. Ten překvapivě rychle vyskočí a začne se s místními dohadovat, načež oni se seberou a zmizí za převlékacími kabinkami. Zhruba v tu chvíli přichází K. s dalšími mladíky, kteří, jak se ukáže, k partičce patří. Rázem se zpoza kabin vyrojí další množství kluků, podle mě jich tam může být i víc než 12. Začnou nám nabízet trávu a tváří se přátelsky, co chvíli mizí a zase se objevují, načež já si v nastalém zmatku všimnu, že mi chybí batoh. Se vším všudy. Během celého pobytu jsem si vždycky pas a peníze strkala do noh spacáku a tentokrát to poprvé neudělala. Začneme se s Italy dohadovat, ať mi batoh vrátí, nebo ať mi vrátí aspoň pas. R. za nimi jde za kabinky a dohaduje se a za chvíli opravdu jeden z nich batoh přináší. Já ovšem zjišťuju, že tam, co jsem měla doklady, není nic. Běžíme všichni za bandou dozadu, kde panuje zmatek, z kabinek výrostci vynášejí množství batohů a tašek, které házejí do aut, někteří házejí nějaké papíry do ohně. Začneme se s nimi dohadovat, praštěná a ovíněná K. na ně ječí, ať nám vrátí doklady. Oni řvou na nás a pak po nás někdo začne házet kameny. Šílený zmatek. Stahujeme se raději a oni naskáčou do aut a ujedou.

Nervy máme na pochodu, sprdnu K., že na ně tak ječela, bylo to o hubu. Začneme sbírat věci s tím, že musíme najít policii a řešit ztrátu pasu. Představa přesunu někam k ambasádě mě docela děsí. Při balení R. zjistí, že mu zmizel příruční batoh kromě jiného s foťákem a (opět) hygienickými potřebami. Peníze a doklady naštěstí má. Vydáme se cestou zpět do města, přičemž musíme projít asi tak dva kilometry podél nějakého vojenského prostoru, nebo co to bylo, obehnaného ostnatým drátem. Fajn cesta. Cestou na nás ještě vyběhla smečka psů, dost nepříjemně útočili a K. se po nich oháněla karimatkou, místo aby je nechala na pokoji. Kolem čtvrté ranní jsme byli ve městě, ale do centra ještě daleko. Podařilo se nám stopnout autobus (!), který nás vysadil až přímo před policejní stanicí.

Tam nastalo docela divadlo, protože jsme se nedokázali pořádně domluvit, policajt uměl anglicky jen velice málo. Sice pochopil, že jsme byli okradeni, ale to bylo asi tak vše, takže se jal shánět tlumočníka. Mezitím, co telefonoval, jsem se rozhodla podívat, o co všechno jsem přišla. Batoh byl plný písku, z čehož jsme usoudili, že ho nejspíš vysypali a pak do něj zase všechno nacpali zpět, a co se jim hodilo, vybrali. Jak jsem se tak prohrabovala zmačkaným oblečením, narazila jsem na pas! Zajásala jsem. S radostí ho ukazovala spolucestujícícm a ihned jsme se dohodli, že policii řešit nebudeme, že pas byl vlastně to jediné, co jsem potřebovala. Takže jsme oznámili policajtovi, že už ho nepotřebujeme a celého udiveného ho nechali stát a prchli ze stanice. Pas a další doklady jsem původně měla v plátěné taštičce, kterou jsem posléze mezi věcmi taky našla, byla zcela prázdná až na jednu věc – 50 000 lir – částku, kterou jsem měla schovanou na vlak do Rimini. Jestli si to gauneři nechali na pak, že se budou hodit? Nevím, nechápu, ale radostí jsem byla celá bez sebe. Odebrali jsme se na nádraží, kde se K. a R. natáhli do čekárny a já zatím vyklepávala z batohu a věcí písek a hledala, jestli mi nenechali ještě něco, co jsem postrádala. Zbylé drobnější peníze tam nebyly, chyběly veškeré papírové věci, mapy, pohledy, knížka, časopisy, což nebylo nic závažného. Ale co se s tímto nejspíš ocitlo v ohništi, byla také moje zpáteční jízdenka na autobus. Také chybělo pár kousků oblečení, ale to člověku srdce nerve. Na dalším programu dne bylo zjistit, jak řešit ztracenou jízdenku.