Ráno jsme se trošku zklidnili, posnídali v hostelu a nechali se odvézt do centra. Tam jsme si v cestovce vyřídili přepis jízdenky do jiného trajektu, který měl ovšem odjet až v osm večer. K trajektu přímo nás měl odvézt autobus, který z centra odjížděl okolo půl čtvrté. Do té doby jsme se bezcílně potulovali městem, povalovali se po přístavišti, koukali do moře a chytali bronz. Po úspěšném odchycení přibližovacího autobusu jsme ve čtyři už byli před trajektem, kam nás vpustili okolo šesté. Našli jsme si místo a opět čekali. Trajekt, který měl odjet v osm, se od břehu odlepil až v jedenáct. Mezitím do něj proudily další a další davy pasažérů, až byla loď plná k prasknutí a to doslova, na každém volném fleku byl člověk, na schodech, po chodbách, prostě všude.
My měli svoje místo, kde jsme se vyspali a dokonce se pokochali východem slunce přímo na moři. Ráno jsme stále ještě byli pevnině vcelku vzdáleni, a protože jsme byli přesvědčeni, že trajekt má být v Řecku cca za 9 hodin, byli jsme docela překvapeni. Netušili jsme totiž, že nejedeme přímo, nýbrž s mezizastávkami na okolních ostrovech. Bylo to dlouhé předlouhé, vždy jsme zajásali, když se přiblížila pevnina a on to zase ostrov. Do Patras jsme dorazili před osmou večerní, tedy po cca 21 hodinách. Vysilující cesta v davu lidí, na palubě, kam nepřetržitě svítilo slunce a my nenamazaní pitomci jsme podle toho vypadali.
V Patras jsme vcelku rychle našli autobusák a přesouvali se směr Atény. Tam jsme dorazili asi v jedenáct večer a stihli jeden z posledních autobusů do centra. Ten den jsme se neubytovali. Protože v Aténách zrovna probíhalo mistrovství světa v atletice, byly všechny hostely a ubytovny, na něž jsme narazili, plné. Na hotel nebyly peníze a do kempů bychom museli metrem, které jezdí až od 5 od rána. Potulovali jsme se centrem, až skončili v jedné hospodě, kde měli jednak otevřeno dost dlouho a jednak nás na jejich zahrádce nechali sedět i po zavíračce. Takže jsme se na střídačku prospali na stolech a v 5 skočili do metra a autobusu a vydali se do nejbližšího kempu, umýt se a dospat. Ten den jsme strávili v kempu u moře a nabírali síly ztracené cestou sem.
Druhý den jsme se vydali do Atén, prošli se v centru křížem krážem, akorát až k té Akropoli jsme pro obří horko nedorazili. Ten den jsme se ještě jednou jeli vykoupat a rozhodli se, že nebudeme utrácet za kemp, nýbrž noc zase přečkáme někde v centru a nad ránem se pojedeme na pláž dospat. A tak jsme učinili, batohy jsme si šoupli do úschovny na nádraží, vzali jen to nejnutnější a vyrazili do víru velkoměsta, noc jsme přebyli na náměstí plném hospod, kde se lid veselil a my s ním. Nad ránem jsme se prospali na pláži, kam jsme po ránu šli smočit těla a K. se tam u břehu setkala s nčím žahavým (jestli medůza?), na d čím místní plavčíci kroutili hlavami, že prý se to tam nestalo už léta. Ten den se nám pak trošku rozplizl plácáním se po Aténách, o nichž jsme se shodli, že se nám vlastně vůbec nelíbí, nicméně jsme se z nich nedokázali hnout. Atmosféru mají, to se nedá upřít, a to zvlášť ve večerních hodinách. Začali jsme přehodnocovat plány a rozhodli se, že z Atén se přesuneme rovnou do Kalambaky. Přesun měl proběhnout následující den, poté co se konečně podíváme na Akropoli.
valkil 